Authors:
= Váž. civ., 10 (1928), sv. 1
PDF

Čís. 8182.


Na vlastní jmění dědice, přihlásivšího se s výhradou právního dobrodiní inventáře, lze vésti exekuci pro dluh zůstavitelův teprve po odevzdání pozůstalosti. Před odevzdáním pozůstalosti jest dlužníkem pozůstalostních věřitelů pozůstalost dosud ještě nerozdělená a nikoliv dědic. Právo věřitele žádati před odevzdáním pozůstalosti uspokojení z ce

lého pozůstalostního jmění není zákonem obmezeno a to ani v případě § 802 obč. zák.
Nedojde-li pozůstalostní věřitel úplného uspokojení z pozůstalostního jmění, jež v něm hledal před odevzdáním pozůstalosti, nemá to za následek zánik jeho pohledávky.


(Rozh. ze dne 28. června 1928, Rv I 1970/27.)
Žalující pozůstalost domáhala se na československém eráru uznání, že nárok žalovaného proti žalobkyni z výkazu nedoplatku daní se zrušuje a že se zrušuje exekuce povolená žalovanému proti žalobkyni na základě tohoto výkazu. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
K odůvodnění žalobního nároku uvádí žalobkyně, že žalovaný není jako vymáhající věřitel oprávněn ani na pozůstalosti ani na dědičce něco požadovati, ježto jeho pohledávka zanikla zůplna nebo částečně tím, že se Růžena Z-ová přihlásila k pozůstalosti jako dědička výjimečně a žalovaný jako věřitel pozůstalosti nemůže v tom případě, i kdyby byl jediným věřitelem, dostati více, než celou cenu pozůstalosti, kdežto další jeho pohledávka, nemající krytí ve jmění pozůstalosti, zaniká a ježto nebyl jediným věřitelem, mohl prý proti pozůstalosti uplatniti jen nárok na takovou kvótu z pozůstalosti, kterou by byl dostal, kdyby bylo došlo ke svolání pozůstalostních věřitelů. Avšak s názory těmi nelze souhlasiti. Jest zjištěno nižšími soudy, že odevzdací listina ohledně pozůstalosti po Janu Z-ovi nebyla ještě vydána. Nestalo-li se tak, nebyla pozůstalost dosud po rozumu zákona odevzdána (§ 797 obč. zák.), neboť odevzdání pozůstalosti děje se podle § 174 nesp. říz., teprve doručením odevzdací listiny. Nemůže proto žalobkyně z okolnosti zjištěné prvním soudem z pozůstalostních spisů, že při projednání pozůstalosti dne 26. ledna 1927 byla pozůstalost odevzdána pozůstalé manželce do vlastnictví, nic dosud vyvodíti ve svůj prospěch, ano jde, jak žalobkyně v žalobě sama uvádí, toliko o návrh na odevzdání pozůstalosti a odevzdání samo podle zákona dosud nenastalo. Jest si dále ujasniti, že exekuce, jejíhož zrušení se žalobkyně domáhá žalobou, byla povolena proti pozůstalosti po Janu Z-ovi, zastoupené přihlášenou dědičkou ještě před odevzdáním pozůstalosti a že nebyla tudíž povolena proti Růženě Z-ové jako dědičce. Tato jest ovšem, nastoupivši v pozůstalost s výhradou právního dobrodiní, zavázanou podle § 802 obč. zák. věřitelům jen potud, pokud pozůstalost stačí. Z ustanovení §§ 547, 548, 550, 797, 801, 802 a 821 obč. zák. vyplývá, že na vlastní jmění takového dědice lze vésti exekuci pro zůstavitelův dluh teprve od okamžiku, kdy byla pozůstalost odevzdána. Před odevzdáním pozůstalosti, jak jest tomu v souzeném případě, jest dlužníkem pozůstalostních věřitelů pozůstalost dosud ještě nerozdělená a nikoli dědic, — který v pozůstalost jen vstoupil, — a jsou proto věřitelé také oprávněni z ní před jejím odevzdáním požadovati uspokojení (rozh. vídeňského nejv. s. Gl. Ung. n. ř. 2253 a Stubenrauch str. 753 pozn. 3).
Toto právo věřitele pozůstalosti žádati před odevzdáním pozůstalosti uspokojení ze jmění a to z celého jmění pozůstalostního není zákonem, jak správně podotkl prvý soud, nijak omezeno a nemůže mu býti zabráněno ani odvoláváním se na ustanovení § 802 obč. zák. Námitky plynoucí z ustanovení § 802 obč. zák. přísluší toliko dědici, jenž se přihlásil k pozůstalosti podmínečně, nepřísluší však pozůstalosti jako takové. Ani ustanovení § 814 obč. zák. nemůže se žalobkyně dovolávati, neboť jeho účinky nastanou jen tehdy, když věřitelé práva toho použili, což se, jak zjištěno, nestalo. Nedojde-li proto věřitel pozůstalosti úplného uspokojení, z pozůstalostního jmění, jež v něm hledal před odevzdáním pozůstalosti, nemá a nemůže to míti za následek zánik jeho pohledávky, následek toho jest jen, že pohledávka věřitelova není zúplna kryta. Rozhodnutí čís. 5913 sb. n. s. nelze se žalobkyni dovolávati, ježto skutkový předpoklad byl jiný. Jelikož nárok sám jest po věcné stránce neodůvodněný, nebylo ani třeba zabývati se otázkou, zda šlo v souzeném případě o žalobu podle § 35 či 36 či 39 čís. 5 ex. ř.
Citace:
č. 8182. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 993-995.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).