Č. 10849.

Jazykové právo. — Samospráva obecní: I. »Vyhláškou« ve smyslu jaz. zák. a jaz. nař. jest každý projev úřadu, kterým se osobám individuelně neurčitým něco sděluje, nařizuje nebo zakazuje. — II. K výkladu § 8 odst. 1 a § 3 jaz. zák. srov. právní věty při Boh. A 8070, 8072, 8073, 8074, 8076/29, 8475/30, 9003/31 a 9810/32. Řízení správní. — Řízení před nss-em: III. úřad, který rozhoduje s platností konečnou v meritu věci, rozhoduje s ko- nečnou platností také o žádosti, aby stížnosti podané k nss-u do rozhodnutí o meritu věci byl přiznán odkladný účinek.
(Nález ze dne 14. listopadu 1933 č. 19570/31.)
Prejudikatura: ad II. Boh. A 9003/31, 10274/33; ad III. Boh. A 7103/28.
Věc: Obec P. proti zemskému úřadu v Praze o jazykové právo a o odkladný účinek stížnosti na nss.
Výrok: Stížnosti se zamítají pro bezdůvodnost.
Důvody: Okr. úřad v Děčíně uložil stěžující si obci výměrem z 26. ledna 1929 podle čl. 97 vl. nař. č. 17/26 Sb., aby do jednoho roku všechny orientační tabulky v obci, tedy zvláště všechny, které označují směr cesty, určují rychlost jízdy a obsahují policejní nařízení a zákazy a pod., také ve znění českém opatřila, jak nařizuje čl. 81 cit. nař. Podotkl, že český nápis musí býti na předním místě a ve stejné formě a jakosti pokud se týče výše, barvy a trvanlivosti písma, a že totéž platí pro všechny později nově pořizované orientační nápisy.
K odvolání stěžující si obce vyslovil žal. úřad nař. rozhodnutím z 21. března 1931, že obec P. byla povinna vyhotoviti: 1. obecní, t. j. obcí pořízené a udržované orientační nápisy na silnicích a cestách v městě P. v jazyce státním a to na prvním místě (čl. 81 odst. 6 jazyk. nař.), 2. tabulky obecní, určující rychlost jízdy a obsahující různá nařízení a zákazy policejního rázu též i v jazyce státním, a to podle čl. 81 odst. 2 jaz. nař., poněvadž tu jde o druh vyhlášek obecního úřadu. Předpoklad posléze cit. ustanovení jaz. nař. jest u obce P. — mající podle posledního soupisu lidu více než 3000 obyvatel — splněn. V ostatním potvrdil zemský úřad plně nař. výměr, zejména pokud v něm bylo vysloveno, že rekurující obec byla a jest povinna v této jazykové úpravě vyhotoviti i nově obcí pořizované orientační nápisy, resp. tabulky obsahující nápisy, mající právní povahu vyhlášek obecního úřadu a subsumované ve výměru okr. úřadu pod pojem »orientačních nápisů«. Stejně potvrdil i příkaz, aby český text nápisů (tabulek) byl proveden ve stejné formě a jakosti jako text německý. Zem. úřad vycházel tu ze stanoviska, že obec — pořizujíc ony německé nápisy — volí s ohledem na jejich účel, formu a jakost pro ten který případ podle jejího názoru nejvhodnější, takže totéž dlužno s hlediska účelnosti právem žádati i pro text český, nehledě ani k uznané preponderanci státního jazyka, jíž odpovídá, aby provedení textu českého bylo formou a co do jakosti (vzhledem) alespoň v takové úpravě, jako provedení německé. K vývodům odvolání bylo podotčeno, že ustanovení čl. 81 odst. 6 jazyk. nař. bylo vydáno v základě a mezích zmocňovací doložky § 8 odst. 1 jaz. zák. V daném případě byla na sporu jazyková úprava fakticky vyhotovených orientačních nápisů obecních, resp. obecních vyhlášek, při čemž nebyla řešena hmotně právní povinnost obce nápisy ty pořizovati. Z jednacích spisů jest zjevno, že v odpor vzatý výměr nedotýkal se jazykové úpravy tabulek s názvy ulic. Konečně vyslovil žal. úřad, že nařízená jazyková úprava má býti provedena do 2 měsíců po doručení výměru. Dalším nař. rozhodnutím z 15. srpna 1931 nevyhověl žal. úřad žádosti stěžující si obce z 5. června 1931, aby byl přiznán odkladný účinek její stížnosti, podané k nss-u do cit. výměru zem. úřadu z 21. března 1931. Rozhodnutí toto odůvodnil tím, že veřejný zájem na tom, aby platné a kogentní předpisy práva jazykového byly bez průtahu plněny, přikazuje okamžitý výkon výměru ze dne 21. března 1931. Zároveň vyslovil, že z výroku toho nelze se odvolati.
Proti oběma rozhodnutím úřadu podány jsou obcí P. stížnosti k nss.
Stížnost do prvého rozhodnutí namítá proti příkazu, týkajícímu se tabulek obecních, určujících rychlost jízdy a obsahujících různá nařízení a zákazy policejního rázu, že na tyto tabulky nelze použiti čl. 81 odst. 2 jaz. nař., ježto nejde o vyhlášky, neboť tabulky neobsahují podpisu, resp. jména obecního orgánu. Dále vytýká, že čl. 81 jaz. nař. neobsahuje ustanovení o provedení a pořadí různých jazykových textů vyhlášek, takže, i kdyby šlo v tomto případě o vyhlášky, není právně odůvodněn příkaz, pokud se vztahuje na pořadí a úpravu jednotlivýcii textů.
Těmto námitkám nemohl nss dáti za pravdu. Ani jaz. zákon, ani jaz. nař. nepodávají definice vyhlášky. Dlužno proto míti za to. že používají výrazu toho ve smyslu v běžné mluvě obvyklém. V obecné mluvě pak rozumí se vyhláškou každý projev úřadu, kterým se individuelně neurčitým osobám něco sděluje, nařizuje neb zakazuje. Vyhláškou obecního úřadu tedy rozuměti sluší každý projev obce, kterým obrací se na obecenstvo, t. j. osoby individuelně neoznačené, jež mohou míti na věci zájem, s nějakým sdělením, příkazem nebo zákazem. S hlediska obce nepřestává proto takový projev její vůle, adresovaný širší veřejnosti, býti vyhláškou ve smyslu čl. 81 odst. 2 jaz. nař. ani tehdy, když nenese podpisu, resp. jména obecního orgánu. Otázka závaznosti takovéto vyhlášky vůči osobám třetím zůstává arciť pro řešení jazykového sporu mimo úvahu. Jestliže tudíž stěžující si obec nepopírá, že tabulky jí pořízené, jež určují rychlost jízdy a obsahují policejní příkazy a zákazy, byly projevem její vůle vůči veřejnosti, pak není názor žal. úřadu, který tyto tabulky pokládá za vyhlášky ve smyslu čl. 81 odst. 2 jaz. nař. bez ohledu na to, jsou-li podepsány neb opatřeny jménem obecního orgánu, v rozporu se zákonem.
Vytýká-li stížnost dále, že pro nařízenou úpravu a pořadí různých jazykových textů vyhlášek není v čl. 81 jaz. nař. opory, a že obcím jest v tom směru ponechána úplná volnost, přehlíží, že žal. úřad tento svůj výrok o čl. 81 jaz. nař. neopřel, nýbrž zvláštními úvahami obšírně odůvodnil, proč pokládá příkaz za odůvodněný. Stížnost proti tomuto odůvodnění námitek neforomuluje a nelze proto příslušné vývody její pokládati za dostatečné konkretisování stižního bodu ve smyslu § 18 zák. o ss.
Proti příkazu stran obecních orientačních nápisů na silnicích a cestách namítá stížnost neplatnost ustanovení čl. 81 odst. 6 jaz. nař. K vydání tohoto ustanovení nebyla prý státní moc výkonná zmocněna §em 8 jaz. zák., neboť tento ji oprávnil upraviti užívání jazyků při autonomních úřadech jen v mezích § 3 jaz. zák., v ostatním zůstalo prý ne- dotčeno právo autonomních úřadů upraviti si užívání jazyků. Odst. 3 § 3 jaz. zák. zmocňuje vládu, aby vydala předpisy o veřejných vyhláškách autonomních úřadů, nikoli však o orientačních nápisech. Že tyto nespadají pod pojem vyhlášek, plyne prý z jaz. nař. samého, které ostře odlišuje orientační nápisy od vyhlášek. Sebeurčovací jazykové právo obce má prý podklad v § 28 obec. zříz., jest uznáno i v důvodové zprávě § 3 jaz. zák., nebylo popíráno ani rak. ss-m, ani nss-em do nál. Boh. A 8070/29 a násl. Toto primérní sebeurčovací právo jazykové neupřel samosprávným úřadům, zastupitelským sborům a veřejnoprávním korporacím ani § 8 odst. 1 jaz. zák., který zmocnil státní moc výkonnou upraviti užívání jazyků pro samosprávné svazy. Otázka možnosti obmezení sebeurčovacího jazykového práva obce státní mocí výkonnou na základě §§ 3 a 8 jaz. zák. závisí prý na významu citace § 3 jaz. zák. Tato citace však znamená jen, že moc nařizovací může upraviti užívání jazyků při samosprávných svazech jen v mezích, tedy nikoli nad míru, stanovenou §em 3 jaz. zák. I kdyby však byla moc výkonná ustanovením odst. 1 § 8 jaz. zák. zmocněna překročiti meze stanovené §em 3, jest při úpravě této vázána duchem jaz. zák., kterýmž jest rozuměti zásady dovožené abstrakcí z jeho norem v jejich souvislosti. Nejvzdálenější zásadou abstrakcí získanou jest prý zásada preponderance státního jazyka, jež se však kříží s nárokem kvalifikované jazykové menšiny na užívání jejího jazyka. Stanoví-li § 3 odst. 1 jaz. zák. povinnost přijímati a vyřizovati čsl. podání a odst. 4 téhož zák. povinnost přijímati a vyřizovati jinojazyčná podání za určitých předpokladů, plyne prý z toho bližší zásada, že podání mají bytí vyřizována v jejich jazyku. Této zásadě musí ustoupiti vzdálenější zásada preponderance. Zásada preponderance státního jazyka nemůže prý býti vůbec z jaz. zák. dovožena pro obor samosprávy. Opírá-li se o charakter národního státu vybudovaného čsl. národem, jest toto odůvodnění právnicky a věcně nesprávné, poněvadž ústavní listina rozumí čsl. národem i státní občany jiného jazyka, a lze mluviti jen o právu příslušníků čsl. jazyka na vyřízení v jejich jazyku, nikoli o právu státního jazyka. Není správné dovozovati preponderanci státního jazyka pro obor autonomních úřadů z toho, že samosprávné svazy musejí přijímati a vyřizovati čsl. podání, ježto to znamená subj. právo příslušníků čsl. jazyka, nikoli přednostní právo státního jazyka. Proto, přiznávají-li se subj. práva soudům a státním úřadům, jest prý to fikce, nemající opory v jazykovém zákoně. Okolnost, že se úřadování soudů a státních úřadů podle § 1 jaz. zák. děje s výhradou toho, co uvedeno v §§ 2, 5 a 6 cit. zák., v čsl. jazyku, nestačí prý k odůvodnění preponderance státního jazyka pro obor samosprávných svazů.
Ustanovení čl. 81 odst. 6 nelze prý také vyvozovati abstrakcí z jaz. zák. a neodpovídá jeho duchu. Dá se odůvodniti jediné domnělou zásadou preponderance státního jazyka, ale ustanovení, které by se dalo odůvodniti jen touto zásadou, neodpovídá podle usnesení adm. plena nss-u Boh. A CCCLXIV/29 a CCCLXV/29 duchu jaz. zák. Toto usne- sení žádá vedle zásady preponderance státního jazyka ještě jiný důvod, jejž lze odvodili z ducha jaz. zák. Takového důvodu však v daném pří- pádě nalézti nelze. Že ustanovení čl. 81 odst. 6 jaz. nař. není odůvodněno v zákoně, plyne prý z toho, že jazyková úprava tabulek silničních a uličních, jež jsou nepochybně orientačními tabulkami ve vlastním smyslu, jest upravena zákonem č. 266/20, který byl vydán po zák. jazykovém č. 122/20 a k jehož provedení bylo vydáno vl. nař. č. 324/21. Z toho jest zřejmo, že jazyková úprava orientačních tabulek spadá do příslušnosti zákonodárných sborů a ne do příslušnosti moci výkonné, která ustanovením odst. 6 čl. 81 jaz. nař. překročila zmocnění, dané §em 8 jaz. zák.
Všemi námitkami stížností v tomto směru uplatňovanými zabýval se nss již opětně a zvlášť podrobně je vyvrátil v nál. Boh. A 10274/33. V tomto nál. dovodil mezi jiným tyto právní názory:
Vláda, upravujíc podle § 8 odst. 1 jaz. zák. užívání jazyků pro samosprávné úřady atd., může jíti nad positivní obmezení, která těmto úřadům ukládá § 3 jaz. zák. Podle § 28 čes. obec. zříz. není samostatná působnost obce neobmezená, nýbrž jest obmezena tím, že musí šetřiti zákonů říšských a zemských, takže i v oboru jazykového práva jest obec podrobena všem těm omezením, která jí ukládají jaz. zákon a vl. nař. k jeho provedení podle § 55 úst. listiny a § 8 odst. 1 jaz. zák. platně vydaná. Z jaz. zák. nelze dovoditi sebeurčovací právo, jež by opravňovalo obce, aby mohly užívati výhradně svého jednacího jazyka. Zmínka o sebeurčovacím právu obcí, obsažená ve zprávě ústavně-právního výboru k § 3 jaz. zák., nestačí takové právo dovoditi, ježto rozhoduje pro výklad zákona jen znatelně projevená vůle zákonodárcova v zákoně samém. — Citace § 3 v § 8 odst. 1 jaz. zák. má jen ten význam, že označuje subjekt jazykové úpravy, t. j. samosprávné úřady atd., který jest v obou paragrafech shodný, nikoli však druh a výpočet úkonů úředních, kterých se úprava užívání jazyků mocí výkonnou smí týkati. — Zásada preponderance státního jazyka dovoděná z norem jaz. zákona a spočívající v podstatě na vyjádřené vůli zákonodárce pojistiti přední místo užívání tohoto jazyka ve veřejném životě Čsl. republiky vůbec, platí také pro obor samosprávy. Tvrzení, že ze žádné normy jaz. zák. zásada preponderance čsl. jazyka na poli samosprávy dovožena býtí nemůže, jest v rozporu s předpisy jaz. zák. Užívá-li se v běžné mluvě výrazu »preponderance státního jazyka« nebo mluví-li se o právu soudů a státních úřadů, aby ve styku s nimi bylo užíváno státního jazyka, nelze v tom spatřovati personifikaci státního jazyka a úmysl činiti z něho neb ze soudů a státních úřadů subjekty práv jazykových, z jaz. zákona čerpaných, nýbrž vyjadřuje se tímto způsobem v mluvě obvyklým zmíněná již zásadní vůle zákonodárcova, aby užívání čsl. jazyka jako oficielního státního jazyka dostalo se ve veřejném životě prvního místa.
V nál. Boh. A 9003/31 vyslovil pak nss a zevrubně odůvodnil právní názor, že předpis čl. 81 odst. 6 vl. nař. č. 17/26, podle něhož orientační nápisy na silnicích a cestách mají býtí vždy v jazyku státním, a to na prvém místě, jest kryt ustanovením odst. 1 § 8 jaz. zák. V témž nál. dovodil, že úprava nařízená čl. 81 odst. 6 jaz. nař. se týká zcela jiného předmětu, než který upravuje zák. č. 266/20 a nař. k jeho provedení vydané č. 324/21. Neprávem se tudíž dovolává stížnost na odůvodnění svého stanoviska předpisů zák. č. 266/20 a vl. nař. č. 324/21.
Pokud stížnost vytýká ještě jako vadu řízení, že z napadeného rozhodnuti není zřejmo, o kterou zásadu z konkrétních norem jaz. zák. odvozenou neb základní myšlenku se rozhodnutí opírá, a že není uvedena ani zásada preponderance čsl. jazyka, lze ji odkázati na cit. nál. Boh. A 10274/33, kde stejná námitka stížnosti došla podrobného vyvrácení.
Stížnost obce P. do rozhodnutí zem. úřadu z 15. srpna 1931, jímž byl odepřen odkladný účinek její stížnosti, podané k nss-u, obrací se jedině proti tomu, že žal. úřad vyslovil, že z výroku jeho se nelze odvolati. Poukazuje k tomu, že ani § 17 zák. o ss, ani žádný jiný zákonný předpis neobsahují ustanovení, že by bylo nepřípustným odvolání z rozhodnutí úřadu o stížnosti za přiznání odkladného účinku. Dovolává se dále toho, že podle § 74 odst. 1 vl. nař. č. 8/28 přísluší straně proti každému rozhodnutí vždy právo odvolání, pokud opravný prostředek není výslovně vyloučen.
Stížnost neuznal nss za důvodnou.
Jest sice pravda, že § 74 odst. 1 vl. nař. č. 8/28 ve shodě s čl. 8 odst. 1 zák. o org. politické správy stanoví, že, pokud opravný prostředek není vyloučen, mohou se strany odvolati. Tvrdí-li však stížnost, že není normy, která by vylučovala opravný prostředek proti rozhodnutí správního úřadu podle § 17 zák. o ss, jest na omylu. Normu ta- kovou shledává nss v ustanovení, vylučujícím další opravný prostředek ve věci hlavní. V nál. Boh. A 7103/28 vyslovil nss již právní názor, že úřad, který rozhoduje v meritu věci s platností konečnou, rozhoduje s konečnou platností také o žádosti, aby stížnosti podané k nss-u do merita věci přiznán byl odkladný účinek. Tento právní názor odůvodnil — nehledě k zájmu strany samé — úvahou, že jenom úřad rozhodnuvší s konečnou platností v meritu věci, bude moci posouditi, jsou-li zde podmínky § 17 zák. o ss, a že by nebylo na místě, aby vyšší stolice správní, která ve věci samé neměla možnost rozhodovati, byla nucena rozhodovati ve sporu, který jest jen adnexem sporu hlavního, meritorního. K tomu přistupuje ještě další úvaha, že ustanovení § 17 zák. o ss, které jest jedinou normou, upravující jak materielní podmínky, tak i postup řízení při žádosti, aby stížnosti podané k nss-u přiznán byl odkladný účinek, datuje svým vznikem z doby, kdy zpravidla rozhodovalo ve věci samé v poslední stolici příslušné min. Byl-li pak tento úřad podle cit. § povolán rozhodovati v první stolici o žádosti za přiznání odkladného účinku, nebylo hierarchicky nadřazené stolici vyšší, k níž by stížnost mohla býti podána. Jestliže podle tehdejšího právního stavu výjimkou končil pořad stolic ve věci hlavní u úřadu nižšího nežli min., a rozhodoval-li proto tento úřad v I. stolici o přiznání odkladného účinku, bylo by bývalo jistě nesrovnalostí připouštěti v těchto výjimečných případech další opravný prostředek, kdežto ve valné většině případů, kde pořad stolic končil až u min., byl by takový opravný prostředek vyloučen. Za tohoto výkladu § 17 zák. o ss nejsou v daném případě splněny předpoklady § 74 odst. 1 vl. nař. č. 8/28, jehož se stížnost dovolává a který právě přípustnost odvolání váže na podmínku, že opravný prostředek není vyloučen. Není tedy nezákonným výrok žal. úřadu, že z rozhodnutí jeho nelze se odvolati.

Citace:

Č. 10849.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 604-610.