— čís. 11702 —
640
Čís. 11702.
Železniční dopravní řád ze dne 13. května 1921, čís. 203 sb. z. a n.
Dopravováno-li zboží na otevřeném voze, není věcí dráhy, by, prokázala, že škoda nastala z příčin ji vyviňujících, nýbrž se předpokládá, že škoda z okolností těch vzejíti mohla. Důkaz o vině dráhy náleží tomu, kdo se domáhá náhrady škody. Na něm jest, by prokázal jednání neb opomenutí, příčící se příkazům nebo zákazům daným dráze, ať již na základě zvláštních nařízení, neb ze všeobecné povinné péče řádného obchodníka, a jsoucí v příčinné souvislosti se způsobenou škodou.
Nábytkový vůz jest pokládati za zboží odevzdané k dopravě jako každý jiný druh zboží a nelze o něm použiti ustanovení § 66 žel. dopr. ř.
(Rozh. ze dne 27. května 1932, Rv I 233/31.)
Žalobce jako postupník Š-a domáhal se na dráze náhrady škody, ježto nábytkový vůz se svršky Š-ovými shořel dne 22. srpna 1928 při dopravě na otevřeném nákladním vozu. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Podle § 96 (1) dopravního řádu pro železnice neručí dráha za zboží, přepravované ve vozech otevřených, za škodu, která vzejde z nebezpečí, spojeného s tímto způsobem přepravy. Podle téhož paragrafu (2), mohla-li podle okolnosti vzejiti škoda z některého nebezpečí označeného v odstavci (1), platí domněnka, že z tohoto nebezpečí vzešla. Poněvadž zásilka byla přepravována v otevřeném voze a podle tvrzení obou stran pravděpodobnou příčinou požáru byla jiskra z lokomotivy, jest to osvobozovací důvod § 86 odst. (1) pro dráhu a musel by žalobce, by se žalovaná dráha nemohla dovolávati předpisů a osvoboditi se od ručení, dokázati, že škoda vzešla jejím zaviněním [§ 86 (3)]. Žalobce dovolává se v tom směru toho, že vůz měl býti zařazen v zadní části vlakového parku, což se v souzeném případě nestalo. Žalovaná dráha výslovně nepopírá, že vůz nebyl zařazen na konci vlaku, a z výpovědi svědka Karla M-a by vyplývalo, že vůz —Čís. 11702 —
641
byl skutečně zařazen v prvé polovici vlaku. Avšak znalcem Janem H-em zjistil soud, že dopravní předpisy připouštějí, by transporty uzavřených vozů na otevřených vozech železničních byly umísťovány též v přední části vlaku, a že není předpisu, jenž by nařizoval opak. Nelze proto ani v tomto zařazení vozu v prvé polovině vlaku spatřovati zavinění dráhy a bylo žalobu jako neodůvodněnou zamítnouti. Jest pravda, že svědci potvrzují, že nábytkový vůz byl neporušený a v dobrém stavu. Ježto však sám žalobce tvrdí, že zapálení bylo pravděpodobně způsobeno jiskrou z lokomotivy, pro což ostatně mluví i to, že vagon, na němž nábytkový vůz byl naložen, ani nechytl, a že zřízenci dráhy sdělili svědku M-ovi, že viděli, jak z vozu (nábytkového) šlehají plameny, a proto vůz shodili ze železničního vozu na násep, jest zřejmo, že s přepravou tohoto vozu na otevřeném vagoně spojeno bylo nebezpečí zapálení jiskrou z lokomotivy. Že to zaviněno bylo zvlášť silným jiskřením z parostroje, netvrdí ani sám žalobce. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: První soud dolíčil správně a náležitě doložil, že a proč tu je pro dráhu osvobozující důvod § 86 (1) žel. dopr. ř., že tu platí domněnka § 86 (2) žel. dopr. ř., poněvadž žalobce nedokázal zavinění dráhy, a právem byla proto žaloba zamítnuta. Správné důvody napadeného rozsudku nejsou vývody odvolatelovými ani seslabeny, natož vyvráceny. Především jest mylný úsudek odvolatelův, že dokázal vinu dráhy i tím, že prý dokázal, že jako pečlivý obchodník učinil vše, by ke škodě nedošlo, neboť nábytkový vůz byl prý bezvadný a dráha prý nedostála povinnosti, kterou jí ukládá § 61 žel. dopr. ř. a nebyla prý ujednána doprava v nekrytém železničním voze podle čl. 424 čís. 1 obch. zák., takže prý dráha nemůže se dovolávati výhod jí z té příčiny daných. Odvolatel však hned na to uznává, že uzavřené (kryté) vozy nejsou zařízeny na dopravu nábytkových vozů, a. že proto tu nelze použiti předpisu § 66 žel. dopr. ř. Tím vyloučil sám odůvodněnost další své námitky, že vyžadovala opatrnost, by nebyl nábytkový vůz dopravován na otevřeném železničním voze. Dodatkem § 86 (1) 1 »tím však není míněn nápadný schodek na váze nebo ztráta celých kusů«, rozumí se ztráta úbytkem, nikoliv ztráta požárem, zničení zásilky, »celé kusy« by musily podle předpisu § 56 (1) lit. d) žel. dopr. ř. býti v nákladním listu vyznačeny, čehož tu není. Tak alespoň vykládá dodatek tento všeobecně praxe i nauka. Aby byl železniční vůz s nábytkovým vozem zařazen tak, jak míní odvolatel, není předepsáno ani v zákoně, ani v tarifu, k posouzení toho nebylo třeba znalce, ač i znalec tak ve svém posudku potvrzuje. Mylný jest názor odvolatelův, že tu platí domněnka § 90 žel. dopr. ř. o ztrátě zboží proto, že nemohlo býti vydáno adresátovi, ani vráceno odesílateli, ano jest doznáno, že zboží shořelo. »Snadného vznícení« vozu nedovolává se ani žalovaný erár, ani § 86 (1) 1 žel. dopr. ř. V čem záleží »nebezpečí«, které míní § 86 (1) 1 žel. dopr. ř., musí býti vždy patrno z konkrétního případu, jako zde. Předpisu žel. dopr. ř. pro zařazení vozu s látkami výbušnými tu použiti nelze, proto, že nebyla zásilka jako taková deklarována. V § 86 (1) 1 není zmínky o obalu a rozlišuje proto neprávem odvolatel v tom smyslu naložené zboží.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody:
Nižší soudy posoudily spornou věc správně a i výklad, který daly ustanovení § 86 želez. dopr. řádu, jest bezvadný. Jak již v rozhodnutí čís. 3053 sb. n. s. bylo vyloženo, nežádá železniční dopravní řád podle odst. 1 § 86 žel. dopr. ř. na dráze důkaz, že škoda nastala z příčin ji vyvinujících, nýbrž spokojuje se s domněnkou, že škoda z okolností těch vzejíti mohla (odst. 2 § 86 žel. dopr. ř.), čímž nastává přesun důkazního břímě co do vyvrácení domněnky té po případě průkazem o vině dráhy na toho, kdo se domáhá náhrady škody (odst. 3 § 86 žel. dopr. ř.). Tak jest tomu i v souzeném případě. Nábytkový vůz byl dopravován na otevřeném vagoně a tím byl vydán nebezpečí ohně jiskřením. Právem dovolává se žalovaná dráha domněnky stanovené v odst. 1 § 86 žel. dopr. ř. a bylo věcí žalobcovou, by domněnku tu vyvrátil neb aby podle odst. 3 § 86 žel. dopr. ř. dokázal, že škoda vzešla zaviněním dráhy a že k domněnce přihlížeti nelze. Důkaz takový, jak již oba nižší soudy správně dovodily, žalobce nepodal, neboť tím, že bylo prokázáno, že nábytkový vůz byl neporušený a v dobrém stavu a že byl zařazen v prvé polovici vlaku, nebylo prokázáno, že škoda vzešla ze zavinění dráhy, ano není předpisu, který by stanovil, že vagon s nábytkovým vozem musí býti naložen až vzadu vlakového parku. Ze skutečnosti, že oheň vznikl vylétajícími jiskrami, nelze o sobě usuzovati na jednání neb opomenutí dráhy, poukazující na její zavinění. Aby bylo lze na její zavinění souditi, musel by žalobce uvésti a prokázati jednání neb opomenutí, příčící se příkazům nebo zákazům daným železnici, ať již na základě zvláštních zařízení, nebo ze všeobecné povinné péče řádného obchodníka a které jest v příčinné souvislosti se způsobenou škodou. To však žalobce neučinil. Posléze jest ještě poukázati k tomu, že nábytkový vůz jest pokládati za zboží k dopravě odevzdané jako každý jiný druh zboží a nelze o něm použiti ustanovení § 66 žel. dopr. ř. o vozech krytých.