Č. 5293.

Státní zaměstnanci: I. * Kárný trest »zmenšeného služného« (§ 93 c) služ. pragm.) má sice za následek vyloučení postupu do vyšších platů (§ 95 služ. pragm.), následek ten však pomíjí vytrpěním trestu nebo přivoděním právního stavu rovnajícího se odpykání trestu (amnestií). — II. * I když prominul president republiky zbytek kárného trestu »zmenšení služného« (§ 93 lit. c) služ. pragm.) s podotknutím, že žádosti o prominutí následků trestu vyhověno nebylo, netrvá vyloučení postupu do vyšších platů po celou dobu prvotně uloženého trestu, nýbrž jen po dobu, které se amnestie netýká.
(Nález ze dne 15. ledna 1926 č. 13511/25.) Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Podle dekretu vrch. zem. soudu v Praze ze 27. dubna 1921 byly st-li na podkladě propočtené celkové doby služební podle zákona čís. 222 a nař. č. 666/1920 přiznány ke dni 1. ledna 1921 požitky 2. plat. stupně VIII. hodn. třídy státních úředníků s podotknutím, že pro případný další postup do 3. plat. stupně téže hodnostní třídy vybývá 8 měsíců a 14 dní.
Nálezem disc. komise při vrch. stát. zastupitelstvu v Praze ze 6. března 1923 byl st-l uznán podle § 87 služ. pragm. vinným služ. přečinem spáchaným porušením povinnosti mu uložené §em 24 služ. pragm. a odsouzen k disc. trestu 10% zmenšení služného na dvě léta podle § 93 lit. c) služ. pragm. Nález tento vešel v moc práva a výkon jeho počal dnem 1. dubna 1923. Po dobu řízení disc., t. j. od 3. ledna do 20. března 1923 byl st-l podle zprávy disc. komise z 15. června 1924 se služby suspendován.
Podle výnosu min. sprav. ze 7. března 1924 prominul president republiky rozhodnutím z 5. března 1924 st-li s účinností od 1. dubna 1924 zbytek shora uvedeného trestu s výslovným podotknutím, že žádosti o prominutí následků trestu vyhověno nebylo.
Podáním z 3. června 1924 žádal st-l presidium vrch. zem. soudu, mu po vydržení vylučovací doby suspense a panem presidentem republiky neprominuté části kárné doby vylučovací byl dnem 1. července 1924 přiznán postup do požitků 3. plat. stupně VIII. hodnostní třídy. Žádosti té nebylo presidiem vrch. zem. soudu vyhověno. Odvolání, vytýkající tomuto opatření nezákonnost, min. sprav. nař. rozhodnutím zamítlo — — — —.
O stížnosti uvážil nss toto:
Předpis 1. odst. § 95 služ. pragm., který obsahuje podrobnosti k ustanovení § 93 lit. c) určujícímu trest zmenšení služného, zní takto: Na snížení služného nemůže býti nalezeno na více než tři léta. Srážka buď v nálezu ustanovena nejvýše 25%. Za trvání trestu jest vyloučen postup do vyšších platů. Zákon stanově zcela kategoricky, že po dobu trvání trestu jest vyloučen postup do vyšších platů, zavádí tu důsledek, jejž trest zmenšení služného má pro disc. odsouzeného vždy a nevyhnutelně, a to důsledek zákonný, který soud disc. nemusí vysloviti, který však nemůže ani vyloučiti, ani zmírniti, ani zostřiti rozšířením přes dobu trvání trestu. Sluší proto míti za to, že vyloučení z postupu do vyšších platů po dobu trvání trestu záležejícího ve zmenšení služného jest zákonným následkem trestu uvedeného pod lit. c) § 93 služ. pragm. a nutno proto přisvědčiti žal. úřadu, jestliže ustanovení to v nař. rozhodnutí takto pojímá. Avšak z doslovu předpisu poslední věty 1. odst. § 95 služ. pragm. plyne ještě důsledek další, totiž že jest zmíněný tu následek trestu (vyloučení postupu do vyšších platů) omezen ex lege toliko a výlučně na dobu trvání trestu. Netrvá-li již trest ať z jakékoliv příčiny, zanikne ipso facto i tento jeho následek.
V daném případě byl st-l odsouzen nálezem disc. komise ze 6. března 1923 k trestu zmenšení služného o 10% na dvě léta s účinností od 1. dubna 1923. Není pochyby o tom, že důsledek toho byl, že po dobu dvou let, čítanou od 1. dubna 1923, tudíž až do 1. dubna 1925 byl tím vyloučen loučen i jeho postup do vyšších platů. K tomu přistoupila podle §u 149 služ. pragmatiky ještě doba jeho suspense od 3. ledna do 20. března 1923, takže postup zmíněný mohl nastati za nezměněného stavu až 1. července 1925. Leč tento stav nepotrval právě až do 1. dubna, pokud se týče do 1. července 1925, neboť rozhodnutím presidenta republiky z 5. března 1924 byl st-li zbytek trestu prominut a to s účinností od 1. dubna 1924. Tím nastal stav takový, jako by st-l byl tímto dnem trest mu uložený odpykal a musily nevyhnutelně vstoupiti v účinnost veškeré důsledky, které zákon na odpykání trestu kárného váže. Poněvadž pak, jak již svrchu dovozeno, váže zákon na trest zmenšení platu, uložený podle § 93 lit. c) služ. pragm., jako následek vyloučení z postupu do vyšších platů, avšak toliko na dobu trvání trestu, jest důsledkem ex lege, že jakmile doba trvání trestu uplyne a nebo jakmile jinak, jako na příklad v daném případě amnestií, jest přivoděn stav rovnající se odpykání trestu, zanikne i následek stanovený v poslední větě 1. odst. § 95 služ. pragmatiky. V důsledku toho musilo vyloučení st-le z postupu do vyšších platů pominouti se zřetelem k okolnostem daného případu, jmenovitě k suspensi jeho, trvavší od 3. ledna do 20. března 1923 dnem 16. června pokud se týče dnem 1. července 1924.
Žal. úřad má ovšem za to, že tento důsledek byl vyloučen 2. odst. amnestijního výnosu stanovícího, že žádosti o prominutí následků trestu nebylo vyhověno. Tento názor jest však mylný. Výklad ten by vedl nutně k závěru, že president republiky vyloučil v daném případě na újmu st-le zákonné konsekvence, dané v jeho prospěch. Po názoru nss-u jest vyložiti výnos ten právě opačně, t. j. v ten smysl, že president republiky nechtěl tu vysloviti více, nežli že nepromíjí st-li následky, které zákon s vytrpěným trestem spojuje. Kdyby bývalo totiž ve výnosu onom stanoveno, že následky trestu, uloženého st-li, se promíjejí, musila by nastati nutně úplná restituce in integrum, t. j. bylo by na st-le pozírati tak, jako kdyby nebyl býval vůbec nikdy disciplinárně potrestán a nebylo by lze pak vyloučiti ani dobu od 1. dubna 1923 do 1. dubna 1924 z postupu pro dosažení vyšších platů. Tak daleko však amnestiční výnos presidenta republiky jíti nechtěl a proto vyslovil, že následky trestu se st-li nepromíjejí.
Za tohoto stavu věci má st-l tudíž po zákonu nárok, aby dnem 1. července 1924 postoupil do 3. plat. stupně VIII. hodn. třídy stát. úředníků. Žal. úřad odepřel tomuto žádání vyhověti jedině proto, že nesprávně chápal amnestiční rozhodnutí presidenta republiky a tím byl i sveden k mylnému výkladu zákona na újmu st-le. Stížnost to vytýkající jest tudíž důvodnou, pročež bylo nař. rozhodnutí zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 5293. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 224-226.