Č. 5541.

Sociální péče. — Policejní právo trestní: * Zkoumati, nastal-li předpoklad beztrestnosti podle § 18 zákona č. 225/1922 přísluší úřadu k trestnímu řízení povolanému; úřad ten nemůže řešení otázky této odkázati orgánu jinému.
(Nález ze dne 31. března 1926 č. 6669.)
Věc: Antonie N. v K. proti zemské správě politické v Praze o přestupek §u 18 zákona o bytové péči z 11. července 1922 č. 225 Sb.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nálezem z 21. listopadu 1924 odsoudila osp v K. st-lku pro přestupek §u 13 zák. z 11. července 1922 č. 225 Sb. ve znění zák. z 26. dubna 1923 č. 87 Sb., jehož se dopustila jako zástupkyně vlastníka domu Karle L. dle vlastního doznání tím, že pronajala byt v tomto domě zajištěný pro naddozorce pohr. fin. stráže Jana B. Josefu J-ovi, dle §u 18 zák. č. 225/1922 k peněžité pokutě 1000 K, v případě nedobytnosti do vězení v trvání 14 dnů, kromě toho jí uložen ještě trest 14tidenního vězení a vysloveno, že beztrestnost nastane, když do stanovené lhůty, t. j. 1. prosince 1924 bude zjednán stav zákonu odpovídající, t. j. zajištěné místnosti budou uvolněny pro Jana B. anebo zřízen dostatečný počet místností náhradních.
Zsp v Praze odvolání nevyhověla, rozhodnutí I. stolice potvrdila, ježto skutková podstata uvedeného přestupku jest zjištěna seznáním stráže, konaným šetřením a vlastním doznáním. Námitka, že pro státního zaměstnance Jana B. opatřila st-lka byt náhradní, nebyla uznána pro posouzení skutkové podstaty shora cit. přestupku za rozhodnou, poněvadž opatření bytu náhradního do určité doby, jest toliko podmínkou beztrestnosti, ne však důvodem vylučujícím skutkovou podstatu zmíněného přestupku; při tom bylo vysloveno, že bytem náhradním rozumí se dle analogie zák. o ochraně nájemníků z 25. dubna 1924 č. 85 Sb. byt, který ve všech směrech, zejména také pokud se týká nájemného odpovídá bytu původnímu a nastal-li v daném případě mezi st-lkou a státním zaměstnancem B. spor, je-li byt st-lkou mu poskytnutý jako náhradní skutečně takovým jako byt původní, musil by týž spor býti odklizen ve smyslu posledně cit. zákona pořadem práva.
Stížnost brojí proti nař. rozhodnutí v celém jeho obsahu, tedy 1. jak proti výroku o vině st-lky, 2. tak i proti výroku o trestu, jakož i 3. co se týče výroku o beztrestnosti.
O stížnosti té uvážil nss takto: — = = —
Předpis §u 18 odst. 2. cit. zákona ustanovuje, že úřad příslušný k potrestání může vysloviti beztrestnost s podmínkou, že do stanovené lhůty bude zjednán stav zákonu vyhovující aneb zřízen dostatečný počet místností náhradních. Zákon má tu tedy na mysli jednání odsouzené osoby za účelem, aby skutek, pro který byla odsouzena, ve svých důsledcích byl odčiněn. Povinnost k tomuto jednání a důsledky nesplnění její mohou proto nastati teprve, když odsouzení nabylo moci práva a lhůta, která teprve uplynutím lhůty k opravnému prostředku nebo doručením konečného nálezu mohla počíti, bezvýsledně uplynula. Dle ustanovení § 18 odst. 2 cit. zák. má úřad příslušný ku potrestání dvojí úkol — jednak vynésti nález, — a v případě odsouzení — usnesení, zda a za jakých podmínek nastane beztrestnost, jednak zkoumati, zdali podmínky ty byly splněny a beztrestnost nastala. Znění zákona nepřipouští, aby o tom, nastala-li beztrestnost, rozhodoval úřad jiný. Bylo-li již v odvolání tvrzeno, že nastaly podmínky beztrestnosti, mohl se úřad odvolací obmeziti na zkoumání výroku odsuzujícího, musel však — potvrdil-li výrok ten— úřadu první stolice ponechati výrok o tom, jsou-li stanovené podmínky beztrestnosti splněny a nesměl vysloviti, že řešení otázky té přísluší na pořad jiný.
Nař. rozhodnutí odporuje tudíž zákonu a bylo proto zrušeno.

Citace:

č. 5541. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 685-686.