Č. 5345.

Vodní právo. — Horní právo (Slovensko): I. * Ochrany vodního práva podle § 50 uher. vodního zákona (zák. čl. XXIII/1885) lze se dovolovati proti zařízením vodním bez ohledu na to, zda jde o zařízení koncesované nebo nekoncesované, a to i tehdy, jde-li o vodní zařízení, jež slouží provozování hor. — II. * Poskytnouti tuto ochranu jsou kompetentní úřady vodoprávní podle §§ 156 a 157 cit. zák. — III. * Povolení k užívání vody podle § 191 cit. zák. je dle své povahy určením starého vodního práva (§§ 189 a 190 cit. zák.).
(Nález ze dne 3. února 1926 č. 123).
Věc: Antonín G. v H. (adv. Dr. Ed. Pštross z Prahy) proti ministerstvu zemědělství (za zúč. Uhelnou akc. společnost v H. adv. Dr. B. Mautner z Prahy) o určení vodního práva.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost, pokud jde o množství vody, jehož používání bylo st-li povoleno, jakož i pokud úřad odepřel pro svou nepříslušnost zabývati se jeho stížností do toho, že Uhelná akc. společnost v H. odnímá mu vodu. V ostatním se stížnost odmítá jako nepřípustná.
Důvody: Smlouvou ze 14. září 1863 prodal Jan P. obci H. tři své mlýny, ležící v katastru oné obce, a to mlýn tak zv. horní, dolní a prostřední se všemi právy, jak jich dosud užíval a dále s tím, že mlýnů těch musí býti vždy užíváno jen jako mlýnů a že vody nesmí býti použito k jakémukoli jinému účelu. Smlouvou ze 16. srpna 1909 prodala obec H. dolní mlýn Janu G. a prostřední mlýn Štěpánu P. s tím, že mlýnů těch musí býti užíváno vždy toliko jako mlýnů, a že obec je povinna postarati se o úpravu jejich práva užívati vody. Když pak obec roku 1913 zažádala o úpravu tohoto práva pro mlýn Jana G. a Štěpána P. a když Ladislav L. zakročil o úpravu vodního práva ke své pile v téže obci, zavedl podžupan nitranské župy řízení dle § 163 zák. čl. XXIII : 1885 současně stran všech těchto objektů a vydal na základě tohoto řízení majitelům objektů těch výměry s návrhy koncesních listin, pokud jde o mlýn st-lův resp. jeho právního předchůdce, rozhodnutím ze 13. července 1917, jímž prohlásil, že povoluje mu na základě §§ 191 a 192 cit. vod. zák. užívání vody a vodních děl náležejících k jeho mlýnu za šetření opatření v rozhodnutí tom blíže uvedených. Zároveň uvedl podžupan vodní díla, k nimž se povolení to vztahuje, uložil oprávněnému práce, jež na dílech těch má provésti s tím, že je oprávněn zdýmati vodu potoka H. do výše 56 m u jezu a 49 m 20 cm u rámu mlýnského vpouštěcího zařízení a užívati z vody takto vzedmuté množství 125 l/sec. Podžupan však zamítl žádost Jana G., aby zavázal uhelnou akciovou společnost v H. k tomu, aby doplnila množství vody na tolik, kolik je třeba k provozu jeho mlýna, ježto po názoru podžupana věc ta nepatří do oboru jeho působnosti, nýbrž před báňské úřady, případně řádné soudy.
Toto podžupanovo rozhodnutí bylo pak přes odvolání Jana G. potvrzeno jak správním výborem župy nitranské dne 14. září 1922, tak i nař. nyní rozhodnutím žal. úřadu.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nss takto: — — —
Nesporno jest, že běží o staré vodní právo po rozumu § 189 a násl., zejména i §§ 191 a 192 vodního zákona (zák. čl. XXIII : 1885). Je to patrno z výslovného zjištění žal. úřadem v nař. rozhodnutí, a podle správních spisů není pochybnosti ani o tom, že i úřady nižších instancí vycházely z téhož předpokladu, neboť podle spisů bylo ono vodní právo přihlášeno podle § 191 vod. zák. na základě druhé vyhlášky již pod č. 31865/87, úřad I. instance opřel své rozhodnutí expressis verbis o předpisy §§ 191 a 192 cit. zák. a posléze podává se i z výroku druhé instance, že i tento úřad posuzoval věc s hlediska tohoto zákonného předpisu.
St-l, vycházeje z téhož předpokladu, namítá předem v souhlase s námitkami přednesenými již v řízení správním, že vzhledem k této povaze jeho vodního práva nemělo býti koncesní řízení podle § 162 a násl. vod. zák. vůbec zavedeno a koncesní listina vydána, a brojí tudíž proti formě, kterou úřady správní postupovaly a v níž svá rozhodnutí vydaly.
Po názoru nss-u jest však námitka ta bezdůvodná, ježto podle § 90 min. nař. č. 45689/85 i v případě § 191 vod. zák. stran řízení platí předpisy § 163 a násl. téhož zákona a pokud jde o formu výroku úřadů správních jakožto »koncese«, nelze spatřovati v okolnosti- té nějaký zásah do subj. práva, nebylo-li právo to aktem správních úřadů porušeno po stránce hmotné. Nemusil se proto nss ani zabývati otázkou, zda námitky ty byly v řízení správním vzneseny včas vzhledem k předpisu 3. odst. § 163 vod. zák. — — —
Zbývá tudíž otázka, zda a pokud rozhodnutím, o něž běží, nebylo vsazeno v práva st-lova po stránce hmotné, jak stížnost se snaží dovoditi. V tomto směru vytýkal st-lův právní předchůdce v řízení správním nezákonitost proto, 1) že v koncesní listině bylo vysloveno, že koncese není vázána časem, v čemž spatřoval ohrožení svého práva, jež stalo prý se tím kdykoli odvolatelným, 2) že bylo mu uloženo zříditi, případně předělati vodní díla, jichž pomocí své vodní právo vykonával, a 3) že byl rozsah jeho vodního práva zmenšen.
Námitky pod č. 1) uvedené st-l nyní již nevznáší. Nss neshledal však dle doslovu stížnosti ani stran námitky pod č. 2 uvedené, že by st-l při ní dosud trval. — — — —
O námitce pod č. 3 zmíněné i nyní st-lem hájené uvážil nss takto:
Podle § 192 vod. zák. nevztahují se jeho předpisy na existenci, rozsah a dobu trvání starých, podle § 191 legitimovaných a nadále v platnosti zůstavších práv, a jsou ohledně nich předpisy onoho zákona směrodatné jen potud, pokud jde o výkon práv těch. Z tohoto zákonného ustanovení jde však nepochybně, že vydav nový vodní zákon zák. článkem XXIII : 1885, zákonodárce nepomýšlel na to, aby přivodil nějaké změny v rozsahu práv náležejících do kategorie tak. zv. starého stavu a že naopak jeho intencí bylo práva ta chrániti jak v jejich rozsahu, tak i v jejich obsahu a že podrobil majitele práv těch předpisům nového zákona výhradně v jednom směru, pokud totiž běží o způsob jejich výkonu, avšak v rozsahu dosavadním, stran něhož vycházel vzhledem k době jejich trvání z presumpce, že odpovídají právnímu stavu.
Šlo-li tedy v daném případě o úpravu st-lova nesporně starého vod. práva z důvodu přechodu mlýnského objektu s právem tím spojeného s obce jako dosavadní majitelky, na st-lova právního předchůdce, náleželo správním úřadům, pokud jde o rozsah onoho práva, když není tu nic, z čeho bylo by souditi na úmysl stran směřující snad k případné změně v rozsahu práva toho, toliko, aby zjistil, jaký byl onen rozsah skutečně v době rozhodné, to jest v den, kdy zák. čl. XXIII : 1885 účinnosti nabyl, a aby vyslovil výsledek zjištění toho výrokem, majícím povahu toliko výroku deklaratorního, nikoli však, aby rozhodnutím konstitutivním vymezil rozsah práva toho, jak by k tomu byl oprávněn při vodním právu nenáležejícím do kategorie starého stavu. Pokud ze správních spisů lze souditi, nezabýval se však úřad vůbec otázkou, jaký byl skutečný stav vodního práva st-lova právního předchůdce ve zmíněné době, totiž dne 1. ledna 1886 (§ 195 vod. zák.), nýbrž stanovil, a to, jak znění jeho dotčeného výroku nasvědčuje, konstitutivním způsobem, rozsah práva toho tím, že vymezil množství vody, jehož majitel onoho vod. práva smí k pohonu svého mlýna nadále užívati.
Pokud jde o technické pomůcky, na jichž základě úřad tento svůj závěr čerpal, je to odborný popis zhotovený inženýrem Pavlem N. z května 1915, dle něhož zařízení v té době ve mlýně jsoucí — dle tvrzení st-lova nesprávně uvedené — vyžaduje ke svému pohonu 5 HP čili 0,168 l/sec. při spádu 5 m 20 cm, dále znalecké připomínky zemědělského techn. úřadu v Bratislavě z 31. prosince 1915, dle kterých k pohonu mlýna podle jeho tehdejšího stavu bylo třeba 5 HP čili 125 l/sec. při spádu 5 m a posléze návrh téhož úřadu ze 16. května 1917 stanovící skutečnou spotřebu vody, patrně již se zřetelem k nařízeným pracím, na 125 l/sec při spádu 5 m 30 cm.
St-l popřel nejen právo úřadu stanoviti rozsah starého vod. práva odchylně od skutečného stavu, který zde byl v rozhodné době, nýbrž brojil též již ve správním řízení (dodatek k min. odvolání) proti správnosti skutkových předpokladů, z nichž úřad vycházel. Žal. úřad zamítl st-lovy námitky všeobecným rčením, že rozsah st-lova práva nijak omezen nebo dotčen nebyl, a pokud mu uloženy byly nějaké povinnosti, že opírají se o předpis § 192 odst. 2 vod. zák., dle něhož pro úkony nabytého práva jsou směrodatny předpisy tohoto zákona.
Mínil-li tím žal. úřad zamítnouti i onu st-lovu námitku, obsaženou teprve v dodatku k min, odvolání, mohl učiniti tak toliko tehdy, vycházel-li z právního názoru, že úřad, upravuje způsob výkonu starého vod. práva, jak ho k tomu 2. odst. § 192 vod. zák. opravňuje, může i samostatně stanoviti, případně měniti dosavadní nárok oprávněného na množství vody, resp. vodní sílu. Názor ten je však zřejmě mylný, neboť jde o podstatnou složku rozsahu vod. práva, který však dle předpisu téhož § zůstává nedotčen. Je tudíž v případě tom dán důvod, aby nař. rozhodnutí bylo v tomto bodu zrušeno podle § 7. zák. o ss jako zákonu odporující.
Není-li však ve výroku tom spatřovati též vyřízení zmíněné námitky, jest nař. rozhodnutí v tomto bodu stiženo podstatnou vadou, totiž neúplností, kdyžtě žal. úřad v tom případě by nebyl vůbec rozhodl o meritorní námitce st-lem vznesené, jíž, jak předem již uvedeno, z procesního důvodu se zřetelem k době, kdy teprve byla vznesena, nezamítl a ji tedy za předmět svého rozhodování přijal a o které mu tudíž náleželo rozhodnouti (§ 6 zák. o ss).
St-l brojí posléze proti nař. rozhodnutí též proto, že žal. úřad nevyhověl jeho odvolání z výroků nižších instancí, jimiž odepřely zjednati mu odpomoc proti tvrzenému bezprávnému zásahu akciovou uhelnou společností v H. do jeho vod. práva.
V tomto směru uvážil nss takto:
Ve svém původním návrhu, k této věci se vztahujícím, uvedl st-lův právní předchůdce toliko, že v poslední době, kdy byl již majitelem dotčeného mlýna, utvořila se v H. akciová společnost k těžení kamenného uhlí, která získala kutací práva, razila šachty a kutá takovým způsobem, že prameny napájející dosud jeho mlýn většinou vyschly. Pokládá prý proto za nutné, aby již při jednání, položeném na den 26. května 1916, byly jeho případné nároky proti oné společnosti zjištěny a aby, možno-li, byly již v tomto řízení stanoveny modality, za nichž by nároky ty byly uspokojeny, a aby společnost byla k uspokojení tomu donucena dohodou nebo rozhodnutím úřadu. Tento svůj petit rozšířil pak majitel vod. práva při komisionelním řízení v ten rozum, že společnost má býti zavázána doplniti vodu odňatou mu ražením šachet. Z tohoto obsahu přednesení st-lova právního předchůdce vyplývá, že tvrdil zásah do svého práva užívati náležitě svých vodních děl, a to zásah způsobený tím, že voda k tomu potřebná jest mu odnímána provozováním hor, totiž ražením šachet a jich hloubením, což mělo dle jeho tvrzení v zápětí částečné vysýchání vodních pramenů.
Ale pak výrok I. instance, jež odmítla zabývati se touto věcí pro nedostatek kompetence, neodporuje zákonu, neboť záležitosti této povahy náležejí podle § 222 horního zákona nikoli do kompetence úřadů pověřených agendou vodoprávní, nýbrž do kompetence úřadů horních.
V odvolání doplnil však st-lův právní předchůdce svá udání v ten rozum, že tvrdil nejen nepřímý, nýbrž i přímý zásah do svých vodních práv, uváděje, že společnost odnímá mu vodu i jiným způsobem, totiž příkopy a čerpadly, jimiž onu vodu svádí do svých dolů, aby jí tam mohla pro své účely použíti. Žádal proto, aby úřad, možno-li, již v koncesní listině vyslovil, že jeho právo užívati vodu vztahuje se též na zachování pramenů v jejich neporušenosti, jakož i na to, že koncesovaný může zabrániti každému v jakémkoli užívání vody, jímž by její přirozené množství bylo ztenčeno. Kam těmito námitkami směřoval, podává se z jeho min. odvolání, kde proti odmítavému stanovisko úřadu poukazoval k ustanovením § 184 č. 2. a § 50 vod. zák., a dovozoval z předpisů těch nejen právo, nýbrž i povinnost úřadů vodoprávní agendou pověřených, aby učinily opatření, by ono bezprávné odnímání vody přestalo.
Žal. úřad se sice o těchto námitkách výslovně neprohlásil, leč zamítnuv st-lovo odvolání vůbec, sdílel patrně právní názor nižších instancí, že věc ta do oboru jejich kompetence nenáleží, a není tudíž překážky, proč by nss správnost stanoviska toho nepřezkoumal.
Pokud by st-l opíral svůj tvrzený nárok na řečené úřední opatření o předpis § 184 č. 2 vod. zák., přehlíží, že šlo by o úkon trestně policejního soudnictví správ. úřadů, k němuž však dle § 188 cit. zákona jsou příslušny úřady v § 177 uvedené, tudíž v první instanci ve velkých a malých obcích hlavní služný, ve II. instanci podžupan, ve třetí pak příslušný ministr (§ 157 vod. zák.). Krom toho bylo by provésti ono řízení dle příslušných předpisů o trestně policejním soudnictví.
Již tím je dáno, že stihání vodoprávního přestupku, st-lem vzhledem k předpisu § 184 č. 2. tvrzeného, nepříslušelo v I. instanci podžupanovi, který v daném případě byl podle § 157, 161 a násl., jakož i § 190 vod. zák. povolán k provedení řízení koncesního, o něž právě běželo, jakož i, že nespadalo v rámec řízení toho, nýbrž řízení jiné povahy, totiž trestně policejnímu soudnictví. Jestliže tudíž podžupan, jakožto úřad v I. instanci vystoupivší odmítl zakročiti v zavedeném řízení koncesním i v tomto, st-lem žádaném směru, nelze v jeho postupu spatřovati odpor se zákonem.
Jinak je tomu však, pokud st-l odvozoval svůj nárok na úřední opatření čelící proti akciové uhelné společnosti v H. též z ustanovení § 50. vod. zák., dle něhož v případě, že zřízením vod. díla nastanou ve vodním toku změny, škodící osobám jiným, majitel dotčeného vod. díla může býti úředně donucen, aby dílo to ve lhůtě za tím účelem mu dané na vlastní útraty změnil. Neboť st-l tvrdil, jak již vylíčeno, že takováto změna, mající škodlivý vliv na jeho staré vod. právo, vskutku nastala následkem vod. díla, zřízeného onou společností, totiž příkopy a čerpadly, jichž pomocí společnost odvádí vodu z vodovodu napájejícího jeho mlýn.
Že řešení vodoprávní záležitosti tohoto druhu náleží v obor příslušnosti úřadů správních, jež v této věci úřad konaly, nemůže podle ustanovení §§ 156 a 157 vod. zák. býti pochybno. Ale pak rozhodnutí žal. úřadu, jenž potvrdil výrok II. instance z jeho důvodů, tudíž i pokud tento úřad odkázal st-le s jeho žádostí za odpomoc proti akciové společnosti v H., jež prý mu svými vodními díly, strouhami a čerpadly, odnímá vodu z vodotoku napájejícího jeho mlýn, na úřady horní nebo soudní jako jedině příslušné, odporuje zákonu, pročež bylo zrušiti je i v tomto směru podle § 7. zák. o ss.

Citace:

č. 5345. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 321-325.