Čís. 11655.

Podmínkou v § 778 obč. zák., »na nějž nebylo předem pamatováno«, nelze rozuměti, že zůstavitel musil nepominutelnému dědici něco zanechali, nýbrž jen, že naň ve svém posledním pořízení pamatoval, že učinil nějaké opatření ohledně nepominutelného dědice, ať tím, ať oním způsobem.
(Rozh. ze dne 10. května 1932, R I 251/32.)
Pozůstalostní soud neschválil projednání pozůstalosti po Prokopu T-ovi provedené a předložené notářem jako soudním komisařem vzhledem k ustanovení § 778 obč. zák., ježto poslední vůle zůstavitele Prokopa T-a byla zřízena 4. dubna 1927 a nezl. Marta T-ová, jako jediná nepominutelná dědička zůstavitelova se narodila dne 9. ledna 1928 a byla v této poslední vůli opomenuta. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Důvody: Vývody stížnosti nejsou s to, by vyvrátily správné, zákonu i obsahu spisů vyhovující důvody napadeného usnesení, k nimž se vzhledem k obsahu stížnosti podotýká ještě toto: Pozůstalost byla projednána na základě poslední vůle sepsané dne 4. dubna 1927, v níž zůstavitel ustanovil za universální dědičku svou manželku Ludmilu. Poněvadž dcera zůstavitelova Marta narodila se až dne 9. ledna 1928, to jest teprve po zřízení poslední vůle, jest se zřetelem k ustanovení § 778 obč. zák. zkoumati, zda zůstavitel v posledním svém pořízení na ni pamatoval alespoň povinným dílem. V tomto případě se tak nestalo. Poslední vůle obsahuje toto ustanovení: »Budou-li z manželství našeho dítky, ona sama (t. j. vdova, jakožto universální dědička) ať rozdělí potom mezi tyto majetek podle svého uznání a vychová je za řádné členy lidské společnosti.« Podle toho testátor sám neučinil ohledně svého jediného dítěte žádné opatření, nýbrž ponechal své manželce úplně na vůli, zda vůbec, do jaké míry a ve které době něco z majetku zůstavitelova dítěti přenechá. Stížnost snaží se sice dovoditi, že ono ustanovení má ten smysl, že zůstavitel ponechal volnému uvážení universální dědičky jen to, co ona svému dítěti přes jeho povinný díl dáti hodlá, než ze shora citovaného ustanovení takový úmysl zůstavitelův nikterak vyčisti nelze. Právem proto pozůstalostní a poručenský soud neschválil projednání pozůstalosti provedené notářem jako soudním komisařem, kteréžto projednání béře za základ závěť, jež se stala neúčinnou.
Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by nehledě k důvodu, z něhož odepřel schváliti projednání pozůstalosti, ve věci dále jednal a rozhodl.
Důvody:
Dovolacímu rekursu podanému podle § 46 (2) zákona ze dne 19. června 1931, čís. 100 sb. z. a n. do potvrzujícího usnesení soudu rekursního pro nezákonnost, nelze odepříti oprávněnost. Oba nižší soudy odvolávají se' na ustanovení § 778 obč. zák., poněvadž prý zůstavitel ve své poslední vůli sepsané dne 4. dubna 1927 nepamatoval předem na svou dceru Martu, která se narodila teprve 9. ledna 1928. Okolnost, že v této poslední vůli zůstavitel, který zemřel teprve 19. září 1930, ustanovil: »Budou-li z manželství našeho dítky, ona sama (t. j. vdova) ať rozdělí potom mezi tyto majetek dle svého uznání a vychová je za řádné členy lidské společnosti«, rekursní soud nepokládá za opatření zůstavitelovo ve prospěch jediného dítěte, které se narodilo teprve po sepsání poslední vůle. Výklad ustanovení § 778 obč. zák. nižšími soudy nepokládá nejvyšší soud za správný. Tento předpis zákona jest vřaděn mezi ustanovení o nepominutelných dědicích, upravující právní prostředky nepominutelného dědice [a) při bezprávném vydědění nebo zkrácení na díle povinném § 775, b) při úplném opomenutí §§ 776 až 782]. Případ, dostane-li bezdětný zůstavitel teprve potom, když byl projevil poslední vůli, nepominutelného dědice, váže § 778 obč. zák. na další podmínku »na nějž nebylo předem pamatováno«, čili, jak v autentickém dosud znění jest uvedeno: »fur den keine Vorsehung getroffen ist«. Jest uvážiti, jaký význam má tato podmínka a podle toho teprve bude lze rozhodnouti, zda v souzeném případě jest se říditi ustanovením § 778 obč. zák. Výrazem »für den keine Vorsehung getroffen ist« nelze rozuměti, že by zůstavitel musil onomu nepominutelnému dědici něco zanechati, nýbrž jen, že naň ve svém posledním pořízení pamatoval, že učinil nějaké opatření ohledně nepominutelného dědice, ať tím, ať oním způsobem. V souzeném případu se zmínil zůstavitel v poslední vůli o dětech, budou-li tu z jeho manželství s universální dědičkou, děti ty sice neustanovil dědici ani nezřídil pro ně odkaz, ale přenechal své manželce, by podle svého uznání potom mezi ně majetek rozdělila. Učinil tedy pro své ještě nenarozené děti opatření, kterým ovšem děti ty jsou ve svém povinném dílu zkráceny. Poněvadž tedy zůstavitel, maje na mysli možnost, že se mu po
36* zřízení poslední vůle narodí potomek, pro tento případ učinil opatření, neopomenul mlčením svou dceru, která se narodila teprve po zřízení poslední vůle (9. ledna 1928), nýbrž naznačeným způsobem v poslední vůli na ni pamatoval, poněvadž dále dobu zrození dítěte přežil, zemřev teprve 19. září 1930, kdy dceři jeho bylo již více než dva a půl roku, a nepokládal přes to za potřebné poslední vůli změniti nebo doplniti, nelze použíti ustanovení § 778 obč. zák. a jest jen tvrditi, že pro svou dceru učinil opatření, které nevyhovuje zákonným předpisům o nepominutelných dědicích. Shledávaje nezákonným použití ustanovení § 778 obč. zák. na tento případ, pokládá nejvyšší soud důsledkem toho i za nezákonné, že bylo odepřeno schváliti projednání pozůstalosti jen vzhledem k ustanovení § 778 obč. zák.

Citace:

Čís. 11655.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 590-592.