Čís. 8088.

Obecní zaměstnanci.
Obcím zůstalo zachováno právo, by v mezích zákonů ze dne 21. prosince 1921, čís. 495 sb. z. a n. a ze dne 20. prosince 1922, čís. 394 sb. z. a n. upravily samostatně služební platy a jiné požitky a práva svých zaměstnanců po případě i zvýšily požitky, pokud byly u obecních zaměstnanců nižší, než u státních zaměstnanců téže kategorie. Zákony těmi nebylo však uloženo obcím zvýšení platů obecním zaměstnancům za povinnost a proto nemohou tito ze zákonů těch dovozovati zákonný nárok na takové zvýšení. — Čís. 8088 —
787
Byly-li usnesením obecního zastupitelstva přiznány zásadně všem obecním zaměstnancům stejné požitky, práva a nároky, jako mají státní zaměstnanci stejné nebo rovnocenné kategorie, vztahovalo se toto usnesení i na obecní strážníky, aniž by záleželo na tom, zda služba obecních strážníků byla rovnocennou se službou státní stráže bezpečnosti a jaké finanční zatížení vzešlo obci touto úpravou.
(Rozh. ze dne 31. května 1928, Rv I 1500/27.)
Žalobce, městský policejní nadstrážník v L. v Čechách, domáhal se na městské obci L., by byla uznána povinnou vydati mu podle § 8 zákona ze dne 17. prosince 1919, čís. 16 sb. z. a n. na rok 1920 jmenovací dekret, jenž měl zvláště obsahovati ustanovení, že žalobce má nárok a) na vyplacení do pense započítatelného strážního přídavku ve výši 1800 Kč po dobu činné služby, jenž je splatný předem v měsíčních splátkách, b) dále na vyplacení příbytečného po dobu činné služby ve výši ročních 600 Kč, splatného předem v měsíčních splátkách, c) na započtení každého roku, který ztrávil ve službě jako bezpečnostní orgán, do výslužby šestnácti měsíci počítaje ode dne nastoupení služby a že to, co uvedeno pod a) až c), žalobci tak dlouho náleží, pokud státní stráž bezpečnosti má na tyto požitky nárok proti eráru. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby. Odvolací soud nevyhověl odvolání do oné části rozsudku prvého soudu, jímž byla žalovaná uznána povinnou vydati žalobci jmenovací listinu podle § 8 zákona ze dne 17. prosince 1919, čís. 16 sb. z. a n. na rok 1920, jinak odvolání vyhověl a zamítl žalobní žádost, pokud se domáhala toho, by jmenovací listina obsahovala zvláště ustanovení uvedená v žalobě. Důvody: Ohledně nároku na strážní přídavek 1800 Kč, na příbytečné 600 Kč a na výhodné započtení služební doby v ten způsob, že za 12 měsíců skutečné služby se má počítati 16 měsíců pro pensi, nelze odvolání upříti oprávněnost. Jest uvážiti toto: a) § 3 zákona ze dne 21. prosince 1921, čís. 495 sb. z. a n. stanoví, že služebním řádem neb usnesením obce určené služební platy a právní nároky, pokud přesahují míru jednotlivých druhů platů, práv a nároků státních zaměstnanců stejné neb stejnocenné kategorie a stejných rodinných poměrů, musí býti uvedeny obcí nejdéle do konce roku 1922 na míru platů, práv a nároků státních zaměstnanců; b) § 19 zákona ze dne 20. prosince 1922, čís. 394 sb. z. a n. stanoví, že služebním řádem neb usnesením obce určené služební požitky, práva a nároky obecních zaměstnanců, pokud přesahují míru z tohoto zákona čís. 394/1922 státním zaměstnancům přináležejících jednotlivých druhů služebních platů, práv a nároků téže stejnocenné kategorie a týchž rodinných poměrů, musí býti uvedeny obcí od 1. ledna 1923 počínaje na míru platů, práv a nároků státních zaměstnanců. Tím byla zároveň rozšířena působnost § 3 zák. ze dne 21. prosince 1921, čís. 495 sb. z. a n. Z těchto zákonných ustanovení, na něž se strany odvolávají, jasně a zřetelně vyplývá, že v oněch případech, ve kterých jednotlivým obecním zaměstnancům platy, práva a nároky
50* — Čís. 8088 —
788
v širší míře, buď na základě řádu služebního nebo na základě usnesení obecního zastupitelství byly povoleny, jak patřily státním zaměstnancům stejné a stejnocenné kategorie a stejných rodinných poměrů podle zákonů ze dne 7. října 1919, čís. 541 sb. z. a n., ze dne 4. března 1920, čís. 154 sb. z. a n., zákona ze dne 9. dubna 1920, čís. 222 sb. z. а n., ze dne 22. prosince 1920, čís. 666 sb. z. а n., zákona ze dne 20. prosince 1922, čís. 394 sb. z. a n., ze dne 15. února 1923, čís. 34 sb. z. a n., na míru platů, práv a nároků státních zaměstnanců téže neb stejnocenné kategorie a stejných rodinných poměrů musely býti sníženy. Ze zákonných ustanovení § 3 zákona ze dne 21. prosince 1921, čís. 495 sb. z. a n. a § 19 zákona ze dne 20. prosince 1922 čís. 394 sb. z. a n. vyplývá, že tato ustanovení nařizují snížení velmi často se vyskytujícího lepšího honorování obecních zaměstnanců, nikterak však zlepšení, hodnocení obecních zaměstnanců proti zaměstnancům státním. Z těchto zákonných ustanovení nemohou tedy obecní zaměstnanci odvoditi nárok na stejné postavení se státními zaměstnanci. Tato ustanovení obsahují rozkaz obcím, by v každém případě, ve kterém obecní zaměstnanci vykazují nadparitu proti státním zaměstnancům, tuto nadparitu odstranily, omezily, tedy pravý opak toho, co myslí žalobce, že lze odvoditi z těchto zákonných ustanovení. Podobné ustanovení jest též § 212 zák. ze dne 24. června 1926, čís. 103 sb. z. a n. Výměra práv, nároků a požitků státních zaměstnanců (podúředníků a zřízenců) tvoří podle toho hořejší hranici, nejvyšší výměru práv, nároků a požitků obecních zaměstnanců (podúředníků a zřízenců) stejné neb stejnocenné kategorie a stejných rodinných poměrů, která nesmí býti obcí překročena, pokud se týče tam, kde tato hranice byla překročena, jest opatřiti odbourání, snížení práv, nároků a požitků obecních zřízenců. Odporovalo by to také tendenci, ratio legis, tohoto zákonného ustanovení, které směřuje k tomu, by se zabránilo, by obzvláště dobře kvalifikované síly přestupovaly z méně placené státní služby do lépe placené služby obecní, okresní a zemské. Těmito zákonnými ustanoveními bylo dále pozměněno ustanovení § 25 (4) zák. ze dne 17. prosince 1919, čís. 16 sb. z. a n. na rok 1920, podle něhož obecním zaměstnancům v jejich služebních smlouvách přiznané zvláštní výhody pří úpravě služebního poměru obecních zaměstnanců na dále byly ponechány v platnosti. Není všeobecného zákonného ustanovení, předpisujícího, že práva, nároky a požitky obecních zřízenců, pokud se pohybují v jednotlivých případech pod výměrou práv, nároků a požitků státních zaměstnanců, se mají na tu míru zlepšiti. Shora zmíněné horní hranici, nejvyšší výměře, odpovídá s druhé strany dolní hra- nice, nejnižší výměra práv, nároků a požitků obecních zřízenců, která vyplývá ze zákona ze dne 17. prosince 1919, čís. 16 sb. z. a n. na rok 1920. Podle § 11 tohoto zákona jest věcí obecního zastupitelství určiti služební požitky u ní definitivně ustanovených a plně zaměstnaných zřízenců. Nevyhoví-li obecní zastupitelství těmto zákonným předpisům, zákon nařizuje, že měsíční počáteční základní plat skutečně stále jmenovaných a plně zaměstnaných zřízenců činí v obcích nad 10000 obyvatel 2000 Kč, v obcích s 6000 až 10000 obyvatel 1700 Kč, v obcích — Čís. 8088 —
789
s 2000 až 6000 obyvatel 1500 Kč a v malých obcích 1200 Kč. Obecním zřízencům, kteří vykážou nepřerušenou služební dobu, náleží nárok na pravidelné, automatické zvýšení počátečního základního platu (bez ohledu na drahotní a jiné přídavky) ve lhůtách tříročních, které činí 12.5% počátečního základního platu, až к nejvyšší výměře 100% počátečního základního platu, to jest, plat může dosíci nejvýše dvojnásobek počátečního základního platu. Tato tříroční lhůta k postoupení do vyššího platu se počítá od nastoupení služby, nebylo-li obecním zastupitelstvím s obecním zřízencem nic výhodnějšího smluveno (obzvláště ohledně započtení jistých let služebních). Mimo to náleží obecnímu zřízenci podle § 11 tohoto zákona drahotní přídavek 50% platu, dále nárok na naturální byt nebo, není-li dán zřízenci k disposici, nárok na příbytečné, který se vyměří 20% zřízencova platu. Při snad se vyskytujících naturálních požitcích, na př. při používání polí, trávy, otopu, osvětlení a podobně, má obecní zastupitelství určiti peněžní cenu těchto naturálních požitků (toto určení ceny obecním zastupitelstvím podléhá schválení nadřízeného okresního zastupitelského autonomního úřadu). Vyšetřená peněžní cena se započítá do celkových požitků obecního zřízence, to jest jeho peněžní požitky se zmenší o tuto peněžní cenu. Mimo to má § 12 a násl. zák. čís. 16 z r. 1920 sb. z. a n. také ustanovení o pensijním příspěvku. Z těchto ustanovení následuje, že práva, nároky a požitky obecního zřízence v Čechách, na Moravě a ve Slezsku nesmějí klesnouti pod shora uvedenou hranici, pročež za všech okolností obec je musí na tuto nejmenší míru zlepšiti. V těchto případech mají obecní zřízenci zákonný nárok na zlepšení, který proti obci mohou uplatňovati cestou práva. Z hořejších vývodů následuje dále, že obecní zastupitelstva mají úplně volnou ruku, práva, nároky a požitky svých obecních zaměstnanců upraviti mimo zmíněnou dolení neb hoření hranici. V těchto mezích a přihlížejíc k právům, nárokům a požitkům, vyplývajícím ze služebního řádu a ze služebních smluv neb z jiných obecních usnesení, které se drží v této hranici, jest obecní zastupitelství oprávněno, by podle volného uvážení stanovilo práva, nároky a požitky, připadající obecnímu zřízenci nikoliv ještě v té výměře neb nikoliv v plné výměře státních zaměstnanců za stejných poměrů. Jinými slovy: obecní zastupitelství není žádným zákonným ustanovením vázáno, poskytnouti obecnímu zřízenci onu výměru práv, nároků a požitků, které náležejí státnímu zřízenci za stejných poměrů. Může tyto nároky odmítnouti. Ovšem obecní zastupitelstvo nesmí zmenšiti práva, požitky a nároky, které již přiznalo v uvedených hranicích služebním řádem neb usnesením obecního zastupitelstva neb služebními smlouvami jednotlivým obecním zaměstnancům. Jen když práva, nároky a požitky nedosahují nejnižší zákonné výměry, jest zavázáno, by tato práva, nároky a požitky obecních zaměstnanců zlepšilo na zákonnou nejnižší výměru. S druhé strany jest obecní zastupitelstvo povinno, by shora zmíněnou nejvyšší výměru státních poplatků převyšující práva, nároky a požitky snížilo na výměru práv, nároků a požitků, připadajících státním zaměstnancům za stejných poměrů, což obzvláště bude povinností finanční komise ve smyslu — Čís. 8088 —
790
§§ 14 a násl. zák. ze dne 7. února 1919, čís. 76 sb. z. a n. Použito na souzený případ, mohla se žalovaná obec usnésti, že poskytne žalobci, který patří k uniformovanému městskému policejnímu mužstvu, strážní přídavek 1800 Kč, nikterak se však nesměla usnésti, že mu poskytne vyšší přídavek strážní, po případě, když žalobce byl zařazen do neuniformované policejní stráže, směla povoliti přídavek 1440 Kč, ale nikoliv přes to. Mohla se usnésti, že žalobci bude poskytnuto i méně než 1800 Kč (1440 Kč), mohla se však také usnésti, že žalobci takový přídavek vůbec nebude povolen. Zcela totéž platí také ohledně přídavku příbytečného a stejně se to má také ohledně započtení služebních let pro vyměřeni pensijních a zaopatřovacích požitků podle ustanovení obdoby pro státní policejní strážní mužstvo. Ze shora uvedených úvah vyplývá, že žalobce nemá podle zákonných ustanovení zásadně vůbec žádný, právní cestou neb jinak vynutitelný nárok na poskytnutí této výhody a na určitou její výměru.
Nejvyšší soud obnovil k dovolání žalobce rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Dovolání, opřenému o dovolací důvody podle čís. 2, 3 a 4 § 503 c. ř. s., nelze upříti oprávnění. Ze zápisu o schůzi obecního zastupitelstva v L. ze dne 13. září 1923 lze zcela zřetelně seznati, že předmětem jednání a usnášení mimo jiné věci byla hlavně nová úprava požitků obecních zaměstnanců ve smyslu ustanovení § 3 zákona ze dne 21. prosince 1921, čís. 495 sb. z. a n., doplněného předpisem § 19 zákona ze dne 20. prosince 1922, čís. 394 sb. z. a n. a že při převedení zaměstnanců do nových služebních skupin bylo dbáno i předpisů o propočítání služební doby podle zákona ze dne 9. dubna 1920, čís. 222 sb. z. a n. a jeho prováděcích nařízení. Ačkoliv předpisy § 3 zákona čís. 495/21 a § 19 zák. čís. 394/1922 měly za účel snížení (redukci) služebních požitků, práv a nároků obecních zaměstnanců, pokud převyšovaly požitky, práva a nároky státních zaměstnanců stejné nebo rovnocenné kategorie, přece i pak zůstalo obcím zachováno práva, by v mezích těchto zákonů upravily samostatně, vlastním rozhodnutím služební platy a jiné požitky a práva svých zaměstnanců, po případě i požitky zvýšily, pokud byly u obecních zaměstnanců nižší, by přiznaly jim plnou paritu se státními zaměstnanci stejné nebo rovnocenné kategorie. Ovšem nebylo dotčenými zákony uloženo obcím zvýšení platů obecním zaměstnancům za povinnost a proto nemohou zaměstnanci ze zákonů čís. 495/21 a čís. 394/1922 odvozovati zákonný nárok na takové zvýšení. Žalobce však neodvozuje žalobní nároky z těchto zákonů, nýbrž opírá je o usnesení zastupitelstva žalované obce ze dne 13. září 1923, tvrdě, že ve schůzi obecního zastupitelstva z tohoto dne bylo jednáno a rozhodnuto také o služebních požitcích, právech a nárocích obecních strážníků v ten způsob, že každý rok ztrávený v exekutivní policejní službě má se počítati do výslužného 16 měsíci, že členové uniformované stráže — Čís. 8088 —
791
mají obdržeti do výslužného započítatelný strážní přídavek 1800 Kč ročně a dále mimořádný přídavek bytový 600 Kč ročních, a doličuje, že návrh této nové úpravy požitků stráže bezpečnosti byl ve schůzi obecního zastupitelstva zpravodajem přečten a členům zastupitelstva oznámen a vysvětlen podle zvláštní tabulky, takže jim před hlasováním byl znám. Ze zápisu o schůzi obecního zastupitelstva ze dne 13. září 1923 jest zjevno, že předmětem jednání a porady byly též mimořádné požitky stráže bezpečnosti, jak byly seznamenány v předložené tabulce, a prvý soud, založiv svá skutková zjištění hlavně na svědeckých výpovědích zpravodaje o této platové úpravě a člena zastupitelstva, jimž úplně věřil, zjistil, že mimořádné požitky stráže bezpečnosti, o něž ve sporu jde, byly ve schůzi projednány, a správně usoudil, že výhrady o přezkoumání a doplňky týkaly se jen číselného propočítání platů jednotlivých zaměstnanců. Nelze nechati nepovšimnutým, že podle zápisu o této schůzi obecního zastupitelstva bylo o mimořádných požitcích stráže bezpečnosti jednáno ve spojitosti s požitky deputátními, jichž přesné vyměření u jednotlivců a také jejich ocenění bylo ponecháno pozdějšímu propočítání, avšak také o nich bylo učiněno ve schůzi zásadní usnesení. Z výroku starosty žalované obce, v zápisu zjištěného, že o požitcích stráže bezpečnosti musí býti ještě bližší opatřeno, nikterak neplyne, že tím byly tyto požitky z porady a z usnášení obecního zastupitelstva vyloučeny, jak snaží se mylně dovoditi žalovaná obec. Bylo-li zjištěno, že o mimořádných požitcích stráže bezpečnosti, o které ve sporu jde, bylo ve schůzi dne 13. září 1923 jednáno podle tabulky, ve které byly seznamenány, a že po projednání celé platové úpravy všech zaměstnanců obecních došlo ku konečnému zásadnímu usnesení obecního zastupitelstva, a to všemi hlasy, jímž zastupitelstvo obecní přiznalo všem obecním zaměstnancům stejné požitky, práva a nároky, jako mají státní zaměstnanci stejné nebo rovnocenné kategorie, plyne z toho jediné správný logický závěr, že tato zásada platila též pro obecní policejní stráž, jejíž zvláštní požitky byly obecnímu zastupitelstvu specielní tabulkou oznámeny a toto je ze svého rozhodování ani výslovně ani jinak poznatelně nevyloučilo, a není-li sporno, že v té době již státní stráži bezpečnosti stejné mimořádné požitky příslušely. Bylo-li dále zjištěno, že žalovaná obec toto své formálně platné usnesení také později realisovala v ten způsob, že členům stráže bezpečnosti po celý rok 1924 vyplácela strážní přídavek, třebas jen částečně, projevila tímto konkludentním činem i proti obecním strážníkům zřetelně svou vůli, že své dřívější usnesení míní provésti, čímž tito nabyli práv, usnesením jim přiznaných a nemohli pozdějším usnesením nového obecního zastupitelstva ze dne 29. října 1924 býti jich zbaveni, prostým zamítnutím jejich již nabytých práv a nároků. Jest proto lhostejno, jakého se dostalo žalobci dekretu na základě usnesení obecního zastupitelstva ze dne 29. října 1924, o který tento své nároky ani neopírá, a nemá ani pro spor významu, přezkoumávati formální platnost tohoto dekretu. Pro spor jest rozhodným projev vůle žalované obce, vyjádřené usnesením ze dne 13. září 1923, jímž zásadně přiznány všem obecním zaměstnán- — Čís. 8089 —
792
cům stejné požitky, práva a nároky, jako mají státní zaměstnanci stejn. nebo rovnocenné kategorie, při čemž — jak bylo již dolíčeno — nebyli z této zásady vyloučeni ani obecní strážníci. Nesejde na tom, zda služba strážníků žalované obce byla rovnocennou se službou státní stráže bezpečnosti, ani na tom, jaké finanční zatížení obci touto úpravou vzniklo když obecní zastupitelstvo použilo svého práva a zlepšilo svým zaměstnancům služební požitky v přípustných mezích § 19 zákona čís. 394 1922, kterážto vůle byla výslovně zdůrazněna i v zápise o schůzi ze dne 13. září 1923, že totiž tímto zlepšením požitků koná obec jen svou sociální povinnost k zaměstnancům dosud málo placeným. Žalobci nemůže býti ani na úkor, že žalovaná obec své usnesení hned a úplně neprovedla, neboť tím právě jest odůvodněn jen jeho nárok, domáhající se ve své podstatě toho, by usnesení obecního zastupitelstva ze dne 13. září 1923 bylo ohledně něho řádně provedeno.

Citace:

Čís. 8088. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 814-820.