Čís. 8051.

K účinnosti postupu pohledávky proti dlužníku stačí každá jasná a spolehlivá zpráva odkudkoli. Jakmile se tak stalo, nesměl dlužník platiti postupiteli, třebas tento postup popřel, aniž dalšímu jeho postupníku. Učinil-li tak přece, jest práv prvému postupníku.
(Rozh. ze dne 18. května 1928, Rv 1 640/27.)
Žalobce sdělil žalované záložně dopisem ze dne 27. května 1924, že mu Alois H. postoupil pohledávku za žalovanou záložnou. Záložna se pak dotázala Aloise H-a, zda postoupil pohledávku žalobci, což Alois H. popřel. K pozdějšímu příkazu H-ovu vyplatila záložna onu pohledávku Václavu K-ovi. Žalobu o zaplacení postoupené pohledávky oba nižší soudy zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Soudem prvé stolice bylo zjištěno, že, když žalovaná dne 27. května 1924 obdržela žalobcův dopis o postupu, ihned se telefonicky doptala Aloisa H-a, že, ač má u žalované značný dluh, ještě něco postupuje, a tu že Alois H. výslovně prohlásil, že žalobci nic nepostoupil, a že, když pak svědek S. žalobci toto prohlášení H-ovo telefonicky sdělil s upozorněním, že bez souhlasu H-ova nemůže na účtě H-ově poznamenati tento postup, prohlásil žalobce, že si to s H-em vyřídí. Soud prvé stolice podle svého zjištění správně a obšírně odůvodnil, že bylo věcí žalobce, by H-a přiměl k tomu, by uznal postup proti záložně. K tomu dlužno podotknouti jen tolik, že ustanovení §§ 1395 a 1396 obč. zák. »pokud dlužníku nestane se postupník známým«, dlužno posuzovati podle postavení, v němž se postoupený dlužník ocitá při oznámení postupu. Podle povahy postupu jest povinen postoupený dlužník postupníku postoupenou pohledávku vyplatiti (§ 1394 obč. zák.). Pokud by však vyplatil pohledávku nepravému postupníku, jeho dluh nezaniká a jest povinen jej pravému věřiteli zaptatiti. Dlužník ovšem může předmět pohledávky složiti k soudu podle § 1425 obč. zák., avšak složení to jest placením jen tehdy, když se stalo oprávněně a bylo věřiteli oznámeno. Ze srovnání tak dalekosáhlých pro dlužníka ustanovení jest zřejmo, že ne každé libovolné a kýmkoli učiněné oznámení udánlivého postupu může vyvolati následek §§ 1395 a 1396 obč. zák., nýbrž jen takové oznámení, které bylo postoupenému dlužníku učiněno spolehlivým způsobem, kde se tedy dlužníku dostalo spolehlivé zprávy o postupu. Když tedy žalobce v prvé stolici ani ne- — Čís. 8051 —
720
tvrdil a tím méně prokázal, že písemné vyjádření Aloisa H-a napsané podle tištěného záhlaví na tiskopisu žalobcově a datované dnem 8. března 1924 žalované záložně vůbec předložil, o postupu záložnu vyrozuměl pouze svým dopisem dne 27. května 1924, t. j. 4 dny před po dáním žádosti Aloisa H-a o vyrovnávací řízení ze dne 31. května 1924 a pak, když záložna v zájmu poctivosti a víry v obchodování dotazem u H-a zjistila, že se postup vůbec nestal, a výsledek dotazu žalobci oznámila, žalobce s ní sdělil, že si to s H-em vyřídí, musela žalovaná strana býti o tom přesvědčena, že žalobce sám uznal nedostatečnost svého oznámení záložně o postupu, že si věc s H-em vyjedná a v příznivém případě jí pak učiní nové oznámení o postupu. O tom musila býti tím spíše přesvědčena, ježto podle zjištění byl žalobce výslovně upozorněn, že na základě prvého oznámení nemůže býti postup na účtě H-ově poznamenán. Když se pak žalobce dále po celou dobu nehlásil a dne 20. listopadu 1924 naopak osobně se dostavivší Alois H., — tedy téměř půl roku po dopisu žalobcově — postoupil Václavu Κ-ovi veškeré přebytky ze svého pohledávání, neměla žalovaná záložna příčiny tomuto postupu nedůvěřovati, vždyť musila býti přesvědčena, že by se byl žalobce podle zásad poctivého obchodování již dávno musil přihlásiti, kdyby bylo bývalo jeho tvrzení o postupu odůvodněno.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Dovolání, opřenému o dovolací důvod § 503 čís. 4 c. ř. s., nelze upříti oprávnění. K účinnosti postupu pohledávky proti dlužníkovi stačí každá jasná spolehlivá zpráva, jež ho došla, ať byla učiněna kýmkoliv, neboť zákon chrání toliko bezelstnost dlužníkovu, a proto se může platně zbaviti závazku placením postupiteli jen po tak dlouho, dokud nezví o postupu, dokud mu osoba postupníkova není známa. Jakmile se tak stalo, jak jest zjištěno nižšími soudy v souzeném případě, nesměl již dlužník bezstarostně platiti postupiteli ani dalšímu postupníkovi, nýbrž měl žádati od dřívějšího postupníka (žalobce) průkaz o postupu a, dokud ho nedostal, měl podle ustanovení § 1425 obč. zák., chtěl-li se závazku zprostit i, složiti dlužný peníz na soudě. Platil-li nicméně dalšímu postupníku K-ovi, maje vědomost o dřívějším postupu, činil tak na vlastní vrub a nebezpečí a musí prvnímu postupníku nicméně zaplatiti. (Viz Ehrenzweig das Recht der Schuldverhältnisse, druhé vydání z roku 1928 str. 263 a 264.) Nelze přisvědčiti názoru nižších soudů, že oznámení, jež se žalované dostalo dopisem ze dne 26. května 1924, nepostačuje, naopak oznámení to podle zákona postačovalo a bylo věrohodné spolehlivé, an je učinil žalobce sám jako osoba na postupu súčastněnn. Při tom jest ovšem lhostejným názor žalované záložny, že jí nestačí jednostranné oznámeni postupníkovo, by mohla vzíti postup na vědomi, nýbrž že potřebuje ještě prohlášení postupitele, neboť o účinnosti postupu proti záložně rozhoduje zákon (§ 1395 obč. zák.) a nikoli její — Čís. 8052 —
721
odchylný právní názor. Z vyjednávání s Aloisem H-em a se žalobcem, v němž tento prohlásil, že si to vyřídí s Aloisem H-em, dověděla se žalovaná, že postup je sporným a měla se proto před vyplacením dotázati žalobce po výsledku jeho dohodnutí se s H-em; neučinila-li tak, jednala sama neopatrně, zaplativši nicméně novému postupníku. Chtěla-li se však žalovaná krýti, mohla dlužný peníz složití na soudě, nikoli však dalšímu postupníku bezstarostně platiti; učinila-li tak, jednala na vlastní vrub a nebezpečí.

Citace:

Čís. 8051. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 747-749.