Čís. 7825.

Ten, komu přísluší proti jiné osobě nárok na plnění, může je žádati ihned, není-li pro ně umluvena určitá doba, rovněž i ten, komu druhá — Čís. 7825 —
325
strana odevzdá (kdo naléhá na odevzdání), musí i sám se své strany býti hotov splniti svou vzájemnou povinnost, nesplnil-li ji již dříve a nejde-li o dodávku na úvěr. Úmluva o plnění na úvěr tedy i ujednání splátek vylučuje zpravidla (vyjmouc případ § 1052 obč. zák.) uplatnění zadržovacího práva.
Podle předpisu § 1170 obč. zák. není objednatel díla zpravidla povinen zapraviti úplatu dříve, než jest dílo hotovo, není však podnikatel oprávněn domáhati se na objednateli zaplacení úplaty, když dílo jest sice dokončeno, avšak podnikatel nezjednal objednateli disposici nad hotovým dílem, pokud se týče není ochoten tak učiniti za smluvených podmínek.
(Rozh. ze dne 1. března 1928, Rv I 1288/27.)
Začátkem října 1926 dala žalobkyně žalovanému k opravě kožich. Za opravu měla v měsíčních lhůtách zaplatiti úhrnem 1150 Kč. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se žalobkyně na žalovaném vydání kožichu anebo zaplacení 500 Kč. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud vyhověl odvolání žalovaného potud, že ho uznal povinným vydati žalobkyni kožich anebo zaplatiti jí 500 Kč proti tomu, že mu žalobkyně zaplatí 1150 Kč v měsíčních splátkách po 50 Kč počínajíc dnem 1. prosince' 1926. Důvody: Soud odvolací vychází z právního názoru, že jest rozhodno, zda je žalobkyně oprávněna domáhati se do čtrnácti dnů pod exekucí na žalovaném obchodníku a výrobci kožešinových plášťů vydání kožichu, původně od žalovaného zakoupeného, žalovaným opraveného a prodlouženého nákladem 1150 Kč, když sama v žalobě a to ne v navrhovaném výroku rozsudkovém, nýbrž před tím, projevuje ochotu platiti za opravu kožichu měsíční splátky po 50 Kč až do vydání kožichu žalovaným. Nejen strany, nýbrž 1 prvý soud, přehlédly ustanovení § 471 obč. zák. o zadržovacím právu podle něhož ten, kdo jest povinen vydati věc, může ji k zajištění svých dospělých pohledávek z nákladu na věc, ze škody věcí způsobené, zadržeti s tím účinkem, že může býti odsouzen k vydání jen proti vzájemnému plnění z ruky do ruky. Ježto jest patrno, že žalobkyně jistotu podle § 471, druhý odstavec obč. zák. neposkytla, dlužno zkoumati, zda jsou zde ostatní podmínky tohoto § а k tomu dlužno přisvědčiti. Žalovaný již při prvém roku k ústnímu jednání uznal svou povinnost vydati kožich, ale používaje) správně tohoto svého zadržovacího práva, prohlašuje, že kožich vydá proti hotovému zaplacení svých výloh; žalovaný prohlásil při odvolacím roku, že kožich byl hotov koncem listopadu 1926, náklad na kožich v nesporné výši 1150 Kč jest rovněž zjištěn a prohlásil-li žalovaný ochotu vydati kožich, bude-li mu zaplaceno žalobkyní měsíčními splátkami po 50 Kč, počínaje 1. prosincem 1926, vynaložených na kožich 1150 Kč jest patrno, že jsou zde podmínky § 471 obč. zák. v plné míře, že návrh žalobkyně na předběžné vydání kožichu před splátkami není odůvodněn a slušelo proto odvolání žalovaného vyhověti a rozsudek napadený změniti tak, jak se stalo ve výroku odvolacího soudu. Žalobkyně neprokázala, ba ani netvrdila, že bylo umluveno, by žalovaný napřed kožich vydal a pak teprve splátky měsíční — Čís. 7825 —
326
po 50 Kč od ní dostával. Žalobkyně od 1. prosince 1926 také žádné splátky nesložila (srovn. rozhod. nejv. soudu sb. čís. 5536.) Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně změnil rozsudky obou nižších soudů v ten rozum, že žalovaný jest povinen, by do 14 dnů pod exekucí buď vydal žalobkyni její kožich u žalovaného zakoupený a opravený, pokud se týče prodloužený, proti tomu, že žalobkyně bude mu spláceti 1150 Kč v měsíčních splátkách po 50 Kč, z nichž první jest zaplatiti z ruky do ruky při vydání kožichu, aneb aby za tento kožich žalobkyni zaplatil 500 Kč.
Důvodу:
Dovolání, opírajícímu se o dovolací důvody čís. 2, 3 a 4 c. ř. s., nelze upříti oprávnění, pokud s hlediska posléz uvedeného důvodu vytýká, že odvolací soud neposoudil věc správně po stránce právní, odsoudiv žalovaného, by vydal kožich proti tomu, že žalobkyně zaplatí 1150 Kč v měsíčních splátkách po 50 Kč, počínajíc dnem 1. prosince 1926. Předeslati dlužno, že žalobkyně tvrdila v žalobě, že v říjnu 1924 koupila od žalovaného kožešinový plášť za 1300 Kč na měsíční splátky po 100 Kč, později po 50 Kč a že začátkem října 1926 dala plášť žalovanému k opravě, pokud se týče k prodloužení za 1000 Kč a s podšívkou 150 Kč, celkem za 1150 Kč za týchž podmínek, t. j. že bude těchto 1150 Kč spláceti v měsíčních splátkách po 50 Kč. Těchto údajů žalobních žalobkyně ve sporu ani nezměnila ani nedoplnila. Tvrdila-li v odvolacím řízení a tvrdí-li nyní v dovolání, že bylo se žalovaným ujednáno, že mají býti splátky splatné teprve po vydání kožichu, tedy nejprve že má plášť vydán býti a pak splátky splaceny, nutno v tom spatřovati novotu v opravném řízení nepřípustnou, pokud tím nemá býti vyjádřeno pouze to, co je ovšem podstatou každého splátkového obchodu, to jest jednání, jímž se zákazníku poskytuje úvěr, že se totiž zboží vydá zákazníku dříve, než splatil celý smluvený peníz a že splácí další splátky, maje již věc ve svém držení a užívání, — nýbrž pokud by tím zároveň mělo býti tvrzeno, že žalovaný podle ujednání byl povinen vydati kožich před první splátkou, t. j. bez jakéhokoliv hotového zaplacení, a že pak teprve žalobkyně měla začíti spláceti první a další splátku v určitou pozdější dobu, již žalobkyně vůbec neudala. Žalobkyně ovšem v posledním odstavci žaloby před žalobní prosbou uvedla, že jest ochotna platiti po vydání kožichu 50 Kč měsíční splátky. Avšak z celého přednesu žalobkyně ve sporu zřejmě vyplývá, že tím mělo býti řečeno pouze to, o čemž se již stala zmínka jako o podstatné náležitosti každého ujednání o splátkách, a že žalobkyně se nevzpírala a nevzpírá zaplatiti první splátku 50 Kč při vydání kožichu, což výslovně uvádí také ještě ve svém dovolání. Odvolací soud má pravdu v tom, že žalovaný, ana dovolatelka ve sporu netvrdila, tím méně prokázala, že žalovaný podle úmluvy jest povinen splniti, t. j. vydati opravený kožich předem ve smyslu právě vyloženém, může k jeho příslušné námitce býti odsouzen k vydání kožichu pouze proti vzájemnému plnění, t. j. proti zapravení odměny za vykonané dílo, ale ovšem jen za smluvených po případě zákonných — Čís. 7825 —
327
podmínek. Neboť z ustanovení §§ 1052, 471, 904, 1170 a 1062 obč. zák. vyplývá právní zásada, že ten komu přísluší proti jiné osobě nárok na plnění, může žádati tato plnění hned, není-li určitá doba pro plnění smluvena, jakož i, že ten, komu druhá smluvní strana odevzdává, pokud se týče kdo naléhá na odevzdání, musí i sám se své strany býti hotov splniti svou vzájemnou povinnost, nesplnil-li ji již dříve a nejde-li o dodávku na úvěr (srov. § 1063 obč. zák.). Úmluva o plnění na úvěr, tedy i ujednání splátek ovšem, jelikož tu jde o předpisy rázu dispositivního, zpravidla (vyjmouc případ § 1052 obč. zák.) vylučuje uplatnění zadržovacího práva, jehož jinak lze se dovolávati námitkou, že strana naléhající na plnění sama ještě smlouvu nesplnila. Tu však nutno vycházeti ze skutkového zjištění obou nižších soudů, že přes opačné tvrzení žalovaného splátky byly ujednány též pro opravu kožichu. Zde nutno zdůrazniti, že se žalovaný v řízení před soudem prvé stolice vůbec nehájil tím, že ujednání splátek bylo vázáno podmínkou, zejména že bylo-li snad mezi stranami mluveno o provedení věci prostřednictvím záložny, nešlo o pouhý jednostranný předpoklad žalovaného, nýbrž že tento předpoklad byl shodnou vůlí obou stran učiněn podmínkou tohoto ujednání. Toho žalovaný v prvé stolici vůbec netvrdil, ačkoliv bylo na něm, by ve sporu namítal a dokázal, že se ujednání o splátkách žalobkyní tvrzené a nižšími soudy zjištěné stalo jen podmíněně a že podmínka nebyla splněna, naopak se omezil na to, že prostě popřel, že se při smlouvě o dílo, o niž tu jde, ono ujednání vůbec stalo. Vychází-li se z opačného zjištění skutkového, jímž dovolací soud jest vázán, nutno uznati, že žalovaný, když žalobkyni žádající vydání kožichu proti splácení 50 Kč měsíčně, jak bylo ujednáno, odepřel vydati kožich, a to nikoliv snad z toho důvodu, že mu nechtěla zaplatiti první splátku, nýbrž žádaje proti smlouvě hotové zaplacení neb aspoň zajištění celé mzdy, sám se octl v prodlení se svým plněním a tím zavinil, že nárok na zaplacení odměny se nemohl státi a nestal se splatným, poněvadž dílo neodvedl. Podle 1170 obč. zák. ovšem zpravidla sluší mzdu zapraviti po dokončení díla. Tím jest však řečeno, že objednatel díla zpravidla není povinen, zapraviti úplatu dříve, než dílo jest hotovo, nikoli, že podnikatel jest oprávněn domáhati se na objednateli zaplacení úplaty, když dílo je sice dokončeno, ale podnikatel nezjednal objednateli disposici nad hotovým dílem, pokud se týče není ochoten tak učiniti za smluvených podmínek. Ano nebylo vůbec tvrzeno, že mezi stranami byla umluvena určitá doba, kdy žalobkyně měla složití první splátku, mohla nastati splatnost první jakož i dalších splátek jedině tím, že žalovaný hotový kožich žalobkyní vydal, pokud se týče vydání jeho řádně nabízel. To se nestalo, naopak žalovaný podle zjištěného stavu věci bezdůvodně a proti smlouvě odepřel vydati kožich, takže žalobkyně nebyla povinna zapraviti ani první splátku ani splátku další a nebyla ani povinna složití je k soudu (§ 1425 obč. zák.), kdyby je žalovaný nepřijal. Žalovaný se nemůže s úspěchem dovolávati ani zadržovacího práva podle § 1052 obč. zák. Podle tohoto zákonného ustanovení může i ten, kdo je povinen plniti napřed, plnění odepříti až do doby, kdy bude poskytnuto nebo zajištěno plnění vzájemné, je-li toto ohroženo špatnými majetkovými poměry strany druhé, jež mu v době sjednání smlouvy nemusily býti známy. Žalovaný v prvé stolici sice tvrdil, že nechtěl, pokud se týče nechce žalobkyni kožich vydati, poněvadž je nemajetná a že vzhledem k nejistým majetkovým poměrům žalobkyně nemůže opravený kožich vydati bez záruky. Ale, i kdyby se na krásně mohlo míti za to, ač první soud to výslovně nevzal za prokázáno, pokud se týče vyloučil, že majetkové poměry žalobkyně jsou tak špatné, že je tím ohrožen nárok: žalovaného na zapravení úplaty 1150 Kč v měsíčních splátkách po 50 Kč, nelze z toho nic dovoditi ve prospěch žalovaného, an nedokázal, že mu tyto poměry nemusily býti známy v době, kdy povolil žalobkyni splátky, a spíše opak toho vychází najevo ze skutkových zjištění nižších soudů a z vlastního přednesu žalovaného. Pokud jde o nedoplatek z dřívějšího právního poměru obou stran, žalovaný jednak zadržovací právo z tohoto důvodu ve sporu neuplatňoval, jak plyne také ještě z jeho prohlášení při veřejném ústním jednání ze dne 3. května 1927, jednak s úspěchem se ho dovolávati ani nemůže, když uplatňování takového zadržovacího práva, jak již uvedeno, bylo vyloučeno zjištěnou úmluvou stran. Ostatně nelze se dovolacímu soudu touto otázkou blíže obírati, jelikož rozsudek soudu druhé stolice, nebyv žalovaným napaden v tomto směru nabyl již právní moci.

Citace:

č. 7825. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 352-356.