Čís. 7741.

Na pohledávku vymáhanou podle § 38 nařízení ze dne 12. května 1919, čís. 246 sb. z. a n. bankovním úřadem ministerstva financí nevztahují se předpisy oddílu 1 a 5 úmluvy mezi československou republikou a republikou Rakouskou o úpravě závazků v rakousko-uherských korunách atd., nýbrž předpisy oddílu 9 a čl. 41. Dlužník lombardní pohledávky nemůže proti žalobě bankovního úřadu ministerstva financí o zaplacení této pohledávky s úspěchem namítnouti, že pohledávka ta má býti podle čl. 41 převedena na rakouskou vládu. Z toho, že československý stát zažaloval takovou pohledávku, dlužno usouditi, že stát nepokládá pohledávku tu za takovou, kterou by měla československá vláda převésti na vládu rakouskou.
(Rozh. ze dne 28. ledna 1928, Rv II 425/27.)
Žalobě československého eráru proti žalované firmě o zaplacení 255000 Kč, ježto si žalovaná vypůjčila od Rakousko-uherské banky za — Čís. 7741 —
145
války 255000 K nа lombard válečných půjček, bylo oběma nižšími soudy vyhověno, odvolacím soudem z těchto důvodů: Podle názoru odvolacího soudu jest tu jedině rozhodnou otázka, zda na právní poměr stran nazírati jest podle běžného názvosloví jako na právní poměr československého dlužníka k československému věřiteli. Odvolací soud má za to, že žalovaná strana jest v poměru k žalobci československým dlužníkem a že otázku tuto dlužno řešiti s hlediska § 38 vládního nařízení ze dne 12. května 1919, čís. 246 sb. z. a n., podle něhož vláda republiky Československé převzala dnem 22. května 1919 veškery zápůjčky na cenné papíry poskytnuté bankovními ústavy Rakousko-uherské banky v území republiky Československé, jakož i s hlediska hlavní dohody o převzetí obchodních aktiv a pasiv likvidace Rakousko-uherské banky vyjádřených ve staré měně, schválené na vídeňské konferenci dne 7. června 1921 podle vyhlášky min. financí ze dne 13. prosince 1923, čís. 237 sb. z. a n. (ze dne 24. prosince 1923, čís. 270 sb. z. a n.), podle níž (bod 2, al. 2 vyhlášky čís. 237/1923) závazek ku převzetí týká se všech soukromých lombardních zápůjček účtovaných v ústavech banky, které jsou na příslušném území, bez ohledu na státní příslušnost nebo bydliště dlužníkovo. V souzeném případě jest nesporno, že lombardní zápůjčka poskytnuta byla straně žalované u brněnské filiálky Rakousko-uherské banky, tedy na území československém. Z toho plyne, že strana žalovaná jest v poměru k žalobci dlužníkem československým zcela nezávisle na tom, kde měla bydliště v rozhodný den valutové rozluky 26. února 1919. Vládní nařízení čís. 246/1919 bylo ovšem úkonem jednostranným, avšak vyplynuvším z celé soustavy předpisů a opatření, týkajících se valutové rozluky. Bylo při tom úkonem závazným na území republiky Československé. Tuto jeho závaznost uznala i strana žalovaná tím, že se dlužním listem ze dne 9. července 1919, obsahujícím výňatek ze stanov Bankovního úřadu ministerstva financí, podle citovaného vládního nařízení zavázala, lombardní zápůjčku splatiti Bankovnímu úřadu min. financí v československých korunách. Zásada ve vládním nařízení čís. 246/1919 v této příčině vyslovená přešla pak do svrchu citované hlavní dohody, takže se jí dostalo i sankce mezistátní. Úmluva ze dne 18. června 1924 vyhlášená dne 11. května 1926 pod čís. 60 sb. z. a n., jež upravuje závazky v rakousko-uherských korunách mezi smluvními stranami tak říkajíc různoúzemními, pro souzený případ podle toho vůbec neplatí, nevztahujíc se podle oddílu 2 čís. 7 (1) na závazky, byť i v témže článku níže uvedené, avšak tvořící předmět zvláštních úmluv, které již byly sjednány. Článku 41. nelze se tu proto dovolávati, ježto může míti na mysli jen ony případy lombardních zápůjček, jež nebyly kontrahovány u filiálek Rakousko-uherské banky, nalézajících se na československém území. Avšak, i kdyby se přistoupilo na vývody strany žalované, jež se opírá výlučně o tuto úmluvu ze dne 18. června 1924 a o tvrzení, že měla dne 26. února 1919 podle předložených dokladů bydliště ve Vídni, nemohlo by to vésti k úspěchu odvolání, neboť článek 2. cit. úmluvy stanoví, že s dluhy osob, které dne 26. února 1919 měly řádné bydliště (sídlo) — Čís. 7741 —
146
jak na území republiky československé, tak i na území republiky Rakouské, bude nakládáno proti československému věřiteli jako se závazky mezi československým věřitelem a československým dlužníkem, a že tedy takové závazky nejsou předmětem této úmluvy. Strana žalovaná připouští, že dne 26. února 1919 byla zapsána v obchodním rejstříku zemského soudu v Brně, avšak dokazuje, že od konce roku 1918 již podnik neprovozovala a že pouhý zápis nemůže založiti druhé bydliště vedle jejího bydliště vídeňského. Tomuto názoru nelze přisvědčiti. Zánik firmy mohl se s účinkem proti osobě třetí uplatniti teprve jeho zápisem do veřejné knihy, pokud se týče jeho veřejným vyhlášením (Čl. 25 obch. zák.). Jestliže strana žalovaná přes to, jak v dlužním úpise ze dne 8. ledna 1919, tak i při jeho obnovení dne 9. července 1919 přejímá závazky jako firma v tuzemském obchodním rejstříku zapsaná, musí z této skutečnosti připustiti i důsledek, ze v poměru k tomuto svému věřiteli zavazuje se jako firma tuzemská. Ani s tohoto hlediska nemohla se tedy obrana strany žalované setkati s úspěchem i nebylo proto třeba zabývati se průvodním materiálem, jehož se dovolává pro své stanovisko, totiž přihláškou jejího lombardního dluhu u odúčtovacího úřadu vídeňského a jejím (ovšem teprve v řízení odvolacím předloženým) vyřízením ze dne 21. ledna 1927.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatel navrhuje především buď zrušení napadeného rozsudku nebo přerušení řízení a dále změnu rozsudku zamítnutím žaloby. Ony dva návrhy opírá o předpis čl. 41 úmluvy čís. 60/26, což odůvodňuje blíže názorem, že soudy nejsou povolány, by rozhodly věc dříve, než se oba zúčtovací ústavy dohodnou, nebo než bude zjištěno diplomatickou cestou, že dohoda není možná. Do této doby pokládá pořad práva za nepřípustný. Návrh na zamítnutí žaloby opřel o čl. 46 téže úmluvy. Návrhy ty nejsou oprávněny uvedenými předpisy. Sporný poměr bylo posouditi jedině podle vládního nařízení čís. 246/19, § 38 a vyhlášky ministerstva financí čís. 237/23, hlavní úmluvy. Úmluva čís. 60/26 nebrání žalobnímu nároku. Čl. 7 odst. g) této úmluvy vylučuje z ní pohledávky a dluhy Rakousko-uherské banky, ovšem s výhradou oněch ustanovení, která se výslovně týkají takových závazků. Čl. 41 obsahuje ustanovení o lombardních pohledávkách zápůjčkové pokladny a depositního oddělení Rakousko-uherské banky převzatých při likvidaci Rakousko-uherské banky. Není důvodu k pochybnosti, že tyto lombardní pohledávky čl. 41 jsou zahrnuty pod povšechným pojmem pohledávek čl. 7 odst. g), a že proto na spornou pohledávku nevztahují se předpisy oddílu 1 úmluvy a důsledkem toho ani oddílu 5, nýbrž předpisy oddílu 9 a článku 41. Jde tudíž o pohledávku, o níž nemají jednali súčtovací místa obou republik, o nichž se mluví v oddílu 5 úmluvy, a pro niž neplatí ani předpisy oddílu 6 až 8. Není proto správným názor dovolatelův, že soudy nejsou povolány rozhodnouti věc dříve, než se oba súčtovací úřady dohodly nebo než bude zjištěno, že dohoda není možná, neboť k dohodě té nemůže vůbec dojíti. Článek 41 úmluvy přenechává vládám rakouské a československé (ne súčtovacím místům) vzájemný převod lombardních pohledávek shora zmíněných s vyloučením vyrovnání převedených hodnot. Jde nyní o to, zda dlužník lombardní pohledávky vytčené v čl. 41 může proti žalobě o zaplacení této pohledávky vznesené bankovním úřadem ministerstva financí namítnouti, že pohledávka ta má býti podle článku 41 převedena na vládu rakouskou, a dovoditi z toho, že není povinen ji zaplatiti. Soud nemůže zajisté rozhodnouti o tom, zda jde skutečně o takovou pohledávku, tak jako nemohly soudy podle § 7 vládn. nař. čís. 265/22 rozhodovati o tom, zda pohledávka podléhá soupisu. Neměl proto odvolací soud vůbec uvažovali o podmínkách čl. 2 úmluvy, neboť z čl. 41 nelze dovoditi jiné, než že jedině československá vláda může rozhodnouti o tom, zda jde či nejde o pohledávku, jež má býti převedena na vládu rakouskou. Co do přerušení řízení rozhodným je nedostatek výslovného zákonného předpisu, ani jinak není k němu důvodu. Ze skutečnosti, že pohledávka byla zažalována přímo státem československým, a že stát tento trvá na žalobě, jest nutně usouditi, že stát sám nepokládá pohledávku tu za takovou, kterouž by vláda československá měla převésti na vládu rakouskou. Není proto možné přerušiti řízení až do rozhodnutí vlády, neboť k rozhodnutí tomu došlo podáním žaloby. Je proto jen uvážiti, zda jde o závazek podle odst. 2 článku 46 úmluvy, jehož uplatnění žalobou jest vyloučeno. To jest však možno říci jedině o závazcích vytčených v oddílu 1 úmluvy, neboť o těchto mají výlučně rozhodnouti súčtovací místa po případě mezistátní rozhodčí soud, ne však o závazcích uvedených v čl. 7 g) a čl. 41, kde uplatňuje pohledávku sám stát, jenž rozhoduje i o tom, zda jde skutečně o pohledávku tam vytčenou, aniž vyhradil soudům možnost přezkoumati správnost jeho rozhodnutí anebo vyloučil je z projednání takových žalob. Podle čl. 46 druhý odstavec jest zajisté vyloučeno soudní vymáhání závazků mezi oběma státy, jak plyne i z čl. 1 čís. 1 a) úmluvy, ne však vymáhání pohledávky československým státem, jenž pohledávku tu převzal podle § 38 vlád. nař. čís. 246/19, majícího moc zákona (sr. rozh. čís. 4299 sb. n. s.), na dlužníku pohledávky té, neboť nejde o způsob vyrovnání podle čl. 46 prvý odstavec. Není proto důvodu k zamítnutí žaloby ani podle čl. 46 úmluvy.

Citace:

č. 7741. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 172-175.