Čís. 7803.

Manželka jest podřízena manželi jen potud, že jest povinna dbáti jeho vůle v okruhu domácího řádu, jinak však platí mezi nimi úplná rovnost.
(Rozh. ze dne 23. února 1928, Rv I 1044/27.)
K žalobě manželky rozloučil procesní soud prvé stolice manželství z viny obou stran. Odvolací soud k odvolání žalobkyně napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně změnil napadený rozsudek v ten smysl, že rozloučil manželství z výhradné viny žalovaného manžela.
Důvody:
Co nižší stolice proti žalobkyni zjistily, — a více se podle obsahu spisů zjistiti nedá — je toliko to, že prý zavdala v několika případech žalovanému příčinu k nadávkám a zlému nakládání a sice jednou tím (skutková zjištění), že se svou přítelkyní byla jeden večer v divadle a druhý den odpoledne v biografu, a jindy tím, že proti vůli žalovaného častěji chodila s přítelkyněmi, a konečně k výstupu u pivovaru tím, že od všech svatých 1926 zamykala byt visacím zámkem, takže si žalovaný nemohl z bytu vzíti věci, jichž potřeboval, a tím vším prý (úsudek) přirozeně žalovaného dráždila, takže se dal strhnouti k činům, které jsou důvodem, rozluky, jeř on prý podle svědkyně P-ové povahou dobrák a sama žalobkyně prý této svědkyni říkávala, že má dobré srdce. Co se týče prvých dvou výtek, nejsou skutky, jež se tu o žalobkyni dokázaly, již samy o sobě vůbec ničím, takže z nich nějakou vinu její nelze vyvozovati. Manželka není přece manželi poddána tak, aby i její volba přítelkyň, procházky s nimi neb návštěva divadla neb biografu záležela od — Čís. 7803 —
282
jeho vůle a on měl právo tyto styky a duševní požitky manželčiny svémocně regulovati. Nadpráví mužovo záleží podle § 91 obč. zák. jediní v tom, že jemu přísluší jako hlavě rodiny domácnost říditi a podřízenost manželčina podle § 92 téhož zákona v souhlasu s tím zase jedině v tom, že povinna jest dbáti jeho vůle v okruhu domácího řádu, jinak však platí mezi nimi úplná parita: tedy teprv tehdy, kdyby řádné řízení domácnosti toho vyžadovalo, by ve sféru osobních manželčiných styků a jejích morálně nezávadných zábav zasahoval, a kdyby ona jeho oprávněných přání nedbala, bylo by jí lze z toho činiti výtku, ale ovšem ani tím by ještě nebylo řečeno, že je už také založena její spoluvina na důvodu rozluky od ní uplatňovaném, na skutcích jeho, jichž on se vůči ní dopustil, t. j. že mu tím k jeho manželským deliktům příčinu zavdala a on se tedy z nich jejím vlastním chováním omlouvati může: nýbrž by bylo teprve pečlivě zkoumati, zdali tu takovou psychologickou příčinnou souvislost spravedlivě připustiti možno. V našem případě však všecky tyto podmínky chybí. Žalovaný vůbec neudal, že, co a proč shledával na tom závadného, že žalobkyně byla jeden večer v divadle a druhý den odpoledne v biografu, že by to bylo rušilo domácí pořádek, na př. tedy mělo za následek zanedbání jejích domácích prací nebo bylo spojeno s nákladem jejich příjmům nepřiměřeným, a totéž platí o jejích častějších procházkách s přítelkyněmi a o osobách těchto přítelkyň, zda a proč proti nim mohl míti důvodný odpor. Udal sice, ale dokázáno to nebylo, že ona sama mu řekla, že přítelkyním těm, jsouc hezčí než ony, nahání ženichy, a on že to měl za chování vdané ženy nedůstojné, a dále, že ona se mu pod jich vlivem odcizovala. Ale i kdyby bylo něco dokázáno, co by tyto její styky činilo závadnými, přece by mu to žádným způsobem nemohlo sloužiti za podnět k tak surovému nakládání s ní, jakého se podle zjištění dopouštěl, k zlému nakládání spolíčkováním а k surovým hrozbám, neřku za záminku k záletnictví, jež mu též už nižší stolice dokázaly. Psychologické příčiny těchto jeho deliktů byly skutečně také docela jiné, jak plyne z časové posloupnosti mezi nimi a skutky vytýkanými žalobkyni. Jak zjištěno, nadával žalovaný žalobkyni v posledních šesti letech často surově a zapředl potom milostný (zůstalo otázkou, zda i cizoložný) poměr s Marií P-ovou, který trval už asi tři roky před podáním žaloby, hořejší jí vytýkaná návštěva divadla a biografu stala se však teprv 30. října a 1. listopadu 1926, tedy 10 dní před podáním žaloby, když už rozvrat manželství dávno tu byl. Z toho jde, že žalobkyně se žalovanému zmrzelá už před šesti lety, když jí tak surově mohl spílat, aniž by byla ona mu k tomu zavdala nějakou příčinu, jest proto vysvětlitelno, že potom také zapředl poměr s P-ovou, a vysvětlitelno, že nyní znenáviděl manželku ještě více, poněvadž v ní musil vidět překážku svého spojení s P-ovou. Proto vyjádřil se už asi před třemi roky k přítelkyním jejím G-ové a U-ové, že je prosí, aby ji sebou vzaly a namluvily jí nějakého, ať se jí zbaví, a rovněž r. 1926 u L-ského kostela, kde ji zpoličkoval, řekl jí, ať se dá s ním rozvést, ale ať si nemysli, že jí bude platit. Z toho také zřejmo, že nevadily mu jmenované dvě její přítelkyně — o ně právě jde — nýbrž žalobkyně, naopak ještě chtěl užít jich pomoci, by se jí zbavil. Je to tedy vše zcela nevinné, v čem nižší stolice vinu její shledávají a jest naprosto a očividně nesprávný úsudek jich, že prý ona ho tím vydráždila k jeho činům, jež jsou důvodem rozluky. Vždyť přece všecky tyto činy jeho se staly dávno před tím, než tyto její skutky, jimž se přičítá, že je zavinily. Ale příčinou toho, co se děje dnes, nemůže býti to, co se stane teprv za tři nebo za šest let. A to právě platí také o uzamčení bytu na všecky svaté, tedy na 1. listopadu 1926 a následující dny, nehledě ani k tomu, že vzhledem k vyhrůžkám a vůbec k celému jeho dlouholetému nenávistnému chování jeho vůči ní byla ona úplně v právu, když jak pravila k P-ové, byt zamkla (= se v něm uzamkla) proto, že se ho bála. Uzamčení bytu by ho bylo opravňovalo leda k soudním krokům na odevzdání klíčů, byl-li on sám nájemníkem a nechtěl-li si poříditi zrovna klíče jiné, ale s otázkou viny na ztroskotání manželství, které bylo rozbito dávno před tím jeho vlastní činností, nemá to docela ničeho co činiti. Žalobkyni stala se tedy rozsudky nižších stolic těžká a zřejmá křivda. Na tom nemůže ničeho změniti ani dobráctví či dobré srdce žalobcovo, jež prvý soud zdůrazňuje, neboť nejde o dobrotu, ale o spravedlivost, spravedlivým však žalovaný vůči své manželce nebyl — a ovšem dobrým ještě méně, to přece dokazují ty neobvykle zlé skutky, jež naň sám prvý soud zjistil — a mimo to dobrota bývá často jen reflexem slabé povahy, kdežto síla povahy, jež je předpokladem spravedlnosti, dá se nejlépe posuzovati podle toho, jak kdo především sama sebe ovládati dovede, čehož však žalovaný ve svém chování k manželce důkaz nepodal.

Citace:

č. 7803. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 309-311.