Č. 5400.

Veřejní zaměstnanci. — Zdravotnictví. — Železnice: I. * Pensijní požitky vyplácené vdově po vrch. železničním lékaři jsou odpočivnými požitky placenými z prostředků státních ve smyslu § 4, odst. II. zákona ze 13. července 1922 č. 237 Sb. a dlužno je tedy včítati do pense vyplácené percipientce jako vdově po obvodním lékaři. — II. O právní povaze pensijního fondu čsl. státních drah.
(Nález ze dne 19. února 1926 č. 3295.)
Věc: Jaroslava K. v Č. (adv. Dr. Em. Slabý z Prahy) proti ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy (min. m. taj. Dr. Hub. Havránek) stran zaopatřovacích požitků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím byly st-lce, vdově po lékaři v B., ve smyslu § 2 zák. ze 13. července 1922 č. 237 Sb. od 1. ledna 1923 poukázány vdovské zaopatřovací požitky — — —. Soušasně bylo vysloveno, že tyto zaopatř. požitky budou st-lce vypláceny po srážce zaopatř. požitků, kterých st-lka požívá po svém manželu jako vrchním železničním lékaři a které byly st-lce vyměřeny řiditelstvím stát. drah v — — — —
Do rozhodnutí tohoto směřuje stížnost potud, pokud se jím stanoví, že st-lce z přiznaných pens. požitků mají býti sráženy zaopatř. požitky, které dostává jako vdova po vrch. železn. lékaři; nezákonnost spatřuje stížnost v tom, 1. že zaopatř. požitky vdovy po vrch. železn. lékaři neplynou z prostředků státních ve smyslu zákona č. 237/1922, ježto pens. fond stát. drah jest samostatnou právnickou osobností, 2. že zesnulý manžel st-lčin v jako obvodní lékař, i jako železniční lékař přispíval v obou případech na pens. pojištění svoje i příslušníků své rodiny a tím nabyl nároků na oboje pensijní požitky, takže nař. výnosem účel pens. pojištění u stát. drah neprávem jest mařen.
Námitku na druhém místě uvedenou neshledal nss důvodnou, ježto § 4 odst. 2. zák. ze 13. července 1922 č. 237 Sb. právě má na mysli ty případy, ve kterých obecní a obvodní lékaři resp. osoby po nich pozůstalé mají ještě jiný nárok na odpočivné a zaopatř. požitky z prostředků státních — nevyjímaje případů, kdy nároku toho nabyli placením pens. příspěvků. Toto zákonné ustanovení sleduje zřejmě ten účel, aby se ob. a obv. lékařům resp. osobám po nich pozůstalým nedostalo dvojích pens. resp. zaopatř. požitků z prostředků státních, bez ohledu na to, zda před nabytím nároku na výplatu odpoč. resp. zaopatř. požitků pens. příspěvky byly placeny či nikoli. Zbývá tedy zabývati se ještě otázkou, zda a pokud jsou zaopatř. požitky, přiznané st-lce ředitelstvím stát. drah zaopatř. požitky placenými »z prostředků státních«.
Mluvě o »nároku na odpočiv. a zaopatř. požitky z prostředků státních« má zákon na zřeteli stát jako subjekt k placení odpočivných požitků povinný, a nelze dikci onu vztahovati na odpočivné resp. zaopatřovací požitky, k jejichž úhradě stát toliko přispívá (na př. placením pojistných prémií za smluvní zaměstnance státní u Všeob. pens. ústavu pro zřízence), kterých však sám nevyplácí. Okolnost, zda stát větší nebo menší měrou k utvoření fin. základu pro výplatu odpočivných požitků přispívá, není pro posouzení právního charakteru tohoto základu směrodatnou, ježto záleží jedině na tom, kdo jest právním subjektem platební povinnosti, zda stát či pensijní fond jako samostatná od státu odlišná právnická osobnost. Pro posouzení této otázky přicházejí v úvahu především stanovy pens. fondu čs. státních drah, vydané výnosem min. žel. z 27. prosince 1921 č. 65814-1/4.
Podle stanov založen jest fond tento »při státní železniční správě« a zastoupen jest min. žel. resp. příslušným ředitelstvím stát. drah (§ 1); členy jeho jsou def. zaměstnanci čsl. stát. drah (§ 2 odst. 1); za členy fondu mohou býti přijímáni i vrch. žel. lékaři a žel. lékaři (§ 1 odst. 5). Přijímání členů přísluší nadřízenému úřadu. Prostředky fondu jsou vypočteny v § 6 a pozůstávají 1. z podílu likvidační podstaty pensijních a provisních ústavů pro zaměstnance býv. rak. stát. drah, 2. ze členských příspěvků, 3. z příspěvků státní žel. správy, 4. z pokut zaměstnancům uložených, 5. z polovice nálezného, 6. z odkazů, darů a jiných příjmů, 7. z výnosu jmění. V § 37 odst. 2—4 stanoveny jsou předpisy, jak má jmění pens. fondu býti uloženo. Dle § 9 přispívá státní žel. správa na účely pensijní částkami, jichž jest po vyčerpání příjmů plynoucích z příspěvků zaměstnanců a ostatních příjmových zdrojů uvedených v § 6 potřebí na výplatu pens. požitků a jiných dávek určených těmito stanovami. Dle § 35 vyměřuje odpočivné a zaopatř. požitky příslušné řiditelství stát. drah, resp. min. žel. Správa fondu obstarávána jest dle § 37 úřady stát. žel. správy podle pokynů vydaných min. žel., které rozhoduje také o tom, jakým způsobem volné peníze mají býti uloženy.
Z těchto ustanovení stanov plyne sice, že pensijní fond čsl. státních drah má samostatné jmění, od budgetních prostředků státní správy železniční oddělené, okolnost tato však sama o sobě nepropůjčuje jmění tomu povahu samostatného právního subjektu, nýbrž má jen ten význam, že jmění fondového nemůže býti použito k účelům jiným než k účelům pens. zaopatření zaměstnanců čsl. stát. drah a osob po nich pozůstalých. Avšak ani proti členům pens. fondu nemá fond tento samostatné právní existence, ježto členové svoje nároky nemohou uplatňovati proti fondu, nýbrž proti státu zastoupenému příslušným ředitelstvím stát. drah resp. min. žel (§ 35). Výslovných ustanovení, která by fondu tomu propůjčovala charakter samostatné právní osobnosti, stanovy nemají. Nutno tedy za to míti, že pens. fond čsl. stát. drah podle stanov není samostatnou právnickou osobou, nýbrž že jest pouhým pomocným zařízením státní správy železniční, »při« které jest dle § 1 stanov zřízen. Šlo by pak ještě o to, zda fond tento nějakou jinou normou za samostatnou právnickou osobu nebyl prohlášen. V úvahu přijíti by tu mohlo jedině nař. vlády z 29. prosince 1921 č. 506 Sb., kterým se upravuje pens. zaopatření žel. zaměstnanců. V § 4 tohoto nařízení se sice praví, že výkon pojištění náleží společenstevnímu pens. ústavu, majícímu právní osobnost, ustanovení toto se však dle § 7 cit. nař. na zaměstnance stát. drah nevztahuje, nýbrž odkazuje se tu na zvláštní předpisy o pojištění zaměstnanců stát. drah pensijním fondem. V § 9 cit. nař. jest sice stanoveno, že pro pojištění dle § 2—8 a tedy i pro pojištění zaměstnanců stát. drah (§ 7) dle zvláštních pro to platných předpisů platí obdobně určitá výslovně uvedená ustanovení »zákona«, t. j. zákona ze 16. prosince 1906 č. 1 ř. z. ex 1907, cís. nař. z 25. června 1914 č. 138 ř. z. a zák. z 5. února 1920 č. 89 Sb., z ustanovení takto obdobně do pens. práva žel. zaměstnanců pojatých nedá se však nikterak dovoditi, že na právním charakteru pens. fondu čs. státních drah mělo býti něco měněno. Naopak z ustanovení § 9 č. 2 nař. č. 506/1921 plyne, že všude tam, kde se v zákoně o pens. pojištění z r. 1907 (resp. z r. 1914 a 1920) mluví o náhradních ústavech, vztahují se dotyčná ustanovení na zvláštní pensijní zařízení (cit. §§ 7 a 8) a tedy i na pensijní zaopatření zaměstnanců stát. drah pensijním fondem. Nelze tedy ani z vl. nař. č. 506/1921 ničeho dovoditi pro názor stížnosti, že pens. fond čsl. stát. drah jest samostatnou právnickou osobností.
Je sice správným tvrzení stížnosti, že za žel. lékaře vedle jejich 8% příspěvku odvádí do pens. fondu čs. stát. drah nem. pokladna stát. drah 24% jejich pens. základny, z okolnosti této nedá se však rovněž pro charakter samostatné právní osobnosti pens. fondu stát. drah ničeho dovoditi, ježto pens. pojištění žel. lékařů netvoří samostatný obor pens. pojištění zaměstnanců železničních v tom smyslu, že by pro žel. lékaře existoval samostatný právnickou osobností nadaný ústav, nýbrž pojištění žel. lékařů provedeno jest jenom v rámci pensijního pojištění zaměstnanců stát. drah pensijním fondem, o němž svrchu byla řeč, a který, jak dovozeno, jest jen pomocným zařízením státní správy žel.
Pak ovšem jest zcela nerozhodno, jakým způsobem pojistně technická úhrada pens. pojištění jest opatřena a jsou všechny vývody stížnosti v tomto směru uplatňované bez jakéhokoliv právního významu.
Jestliže tedy za tohoto právního stavu žal. úřad hodnotil zaopatř. požitky st-lce ředitelstvím stát. drah přiznané jako zaopatř. požitky poskytované z prostředků státních, nelze říci, že výrok jeho jest v rozporu se zákonem.

Citace:

č. 5400. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 417-419.