Č. 5558.

Vojenské věci: Pensijní nároky býv. zbrojíře a lodního profousa v býv. rak.-uh. vál. námořnictvu vůči čsl. státu?
(Nález ze dne 8. dubna 1926 č. 6696).
Věc: Alois L. v Ž. proti ministerstvu národní obrany o nárok na výslužné.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím vyslovilo žal. ministerstvo, že trvá na svém rozhodnutí č. 13.481/39 ex 1924, jímž schválilo nařízení zem. voj. velitelství ... stran zastavení další výplaty voj. zaopatř. požitků st-lových v důsledku provedené superarbitrace a dodalo: »Jelikož superarbitrační řízení prokázalo, že Alois L. jest schopen ke službě se zbraní bez vady, nevztahují se na něho ustanovení §§ 72, 73 a 74 zák. z r. 1875 č. 158 ř. z., resp. § 103, odst. 2 zák. č. 76/1922, pročež mu voj. zaopatř. požitky přiznány býti nemohou. Též § 74 nepřijde v tomto případě v úvahu, poněvadž jmenovaný nemá 18 služ. let. Podle výnosu Čj. 135.260/8 odd. z 29. května 1920 neuznává mno zásadně rozhodnutí likvidačního min. války (námořní sekce) a zeměbrany, tudíž také neuznává výnos téhož min. z 30. června 1919 a z 15. září 1919, jimiž byl přeložen do výslužby s příslušnými zaopatř. požitky.
Rozhoduje o stížnosti uvážil nss toto: — — —
Dle kmenového listu sloužil st-l od 14. června 1908 v býv. válečném loďstvu rak.-uherském, posléze jako déle sloužící poddůstojník v hodnosti zbrojíře, — dle tvrzení stížnosti v hodnosti zbrojíře a lodního profosa, — a byl dne 15. prosince 1920 převeden do zálohy jako rotmistr. Podle organisačního předpisu pro personál býv. rak.-uh. válečného námořnictva díl I. byl sice zbrojíř vyšším podddůstojníkem, ale náležel do stavu mužstva a gážistou nebyl, kdežto gážistou mimo hodnostní třídu byl teprve štábní zbrojíř. Lodní profos nebyl vůbec žádnou šarží, nýbrž jen funkcí, kterou byl některý z poddůstojníků pověřován. Nelze tedy otázku st-lova nároku na zaopatř. požitky posuzovati podle §§ 97 až 100 zákona č. 76/1922, které jednají pouze o gážistech býv. branné moci, nýbrž podle ustanovení dalších, jednajících o poddůstojnících (§§ 101 až 103 cit. zákona resp. také § 5 zák. č. 194/1920).
Žal. úřad neuznal, že st-li přísluší nárok na zaopatř. požitky ve smyslu § 103 cit. zákona č. 76/1922 podle §§ 72, 73 a 74 zák. z 27. prosince 1875 č. 158 ř. z., kdežto st-l, přiznávaje, že jest ke službě vojenské schopen, tvrdí, že mu podobný nárok přísluší proto, že byl na základě usnesení mezinárodní likvidační komise ve Vídni, které platí také v čsl. státu jakožto státu nástupním, přeložen jako déle sloužící poddůstojník dekretem likv. min. války ve Vídni z 30. června 1919 a z 15. září 1919 dnem 28. února 1919 do výslužby s výslužným 576 K, jež mu bylo také voj. pens. likvidaturou v Praze vypláceno, čímž prý byl — vzhledem k nastalému státnímu převratu a vzhledem k tomu, že nebyl v čsl. státě přibrán k žádným službám vojenským ani civilním, — převzat a přeložen řečeným dnem 28. února 1919 do čsl. armády v neaktivním ústavu a stal se čsl. voj. pensistou.
Nss neshledal tuto námitku důvodnou.
Zákon z 19. března 1920 č. 194 Sb. přiznává v § 5 nárok na zaopatř. požitky vůči čsl. státu pouze oněm voj. osobám, kterým byly požitky takové přiznány již býv. státem rak.-uh., rak. neb uh. Poněvadž býv. stát zanikl dne 28. října 1918, není řečené podmínce vyhověno, byl-li nárok takový přiznán po tomto dni kýmkoliv. Poněvadž pak není zákonného ustanovení, které uznává usnesení mezinárodní likvidační komise neb rozhodnutí likv. min. války ve Vídni vůči čsl. státu za závazná, neodporuje zákonu výrok žal. úřadu, že usnesení, resp. výnosů úřadů těch neuznává.
Tím padají veškeré důsledky, které stížnost z těchto výnosů a ze státního převratu odvozuje. Že st-l byl výslovným výrokem příslušného k tomu čsl. úřadu přeložen do výslužby anebo převzat buď jako gážista ve výslužbě nebo jako voj. pensista, stížnost ani netvrdí. Okolnost, že st-l nebyl převzat do činné služby vojenské, nepadá v daném případě na váhu, poněvadž zákon přiznává z toho důvodu nárok na zaopatř. požitky pouze gážistům býv. armády (§ 2 zákona č. 194/1920 a § 97 zák. č. 76/1922), kdežto st-l, jak výše uvedeno, v býv. armádě gážistou nebyl.
Ani skutečnost, že výslužné přiznané cit. výnosem likv. min. války bylo st-li delší dobu čsl. voj. pens. likvidaturou vypláceno, nebyla způsobila založiti pro st-le nárok na toto výslužné, jestliže tato faktická výplata neměla za podklad autoritativní a právní moci schopné rozhodnutí mno, že se st-li nárok na výslužné ono přiznává. Že by tomu tak bylo, stížnost ani netvrdí a také ze spisů správních se nic podobného nepodává.

Citace:

č. 5558. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 715-717.