Čís. 8179.

S hlediska § 879, druhý odstavec čís. 2 obč. zák. není závady, by si advokát nedal postoupiti pohledávky svého klienta, jež již nejsou sporny, protože byly stanoveny právoplatným rozhodnutím, nebo jež se ani nemají státi předmětem příštího sporu, nebo takové, jichž dobývání nebylo advokátu dříve svěřeno. Za spornou věc svěřenou právnímu zástupci nelze najmě považovati útratový nárok, jenž vznikl klientu z toho důvodu, že svěřil právnímu zástupci jednání o zápůjčku, jejíž útraty měl klientovi hraditi druhý smluvník.

(Rozh. ze dne 28. června 1928, R I 436/28.) Žalující advokát domáhal se na žalovaných zaplacení pohledávky, jež původně příslušela Aloisů H-ovi proti žalovaným na náhradu útrat a jíž Alois H. postoupil žalobci, svému právnímu zástupci. Žalovaní namítli proti žalobě, že jde o nicotné právní jednání ve smyslu § 879, druhý odstavec, čís. 2 obč. zák. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl. Důvody: Podle § 879, druhý odstavec, čís. 2 obč. zák. jest smlouva nicotnou, když právní zástupce převede na sebe zcela nebo z části věc spornou jemu svěřenou. Za svěřenou jest pokládati spornou věc již před podáním žaloby, jakmile byla předložena právnímu zástupci se žádostí za převzetí, nehledíc k tomu, zda převzetí bylo jíž přislíbeno čili nic (Pfaff-Krainz-Ehrenzweig). Prvý soud opomenul vyjasniti věc v tomto směru. Bylo by zjistiti, zda H. převedl svou útratovou pohledávku na žalobce, zda tedy žalobce převedl na sebe útratovou pohledávku po té, když H. udělil žalobci jako svému právnímu zástupci příkaz, by pohledávku tu pro něho vymáhal, či zda takový příkaz nebyl udělen před převodem pohledávky. V takovém případě nebylo by lze mluviti o nicotnosti ve smyslu § 879 druhý odstavec čís. 2 obč. zák., ježto sporná věc ještě nebyla žalobci svěřena. Na tom by nic neměnila okolnost, že, jak bylo zjištěno, žalobce byl zástupcem H-ovým v zápůjčkové věci. Neboť k svěření sporné věci, jež obsahuje v sobě uplatnění útratové pohledávky vzniklé teprve z poskytnutí zápůjčky, bylo třeba zvláštního příkazu H-ova žalobci, ať již výslovného či konkludentním jednáním.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu ani té ani oné strany.
Důvody:
Žalobce sám navrhoval v odvolání, by rozsudek prvého soudu byl zrušen a věc vrácena prvému soudu k doplnění řízení. An odvolací soud jeho návrhu vyhověl, nemá žalobce příčinu k stížnosti jen z toho důvodu, že odvolací soud odůvodňuje své zrušovací usnesení tím, že nebylo zjištěno, zda šlo o převod pohledávky sporné, totiž takové, kterou měl žalobce podle příkazu postupitelova dobývati sporem. Žalobce sám v odvolání pokládal řízení v prvé stolici za kusé v tom směru, že nebylo zjištěno, zda pohledávka byla sporná, zda byla částečně uznána a zda jinak žádané částky jsou přiměřené. I kdyby se tedy sdílel žalobcův názor, že sporná pohledávka mohla mu býti postoupena, ježto se nejednalo o věc jsoucí ve sporu a žalobci svěřenou, není žalobce k rekursu, směřujícímu jen proti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, oprávněn, kdyžtě rozhodnutím bylo vyhověno jeho návrhu. Ostatně není správným jeho názor, že si mohl dáti postoupiti útraty, které mu jeho klient dlužil, i tehdy, je-li tato jeho pohledávka předmětem sporu a by- la-li žalobci svěřena k dobývání. Ovšem není závady, by si advokát nedal postoupiti pohledávky svého klienta, jež sporny již nejsou, pro tože byly právoplatným rozhodnutím stanoveny, nebo jež ani se nemají státi předmětem příštího sporu, nebo takové, jichž dobývání nebylo advokátu dříve svěřeno. Také útraty sporů, které advokát za svého klienta vedl, nejsou spornou věcí advokátu svěřenou, nýbrž jsou jen příslušenstvím hlavní pohledávky, o niž jest spor. Zákon má za účel, by advokát nepřevedl na sebe na škodu klientovu, jenž se chce vyhnouti risiku sporu, sporný nárok, který se má státi teprve předmětem sporu, který klient advokátu svěřil, a chce také chrániti důvěru ve stav advokátský, by ani zdání nebo možnost takové újmy ji nepoškozovalo. Kde se děje postup nároku beze všeho vztahu k příkazu k dobývání nebo nejde o nárok, jenž má samostatně sporem býti vymáhán, nebrání § 879 čís. 2 obč. zák. a § 16 adv. řádu, by si ho advokát nedal postoupiti. Rovněž tam, kde nemůže klientu vzniknouti z postupu škoda, ba ani zdání nějaké újmy, jako když advokát za účelem zajištění nebo úhrady své útratové pohledávky nechá si postoupiti klientův nárok na náhradu útrat těch proti odpůrci nebo smluvníku. V takovém postupu, při kterém dobývání pohledávky děje se na účet klienta, nehrozí klientovi újma a on neotřásá důvěrou ve stav. Proto nelze schváliti názor žalovaných, že nutno pokládati za spornou věc svěřenou žalobci útratový nárok, který vznikl klientu žalobcovu z toho důvodu, že svěřil žalobci jednání o zápůjčku, jejíž útraty měli klientovi hraditi oni, ale když žalobci nebylo ještě svěřeno dobývání těchto útrat. Věcí svěřenou nebylo dobytí útrat, nýbrž provedení zápůjčky. Rekurs žalovaných není tedy opodstatněn. Rekurs žalobcův domáhá se však i toho, by odvolacímu soudu bylo nařízeno rozhodnutí věcné, protože prý jednak nerozhoduje, zda bylo dobývání útrat žalobci svěřeno, jednak dřívější svěření nebylo ani namítáno. Tím však, že žalovaní namítli, že jde o nicotný postup podle § 879 čís. 2 obč. zák., tvrdili také, že jde o věc žalobci svěřenou, a na soudě prvé stolice bylo, by ve smyslu § 182 c. ř. s. skutkový podklad námitky vyjasnil. Není tedy novotou, když žalovaní v odvolání vytkli, že ve smyslu jejich námitky prvým soudem nebyla věc vyjasněna způsobem potřebným k rozhodnutí, a když uplatňují z toho důvodu kusost řízení. Žalobce nemá ani pravdu, vytýkaje, že je nerozhodno, zda dobývání smluveného nároku na náhradu útrat žalovanými pro stavitele H-a bylo žalobci svěřeno. Nejde tu ani o pouhou pohledávku útratovou jako příslušenství jiné pohledávky, jejíž dobytí bylo žalobci svěřeno jako při útratách sporu, nýbrž o samostatný nárok stavitele H-a na náhradu těchto útrat, podle smlouvy tvrzený. Jde-li o takový samostatný nárok, nesměl si ho dáti žalobce postoupit, byl-li mu svěřen spor o to, zda staviteli H-ovi tento nárok skutečně přísluší. V takovém případě není vyloučena újma klientů, protože není jisto, ba nebylo ani tvrzeno, že dobytí šlo na účet klientů. Je tedy rozhodno, byl-li dán žalobci příkaz k dobytí útrat žalobou a zda dobývání šlo na účet stavitele H-a. Odvolací soud proto právem zrušil rozsudek prvého soudu a není rozhodno, zda pohledávka žalobní byla co do výše sporna. Sporna byla co do důvodu a proto odvolací soud právem nařídil, by se první soud obíral i ostatními námitkami žalovaných.

Citace:

č. 8179. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 987-990.