Čís. 7993.

Došlo-li za projednávání pozůstalosti k dědickému narovnání mezi dědici přihlásivšími se ze zákona, napotom však byla jedním z nich předložena závěť a vzhledem k ní popřena platnost dědického narovnání, dlužno mu ponechati, by nejprve sporem zvrátil platnost narovnání. Teprve po úspěšném skončení této rozepře jest místo pro řízení podle § 125 nesp. říz.
(Rozh. ze dne 21. dubna 1928, R I 283/28.) — Čís. 7993 —
623
Pozůstalost po Janu K-ovi byla projednána s oběma jeho dcerami jako zákonnými dědičkami na základě jejich dědických přihlášek ze zákona s dobrodiním inventáře. Dědičky ujednaly v řízení pozůstalostním dědickou dohodu, podle níž převzala celou pozůstalost dcera Anna V-ová proti zaplacení dluhů, poplatků atd. se závazkem, že druhá dědička Aloisie D-ová bude míti právo celý dům, jehož jedna čtvrtina patřila do pozůstalosti, prodati kdykoliv a za jakýchkoliv podmínek. Následkem pozdějších neshod dědiček předložila Anna V-ová pozůstalostnímu soudu poslední vůli Jana K-a ze dne 23. února 1922, podle niž byla ustanovena za universální dědičku Aloisie D. a Anně V-ové odkázána rakouská korunová renta za 50000 Kč, jež byla její stavební kaucí. Dodatek k oné poslední vůli ze dne 10. května 1925 obsahoval pak vyloučení Anny V-ové jako dědičky. Prvý soud zrušil následkem objevení poslední vůle dosavadní řízení o projednání pozůstalosti, ale z nařízení rekursního soudu po výslechu dědiček poukázal pak Annu V-ovou, která setrvalá na přihlášce dědické ze zákona a na platnosti dědického narovnání na pořad práva, by proti Aloisii D-ové do šesti neděl prokázala neplatnost závěti. Rekursní soud nevyhověl stížnosti do tohoto usnesení, ale připojil dodatky, že pozůstalost bude projednána podle závěti a dodatku k němu a Anna V-ová se s nároky z dědického narovnání i s námitkami proti platnosti závěti poukazuje do šesti neděl na pořad práva, jinak že se v pozůstalostním řízení bude pokračovati bez ohledu na dědické narovnáni po uplynutí této lhůty.
Nejvyšší soud změnil napadené usnesení v ten smysl, že se rozhodnutí sporu obou dědiček o platnosti a účinnosti dědického narovnání poukazuje na pořad práva a že teprve po odklizení tohoto sporu dědiček o platnost a účinnost dědického narovnání bude rozhodnuto o tom, která z nich bude poukázána na pořad práva k průkazu svého dědického důvodu.
Důvody:
Usnesení nižších soudů odporují zřejmě zákonu. Podle § 2. čís. 7 nesp. říz. nemá soudce nesporný ukvapeně rozhodovati o právech stran, pokud opatření ve věcech nesporných závisejí na objasnění sporných právních otázek nebo' skutkových okolností, které mohou býti vysvětleny jen řádným průvodním řízením. Ovšem má soud pozůstalostní podle § 125—127 nesp. říz. při odporujících si dědických přihláškách poukázati dědice opírající se o slabší důvod dědický na pořad práva do určité lhůty, jinak že by se projednala pozůstalost nehledíc k nárokům odkázaným na pořad práva. Ale ani rozhodnutí podle § 125 a násl. nesp. říz. nemůže soud pozůstalostní učiniti ukvapeně, pokud by jím rozhodoval o jiných sporných právech stran na př. o právu z dědického narovnání v pozůstalostním řízení již ujednaného a nedbal práv z takového narovnání nabytých, o nichž mu po případě ani roz- — Čís. 7994 —
624
hodovati nepřísluší. Obě dědičky sice přiznávají, že věděly o poslední vůli již při sjednávání dědického narovnání, ale Anna V-ová tvrdí, že je dosud platné a účinné, kdežto Aloisie D-ová hájí stanovisko, že Anna V-ová sama nechtěla se projednání pozůstalosti podle zákona držeti a dědického narovnání dbáti, nýbrž pokládala je za neplatné a proto prý předložila poslední vůli pozůstalostnímu soudu za tím účelem, by je zvrátila. Tím prý dala najevo, že se narovnání držeti nechce, a ona s tím souhlasila. Podle toho jest splatnost a účinnost dědického narovnání mezi oběma dědičkami sporna. O této otázce, jejíž řešení závisí na vyšetření sporných okolností skutkových, lze rozhodovatí jen pořadem práva (§ 2 čís. 7 nesp. říz.). Вуl-li smír dědický ujednán a je-li dosud účinný, pak by projednáním pozůstalosti podle závěti bez ohledu na narovnání bylo rozhodováno i o právech nabytých z onoho narovnání a proto také nelze o otázce, má-li se projednání pozůstalosti díti znova podle závěti a o tom, zda a kterou z dědiček jest poukázali podíle § 125 nesp. říz. na pořad práva, rozhodovati teprv, až bude odklizen spor o platnosti a účinnosti dědického narovnání neboli o tom, zda dědičky se platně dohodly na tom, by pozůstalost byla projednána bez ohledu na poslední vůli podle zákona, a je-li tato dohoda dosud účinná. Jest ovšem správné, že podle § 180 nesp. říz. opakem nutno vzíti zřetel při projednání pozůstalosti na poslední vůli, která se ještě objeví. Ale tím není vyloučeno, že soud i v tomto případě nemá podle § 2 čís. 7 nesp. říz. přihlíželi к nabytým právům z dědického porovnání, které zatím bylo již dědici ujednáno. Podle § 2 čís. 7 nesp. říz. není úkolem nesporného soudu, by určoval účastníkům úlohy v příštím sporu a dával jim lhůtu k podání žaloby. Je na straně, které záleží na rozhodnutí sporné otázky, aby sama spor zahájila. Rozdělí ti úlohy pro příští spor a určití lhůtu к podání žaloby může nesporný soudce jen tehdy, když to připouští zákon. Podle řečeného bude tedy předem sporem rozřešiti otázku platnosti a účinnosti dědického narovnání. Teprv bude-li spor rozhodnut nebo jinak odklizen a podle toho dědické narovnání uznáno za neplatné nebo neúčinné, bude lze rozhodnou ti bez újmy práv dědiček o tom, má-li se projednat pozůstalost znova podle závěti a která z obou dědiček má k průkazu svého dědického důvodu do určité lhůty nastoupiti pořadem práva na druhou dědičku.

Citace:

Čís. 7993. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 650-652.