Čís. 11751.

I plnění dlužníku lze za předpokladů § 30 (1) konk. ř. odporovati a domáhati se po případě toho, by podle § 42 konk. ř. bylo opětně plněno.
(Rozh. ze dne 16. června 1932, R I 309/32.)
Rozhoduje o návrhu věřitele na vyhlášení úpadku na jmění Ludvíka P-a uložil soud prvé stolice navrhovateli, by složil zálohu na náklady konkursního řízení. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by nehledě k požadavku zálohy soudem vyslovenému, o návrhu na vyhlášení konkursu znovu rozhodl. Důvody: Prvý soud požaduje na navrhovateli zálohu ke krytí útrat konkursního řízení z důvodu, že tu není jmění, které by stačilo k úhradě těchto útrat, a že ani není osvědčen odpůrčí nárok. Avšak, jak spisy o pozůstalosti Alfreda P-a je zjištěno, dlužníku Ludvíku P-ovi, bratru zůstavitele, z pozůstalosti této připadl dědický podíl 1/6 čisté pozůstalosti, odevzdací listina byla vydána dne 31. října 1931 a tento dědický podíl 5 655 Kč byl již dne 14. listopadu 1931 dlužníku Ludvíku P-ovi zástupcem dědiců Dr. Otto P-em, jeho bratrem, vyplacen, jak ve vyjádření dlužníka se uvádí. Tímto jednáním dlužníka za jednání o návrhu věřitelů na uvalení konkursu, tedy před prohlášením konkursu, znemožněno bylo věřitelům z tohoto úpadcova jmění, kterého se jednání týká, dosáhnouti uspokojení pohledávek, a je proto jednání toto odporovatelné a, ježto takto jest osvědčen odpůrčí nárok (§ 30 (1) k. ř.), odpadá potřeba složení zálohy (§ 70 čís. (2) k. ř.). Je proto na prvém soudě, aby nyní, nehledě k požadavku složení zálohy, o návrhu stěžovatele na uvalení konkursu rozhodl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu dlužníka.
Důvody:
Dovolacímu rekursu nelze přiznati oprávnění, neboť jest přisvědčiti názoru rekursního soudu, že navrhovatel osvědčil odpůrčí nárok. I plnění dlužníkovi lze za předpokladu § 30 odst. (1) konk. ř. odporovati a domáhati se po případě toho, by podle § 42 konk. ř. bylo opětně plněno. Vyzvedl-li Dr. Otto P. jako zmocněnec stěžovatelův 5 655 Kč 27 h jako jeho dědický podíl, měl stěžovatel proti němu obligační nárok na vyplacení této částky podle § 1009 obč. zák., a šlo by proto nepochybně o plnění obligačního závazku Dr. Otto P. pokud se týče vyplacení zmíněné částky stěžovatelovi. Otázku, zda předpoklady § 30 odst. (1) konk. ř. jsou splněny, nelze řešiti v tomto řízení.

Citace:

č. 11751. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 754-755.