Čís. 8068.

Statkoví úředníci (zákon ze dne 13. ledna 1914, čís. 9 ř. zák.).
Neplatily-li pro služební poměr, pokud jde o jeho rozvázání, směrnice mezi svazem československých velkostatkářů a svazem československých zemědělských a lesních úředníků a dělníků, dlužno použiti ohledně výpovědi zaměstnance ustanovení zákona o statkových úřednících.
Propadná lhůta § 32 zákona neplatí, domáhá-li se zaměstnanec zaplacení zadrženého služného a placení služného do budoucna, tvrdě, že
výpověď není platná a že proto trvá jeho služební poměr.
(Rozh. ze dne 23. května 1928, Rv I 1545/27.)
Žalobce byl úředníkem na velkostatku žalovaného. Dostav šestiměsíční výpověď ze služby, domáhal se na žalovaném, by bylo uznáno právem, že služební smlouva jest nadále po právu a že jest žalovaný povinen piatiti mu služební požitky. Žalobní nárok opíral žalobce najmě o to, že mezi stranami platí směrnice ujednané dne 11. května 1920 mezi svazem československých velkostatkářů a svazem československých zemědělských a lesních úředníků a zřízenců, podle nichž jest výpověď přípustná jen s udáním důvodů a jen opírá-li se o některý v zákoně o statkových úřednících uvedený důvod k propuštění, že však žalovaný žádného takového důvodu neuvedl. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Z výpovědí svědků vyplývá, že směrnice nebyly kolektivní smlouvou a že názor prvého soudu, že nebyly pro obě strany závazné, jest správný. Tomu odpovídají také svazem československých velkostatkářů vydané vysvětlivky pro závazné směrnice, ve kterých se praví, že směrnice mají platnost podpůrnou. Slovo »závazné« se vůbec ku slovu »směrnice« nehodí, poněvadž směrnice nemohou býti závazné, any teprve podle nich mají se služební smlouvy uzavírati a od nich se odchylovati. Ze směrnic dále plyne, že směrnice platí, pakli jiná služební úmluva nebyla uzavřena. A tu podle výpovědi svědka Dra N-a upraveny byly na velkostatku žalovaného podle předložených směrnic jen požitky úřednictva, nikoli však ostatní poměry služební a úřednictvo se s tím spokojilo. Ale ani s hlediska právního posouzení věci nelze rozsudku soudu prvé stolice nic vytýkati, vychází-li se ze zjištění prvého soudu. Zjistil-li, že směrnice nebyly pro žalovaného závazný, jest správným i závěr prvého soudu, že v úvahu přijití může jen zákon ze dne 13. ledna 1914, čís. 9 ř. zák. Proto také odpadají veškeré vývody odvolací, pokud zakládají služební poměr na těchto směrnicích. Citovaný zákon v § 19 stanoví, že služební poměr lze vypověděti ve lhůtě šestiměsíční. Tato lhůta byla dodržena. V případě výpovědi nebylo třeba uváděti důvody její, poněvadž tyto mají důležitost jen při předčasném propuštění ze služebního poměru. Ale i tyto důvody prvý soud zjistil a stačily k propuštění ze služby ve smyslu § 29 zákona ze dne 13. ledna 1914, čís. 9 ř. zák. Také názor prvého soudu, že žaloba je promlčena, jest správný. Podle § 33 cit. zák. musí nároky z předčasného propuštění soudně ku platnosti býti přiváděny v šesti měsících po dni propuštění, jinak jsou vyloučeny. Žalobce propuštěn byl dne 3. prosince 1921 a žaloba podána byla dne 28. srpna 1923, tedy po uplynutí šestiměsíční lhůty. Názor odvolatelův, že promlčecí lhůtu dlužno počítati ode dne právoplatnosti výpovědi, pokud se týče okamžikem, kdy žalovaný uplatňoval důvody výpovědi, je mylný a odporuje citovanému zákonu, podle něhož den propuštění je rozhodný. Co platí pro nároky již splatné, platí i pro nároky v budoucnosti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání nelze přiznati úspěch. Dovolateli jest přisvědčiti pouze potud, pokud napadá názor odvolacího soudu, že žalobní nárok není po právu také z tobo důvodu, že nebyl uplatněn v propadné lhůtě šesti měsíců po skončení služebního poměru a tudíž zanikl (§ 33 zákona o statkových úřednících ze dne 13. ledna 1914, čís. 9 ř. zák.). Tento názor odvolacího soudu není správný. Jde o nárok na služné, žalobce domáhá se zadrženého služného a placení služného do budoucna, tvrdě, že výpověď není platná a že následkem toho jeho služební poměr u žalovaného trvá. Nejde o náhradní nárok ani o odškodnění po rozumu § 32 zákona o statkových úřednících, ustanovení § 33 tohoto zákona o zániku nároku, nebyl-li zavčas, to jest ve lhůtě vpředu uvedené soudně uplatněn, na žalobcův nárok nedopadá. Naproti tomu jinak, totiž co se týče stanoviska dovolatelova, že výpověď mu daná není platná a účinná, dovolateli .nelze přisvědčiti. Své stanovisko, že daná mu výpověď nemá účinnosti, opírá dovolatel o to, že na statcích žalovaného platily co se týče služebních poměrů tamějších zaměstnanců směrnice ujednané dne 19. května 1920 mezi svazem československých velkostatkářů, jehož členem jest žalovaný, a svazem československých zemědělských a lesních úředníků a zřízenců, jehož členem jest žalobce, a že podle těchto směrnic jest přípustná, pokud se týče platná a účinná toliko výpověď s udáním důvodů a opírající se o některý v zákoně o statkových úřednících uvedený (§§ 28, 29) důležitý důvod k propuštění. Ježto výpověď daná žalobci těchto náležitostí nemá, jest podle názoru žalobcova neplatná. S tímto stanoviskem žalobcovým nelze souhlasiti. Mylným jest předpoklad, z něhož žalobce vychází, že směrnice ze dne 19. května 1920 platily na statcích žalovaného a tvořily služební smlouvu pro tamnější zaměstnance. Dotyčné směrnice, i když poznačeny jsou jako závazné, nebyly podle toho, co bylo zjištěno o tom, jak k nim došlo a co bylo nimi zamýšleno, než pouhé pokyny pro ujednání služebních smluv se zaměstnanci na velkostatcích. Tomuto názoru marně se brání dovolatel výtkou zahalenou v dovolací důvod čís. 2 § 503 c. ř. s., že dotýčné zjištění o účelu a smyslu směrnice není správné, protože odvolací soud nezkoumal náležitě výsledky průvodního řízení a dokonale se se skutkovým stavem neseznámil, neboť tato výtka není než nepřípustným (§ 503 c. ř. s. závěr z opaku) brojením proti ocenění průvodů a musí zůstati bez povšimnutí. Ostatně směrnicemi těmi, třebas závaznými, nebylo a nemohlo býti ani bráněno, by nebyly ujednány, pokud se týče v platnosti ponechány smlouvy od směrnic odchylné (plenární rozhodnutí ze dne 24. listopadu 1925, čís. pres. 544/25 sb. n. s. 5479). Podle zjištění nižších soudů nebyly směrnice na statcích žalovaného provedeny. Provedena byla podle směrnic pouze úprava platů zaměstnanců, jinak na služebních smlouvách nebylo nic změněno. Neplatily tedy směrnice až na platy u žalovaného a žalobce nemůže se dovolávati směrnic, pokud se týče dovozovati z nich neplatnost dané mu výpovědi. Protože směrnice podle toho, co bylo uvedeno, pro služební poměr žalobcův u žalovaného, pokud jde o jeho rozvázání, neplatily a platnost jiných služebních předpisů na statcích žalovaného v tom směru tvrzena nebyla, přichází v úvahu, co se týče výpovědi dané žalobci ustanovení zákona o statkových úřednících. Podle tohoto zákona (§§ 19 a násl.), když není mezi stranami, jak tornu jest v projednávaném případě, jinak umluveno, lze služební poměr statkového zaměstnance se zachováním výpovědní lhůty v § 19 stanovené kdykoli a to bez udání důvodů, a i když tu není důležitý, k propuštění opravňující důvod, vypověděti, a není tedy výpověď daná žalobci, jak uplatňoval, neplatnou a bezúčinnou. Ježto výpovědí tou byl služební poměr žalobcův rozvázán a netrvá, nemá žalobní nárok na placení služného, opírající se o to, že služební poměr žalobcův trvá, opodstatnění a byl právem zamítnut.

Citace:

Čís. 8068. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 778-780.