Rozhodčí soudy mezinárodní

viz Spory mezinárodní.

Rozluka státu a církví.

I. Historický vývoj a typy rozluky. II. Právní povaha a obsah rozluky. III. Stanovisko církví k rozluce. IV. Rozluka ve Francii. V. Poválečný vývoj. VI. Otázka rozluky v československé republice.
I. První snahy o r-u st. a c. se v historii projevují jako reakce na středověký systém spojení státu s církví, který se vyvinul v důsledku tehdejšího křesťanského universalismu.
Předcházel je boj proti sesvětštění církve (na př. Valdenští, Hus), a u nás Chelčický již se obrací proti samotnému spojení církví-se státem jako příčině tohoto sesvětštění. Pozdější snahy o uvolnění církví od státu měly svůj kořen v náboženském individualismu zrozeném z německé a švýcarské reformace, třebas tato podržela ještě zásadu jednoty církví a státu (cuius regio eius et religio).
Dalším krokem jsou tu snahy o svobodu náboženskou, které se projevují z počátku hlásáním náboženské tolerance, odůvodňované jak ohledem na volnost církví, tak ohledem na prospěch státu. Ale záhy již se uplatňuje i myšlenka rozluky státu od církví.
Prvky rozluky podává „Utopie” Tomáše Mora (1478—1535); prakticky je uskutečňují poprvé novokřtěnci tím, že se odlučují od dosavadní jednoty církevní a důsledně tedy od jejího spojení se státem, organisujíce se v jednotlivé volné náboženské obce (i u nás na Moravě).
Zásadní požadavek rozluky byl vysloven za náboženských bojů v kulturní oblasti holandské a anglosaské, a také tu byl v malém okruhu již i uskutečněn. Požadavek r-y st. a c. hájí se tu z hlubokého náboženského přesvědčení s úmyslem získati církvím volnost proti nesnášenlivému postupu anglikánské církve se státem spojené. Myšlenky tyto byly zvláště jasně hlásány anglickými kongregacionalisty (Robert Browne, 1550—1630).
Po prvé provedena byla r. st. a c-e v Rhode-Islandu zásluhou Rogera Williamse, zakladatele této anglické kolonie, který (r. 1644) důsledně hájí myšlenku naprosté náboženské svobody, definuje rozluku již v moderním smyslu a při budování této nové kolonie vychází z představy státu laického; církve jsou mu soukromými spolky. Podobnou významnou událostí je zavedení rozluky v ústavě státu Pensylvánie 1683 kvakerem Williamem Pennem.
V Anglii byly částečně uskutečněny tyto nové ideje o poměru mezi státem a církví v hnutí Independentů. Teoreticky je zdůvodnil Milton, který vyslovil r. 1659 požadavek rozluky, a vyvodil z něho ve svém systému i důsledky pro politiku státní, na př. finanční.
V dalším filosofickém vývoji, jehož vliv se ovšem v tehdejších absolutistických státech evropských prakticky neprojevil, hlásá se důrazněji náboženská tolerance a žádá se volnost zakládati náboženské společnosti (Locke, 1632—1704). Tyto filosofické názory jdou proti názorům církvemi tradovaným a přispívají k tomu, že se pojem církve vytváří jako pojem náboženské společnosti, jejíž úkoly a cíle jsou státu cizí. Francouzská filosofie (Condorcet, 1743—1794) požaduje svobodu svědomí jako základní individuelní právo lidské. Francouzskou revolucí se stala myšlenka obecné rovnosti (i náboženské) a svobody svědomí a vyznání, jakožto podstatná část práv lidských a občanských, trvalým majetkem lidstva. Kdežto však na evropském kontinentu dlouho rovnost a svoboda hýla dána pouze jednotlivcům a nikoli církvím, vyvodili ve Spojených státech amerických již v ústavě z r. 1787 z myšlenek tohoto rázu přímo požadavek rozluky církve od státu.
Na kontinentě evropském byla po prvé provedena rozluka ve Francii za francouzské revoluce, na krátký čas, od r. 1795 do Napoleonova konkordátu 1801.
Přes neúspěch tohoto pokusu se i nadále myšlenka rozluky udržuje. Setkáváme se s ní v XIX. stol. jak u liberálních myslitelů protestantských (Schleiermacher, Vinet), tak u katoliků (Lamennais, Lacordaire a Montalembert).
Tyto myšlenky měly rozhodný vliv na ústavu belgickou, která však k uskutečnění rozluky nedošla, spokojivši se s uvolněním církevní organisace od státu. Zavedla též rovnost všech náboženských společností ve státě.
Rozluku hájí také političtí liberálové (Lamartine, Laboulaye, Minghetti). Cavour razil heslo „Svobodná církev ve svobodném státě". Vedle toho vyvíjí se vlivem materialistické filosofie hnutí, které směřuje proti positivním náboženstvím. Positivism Comtův hlásá rozluku církvím nepříznivou; z něho vyrostl nynější rozlukový systém francouzský uskutečněný zákony z r. 1905 a 1907. Socialism, který formuloval striktní požadavek rozluky v 6. bodu erfurtského programu z r. 1891, je církvím nepřátelský, protiklerikální.
Ještě dále jde ruský bolševism, který postupuje se vším úsilím nejen proti církvím, nýbrž proti náboženství a náboženskému cítění („Náboženství je opium pro lid").
Historicky můžeme tedy říci, že existují tři hlavní typy rozluky. První, anglosaský, který, jak ukázáno, vznikl z idejí anglosaských dissidentů a byl z Rhode Islandu a Pensylvánie v Severní Americe přenesen do ústavy Spojených států a do zákonodárství států, z nichž se Unie skládá. Tu zásadně zákonodárství činí rozdíl mezi náboženstvím, jež se chrání (Spojené státy stojí na půdě křesťanského světového názoru; parlament zahajuje se na př. modlitbou a pod.), a církvemi, k nimž se chová stát neutrálně, respektuje je právně pouze jako organisace v rámci svých obecných právních předpisů; hlavními právními formami jsou tu pro náboženské společnosti buď náboženské spolky (korporace) nebo trusty (nadace). Tento typ vznikl v prostředí protestantském ze snahy po náboženském ideálu a čistotě a neodvislosti církví, tedy v prvé řadě v zájmu církví. K němu lze počítati odluku provedenou ve velkých anglických koloniích jako je jižní Afrika, Nový Zéland a Austrálie, rovněž celkem Irsko (1869); někteří sem počítají i Kanadu a švýcarské kantony Ženevu a Basilej. Podle amerického vzoru byla zavedena rozluka i v Brasilii r. 1890.
Druhý typ můžeme označiti jako románský, a náleží sem rozluka provedená v Mexiku (zákony z let 1873 a 1874, 1917, 1926, 1927), na Kubě (1902), Equadoru (1904), ve Francii (1905), v Ženevě (1907), v Portugalsku (1911). Nejnověji lze mluviti o rozluce v Estonsku a ve Španělsku.
Poněvadž právě v řadě románských zemí stát těžce nesl přílišnou moc církví a jejich vliv na státní vývoj (zejména u církve katolické), stojí u toho typu rozlukového v popředí snaha chrániti stát proti církvím. Proto má rozlukou býti stát úplně sproštěn všech církevních vlivů a ohledů na církve a jejich, zejména historickou organisaci. Zde jest rozluka provedena daleko s větší strohostí a důsledností, a někde přímo proti církvím, zejména těm, které se rychle nepřizpůsobily. Připouští se tu pravidlem organisace kultů na podkladě korporačním, nikoli ve formě nadací. Rozlukou francouzskou jako zvláště charakteristickou pro tento typ, zabýváme se dále ad IV.
Nejen proti církvím, nýbrž proti náboženství směřuje třetí typ rozluky, bolševická rozluka ruská. Zde jde jak o odpoutání církví od státu právní úpravou, tak i o odpoutání celého občanského smýšlení od představ náboženských, jež pokládá komunismus za neslučitelné s představou laického státu a se svým světovým názorem. Tu došlo přímo k pronásledování církví i náboženství. Poněvadž při tomto typu přestává býti vlastně zaručena svoboda svědomí a vyznání, pokládají jej někteří nikoli za typ rozlukový, nýbrž za druh negativního státního církevnictví a vylučují jej z úvah o rozluce.
II. Z historického vývoje poměru církví ke státu je patrno, že i tehdy, kdy církve byly se státem nejtěsněji spojeny (při středověkém systému hierokratickém nebo při t. zv. Josefinismu), docházelo vždy ke kolisím mezi mocí státní a církvemi. Výlučnost a nesnášenlivost církví — podložená namnoze dogmaticky — a přílišná moc a vliv církví ve státním životě jsou hlavní důvody, které dávají podnět k požadavku, aby se církve a stát od sebe oddělily. Základem těchto snah je představa, že církve a stát jsou dvě instituce zásadně od sebe odlišné, které sledují zcela rozdílné účely vzájemně nesouvisící. Spojení církví se státem má ostatně, jak namnoze se v církevních kruzích uznává, pro církve nevýhody: brání ve spiritualisaci a volnosti života církevního a připoutává církve ke státu a politice způsobem jejich úkolům cizím. Také pro moderní stát (laický) má takové spojení různé nevýhody, a to hlavně ty, že zákonodárství státní je nuceno při úpravě věcí církevních se podřizovati, aspoň z části, hlediskům konfesním, jemu pojmově cizím. Vedle toho se uvádí, že respektuje-li stát historické organisace církví, což při spojení s nimi činí, nemůže — zvláště pro církve nově vznikající — stvořiti rovnost právních podmínek pro ně; a bez té není proveditelná zásada rovnosti konfesí a ve svých důsledcích ani svoboda vyznání. Žádá se proto, aby toto spojení bránící státu i církvím ve svobodném vývoji bylo rozloučeno.
Právní úprava, o jejíž změnu má jíti při rozluce, je v podstatě ve státech nerozlukových, s církvemi spojených, charakterisována dvěma momenty: jednak tím, že mezi státem a církvemi trvá jisté (historické) spojení, založené na dlouhotrvajícím soužití, jakož i na zřetelích k určitým církvím; jednak tím, že stát v určitých oborech přiznává církvím jisté výjimečné postavení.
Bude tedy záležeti podstata rozluky v tom, že stát přetrhne ono spojení a odstraní výjimečné postavení církví novou právní úpravou. Při tom ovšem musí tato nová úprava hlediska konfesní úplně vyloučiti.
Podrobněji lze říci, že stát přestane vůbec respektovati nadále církve jako samostatné historické svazy, jimž (podle panující teorie) se přikládalo postavení obdobné veřejným korporacím (u církví historicky mimostátně organisovaných), nebo jež byly přímo jako veřejné korporace ve státě organisovány (ostatní církve), a které měly proti státu jistá práva a jisté povinnosti. Rozluka nepřiznává jim právní osobnosti a odmítá uznávati historické vnější církevní zřízení za součást veřejného zřízení ve státě a jako, takové je případně chrániti. Zůstanou-li, budou pouze spirituelním poutem svých příslušníků.
Vyznavači toho kterého vyznání mohou pro obor státního práva žíti jen dle norem a ve formách stanovených právem státním (světským). Tak stát skýtá příslušníkům všech konfesí — ovšem jen těch, které se nepříčí zákonům a dobrým mravům — formálně stejnou možnost, aby se v této vlastnosti organisovali a svůj kult vykonávali. To se může státi tím, že stát je odkáže na své obecné právo shromažďovací resp. spolčovací nebo formu nadační; není však vyloučeno, že zvolí i formu zvláštní.
Při tom předpisy církevní („právo církevní, kanonické") mohou i za rozluky býti respektovány jako statutární právo (na př. spolkové) resp. jako druhotné normy státní (právní) po smyslu teorie normativní.
Stát si při tom ponechává dohlédací právo (policii) nad církvemi i výkonem kultu a volnost určovati meze samostatné působnosti církví uvnitř státu. To plyne z pojmu suverenity státní.
Materielním požadavkem rozluky jest, aby nová úprava, přetrhující dosavadní spojení státu s církvemi, vyloučila všechny ohledy konfesní z právního řádu státního, a to jak ohledy určité konfesi (církvi, náboženské společnosti) příznivé tak i ohledy nepříznivé.
Dříve však, nežli přikročíme k zkoumání toho, co rozluka znamená prakticky v jednotlivých bodech, kde církve dotýkají se právní sféry státní, nutno si uvědomiti, že všechny zde uvedené náležitosti rozluky spolu nutně souvisí. Stejně je zřejmo, a historický vývoj to potvrzuje, že míru a způsob nové právní úpravy nelze jednotně stanoviti.
Způsob odpoutání státu od hledisek konfesních, formu organisace církví, meze volné oblasti církevní vnitř státu, a meze dohlédacího práva státního určují totiž v rozličných státech různé okolnosti. Je to předem historický vývoj, jinde národnostní složení obyvatelstva, početná síla jednotlivých církví, dosavadní jejich poměr k státu či k jeho obyvatelstvu a naopak, způsob, jak se stát vůbec staví k životu náboženskému. Z toho důvodu jsou způsoby provedení rozluky v positivním právu států, jež ji provedly, různé. Je tedy pojem rozluky s tohoto hlediska relativní a nelze konstatovati jednotného typu právní úpravy při rozluce. Někdy se setkáváme s pojmem rozluky částečné (kulhavé); politicky se jí rozumí jistý větší odklon od spojení církví se státem, jako je tomu na př. v Belgii a Holandsku. Tyto státy neprovedly však rozluky ve vlastním slova smyslu, a proto užíváme pro ně označení států od církví uvolněných; sem patří také úprava poměru mezi státem a církví V Itálii dle citovaného Cavourova hesla před lateránskými smlouvami z r. 1929.
Jsou státy, které pod vlivem světových názorů neb hesel, jichž působením rozluka byla uskutečněna, vytvářejí pro náboženské společnosti právo jim v některých ohledech výhodnější, jindy zas nevýhodnější. S těchto hledisek se někdy rozlišuje rozluka přátelská, nepřátelská, či neutrální.
Positivní úprava poměru státu a církví po rozluce bude se ovšem pohybovati v rámci zásad, kterými jsou v ústavě jednotlivých států upravena základní práva občanů resp. kultů. Je-li tedy v ústavě zaručena svoboda svědomí a vyznání a rovnost kultů, bude nutným toho důsledkem, že stát i po rozluce musí zaručiti stejné předpoklady nejen pro výkon kultu, nýbrž i pro jeho organisaci; bude tedy po té stránce „konfesně neutrální”. Z toho plyne však dále, že stát má zabezpečiti kultovým organisacím určitou sféru jejich vnitřní svobody — s ohledem na ústavu jednotlivých náboženských společností — ovšem v mezích suverenity státu a z ní plynoucího policejního (dohledacího) práva. V tomto pojetí lze říci, že stát se nemá provedením rozluky vměšovati do vnitřních věcí církevních. Pro církve tak dochází pravidlem k důležitému uvolnění: jmenovitě odpadají rozlukou všechna práva státu při jmenování a ustanovování církevních funkcionářů (přes důsledky, jimiž se pro stát může projeviti jejich hierarchická odvislost).
Vezmeme-li za základ tato hlediska, je zřejmo, že rozlukou odstraní se konfesní přísaha, konfesní matriky a jakékoli výsady pro duchovní, na př. ve službě vojenské; stejně budou odstraněna dosud snad pro ně platná omezení, na př. v pasivním právu volebním. Zruší se instituce patronátu.
Pokud jde o řády a kongregace, lze všeobecně říci, že mohou býti v rámci zákonodárství státního i rozlukou ponechány, pokud ovšem stát nemá z důvodů své bezpečnosti (policejních) za to, že činnost jejich má býti omezena nebo dokonce vyloučena; takových důvodů tu pravidelně nebude u řádů a kongregací obecně prospěšných.
Odstraní se všechna kultová hlediska při právní úpravě pohřbívání a hřbitovů. Nedělní a sváteční řád jest stanoven zákony státními zásadně bez ohledu na jednotlivé církve. Manželství se pokládá za instituci světskou, a proto se výhradně upravuje zákony státními; stát může dovoliti vedle civilního sňatku i sňatek církevní; ten však právně nemá významu pro obor státní.
Veřejné vyučování děje se s hledisek laických a rozlukou odstraňuje se náboženství ze škol veřejných. Stát může tu dovoliti soukromé vyučování náboženství, a to i duchovními jednotlivých církví, avšak bez souvislosti s vyučováním na školách veřejných. Hájí se, a jednotlivé positivní úpravy rozlukové tomu nasvědčují, že stát může při rozluce dovoliti i soukromé konfesní školství, ovšem pokud nestojí na zásadě státního monopolu školského.
Pojem rozluky, jak shora byl vymezen, nezahrnuje nutnost ani sekularisace církevního majetku ani omezení majetkoprávní způsobilosti církevních organisací (spolků, nadací). Církvím může býti rozlukou ponecháno jak jmění, slouživší dosavad vlastním účelům církví, tedy jmění určené na př. ke krytí věcných nákladů církevních, placení duchovních, na výchovu kněží, tak i jmění, slouživší pro církevní dobročinné účele. Zda přísluší ponechati církvím i majetek, z něhož byly placeny náklady na všeobecné církevní vyučování, závisí na tom, jak se stát postaví k církevnímu školství.
Podpory, které stát vyplácí pro účely církevní ze svých vlastních prostředků (státní rozpočet kultový) přestávají ovšem při rozluce úplně. Zůstávají nejvýše takové platy ve prospěch církví, které jsou založeny na zvláštních právních titulech.
Náhradou za to mají církve právo předpisovati pro své účely kultové dávky a žádati úplatu za církevní úkony, obojí ovšem jen pokud jde o vlastní příslušníky; vymáhati je možno patrně jen cestou soukromoprávní.
Nutno zdůrazniti, že teorie se namnoze rozchází v názorech na tyto podrobnosti. Tak na př. se hájí také stanovisko, že stát rozlukou může omeziti nabývání jmění církvemi na př. tím, že stanoví určitou mez pro ně. Vychází se při tom z myšlenky, že jmění církevní má sloužiti jen k tomu, aby byl zabezpečen výkon kultu a krytí nákladů s tím spojených. S tohoto hlediska a také s hledisek fiskálních (daňových) odůvodňuje se možnost omeziti nabývání majetku „mrtvou rukou”. Tento názor uplatňuje se zvláště u kongregací a řádů, kde k němu přistupuje i snaha kontrolovati použití získaných peněžních prostředků.
Tím nejsou ovšem vyčerpány všechny podrobnosti rozlukové právní úpravy, a také zůstala stranou otázka přechodných opatření, jichž nutnost se při provedení rozluky ukáže. Tak na př. otázka platů a pensí kléru před rozlukou od státu (kongruou, dotací) zajištěných nebo otázka vyvážení církevních břemen (jako na př. povinností spojených s patronátem).
III. Nehledíme-li k ruskému typu rozluky, můžeme říci, že církve, které nejsou organisovány mimostátně, celkem neměly obtíží s rozlukou a vyrovnaly se s ní tak, že nedošlo k větším třenicím. Stavěly-li se přece proti ní, činily to obyčejně z obavy, že by rozlukou jejich vliv byl zeslaben; nebo se obávají oslabení ztrátou materielních výhod, které jim skýtá spojení se státem; jindy obávají se oslabení nebo rozrušení své organisace. U nás na př. Českobratrská církev evangelická, která na ustavujícím svém sjezdu r. 1918 se k rozluce nepostavila odmítavě, ve své resoluci ze dne 24. II. 1921 se vyslovila o rozluce v ten smysl, že církvím historickým má býti zachován jejich charakter veřejných korporací, opatřených vlastním autonomním zřízením církevním. Historická osobnost jejich nemá býti odstraněna. Vyslovila se tedy tato církev později proti rozluce ve vlastním slova smyslu.
Provedení rozluky je problémem především u církví, které jsou organisovány mimostátně s přísně disciplinovaným systémem hierarchickým, hlavně u církve katolické. Tato církev nesmířila se, jsouc organisována světově, zejména se zásadou podřízenosti právu státnímu. Hájí koordinaci mezi státem a církví, při níž neshody mezi oběma mohou býti po jejím soudu odklizeny úmluvami (konkordáty). Proto Syllabus errorum Pia IX. z r. 1864 ve větě 55. zavrhuje thesi, že je třeba církev a stát odloučiti.
Vzhledem k této církvi zůstala každá rozluka celkem spíše jen opatřením formálním, poněvadž církev katolická dovedla se přizpůsobiti vnuceným jí novým právním formám, a její hierarchický (episkopální) systém zůstal ve skutečnosti na př. ve Spojených státech amerických nedotčen; ostatně tam nebyla provedena rozluka ve všem důsledně. Ani rigorosnější provedení rozluky francouzské nepřineslo plně dosažení politického účelu, t. j. odpoutání katolíků od historické církevní organisace, a to přes to, že Francie je stará země galikánská, kde vždy bývala domovem jistá samostatnost (ve smyslu státní organisace církve katolické) proti papežství. Francouzská rozluka spíše přimkla katolíky k Římu.
Zajímavé je s tohoto hlediska také, že řada rozlukových států má pravidelné diplomatické zástupce u Vatikánu. Respektují tedy ve skutečnosti i po rozluce celý hierarchický systém katolický i jeho hlavu.
Přes to však, že církev katolická popírá zásadně nutnost rozluky, počítá s její možností, neskrývajíc si při tom nikterak výhod, které jí mohou vzniknout! tím, že by se osvobodila od poručníkování státu a od četných jeho zásahů do církevních věcí. S jejího hlediska „tolerari potest“, pokud je to nezbytné, taková rozluka, která neodporuje božskému právu církevnímu, která není namířena proti církvi ani proti náboženství a která ji spíše zbavuje dosavadních omezení vnitřního života církevního. Snesla by tedy církev katolická rozluku přátelskou, při níž, jak se na př. praví v pastýřském listě biskupského sboru čsl. z 1. XI. 1922, církev katolická by měla „netoliko hlas poradní, nýbrž se státem rozhodující, na základě své Bohem stanovené autonomie ve věcech víry a mravní discipliny”. Dle tohoto církevního hlediska by pak pojmově nebyla vyloučena případně ani dohoda o rozluce.
IV. Nejznámější rozlukovou úpravou evropskou jest rozluka ve Francii.
Byla provedena zákonem z 9. XII. 1905, doplněným řadou pozdějších předpisů, zejména zákony z 2. I. 1907 a 13. IV. 1908. Jí byla především zaručena svoboda svědomí a vyznání a odstraněna kultovní hlediska v zákonodárství státním. Odstraněna podpora jakéhokoliv kultu se strany státu, departementů i obcí. Pro kultovou organisaci je připuštěna pouze forma korporační, nikoli nadační.
Zákon z r. 1905 chtěl zavésti pro všechny církve rovnost organisačních podmínek tím, že zavedl pro veřejný výkon kultu — soukromý zůstal zcela volný — zvláštní jednotnou organisační formu, t. z v. sdružení kultová (associations cultuelles). Tím vyslovil, že neuznává a nerespektuje církví jako historických celků. Dle své právní konstrukce jsou sdružení kultová svazy čistě osobními, založenými usnesením členů bez povahy veřejnoprávní. Členové jejich musí bydliti v témže církevním obvodu, ač je možno pro jeden (bývalý) církevní obvod zříditi takových sdružení více. Také nevyloučil zákon možnosti spojiti několik sdružení v asociaci vyšší (na př. státní). Členství nemusí býti totožné s příslušenstvím k církvi katolické; francouzská státní příslušnost se nežádá. Zákon však žádá, aby sdružení svým obvodem působnosti odpovídaly okrskům církevním resp. aby je nepřekročovala; tím měl být sprostředkován přechod k nové organisační formě pro církev katolickou přijatelně. Akty správy jmění se předkládají valné hromadě, která je schvaluje.
Těmto sdružením měla být odevzdána určitá část církevního majetku k tomu cíli, aby byl zaručen výkon vyznání za předpokladu, že sdružení se přizpůsobí pravidlům obecné organisace kultu, jemuž chce sloužiti (§ 4 zák. z r. 1905). Jmění, které pochází od státu neb obcí, se jim má vrátiti. Sdružení mohou naproti tomu vybírati od členů příspěvky, žádati náhradu za bohoslužebné úkony, pořádati sbírky a pod.; jmění jejich nesmí však překročí ti určitou výši a na správu jmění dozírají státní úřady. Sdružení kultová nesmějí mimo na opravy staveb přijímati darů, zejména ne od státu a obcí. Budovy sloužící výkonu kultu mohou býti od státu neb obce, jichž jsou majetkem, najaty soukromoprávní smlouvou. Jinak mají věřící i duchovní veřejnoprávní nárok na jich používání k účelům kultovým. Hraditi náklady na výkon bohoslužby a živobytí duchovních jest věcí věřících.
Uvedené zásady rozlukového zákona příčí se však organisačním zásadám církve katolické; proto papež encyklikou z 11. II. 1906 „Vehementer nos" rozlukový zákon odmítl a novou encyklikou z 10. VIII. 1906 „Gravissimo officii munere" zakázal tvořiti kultová sdružení i jakákoli jiná, která by byla mimo rámec předpisů kanonických.
Důsledky boje se státem projevily se pro církev tuto na poli majetkovém. Když nebyla do roka ustavena kultová sdružení dle zákona z r. 1905, přiřčena byla státu nebo obcím i ta část býv. církevního jmění, kterého se mělo dostati kultovým sdružením, t. j. jmění, kterého církev nenabyla od státu a které bylo určeno přímo k účelům kultovním. Zákonem bylo také určeno, že v určitých případech dárci církevního jmění určeného pro účely charitativní mohou je žádati zpět, pokud je neponechají k těmže účelům veřejným, ústavům necírkevním. Těmito opatřeními pozbyla církev katolická ve Francii převážné části svého býv. značného majetku.
Rozlukový zákon z r. 1905 byl pak proveden jen pokud šlo o jiné konfese, které se mu přizpůsobily, zvláště u židů a protestantů.
Následkem odporu Vatikánu francouzský stát připustil (srov. zákon z 2. I. 1907) pro veřejný výkon kultu další dvě organisační formy: spolky podle obecného práva a shromáždění svolávaná podle obecného práva shromažďovacího, které svolává duchovní nebo i věřící (povinnost ohlašovati předem schůze byla zrušena zák. z 28. III. 1907). S touto poslední formou shromáždění smířila se církev katolická.
Avšak ani tato úprava rozluková ve Francii nebyla definitivní. Citované zákony se ukázaly při provádění strohými a v poměru k církvi katolické přispěla prakse a hlavně judikatura francouzských soudů k odstranění ostrostí a na konec i k určité shodě s touto církví.
Judikatura francouzských soudů vycházejíc z citovaného ustanovení § 4 rozlukového zákona z r. 1905 odpírala u katolíků právo žádati kostely pro bohoslužbu těm duchovním, kteří se jich domáhali jménem sdružení kultových, jež se tu a tam ve Francii přes zákaz papežův utvořila. Důvodem odepření bylo soudům francouzským právě, že Vatikán zakázal tvoření takových sdružení, a že tedy duchovní sloužící jim nemohou býti pokládáni za kněze, kteří jsou „ve spojení s církví katolickou".
Při této neudržitelné právní i politické situaci francouzští kritikové sami uznávají, že tlak sociálních a politických sil musil si vynutiti liberální výklad a praksi rozlukových zákonů.
Po světové válce ve Francii, která získala Alsasko a Lotrinsko — zde platí dosud konkordát z r. 1801 — a která obnovila r. 1920 své diplomatické zastoupení u Vatikánu, došlo r. 1924 ke zřizování t. zv. sdružení diecésních (associations diocésaines). Tato sdružení přimykají se na diecésní rozdělení a jsou pod rozhodujícím vlivem biskupa, který je vede „ve spojení se Svatým stolcem a v souhlasu se zřízením katolické církve". Mají fungovati podle statutu vládou a Vatikánem schváleného.
Účel sdružení je vymezen poměrně úzce a vztahuje se vlastně jen na zabezpečení výkonu kultu po stránce majetkové. K tomu cíli může použíti vedle příspěvků členů i výtěžků sbírek, fundací, majetku sdružení a odměn za ceremonie duchovní. Výslovně je vyloučeno zasahování do správy diecése po stránce duchovní a je také vyloučen vliv sdružení na výběr duchovních.
Sdružení mají formu spolku, jsou vedena správní radou a svolávají valná shromáždění, ale rozhodujícím činitelem je biskup, proti jehož vůli nemůže se nikdo státi členem a který může zbaviti každého člena členství. vysloví-li proti němu trest církevní. Činnost sdružení je spíše rázu poradního.
Původní rozlukové zákony chtěly vnutiti církvím jednotnou zvláštní organisační formu kultových sdružení, a když se to nepodařilo, koncedovaly pro ni organisační formy obecného práva shromažďovacího. Kladly tudíž důraz na místní sdružení k výkonu kultu, kde laikům bylo vyhrazeno po¬ měrně široké pole působnosti, a chtěly tak čeliti zejména u katolíků naprosté nadvládě biskupů a vyšší hierarchie. Diecésní sdružení naproti tomu se úzce přimykají na organisaci církevní a mají býti vedena ve shodě s předpisy kanonickými. Proto pokládá se namnoze citovaný jejich statut za ústup od původního systému rozlukového.
K doplnění tohoto obrazu francouzské rozluky nutno upozorniti na to, že manželství civilní je ve Francii obligatorní, matriky jsou civilní, vyučování náboženství je ze škol veřejných vyloučeno, a místo něho se učí laické morálce. Řeholníci jsou z vyučování vůbec vyloučeni; světští duchovní mohou vyučovati pouze na školách soukromých, které musí býti zvláště připuštěny. Jen vysoké školství je ve Francii přístupné i církvi. Řehole mohou býti připuštěny jen zákonem. Veřejné budovy, mimo budovy sloužící kultu, nesmějí míti náboženských odznaků. Dozor nad církevním jměním vykonávají státní úřady; církve nejsou osvobozeny od daní. Pohřbívání bylo oproštěno od zřetelů církevních, hřbitovy jsou komunální. Státem jest upraven řád nedělní a sváteční. Přísaha je občanská. Veřejný kult je podroben kultové policii. Mimo případ války není zvláštních duchovních vojenských.
V. Doba poválečná přes své demokratické, liberální a socialistické tendence, uskutečněné z valné části v jiných oborech, místo očekávaného hromadného provedení rozluky přinesla až na dva státy (Estonsko a Španělsko) naopak řadu konkordátů, a to i ve státech se socialistickými vládami, jako v Prusku.
Ještě příznačnějším zjevem jest, že nověji německé země jako Bavorsko, Prusko a Badensko sjednaly smlouvy i se svými territoriálními církvemi evangelickými, ač k tomu nenutkaly žádné důvody právní.
Ptáme-li se po vysvětlení tohoto zjevu, můžeme je snad nalézti v tom, že tyto poválečné státy se domnívají, že nelze se vzdáti zájmu o církevní poměry do té míry, jakou žádá rozluka, a zejména že s hlediska svého nerušeného vývoje dávají přednost tomu, aby si zachovaly určitý, poměrně rozsáhlý vliv nejen na vnější, nýbrž i na některé vnitřní věci církví, jako je na př. jmenování jejich vyšších duchovních. Množství dohod s církvemi můžeme vysvětliti nejlépe snahou, aby toto vzájemné vymezení sfér vlivu dálo se cestou pokojnou a bez třenic, t. j. dohodou s církvemi.
Avšak toto období je příliš krátké, než aby bylo lze činiti z něho definitivní závěry o tom, zda, jak se někde tvrdí, ve vývoji myšlenky r-y s. a c. byl vrchol překročen.
VI. U nás, nehledíme-li k myšlenkovým náběhům k rozluce v historii, na něž bylo již poukázáno, nalézáme myšlenku rozluky v některých projevech naší zahraniční revoluce, tak zejména v t. zv. Washingtonské deklaraci z 18. X. 1918. V obnoveném státě našem pak byl princip rozluky přijat do vládního návrhu ústavní listiny. § 121 této osnovy obsahoval ustanovení: „Mezi státem a církvemi budiž zaveden stav odluky." Provedení se mělo stati specielními zákony, jejichž působnost by byla mohla dočasně býti omezena na některé části republiky Čsl., hlavně se zřetelem na poměry ve východních částech státu. V souhlase se zásadou rozluky byla stylisována ustanovení týkající se svobody svědomí a vyznání jakož i rovnosti konfesí před zákonem. § 123 osnovy pak vyslovil zásadu, že „právo spravovati své vnitřní záležitosti a své jmění odvozují nábož. společnosti toliko z propůjčení státního". Také výkon tohoto práva, pojatého rovněž se stanoviska rozluky, měl býti upraven zvláštními zákony.
Avšak tyto návrhy nebyly přijaty z důvodů politických a hlavně se zřetelem k poměrům na Slovensku a Podkarpatské Rusi; v usneseném textu ústavní listiny byla obě citovaná ustanovení škrtnuta. Převzal tedy náš právní řád v podstatě týž systém poměru státu k církvím, jaký byl za Rakouska a v bývalém Uhersku.
V prvém zasedání poslanecké sněmovny vyšlé ze všeobecných voleb, pokusil se — opět bezúspěšně — o rozluku radikální návrh Dr. Bartoška, který navrhoval mimo jiné sekularisaci církevních majetků a rozpuštění řádů církevních.
Přes to zůstala rozluka programem prvých vlád a trvalým programem některých stran politických. Při ministerstvu školství a národní osvěty, byla zřízena stálá komise, která měla rozluku připraviti postupným uvolněním státu od církve. Tato komise pohlížela na rozluku tak, že teprve jí by bylo umožněno úplné provedení zásad svobody svědomí a rovnosti náboženských vyznání, které byly pojaty do ústavy. Snahy po rozluce nedošly ani touto cestou úspěchu, a zmizely s aktuelního programu politického. Modus videndi byl sjednáván s úmyslem neprejudikovati budoucí definitivní úpravě mezi státem a církvemi a tedy také ne rozluce.
Literatura.
Hobza Ant.: „Poměr mezi státem a církví IV. vyd., Praha 1931; týž: „Autonomie náboženských svazků v moderním státě“, Praha 1910; Henner Kamil: „Rozluka státu a církve“, Praha 1923; týž: „Základy práva kanonického", seš. 4., 2. vyd., Praha 1927; Bušek Vratislav: „Učebnice dějin práva církevního", Bratislava 1929; týž: „Historický úvod" ve sbírce Československé církevní zákony, I., Praha 1931; týž: „Odluka státu od církví" v Masarykově slovníku, díl V., Praha 1931; Weyr František: „Soustava československého práva státního", II. vyd., Praha 1924; Wierer Rudolf: „Stát a církev", Praha-Brno 1932; Pejška Josef: „Církevní právo", sv. I.: Ústavní právo církevní, Obořiště 1932; Giacometti Zaccaria: „Quellen zur Geschichte der Trennung von Staat und Kirche", Tübingen 1926; Wahrmund Ludwig: „Trennung von Staat und Kirche" (bez data), Liberec; Rothenbücher Karl: „Die Trennung von Staat und Kirche", München 1908; Schoen Paul: „Die Rechtsgrundlagen der Vertrage zwischen Staat und Kirche und der Vertrage der Kirchen untereinander" v Archiv des offentlichen Rechts, Neue Folge 21, Tübingen 1932; Briand Aristide: „La séparation des Eglises et de l'Etat", Paris 1905; Lecomte Maxime: „La séparation des Eglises et de l'Etat“, Paris 1906; Bureau Paul: „Quinze annéesdeséparation”, Paris 1921; Chapon H.: „L’Eglise de France etla loi de 1905", Paris 1922.
Eduard Jelen.

Citace:

Rozhodčí soudy mezinárodní. Slovník veřejného práva Československého, svazek III. P až Ř. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1934, s. 835-842.