Č. 5647.

Cesty (Slovensko): I. * Povinnost přispívati podle § 29 zák. čl. I. z r. 1890 jako zvláštní interesent k nákladům železniční příjezdní silnice není podmíněna tím, aby podnik měl své sídlo v některé z obcí, které přispívají na udržování silnice. — II. Při tom je nerozhodno, zda užívání cesty se děje zla účelem dopravy výrobků hospodářských, nebo zboží jiného a zda interesent zboží dopravuje vlastními vozidly či prostřednictvím povozníků. — III. Jak jest postupovati při percentuelním rozvrhu příspěvků?
(Nález ze dne 6. května 1926 č. 7402).
Prejudikatura: Boh. 1128 adm., srovnej též 5470 adm.
Věc: František L. a Filip a Jonáš A. v K. proti župnímu úřadu v Košicích o příspěvek k udržování železniční příjezdní cesty.
Výrok: Stížnost Filipa a Jonáše A. zamítá se jako bezdůvodná; ke stížnosti Františka L. zrušuje se nař. rozhodnutí pro vady řízení.
Důvody: K návrhu firmy K.-H-ské železárny Otokar J. z 10. listopadu 1923, aby rozvrh příspěvků k udržování příjezdní silnice ke stanici K. H. byl znovu upraven, ježto poměry v provozu podniku se valně změnily, vyžádal si žal. úřad předem od řed. stát. drah v Košicích výkaz o tom, jaké množství zboží bylo roku 1923 na onu stanici zasláno a dopraveno; když výkaz ten byl mu sdělen, nařídil žal. úřad vyhláškou ze 17. března 1924 podle § 29 zák. čl. I : 1890 jednání na místě samém k cíli stanovené skupiny interesentů a poměru jejich příspěvků k udržování oné cesty. Na základě provedeného jednání vydal pak žal. úřad nař. rozhodnutí, jímž vyslovil, že upravuje podle § 29 zák. čl. I : 1890 poměr příspěvků k udržování příjezdní silnice ke stanici K.-H. takto: Do skupiny interesentů, kteří mají k nákladům těm přispívati, vřaďuje se I. župa Košická, II. čsl. stát. dráhy a III. interesované obce a soukromníci, totiž obce — — —, dále stát. lesní úřad v S., město Košice a soukromé firmy, mezi jinými i st-lé. Poměr, jímž mají tito interesenti přispívati k nákladům stavby, udržování a spravování příjezdní silnice určuje se tak, že I. 1/3 všech výloh platí župa košická, II. 1/3 platí stát. dráhy, třetí třetinu pak platí v poměru 6% obec — — — a lesní úřad v S. 2%; město Košice platí 39,22%, soukromé firmy L. 9,20% , — —, Otokar J. 4-60%, Filip A. 0,74% a Jonáš A. 0,18%.
O stížnostech do výroku toho podaných uvážil nss takto:
I. Stížnost Filipa a Jonáše A. — — — —
II. Stížnost Františka L.
Tento st-l brojí dle obsahu své stížnosti proti výroku v odpor vzatému s dvojího hlediska, jednak totiž, že zařazen byl vůbec do skupiny interesentů, jednak pak proti výši procenta stanoveného pro jeho povinnost přispívati k nákladům udržování cesty, o niž jde. V tomto druhém směru spatřovati jest jádro jeho obrany v tom, že třetí třetina příspěvků, připadající po rozumu § 29 d, resp. odst. 5 téhož § zák. čl. I : 1890 na skupinu zúčastněných obcí a obch. a prům. podniků, rozvržena byla mezi obce s jedné a podniky s druhé strany neprávem v ten způsob, že sazba týkající se povinnosti obcí stanovena byla toliko 6%, čímž na druhou kategorii účastníků do téže skupiny náležejících připadla sazba nepoměrně vyšší, než by odpovídalo skutečným poměrům.
Nss námitce té důvodnosti nepřiznal. Jak ze správních spisů patrno, byla otázka určení a seskupení účastníků povinných přispívati k udržování dotčené příjezdní cesty, jakož i stanovení procentní sazby na účastníky ty vypadající, vyřešena již rozhodnutím podžupana býv. župy zemplinské ze 6. dubna 1908, a to v ten způsob, že ve skupině III., zúčastněných obcí a obch. a průmsl. podniků, rozvržena byla třetí třetina nákladů těch na obce ve výši 6%, na stát. lesní úřad v S. 2%, zbývajících pak 92% uvaleno na obch. a průmys. podniky. Tím dostalo se této otázce pravoplatné úpravy, závazné pro dotčené interesenty, jak nss dovodil již v nál. z 24. listopadu 1924 čís. 5435, na tak dlouho, pokud k jejich podnětu nedošlo vzhledem k nastavší zatím změně v poměrech pro otázku tu směrodatných k úpravě nové.
Ze zásady té se podává, že taková faktická změna nedotýká se ještě sama o sobě právního stavu původní úpravou založeného, nýbrž že úprava podrží svou platnost a účinnost, pokud osoby úpravou tou dotčené nepoužijí oné podstatné změny poměrů v ten způsob, že vymohou si u orgánu k tomu povolaného změnu výroku jejich vzájemný poměr dosud upravujícího a normujícího. Jest tudíž v rukou osob povinností tou postižených, zda a pokud dosavadní právní stav přizpůsobí se změněnému případně stavu faktickému. Z vylíčeného děje se podává, že v daném případě došlo k zakročení žal. úřadu právě z popudu vycházejícího z kruhu interesentů a to k žádosti jednoho z obchodních a průmyslových podniků firmy Otokar J., která žádala o nový procentní rozvrh příspěvků, a to, jak z jejího podání patrno, ze dvou důvodů; jednak proto, že prý nastala podstatná změna v jejích poměrech výrobních a tudíž i dopravních, jednak pak proto, že skupinu interesentů, k níž náležela, jest rozšířiti zařazením dalších podniků, ke kategorii té dosud nepřivzatých.
Žádost firmy Otakar J., jež byla podkladem zakročení žal. úřadu, směřovala tudíž k nové úpravě toliko, pokud šlo o rozpočet kvóty na tuto kategorii interesentů, obch. a prům. podniky, pravoplatně přikázané, nedotýkajíc se kvóty uložené jednou třetinou celkových nákladů župě, jednou třetinou stát. dráze, jakož i kvóty určené z třetí třetiny ve výši 6% zúčastněným obcím a 2% stát. les. úřadu.
Pokud jde o tyto kvóty, nedal podle správních spisů nikdo z účastníků žal. úřadu podnětu, aby i v tomto směru správnost a přiměřenost dosavadního rozvrhu přezkoumal a případně k nové úpravě přikročil; nestalo se tak zejména ani při jednání provedeném s účastníky dne 9. dubna 1924, ač žal. úřad, jak z protokolu o jednání tom sepsaném vysvítá, výslovně zdůraznil, že nová úprava vztahuje se vzhledem k obsahu podání firmy J. toliko ke kvótě vypadající ve III. skupině na kategorii soukromých obch. a prům. podniků, nikoli však ke kvótě uložené dosud v téže skupině obcím ve výši 6% a stát. les. úřadu ve výši 2%.
Ale pak žal. úřad právem zabýval se toliko otázkou k němu ve spor vznesenou, totiž případným novým rozvrhem stanovených již dříve 92% z třetí třetiny veškerých udržovacích nákladů v podskupině těchto podniků a jest výtka stížnosti, že mělo dojíti k novému rozvrhu 100% třetí třetiny mezi obce s jedné a podniky s druhé strany, zřejmě bezdůvodná.
St-l namítá však též, že na jeho povinost přispívati k nákladům udržování příjezdní cesty nemělo býti vůbec uznáno, ježto prý nepatří do skupiny interesentů, mezi něž byl zařazen; tuto námitku rozvíjí st-l s dvojího hlediska, jednak, že prý není vůbec účastníkem a jednak, že nelze ho pokládati za účastníka alespoň na dobu, na niž nový rozvrh žal. úřadu stanovený se vztahuje.
V prvém směru neuznal nss důvodnosti st-lovy obrany; pokud z doslovu stížnosti bylo by souditi, že st-l má za to, že povinnost přispívati k nákladům na udržování dotčené cesty nestihá ho již proto, že nemá podniku v místě, kde ona cesta se nalézá, nebo alespoň poblíž místa toho, stačí poukázati k ustanovení 6. odst. cit. již § 29 zák. čl. I : 1890, dle něhož kruh interesentů, zejména i pokud jde o obchodní a průmyslové podniky, může býti rozšířen i na poplatníky vzdálenější; z toho je patrno, že okolnost, zda ten který podnik nalézá či nenalézá se v místě nebo poblíž místa, kde cesta je, nepřichází v úvahu; to také odpovídá pojmu interesenta s hlediska zák. čl. I. z 1890, jakožto osoby ať fysické ať právnické, používající cesty té mírou a způsobem předpisy zákona toho předpokládanými, neb záleží na momentu skutečného užívání tou kterou osobou, nikoli však na její příslušnosti svým sídlem k některému územnímu úseku.
Že pak je nerozhodno, zda užívání cesty děje se za účelem dopravy výrobků hospodářských, k nimž st-l čítá i lesní dříví, nebo k dopravě zboží nebo předmětů jiného druhu, dovodil nss již v nálezu Boh. 1128 adm.
Bezdůvodně popírá posléze st-l svou povinnost z toho důvodu, že nedopravoval svého dříví onou cestou sám svými vozidly, nýbrž prostřednictvím místních povozníků, jimž za dopravu tu zaplatil požadovanou mzdu, háje patrně názor, že v takovém případě interesenty jsou toliko oni povozníci, nikoli však podnikatel, pro něhož doprava ta se děje. Zřejmě neprávem, neboť pojem užívání cesty podnikem obchodním nebo průmyslovým nepředpokládá nikterak nutně, aby podnik ten dopravu provozoval sám vlastními dopravními prostředky a nelze v případě, že tomu tak není, již proto důvodně a logicky souditi, že by tím, že dopravu tu dává pro sebe a ve svůj prospěch obstarávati osobami třetími, cesta ta jeho podniku nesloužila a že by jí k svému provozu nepoužíval mírou a způsobem, jak dává dopravu třetími osobami pro sebe obstarávati. Zda a pokud v provozu dopravy třetími osobami bylo by lze spatřovati známky podniku těchto osob a dovozovati z toho i jejich povinnost přispívati k nákladům na udržování cesty k dopravě používané, jest otázka v daném sporu vzhledem ke konstrukci stížnosti nerozhodná.
Zbývá tudíž jen ještě poslední námitka st-lova v podstatě formulovaná tak, že nemohl by st-l povinností přispívací býti postižen a zatížen, i kdyby byly zde všechny ostatní podmínky zákonem předpokládané, ježto neměl podniku v době, na niž se rozvrh žal. úřadem vyslovený vztahuje; při tom vychází st-l z předpokladu, že doba ta počíná rekem 1924.
Nss shledal předpoklad ten, pro vyřešení sporu směrodatný, správným. — — —
St-l tvrdí, že roku 1924 již podniku svého na kritickém místě neprovozoval, ježto šlo vůbec jen o příležitostný obchod omezený jen na rok 1923, kdy v onom kraji dříví koupil a dopraviti dal, kdežto roku 1924 prý cesty té již nepoužíval, nemaje tam žádného zboží. Pak by ovšem nebylo lze pokládati ho ještě roku 1924, pro daný spor, jak právě uvedeno, rozhodného, za interesenta po rozumu cit. svrchu předpisu zák. čl. I : 1890 a nastal by případ, kdy i podle právního názoru žal. úřadu, projeveného stran firmy Sch. a Sz., že totiž zastavením dopravy zaniká i základ pro onu povinnost, nemohl by st-l býti zatížen povinností jemu uloženou.
Zda ono skutkové tvrzení st-lovo odpovídá skutečnosti čili nic, nelze z nař. rozhodnutí ani ze správních spisů zjistiti, když úřad otázkou, zda st-l ještě roku 1924 cesty, o niž běží, skutečně ve svém podniku užíval, vůbec se nezabýval. Pro tuto neúplnost řízení v podstatném pro spor bodu bylo nař. rozhodnutí zrušiti podle §u 6 zák. o ss a to v celém jeho rozsahu, pokud totiž jde o nový rozvrh 92% na interesované soukromé obch. a prům. podniky, ježto rozhodnutí to podle své povahy tvoří jeden celek, kde každá případná změna v sazbě použité stran jednoho účastníka má v zápětí změnu sazeb ostatních.

Citace:

č. 5647. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 874-877.