Č. 5576.

Církevní věci. — Administrativní řízení (Slovensko): Za jakých podmínek, od kdy a na jakou dobu lze duchovnímu zastaviti výplatu státních příplatků podle zák. čl. XIV : 1898 a XIII : 1909?
(Nález ze dne 16. dubna 1926 č. 3770).
Prejudikatura: Boh. 2469, 5030, 5225, 5262 adm. a j.
Věc: František S. v M. proti referátu ministerstva školství a národní osvěty v Bratislavě stran zastavení výplaty státních příplatků.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Dle oznámení četnictva z 1. září 1923 světil st-l, ř.-kat. farář v M., dne 20. srpna 1923 zvláštními bohoslužbami svátek sv. Štěpána. Dne 15. srpna 1923 vyhlásil prý s kazatelny, že oslavování sv. Štěpána je zakázáno, on prý však přes to bude svátek ten světiti a bude za tím účelem sloužiti dne 20. srpna o 8. hodině velkou mši. Ke konci prý poznamenal, že je to k politování, že musí takto býti. Ohlášené bohoslužby konaly se toho dne v 9 hodin a odpoledne téhož dne byla zpívána litanie. Přípisem ze 13. prosince 1923 zakročil žal. úřad u biskupského ordinariátu v Trnavě na základě tohoto oznámení, aby proti st-li bylo zavedeno disc. vyšetřování podle zák. čl. XIV : 1898, resp. XIII : 1909; zároveň zastavil žal. úřad st-li až na další výplatu veškerých platových zlepšení. Rozhodnutím ze 14. dubna 1924 osvobodila disc. rada st-le z protistátních tendencí. Žal. úřad vyslovil pak nař. nyní rozhodnutím, že výsledku disc. řízení nebéře na základě důkazů jemu po ruce jsoucích na vědomí a že ve smyslu § 5 zák. čl. XIII : 1909 Činí současně opatření, aby st-li zastavena byla výplata veškerých požitků ze státních prostředků.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
Stížnost brojí proti rozhodnutí v odpor vzatému jednak po té stránce, že žal. úřad nebyl k opatření, jež vyslovil, vůbec oprávněn v tom rozsahu a způsobu, jak to učinil, jednak, že pro opatření to, pokud by in abstracto mělo oporu v zákoně, nebyl dán in concreto dostatečný podklad, resp. že nedošlo k němu způsobem v zákoně stanoveným. Ve směru prvním vrcholí námitky v tom, že 1. na odnětí požitků vyplácených státem duchovnímu může býti z důvodu žal. úřadem použitého uznáno toliko na dobu tří let počítajíc ode dne, kdy výrok o tom byl žal. úřadem vydán, 2. pak, že odnětí to může se podle § 7 b) zák. čl. XIV : 1898 vztahovati pouze na doplněk kongruy, jehož však st-l vůbec nepožívá.
Námitku pod č. 1. uvedenou shledal nss důvodnou, neboť podle cit. § 7 b) cit. zák. čl., o nějž se nař. rozhodnutí po rozumu 3. odst. § 9 téhož zák. čl. opírá, pozbývá duchovní požitků státem podle onoho zákona mu poskytovaných, nedošlo-li k jeho odsouzení trestním soudem nebo cestou disc, na dobu tří let počítajíc ode dne, kdy vydáno bylo dotčené rozhodnutí ministerstva.
Žal. úřad tvrdí ovšem v odv. spisu, že tomuto předpisu bylo v daném případě vyhověno, ježto prý vyslovil odnětí požitků státem st-li poskytovaných na dobu tří let, pokud pak jde o dobu minulou, počínající již dnem žádosti o zavedení disc. řízení, spatřuje dostatečný podklad pro svůj výrok v nálezu nss-u Boh. 2469 adm.
V nař. rozhodnutí však, jak bylo sděleno st-li i jak je ve správních spisech, o nějakém časovém omezení onoho opatření na dobu pouze tří let není vůbec řeči, z čehož logicky je souditi, že odnětí dotčených požitků bylo vysloveno na dobu neurčitou, ev. i přesahující lhůtu tříletou, zákonem stanovenou. K takovému výroku by ovšem žal. úřad oprávněn nebyl. Nemá tudíž nař. rozhodnutí v tomto směru opory v zákoně a bylo je po této stránce zrušiti podle § 7 zák. o ss.
Ani pokud se žal. úřad dovolává cit. nálezu, neshledal nss, že stalo se tak právem, když nálezem tím nebyla vůbec vyřešena otázka v daném případě sporná, na kterou dobu totiž žal. úřad může duchovnímu z důvodu § 7. zák. čl. XIV : 1898 odníti požitky státem poskytované, nýbrž otázka naprosto jiná, pokud totiž již zastavení trestního řízení proti duchovnímu zavedeného stačí samo o sobě k závěru, že odpadl důvod k zastavení výplaty rodinného přídavku a nouzové výpomoci, vyslovenému žal. úřadem proti onomu duchovnímu u příležitostí zavedení disc. řízení.
Námitkou pod č. 2. zmíněnou vytýká st-l, že předpisy, o něž žal. úřad svůj výrok opřel, bylo mu dáno právo zastaviti duchovnímu toliko doplněk kongruy, jehož však st-l vůbec nepožívá, a vychází st-l z právního názoru, že jiných požitků poskytovaných duchovnímu státem opatření to týkati se nemůže. Nss tohoto právního názoru st-lova v jeho všeobecnosti nesdílí, háje stanovisko, že otázku, zda a pokud ono opatření stran té které kategorie požitků státem duchovnímu vyplácených je či není přípustno, řešiti jest vždy podle povahy požitků těch, případně podle normy, na jejímž základě požitky ty byly přiznány. Přezkoumati nař. rozhodnutí v tomto směru jest však nss-u znemožněno tím, že ani z rozhodnutí, ani ze správních spisů není patrno, na které specielní požitky, státem st-li dosud poskytované, opatření žal. úřadu se vztahuje, když jak původní výrok žal. úřadu ze 13. prosince 1923, tak i nař. rozhodnutí hovoří toliko o »veškerých platových zlepšeních st-lových« případně o »veškerých požitcích ze státních prostředků.« Tato neurčitost a všeobecnost nař. rozhodnutí brání nss-u, aby posoudil náležitě důvodnost této st-lovy obrany, resp. zákonitost výroku v odpor vzatého a jest tudíž nař. rozhodnutí v tomto směru stiženo podstatnou vadou, pro niž jest je zrušiti podle § 6 zák. o ss, aniž tomu mohl zabrániti obsah odv. spisu, jenž nasvědčuje tomu, že zastavení výplaty týkalo se jen věkového doplňku, když současně mluví se v odv. spisu o »zastavení mimořádných drah. přídavků«. Nelze tudíž ani z těchto údajů odv. spisu s dostatečnou jistotou posouditi, o které požitky ve skutečnosti jde, nehledí-li se ani k tomu, že udání ta obsažena jsou právě teprve v odv. spisu tak, že st-l nemohl k nim ve stížnosti zaujati svého stanoviska.
Pokud jde o druhou kategorii námitek, vytýká st-l předem po stránce procesní vadu řízení, již spatřuje v tom, že žal. úřad zakročiv u nadřízené církevní vrchnosti, aby proti st-li zavedeno bylo disc. řízení, nepřiložil proti předpisu § 9 zák. čl. XIV : 1898 opisu obžalovacího spisu. Tím popírá však st-l, že byl dán právní základ předpokládaný zákonem pro zavedení disc. řízení příslušnou církevní vrchností. Tato námitka jest nepřípustná ve stížnosti do nař. rozhodnutí, jehož předmětem otázka ta ani přímo, ani nepřímo není, pročež nebylo ani třeba zabývati se námitkou v odv. spisu vznesenou stran st-lovy legitimace nedostatek ten vůbec vytýkající, nehledí-li se ani k tomu, že dle správních spisů žal. úřad zakročuje u cirk. vrchnosti o zavedení disc. řízení proti st-li orgánu tomu skutečně obsah četnického oznámení podrobně sdělil.
Zbývá tudíž jen ještě námitka, že žal. úřad v daném případě neměl podkladu, aby přikročil k opatření nař. rozhodnutím vyslovenému. V tomto směru napadá st-l nař. výrok s dvou hledisek, jednak totiž snaží se dovoditi, že není zde předpokladu zákonem pro opatření toho druhu vyžadovaného, jednak vytýká, že žal. úřad nešetřil předpisů, jimiž ho zákon při úkonu tom váže.
První část této námitky uznal nss bezdůvodnou, když st-l popíraje kvalifikaci činu jemu za vinu kladeného jakožto závadného po rozumu posl. odst. § 7 zák. čl. XIV : 1898 ve spojení s posl. odst. § 13. zák. čl. XXVI : 1893 přehlíží, že 2. odstavcem § 4. zák. čl. XIII : 1909 předpis posl. odst. § 13 zák. čl. XXVI : 1893 nahrazen byl ustanovením 1. odst. c) § 22. zák. čl. XXVII : 1907, kde pojem tendencí státu nepřátelských byl nově vymezen; že by čin jemu za vinu kladený pod tento pojem §em 22. definovaný nespadal, st-l netvrdí.
Důvodnou shledal však nss st-lovu námitku ve směru druhém.
Podle § 9. zák. čl. XIV : 1898 resp. § 5. zák. čl. XIII : 1909 jest žal. úřad oprávněn na základě dat jemu po ruce jsoucích učiniti opatření stanovené v § 7. b) zák. čl. XIV : 1898, když dotčený duchovní je disc. nálezem přes důvodnost obžaloby osvobozen. Z předpisu toho jde, že zákon přiznává žal. úřadu právo, aby i v případě, že příslušná círk. disc. vrchnost duchovního obžaloby sprostí, nevázal se tímto osvobozujícím disc. nálezem a zkoumal samostatně povahu činu duchovnímu za vinu kladeného a dospěje-li takto k závěru, že obvinění bylo důvodné, zastavil duchovnímu další výplatu těch kterých požitků jemu dosud ze státních prostředků vyplácených. Jde tudíž o opatření zasahující do právní sféry duchovního a vázané nejen svou povahou, nýbrž i doslovem příslušného předpisu zákonného na předpoklad, že obvinění z protistátních tendencí, za něž má býti onen duchovní postižen právě újmou záležející v odnětí požitků, je důvodné. Má-li však dotčený duchovní proti takovému zákroku žal. úřadu právo domáhati se odpomoci stížností u nss-u, jest podmínkou tohoto jeho práva, aby — jak ostatně odpovídá již všeobecným zásadám správního řízení — znal nejen právní, nýbrž zejména i skutkové předpoklady, z nichž žal. úřad k závěru tomu dospěl a aby tak dle toho mohl správnost závěru toho kontrolovati a případně svou obranu věcně a účelně zaříditi.
Ze správních spisů je patrno, že žal. úřad zvěděv o sprošťujícím nálezu disc. rady zavedl další ještě opatření, v němž došlo zejména i k výslechu svědků a že teprve — hodnotě výsledek tohoto dodatečného šetření — dospěl k přesvědčení, že obvinění proti st-li z protistátních tendencí vznesené je přes onen osvobozující disc. nález důvodné. Podle správních spisů však šetření to konalo se bez účasti st-lovy, jenž o něm nezvěděl ani z nař. rozhodnutí, hovořícího jen zcela všeobecně o »důkazech úřadu k disposici jsoucích« a dostalo prý se st-li o šetření tom jen z doslechu nějakých kusých zpráv.
Pak ovšem vytýká právem vadnost řízení, kterou byla jeho věcná a účelná obrana proti zákroku žal. úřadem podniknutému podstatně ztížena a jest tudíž i v tomto směru dán důvod, aby nař. rozhodnutí bylo zrušeno po rozumu § 6 zák. o ss.

Citace:

č. 5576. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 742-745.