Čís. 8018.

Má-li odvolací soud rozhodovati jen o existenci vzájemné pohledávky uplatněné započtením a nepřevyšující hranice bagatelní (§ 448 с. ř. s.), platí o opravných prostředcích předpisy o opravných prostředcích ve věcech nepatrných.
(Rozh. ze dne 3. května 1928, R II 144/28.)
Žalobce domáhal se na žalované zaplacení pohledávky 456 Kč s přísl. Žalovaná činila proti žalobní pohledávce různé námitky, uplatnila také vzájemnou pohledávku 634 Kč 49 h započtením a navrhla za- — Čís. 8018 —
667
mítnutí žaloby. První soud rozhodl, že žalobní pohledávka jest po právu, že však jest z části vyrovnána vzájemnou pohledávkou 250 Kč, takže žalovaná jest povinna doplatili žalobci ještě 206 Kč s přísl. Do rozsudku prvního soudu podala žalovaná odvolání, v němž jednak uplatňovala, že žalobní nárok není vůbec po právu a že žaloba jest neodůvodněna, a navrhla její zamítnutí, jednak uplatňovala, že její vzájemná pohledávka měla býti prohlášena za existentní nejen částkou 250 Kč, nýbrž také další částkou 259 Kč a navrhla in eventum, by bylo uznáno, že zažalovaná pohledávka jest úplně vyrovnána vzájemnou pohledávkou. Odvolací soud odmítl odvolání jako nepřípustné. Důvody: Podle rozsudku jest započtením namítaná pohledávka 634 Kč 49 h po právu toliko 250 Kč, ne však — poněvadž žaloba je na 456 Kč — zbytkem 206 Kč, takže předmětem odvolání je toliko peníz 206 Kč. Týká se tedy odvolání částky 300 Kč nepřevyšující a je proto podle § 448 a 501 c. ř. s. nepřípustné.
Nejvyšší soud vyhověl dovolacímu rekursu, správně rekursu, potud, že zrušil napadené usnesení, pokud jím bylo odmítnuto odvolání žalované také proti rozsudku prvého soudu o žalobní pohledávce a nařídil odvolacímu soudu, by ve příčině žalobní pohledávky jednal o odvolání žalované, jinak dovolací rekurs odmítl.
Důvody:
Z průběhu řízení jest zjevno, že první soud uznal celou žalobní pohledávku 456 Kč za existentní a že žalovaná se domáhá odvolacího rozsudku, by žalobní pohledávka nebyla uznána za existentní. V odvolacím řízení jest tudíž celá žalobní pohledávka, která převyšuje hranici bagatelní (§ 448 с. ř. s.), takže v tomto směru neprávem odvolací soud odvolání odmítl, domnívaje se, že jde o věc bagatelní (§§ 501, 471 čís. 2, 474 druhý odstavec c. ř. s.). Jinak jest tomu při vzájemné pohledávce. Uplatněno bylo k započtení 634 Kč 49 h a první soud uznal ji za existentní jen částkou 250 Kč, kterou v nálezu rozsudečném od žalobní pohledávky hned odpočetl. Naproti tomu neuznal za existentní zbytek vzájemné pohledávky 384 Kč 49 h, což však nevyjádřil v nálezu, nýbrž jen v důvodech rozsudku. K tomu třeba podotknouti, že i rozhodnutí o neexistenci vzájemné pohledávky bylo pojati do rozsudkového nálezu a že i toto rozhodnutí bylo schopno pravomoci až do výše žalobní pohledávky (§ 411 c. ř. s.). Domáhá-li se odvolatelka in eventum uznání ještě další částky 259 Kč (z níž do výše žalobní pohledávky zbývá jen částka 206 Kč), odporuje právě onomu do nálezu nepojatému rozhodnutí o neexistenci zbytku vzájemné pohledávky, tedy nikoli jen důvodům rozsudku, což by ani přípustno nebylo. Ale ze všeho toho je zjevno, že i vzájemná pohledávka k započtení namítaná jest předmětem jednání a rozhodování ve sporu, že o ní může býti vydáno rozhodnutí schopné pravomoci až do výše žalobní pohledávky a že co do opravných prostředků — Čís. 8019 —
668
proti tomuto rozhodnutí platí totéž, co platí o opravných prostředcích do rozhodnutí o žalobní pohledávce, tedy také — kde se to hodí — předpisy o věcech bagatelních. Ani v tom směru nemůže míti vzájemná pohledávka výsadu před žalobní pohledávkou. Tyto zásady v podstatě byly vysloveny i v rozhodnutí čís. 6448 sb. n. s. a došly výrazu v plenárním rozhodnutí ze dne 23. března 1928, Pres 760/27 čís. sb. n. s. 7905, ve kterém bylo vysloveno, že i při vzájemné pohledávce uplatněné námitkou k započtení nastává účinek zahájené rozepře do výše žalobního nároku (§ 232 druhý odstavec, c. ř. s.). Protože v tomto případě šlo by v odvolacím řízení ze vzájemné pohledávky již jen o 206 Kč, tudíž o věc nepatrnou, není v tom směru do odmítacího usnesení odvolacího soudu podle § 517 poslední odstavec c. ř. s. rekurs přípustný a bylo jej podle § 523 c. ř. s. odmítnouti, když tak neučinily již nižší soudy.

Citace:

Čís. 8018. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 694-696.