Čís. 7752.

Ve výroku rekursního soudu, že se rekurs stal bezpředmětným, lze po případe spatřovati vyhovění rekursu.
(Rozh. ze dne 3. února 1928, R II 35/28.)
Soud prvé stolice povolil odklad exekuce vyklizením. Rekursní soud k rekursu vymáhající věřitelky vyslovil, že se rekurs stal bezpředmětným uplynutím odkladní lhůty a přisoudil vymáhající věřitelce útraty.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu dlužníka.
Důvody:
Stěžovatel vytýká napadenému rozhodnutí nesprávnost proto, že rekursní soud ve výroku praví, že se rekurs stěžovatelky stal bezpředmětným uplynutím odkladní lhůty, a v dalším přisuzuje stěžovatelce útraty. Nerozhodl prý o meritu stížnosti. Dovozuje, že, nerozhodl-li rekursní soud ve věci samé a prohlásil-li rekurs za bezpředmětný, zůstává v platnosti usnesení prvního soudu, povolující odklad exekuce, a je nesprávno přisuzovati stěžovatelce útraty, protože nelze mluviti o tom, že podlehla (§ 41 c. ř. s.). Vývodům rekursu jest přisvědčiti potud, že výrok rozhodnutí rekursního soudu jest formálně vadný. Praví, že se stížnost vymáhající věřitelky stala bezpředmětnou, a přisuzuje jí náhradu útrat. Rozhodnutí rekursního soudu však může zníti buď tak, že se rekurs odmítá, nebo postupuje jinému příslušnému rekursnímu soudu, nebo že se zamítá, nebo že se mu vyhovuje buď tak, že se napadené usnesení změňuje nebo zrušuje. Podrobnější vývody v díle Hora, Československé civilní právo procesní, díl 3 strana 137). Z pouhého výroku, že se stížnost stala bezpředmětnou, není zřejmá žádná z těchto možností. Ale je zřejmá, přihlíží-li se pro vysvětlení k dalšímu výroku o náhradě útrat stěžovatelce а k důvodům, ve kterých rekursní soud shledává skutková tvrzení stěžovatelky odůvodněnými a končí úvahou »Na základě těchto úvah bylo by stížnosti vymáhající věřitelky vyhověti, kdyby se zatím uplynutím doby žádost o odklad vyklizení a účel stížnosti bezpředmětnými nestaly«. Rekursní soud ve skutečnosti rekursu vyhověl, ale ve výroku se formálně nesprávně vyjádřil. Tato vada však nemůže nepředpojatému čtenáři zavdati příčinu k pochybnostem o pravém smyslu rozhodnutí. Proto nelze přisvědčiti stěžovateli v tom, že rekursní soud nerozhodl ve věci samé.

Citace:

č. 7752. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 208-209.