Rasa.

Pojmem rasa (plemeno) rozumí se zpravidla souhrn biologických resp. anthropologických zvláštností diferencujících příslušníky lidského rodu v přirozené druhy. Za tyto zvláštnosti pokládá se barva pleti, tvar lebky, povaha vlasů a pod. Termin rasa přenáší se pak též na skupinu jednotlivců těmito znaky spřízněných a dle toho dělí se lidstvo v rasy: bílou, žlutou, černou atd. (Blumenbach); dlouho a krátkolebečné (Retzius); vlnovlasé a rovnovlasé (Geoffroy Saint-Hilaire, Huxley, Haeckel) a pod. — Rasy považují se někdy za jakési původní druhy, v něž se lidstvo rozpadalo. Dnes se však nahlíží, že čistých ras v tomto slova smyslu již není, ježto stálým prolínáním a mísením pozbyly své původní čistoty, tak že se rozdrobily a transformovaly v nové pospolitosti — národy. Není proto exaktní, jestli pojem rasa se stotožňuje, jak se někdy činí, s pojmem národ resp. skupinou národů sobě blízkých. Rasa jest produkt čistě přirozený, národ produkt kultury a dějin. Z toho důvodu členové téhož národa mohou vykazovati prvky rasově různé (na př. Maďaři, Rusové).
Učení o rasách bylo často sfruktifikováno v politických a právněfilosofických teoriích, dokonce i v politické praksi. Tak (zejm. vlivem rasové teorie Gobineauovy) konstruována protiva ras vyšších a nižších, a z toho vyvozován nárok prvých na kulturní a politický primát, jímž pak bývala odůvodňována jejich expansivní a imperialistická politika. Tímto názorem podložen byl i předválečný německý imperialismus. Dnes princip „rasové čistoty” tvoří někdy východisko politického programu nacionalistických stran, jako je tomu u německé strany nár. soc. Program této strany žádá systematické pěstění rasy v tom smyslu, aby v německém člověku byly sesíleny veškeré ušlechtilé prvky jeho rasy a eliminovány živly ras cizích. Následkem toho plná občanská práva dává jen příslušníkům německé krve.
Do právní filosofie zasahuje učení o rasách zejména ethnologickou teorii Gumplowiczovou. Dle G. dějiny jsou v podstatě určovány pohybem ras, kterého produktem je tudíž i stát. Původ státu, jehož jednu složku tvoří vrstva vládnoucích, druhou vrstva ovládaných, dlužno hledati v střetnutí se ras: rasa, která z tohoto střetu vyšla jako vítěz, representuje třídu vládnoucí, rasa podmaněná vrstvu ovládanou. Nerovnost, která tím vzniká, je sankcionována právním řádem, který je tudíž dán v zájmu vrstvy vládnoucí a k podrobení ovládané. Tato teorie byla propracována a v různých podobách vzdělávána sociology (Ratzenhofer), politiky i právníky (Vaccaro).
Po světové válce vlivem sebeurčovacího principu dostalo se rasám ochrany právem mezinárodním, a důsledkem toho pak i právem státním, v rámci ochrany menšin. Mírovými smlouvami vyšlými ze světové války převzaly povinnost k ochraně ras státy poražené (vyjma Německa); řada dalších států a sice Polsko, Československo, Rumunsko, Jugoslavie a Řecko, vzala na sebe týž závazek t. zv. menšinovými smlouvami uzavřenými s čelnými mocnostmi spoj. a sdruženými. Dle všech těchto smluv (mírových i menšinových) přejímá stát k ochraně zavázaný vůči příslušníkům které koliv rasy,
a) pokud jsou obyvateli státu: povinnost poskytnouti jim úplnou a naprostou ochranu života a svobody (srov. čl. 63, 1., mír. sml. St. Germ.; čl. 55, 1., trian., čl. 50, 1., neuillské, čl. 38 laussan., čl. 2, 1., malé sml. St. Germ. a korresp. články smluv s Pol., Rum., Jugosl. a Řeckem);
b) pokud jsou státními občany: povinnost zaručiti jim rovnost před zákonem a požívání stejných práv obč. a polit. (čl. 66, 1., mír. sml. St. Germ., čl. 58, 1., trian., čl. 53, 1., neuillské, čl. 7, 1., malé sml. St. Germ. a korresp. články úmluv s Pol., Rum., Jugosl. a Řeckem).
Podobné závazky k ochraně ras převzaly některé státy deklaracemi učiněnými vůči Společnosti Národů (na př. Albánie deklarací z 2. 10. 1921) a individuálními smlouvami (na př. Gdaňsk smlouvou s Polskem z 9. 11. 1920).
Ani mezinárodní smlouvy (resp. deklarace) ani zákonná ustanovení na základě nich vydaná (u nás v úst. list. v § 106, 128, 130) nepodávají však vymezení pojmu rasa a rovněž neurčují rozdílu mezi menšinou rasovou a ethnickou.
Literatura.
Eleutheropulos: „Soziologie", 1923; Gumplowicz: „Der Rassenkampf", 1882; Le Fur: „Races, nacionalités, états", 1922; Lucien-Brun: „Le problème des mmorités", 1923; Matiegka: „Všeobecná nauka o plemenech”, 1929; Vaccaro: „Le basi del diritto e dello stato", 1893; srov. též Ottův Slovník naučný, 6., str. 792 n.
Bohuš Tomsa.

Citace:

Rasa. Slovník veřejného práva Československého, svazek III. P až Ř. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1934, s. 728-729.