Čís. 11654.

Posloupnost podle zákona ze dne 7. srpna 1908, čís. 68 z. zák. pro Čechy.
Stačí, má-li podle poslední vůle jeden ze zákonných dědiců dostati usedlost, jsa universálním dědicem, aniž se vyhledává, by zůstavitel použil výslovně obratu, že ustanovuje obmyšleného za přejímatele statku.
Pokud jest tomu tak, byl-li v dědické smlouvě ustanoven výhradným universálním dědicem pozůstalý manžel.
Na povaze statku jako usedlosti střední velikosti a na použíti zákona čís. 68/1908 z. zák. nemění nic, že poslední vlastníci, dříve osobně na statku po řadu let hospodařivší, byli pro nemoc a stáří nuceni dáti statek do pachtu.
(Rozh. ze dne 10. května 1932, R I 212/32.)
Pozůstalostní soud vydal usnesení, že pozůstalost po Stanislavu T-ovi bude projednána podle obecné posloupnosti dědické a nikoliv podle zákona ze dne 7. srpna 1908, čís. 68 z. zák. pro Čechy. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Důvody: Jest sice pravda, že se vyhoví zákonu (§ 3 odst. (2) zák. čís. 68/1908 z. zák.), když zůstavitel poslední vůlí určí jednomu ze zákonných dědiců takový dědický díl, v němž jest usedlost zahrnuta, a není třeba, by zůstavitel užil výslovně obratu, že ustanovuje obmyšleného za přejímatele statku. Než ani při tomto výkladu nelze v souzeném případě použíti zákona čís. 68/1908 z. zák., neboť i říšský zákon rámcový čís. 52/1889 ř. z., i zákon čís. 68/1908 z. zák. má na mysli usedlosti, na nichž zůstavitel hospodaří osobně a na nichž přejímatel osobně i nadále bude hospodařiti (sr. § 7 zák čís. 52/1889 ř. z. a § 8 zák. čís. 68/1908 z. zák. » ... aby přijatel mohl obstáti«, § 6 odst. (4) ad d) z. zák. čís. 68/1908 »na usedlostí ze statku samého osobně hospodařiti«, § 13 odst. (2) a) b) obou cit. zák. »po smrti zůstavitelově užívati a spravovati se závazkem, aby, pokud toto užívání a spravování bude trvati, přejatele vydržovak, dále § 8 odst. (6) z. zák. a § 2 čís. 5 min. nař. ze dne 28. února 1909 čísl. 3 věstn. min. sprav. ku provedení zems. zákona čís. 68/1908). Ze šetření pozůstalostním soudem konaného vyšlo však najevo, že zůstavitel se svou manželkou (stěžovatelkou) hospodařili na statku až do roku 1922, pak že inventář prodali a dali celý statek do pachtu, v němž jest podnes, a podle prohlášení stěžovatelky v pachtu i po projednání pozůstalosti zůstane. Z toho následuje, že vdova a stěžovatelka Anna T-ová na statku nehospodařila a hospodařiti nechce a že tedy zákon čís. 68/1908 z. zák. podle svého obsahu a úmyslu zákonodárce se na posloupnost, o niž tu jde, nevztahuje.
Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by o projednání pozůstalosti dále jednal.
Důvody:
Stěžovatelka napadá usnesení rekursního soudu potvrzující usnesení prvého soudu ve smyslu § 46 (2) zákona ze dne 19. června 1931 čís. 100 sb. z. a n. pro nezákonnost. Dovolacímu rekursu nelze odepříti oprávněnost. Jest souhlasiti s rekursním soudem, že se vyhoví ustanovení § 3 odst. (2) zákona čís. 68/1908 z. z. č., když podle poslední vůle jeden ze zákonných dědiců má dostati usedlost, že proto stačí, když jest ustanoven universálním dědicem, a není třeba, by zůstavitel užil výslovně obratu, že ustanovuje obmyšleného za přejímatele statku. V souzeném případě jest smlouvou dědickou z 8. února 1906 ustanoveno, že, předemře-li kdokoli z obou manželů, nezanechav po sobě manželského potomstva vůbec, má strana na živu pozůstalá býti výhradným universálním dědicem veškerého majetku pozůstalostního vůbec proti tomu, že vyplatí tři čtvrtiny odhadem zjištěné čisté (všech dluhů, důchodů a břemen prosté) pozůstalosti pokrevným příbuzným strany předemřelé podle předpisu o zákonné posloupnosti dědické ve výplatu tu nastupujícím na čtvrtletní výpověď, která před uplynutím roku od smrti předemřelého není přípustná. Z tohoto ustanovení dědické smlouvy vysvítá jasně úmysl smluvních stran, ustanoviti toho, kdo přežije druhého, přejímatelem poloviny statku zemřelého. Jde o manžely, kteří jsou spoluvlastníky statku, tedy podle § 14 zákona čís. 68/1908 z. z. dopadá na tento případ ustanovení tohoto zákona, poněvadž zůstavitel zemřel bez potomstva a jest pozůstalá manželka podle § 14 odst. (2) oprávněna převzíti uprázdněnou polovici statku podle ustanovení §§ 8 a 10, pokud tomu neodporují ustanovení zůstavitelovy poslední vůle nebo dědické smlouvy. Podle dědické smlouvy v tomto případu má odkaz pokrevným příbuzným zůstavitelovým býti určen odhadem, což odpovídá též ustanovení § 8 a ustanovení splatnosti odkazu v dědické smlouvě rovněž neodporuje ustanovení § 10. Okolnost, pro kterou soud rekursní neuznal, že by zde mělo býti použito zákona čís. 68/1908, poněvadž byl statek v posledních letech propachtován a inventář jeho odprodán a že zůstavitel až do smrti s manželkou na statku nehospodařil, nemůže býti závadou použití ustanovení zákona ze dne 7. srpna 1908, čís. 68 z. zák. pro Čechy, poněvadž oba manželé patřili ke stavu rolnickému, na statku osobně řadu let hospodařili a, jak bylo vyšetřeno, teprve, když následkem nemoci a stáří osobně hospodařiti nemohli, dali statek do pachtu synu manželky z prvního manželství, jehož otec byl dříve spoluvlastníkem tohoto statku. Oba poslední spoluvlastníci neměli spolu manželských potomků, jsou tu však synové z prvého manželství pozůstalé vdovy a jde o zachování rodného statku pro ně, tedy o udržení statku v rodině, o udržení statku jako hospodářského celku, což právě jest účelem zmíněného zákona. Okolnost, že pro nemoc a stáří poslední vlastníci, dříve osobně na statku řadu let hospodařivší, byli nuceni dáti statek do pachtu, nemůže nic měniti na povaze statku a na platnosti předpisů zákona čís. 68/1908 (srov. § 2 odst. (6) nář. min. sprav. ze dne 28. února 1909 čís. 3). Avšak nebylo ještě soudem pozůstalostním rozhodnuto podle § 1 poslední odstavec zákona čís. 68/1908 o tom, zda tu vůbec jde o rolnickou usedlost střední yelikosti ve smyslu tohoto zákona (po výslechu obecního představenstva a znalců) a proto jest napadené usnesení nejen nezákonné, nýbrž i předčasné.

Citace:

Čís. 11654.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 588-590.