— čís. 11734 —
695
Čís. 11734.
Denní paušální mzdu, jež byla placena vdově po železničním zaměstnanci jako uklízečce u ředitelství státních drah, nelze považovati za »aktivní požitek státní« ve smyslu § 17 odstavec (2) čís. 1 zákona ze dne 22. prosince 1924, čís. 286 sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 6. června 1932, Rv I 674/31.)
Žalobkyně, vdova po posunovači státních drah čsl., dostávala od 1. ledna 1925 roční zaopatřovací plat 12292,80 Kč (včetně drahotních přídavků a příspěvků na dítky) a od 1. února 1927 pak jen 11392,80 Kč vzhledem k tomu, že jedno dítko dosáhlo 18. roku. Žalobkyně byla od roku 1925 zaměstnána jako čistička u ředitelství státních drah, kde měla denní paušál 12,50 Kč, tedy 4562 Kč ročně. Odvolávajíc se na § 17 zákona ze dne 22. prosince 1924, čís. 286 sb. z. a n., provedla dráha zkrácení zaopatřovacích platů žalobkyně celkem o 4997 Kč 42 h. Žalobou, — Čís. 11734—
o niž tu jde, domáhala se žalobkyně na dráze zaplaceni 4997 Kč 42 h, tvrdic, že zkráceni bylo protizákonné a bezdůvodné. Procesni soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Zákon čis. 286/24 o úsporných opatřeních ve veřejné správě nařizuje hromaděni a kráceni zaopatřovacích požitků, jakmile nabude někdo vedle zaopatřovacího požitku ještě jiného aktivního požitku státního (§ 17 odst. (2) čis. 1). Snižuje se tu výplata státního odpočivného požitku na jeho polovinu, po případě na polovinu nižšího požitku, je-li státni zaopatřovací požitek vyšší než onen, při čemž jest nařízeno kumulační minimum 12000 Kč. Ve smyslu § 20 jsou státními aktivními, pokud se týče zaopatřovacími požitky aktivní a zaopatřovací požitky státního zaměstnance, tedy i dělníků, pokud se týče vdovy po něm, což platí i pro státní podniky (§ 22). Podle § 19 cit. zák. jsou pobíratelé povinni ihned příslušnému úřadu oznámiti střetnuti se zaopatřovacího požitku s jiným státním neb nestátním veřejným požitkem a stát jest oprávněn částky zaopatřovacích požitků přijaté bez oprávněni při příštích výplatách státních požitků si sraziti. Podle těchto ustanoveni má soud za to, že právem byl kumulován žalovanou stranou zaopatřovací požitek žalobkyně v částce 9800,40 Kč ročně s paušální roční mzdou 4562,50 Kč a provedeno pak zkráceni zažalovanou částkou. Zejména nemůže býti pochybnosti podle doslovu zákona, že by snad zaopatřovací požitky vdovy žalobkyně nesměly býti kumulovány. Rovněž i její paušální mzdu za čištěni vyplácenou z prostředků státních jest považovati za stálý zdroj příjmů a tedy za aktivní požitek podle § 17 (2) čís. 1 cit. zák. Opačné tvrzení žalující strany nemá oporu v zákoně, naopak z důvodové zprávy vládního návrhu cit. zákona, která pak, zejména v ustanovení o kumulaci, nedoznala v plenu poslanecké sněmovny pokud se týče senátu žádné změny, plyne zcela jasně, že tendencí zákona bylo postihnouti za účelem kumulace se zaopatřovacími požitky veškeré státní neb nestátní veřejné požitky, při čemž »rozšiřuje se omezení kumulací i na jiný příjem percipientův, který jest podkladem pro vyměření daně z příjmu, počítajíc v to i příjem příslušníků domácnosti, opatření to, jehož význam pro státní finance nelze podceňiovati«. Z těchto důvodů žalovaná strana, zjistivši dodatečně, že žalobkyně vedle zaopatřovacích požitků pobírá ještě aktivní požitek státní, právem provedla zkrácení zaopatřovacích požitků. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Vytýkajíc nesprávné posouzení věci po stránce právní, odvolatelka sama tvrdí, že celý spor jde jen o to, zda mzda, která jí byla placena z paušálu, jest aktivním požitkem státním ve smyslu ustanovení § 17 (2) čís. 1 zákona čís. 286/24, a snaží se dovoditi, že tomu tak není a že ani žalobkyně sama nepatří mezi zaměstnance v zákoně shora, uvedeném vyznačené. Soud odvolací však sdílí právní názor prvého soudu a odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, jež odpovídá zjištěnému stavu věci i zákonu. Nemůžeť býti vzhledem k ustanovení § 20 cit. zák. sporu o tom, že žalobkyně jako vdova patří mezi osoby, jimž za podmínek § 17 cit. zák. mohou býti jejich požitky zkráceny. A, je-li nesporno, že byla přijata do služeb státních drah u dopravního úřadu jako uklízečka za denní paušální mzdu Kč 12.50, tu vzhledem k tomu, že jde o podnik státní, jest zřejmo, že i tato paušální mzda je aktivním požitkem státním. Okolnost, že mzdy uklízeček u dráhy jsou vypláceny z paušálu — Čís. 11734—
697
na čistění místností určeného, je úplně vedlejší, ježto rozhoduje jen, že se tak děje z prostředků státní správy.
Nejvyšší soud uznal podle žaloby.
Důvody:
Dovolání opřenému o dovolací důvod podle § 503 čís. 4 c. ř. s. nelze upříti oprávněnost. Rozhodnou pro spor jest otázka, lze-li denní paušální mzdu, která byla žalobkyni placena jako uklízečce u ředitelství státních drah, považovati za »aktivní požitek státní« ve smyslu § 17 odst. (2), čís. 1 zákona ze dne 22. prosince 1924, čís. 286 sb. z. a n. Oba nižší soudy odpověděly na tuto otázku kladně, ale dovolací soud s jejich názorem nesouhlasí. Pojem »aktivních požitků státních« jest blíže vysvětlen v § 20 odst. (1), zákona čís. 286/1924 sb. z. a n. v ten smysl, že se jimi rozumí aktivní požitky státního zaměstnance (§ 22), a podle odstavce prvého § 22 jsou státními zaměstnanci ve smyslu tohoto zákona všichni zaměstnanci státu, ústavů, podniků a fondů státních a státem spravovaných, čítajíc v to i dělníky, jakož i příslušníky četnictva a vojenské osoby z povolání. Jest tudíž zkoumati, byla-li žalobkyně státním zaměstnancem ve smyslu § 22 odst. (1) onoho zákona. Nižšími soudy bylo zjištěno, že žalobkyně byla zaměstnána u ředitelství státních drah jako čistička místností (uklízečka), tedy jako síla na výpomoc, za denní paušální mzdu 12 Kč 50 h. Pracovní síly na výpomoc se přijímají podle výnosu ministerstva železnic ze dne 2. prosince 1920, čís. 51383—1/3 (odst. B 3) pro obstarávání mimořádných služebních výkonů přechodné povahy, jsou odměňovány podle ujednání jen mzdou a nepožívají výhod přiznaných železničním zaměstnancům. O čističkách přijatých výhradně pro úklid místností, bylo uvedeno ve výnosu ministerstva železnic ze dne 21. června 1921, čís. 20.245—1/3, že nejsou železničními zaměstnanci v pravém smyslu slova, že nenáležejí k normovanému stavu zaměstnanectva, jež jest určeno pro výkon pravidelné služby železniční, že nejsou vypláceny z pravidelných úvěrů osobních, nýbrž že požívají paušální odměny z úvěrů zvláštních, a že se vůbec nepočítají do normovaného stavu. V rozkaze ředitelství státních drah v Olomouci ze dne 1. července 1922, čís. 0556 bylo v důsledku toho řečeno, že čističky placené z paušálu, přiděleného přednostovi pro čistění, jsou pro dráhu úplně cizí osoby a že je nelze počítati mezi železniční dělnice odměňované paušálním platem. Na této zvláštní povaze služebního poměru čističek místností, vymezené příslušnými železničními úřady, nebylo vydáním zákona čís. 286/1924 sb. z. a n. nic změněno. Uváží-li se tato zvláštní povaha zaměstnání žalobkyně jako čističky ve službě ředitelství státních drah, jest dospěti k úsudku, že žalobkyni nelze zařaditi do žádné kategorie státních zaměstnanců ve smyslu § 22 odst. (1), zákona čís. 286/1924 sb. z. a n., a to ani ne do kategorie dělníků, neboť železniční dělníci patří podle výnosu ministerstva železnic ze dne 2. prosince 1920, čís. 51.583^—1/3 k normovanému stavu zaměstnanectva železniční služby, z něhož však jsou — jak bylo již vyloženo — čističky vyloučeny. Paušální denní mzdu žalobkyně jako pouhé čističky nelze tedy považovati za aktivní požitek státní ve smyslu § 20 odst. (1) zákona čís. 286/1924 sb. z. a n. Z toho plyne, že pro krácení zaopatřovacích platů, jež žalobkyně dostávala jako vdova po posunovači státních
drah, nebylo v tomto případě podmínek podle § 17 odst. (2), čís. 1 zákona čís. 286/1924 sb. z. a n., takže žalobní nárok na vrácení neoprávněné srážky, jejíž výše není sporná, jest oprávněn.