Represálie.

I. Historický vývoj represálií. — II. Represálie v moderním obecném právu mezinárodním. Definice. 1. R. odpovědí na porušení subjektivního práva. 2. Jen státy mohou provésti r. 3. R. ve prospěch třetího státu. 4. Proti komu lze vykonati r.? 5. Předchozí výzva. 6. O právní podstatě a účincích r-í. 7. Druhy r-í. 8. Účel r-í. 9. Přípustnost r-í. Povinnost snášeti r.? 10. Meze r-í. a) Zásada poměrnosti. b) Zásada humanity. c) Zásada časového omezení. 11. Obvyklé formy r-í. A. Formy r-í mírových. a) Zabavení majetku. b) R. in personam. c) Jiné formy postihující jednotlivce a stát. Suspense a vypovězení mezinárodních smluv. d) Námořní a letecké bombardování. Vojenská okupace části státního území. e) Embargo. f) Mírová blokáda. B. Formy r-í válečných. — III. Zákazy a omezení represálií v mezinárodních smlouvách. 1. Zákazy a omezení r-í ve smlouvách mírových, přátelských, obchodních a plavebních a j. 2. R. a smlouvy o pokojném vyřizování mezinárodních sporů. 3. R. a Pakt o Společnosti Národů. 4. R. podle smluv Lokarnských. 5. R. podle Pařížského paktu a smluv jej doplňujících. — IV. Význam represálií. — Literatura.
I. Historický vývoj r-í.
Institut r-í v dnešní podobě vznikl v době poměrně nedávné. Se zjevy, které se mu více nebo méně podobaly, setkáváme se však již v dobách velmi dávných. Ve starých Athénách byla to jednak άνδροληψία: příbuzní občana zabitého na území cizího státu nebo i doma cizincem mohli zajmouti dva až tři krajany pachatele a tak dlouho je vězniti, až byl vrah vydán anebo aspoň potrestán. Bylo-li vydání pachatele nebo jeho potrestání odepřeno, byli zajatí rukojmí odsouzeni na místě jeho. Stejně mohl Athéňan, okradený nebo oloupený cizincem, odškodniti se na majetku kteréhokoliv krajana zloděje (Lafargue: Les représailles en temps de paix, str. 8). Zabavování majetku (σύλαι nebo σύλα) bylo později v Řecku zcela běžné i při vymáhání plnění závazků civilně-právních. Došlo-li k porušení kontraktu v případě, kdy mezi státy nebylo žádné obchodní smlouvy, a poškozenému nebylo možno jinou cestou domoci se uspokojení právního nároku, mohl zabaviti majetek kontrahentův, pokud mu padl do rukou a uspokojiti se sám. Také se připouštělo zajímání spoluobčanů dlužníkových a podržení výkupného na úhradu dluhu. V těchto formách svépomoc byla v Řecku záhy upravena normami práva obyčejového. Uchylovaly se k ní i státy, aby vynutily splnění závazků v případech, kde jiné prostředky selhávaly. Dokladem toho jsou smlouvy mezistátní, ať speciální, ať obchodní, v nichž se jí kontrahenti velmi často zříkali, nebo její výkon omezovali a různě upravovali. Někdy v nich nacházíme i ustanovení, která z ní určité osoby z různých důvodů vyjímala (t. zv. άσνλία nebo άσφάλεια). Tak za zmínku zvláště stojí smlouva uzavřená mezi městy Oiantheia a Chaleion z pol. 5. stol. př. Kr. a smlouva mezi ostrovem Keos a Aitolií ze začátku 2. stol. př. Kr. (Phillipson: The international law and custom of ancient Greece and Rome, 1., str. 141, 2., str. 357 násl.; Lafargue, l. c., str. 8; Lutheroth: Der Geisel im Rechtsleben, str. 222; Schumann: Die Repressalie, str. 2).
Podobně tomu bylo i v Římě. Vindiciae zákona 12-i tabulí byly institutem podobným řeckým σύλαί. Jak uvádí Phillipson, zvláštní tribunál složený z t. zv. recuperatores zkoumal stížnosti do zabavování majetku. Jedním z úkolů, které příslušely feciálům, bylo formálně žádati za restituci majetku zabaveného římským občanům. Předchozí žádost za satisfakci, repetitio rerum nebo clarigatio, byla pokládána za nezbytný předpoklad svépomocné akce v mezistátních stycích, jako analogická interpellatio práva soukromého. Řím stejně jako státy řecké uzavíral s jinými státy smlouvy, kterými se upravovala svépomocná prakse. V obchodní smlouvě, kterou uzavřel s Karthagem r. 406 př. Kr.(?) na př. zavázaly se smluvní strany, že nedovolí, aby jejich občané se uchylovali k takovéto svépomoci. Podle výsledků dosavadního badání zdá se jisté, že právo klasické doby přerušilo tento vývoj, připustivši svépomoc jen v řídkých případech. Až do začátku 5. stol. po Kr. není žádných stop, které by nasvědčovaly tomu, že androlepsie a zabavování majetku cizinců byly častým zjevem. Teprve když po uvolnění pout mezi oběma částmi říše římské vzrůstala právní nejistota, a jak se Schumann (l. c., str. 3) domnívá, když začaly mimo to pronikati na teritoria jejich právní názory germánské, oživla myšlenka uspokojovati se svépomocí ze jmění krajanů dlužníkových. Jisto jest, že svépomocná prakse tohoto druhu na začátku uvedeného století byla značně rozšířená, jinak by nebyly některé císařské konstituce (Honoriova a Theodosiova z r. 422, Zenonova z let 70ých téhož století) stejně jako 52. a 134. novela Justiniánova přinesly výslovný zákaz takových pignorationes nebo oppignorationes. Jest známo, že i kanonické právo později se vyslovovalo proti nim (cap. un. de iniur. et damno dato 5, 8 in 6.°).
V bouřlivých dobách stěhování národů stala se svépomoc často nezbytností při hájení práv jednotlivců i politických celků. Staré formy její se opět objevují. S výrazy „repressaliae" (od reprehendere; správně mělo býti „reprensaliae", jak připomíná již Grotius), italsky „rappresaglia" nebo „represaglia", z kterých vznikly francouzské „représailles" a anglické „reprisals", setkáváme se poprvé ve statutech lombardských měst ze 13. stol. Poněvadž při výkonu r-í docházelo k velmi četným přehmatům a protože zejména r. na moři prováděné nelišily se často od námořního lupičství, upravily statuty podmínky výkonu r-í a postavily jej pod dozor státní. Vrchnostenská moc vydávala jednotlivcům povolení k výkonu r-í na listinách zvaných „litterae" nebo „cartae repressaliarum". Ve století následujícím pokusil se Bartolus de Sassoferrato o vybudování obecné teorie práva o r-ích svým spisem „Tractatus de represaliis" z r. 1354 na základě společných zásad statutů, které přizpůsobil právu římskému i kanonickému. Právo lombardské mělo tak snáze otevřenou cestu do světa. Jeho principy začínaly se od té doby šířiti do zákonodárství ostatních zemí západoevropských. Ve Francii právo udělovati „lettres de márqué" (od marchiare = pignorare) nebo „lettres de représailles" příslušelo královským místodržícím a parlamentům. Edikt Karla VIII. z r. 1485 vyhradil jejich vydávání koruně. Rovněž v Anglii toto právo příslušelo králi na základě aktu z. r. 1353. V některých jiných zemích osobili si fakticky toto právo feudální knížata a větší lenní páni vůbec. „Lettres de marque" byly všeobecně vydávány v případech, kdy poškozený jednotlivec (zpravidla věřitel) nemohl se dovolati svého práva proto, že mu byla v cizím státě odpírána spravedlnost nebo že rozhodnutí soudců bylo zřejmě nespravedlivé. [Tak učil již de Vitoria. Grotius praví: „Locum autem habet (sc. ius repressaliarum), ut aiunt Iurisconsulti, ubi ius denegatur." De iure belli ac pacis, 3., cap. 2., § 4.] Tyto důvody uznávají také různé smlouvy o příměří a smlouvy mírové ze stol. 13. až 16. Věřitel, kterému byla po podrobném řízení zjišťovacím vydána povolovací listina, měl právo zajmouti svého dlužníka-cizince a zabaviti jeho majetek (t. zv. represálie speciální) nebo nejčastěji i právo zajmouti jeho spoluobčany a jejich majetek. Toto právo (resp. povinnost) bylo rozšiřováno i na všechny příslušníky ozbrojené moci a na všechny poddané státu vůbec (t. zv. represálie generální). Učení F. de Vitoria o nepřípustnosti r-í in personam, s nímž ostatně jeho původce zůstal osamocen, nemělo velkého vlivu na praksi. Jen některé osoby se svým majetkem byly chráněny proti výkonu práva r-í: obchodníci na cestách a po dobu svého pobytu na trzích, duchovní, lombardští obchodníci a židé, kteří provozovali bankovní obchody, někde také trosečníci z lodí, ženy a děti, scholáři a jejich služebnictvo, podle Bartola i „pater qui iret ad videndum filios in studio" a j. „Iure gentium", jak praví Grotius (l. c. 3., cap. 2., § 7, 2), „excipiuntur legati, non ad hostes nostros missi, et res eorum." Výkon r-í byl v rukou oprávněného, jestliže šlo o zabavení cizích lodí a majetku na moři. Na území státním mohly provésti zabavení zpravidla jen státní orgány. Zabavený majetek byl předán úřadům a po veřejném odhadnutí jeho ceny prodán. Výtěžek byl odevzdán věřiteli a na povolovací listině odečten od úhrnu pohledávky. Event. přebytek byl dlužníku vrácen. Rovněž zajaté osoby bylo odevzdati úřadům. Výkupné platilo se rovněž úřadům a bylo jimi odevzdáno věřiteli. V případě, kdy „lettres de marque" byly vydány bezdůvodně, mohl si často ten, proti němuž byly vydány, vymoci od svého suveréna „lettres de contre-marque”, namířené proti tomu, kdo vydal listiny prve uvedené. Vrchol ve vývoji tohoto středověkého práva r-í, o jehož objasnění si získal největší zásluhy Mas Latrie (Du droit de marque ou droit de représailles au moyen-âge, 1866), byl dosažen předpisy francouzské „Ordonnance de la marine" z r. 1681 (kniha 3., tit. 10.). Od této doby v důsledku změny politických poměrů jakož i nazírání na úkoly moderního státu přestávají se ponenáhlu vydávati „lettres de marque", a to v mnohých zemích i bez zákonného zákazu. Jen v Benátkách došlo k jejich odstranění dříve, již r. 1423. Také v některých mezinárodních smlouvách stol. 17. a 18. setkáváme se s omezením těchto středověkých r-í. Ve Francii poslední byly vydány r. 1778 králem Ludvíkem XVI. pánům Reculé de Basmarin a Raimbeaux v Bordeaux, jimž Angličané lapili jedenáct lodí. (Beach Lawrence v komentáři k Wheatonovým, Elements of international law, 1864, str. 509; Despagnet-de Boeck, Cours de droit international public, str. 780.) Ducrocq (Représailles en temps de paix, str. 25) uvádí, že v r. 1826 opět žádal jistý sieur Rougemont krále Karla X. o ně. Tato žádost byla však zamítnuta, stejně jako jeho stížnost ke Conseil d'État. Na evropském východě došlo k odstranění těchto r-í daleko dříve. Již na konci středověku mizí z právního života kolektivní odpovědnost poddaných za dluhy spoluobčanů a právo r-í (Taube, Études sur le développement historique du droit international dans l'Europe orientale, str. 458).
Moderní stát, který viděl v porušení práv svých poddaných bezpráví spáchané na sobě samém, nemohl ovšem přenechávati jejich ochranu péči jednotlivců. Výkon r-í vyhradil si proto pro sebe. Kromě toho padala tu na váhu i skutečnost, že r. se nebezpečně blíží k válečné roztržce nebo že tato často po nich následuje (Vattel, Le droit des gens, § 346). Důsledek tohoto vývoje byl, že r. se rozšířily na všechny případy porušení práv států a že při výkonu r-í státy uchylují se i k jiným prostředkům, než bylo zajímání osob a zabavování majetku. Poslední stopy středověkých r-í, t. zv. lapačství (la course), byly odstraněny Pařížskou deklarací z 16. 4. 1856 o námořním právu. Ústavy některých amerických států (ústava Spojených států amerických, čl. 1, odd. 8.; ústava Argentiny z 25. 5. 1853, čl. 67, č. 22, čl. 86, č. 18; ústava Mexika z 31. 1. 1917, čl. 73, 13, a čl. 89, 9; ústava Venezuely z 9. 7. 1931, čl. 100, č. 26, lit. e, počítají stále s existencí „lettres de marque" a „lettres de représailles" po případě s lapačskými patenty („patentes de course"), přiznávajíce právo povolovati je kongresu resp. presidentu republiky. Od začátku stol. 19. vznikají a ustalují se obyčejové zásady pro moderní r., jimž dnes nikdo nemůže upříti charakter obecného práva mezinárodního. Na mezinárodní konferenci, která byla konána v Bruselu r. 1874, byl dán zástupcem ruské vlády podnět ke kodifikaci hlavních zásad pro t. zv. r. válečné. Avšak bez úspěchu. Reglementaci těchto r-í vyhnuly se i obě mírové konference Haagské z r. 1899 a 1907. Mezinárodně-právní předpisy obecné povahy, které dnes platí o r-ích, mají proto povahu práva obyčejového.
II. R. v moderním obecném právu mezinárodním.
R-mi dnes rozumíme jednání státu, jímž tento po marné předchozí výzvě reaguje na porušení svých práv státem jiným za tím účelem, aby se domohl satisfakce a po případě odvrátil od sebe v budoucnosti nové bezpráví, jednání, které jinak by bylo rovněž protiprávné.
1. R. odpovědí na porušení subjektivního práva. Právním předpokladem pro r. jest křivda spáchaná na státu porušením mezinárodního práva. Při r-ích nezáleží na tom, zda bezpráví bylo spácháno jednáním positivním nebo opomenutím, na rozdíl od jednání v legitimní obraně, které vždy předpokládá útok, tedy jednání positivní. Porušení subjektivních práv státu musí se jeviti jako objektivně existující. Tato zásada se uznává v nauce již od dob Vattelových, který první z internacionalistů věnoval obsáhlejší úvahy teorii r-í (l. c., § 343: „Le Droit des Gens ne permet les Représailles que pour une Cause évidemment juste, pour une dette claire et amp; liquide."). Proto byly na př. odsouzeny celým civilisovaným světem (i v anglické literatuře, nejnověji Butler-Maccoby: The development of international law, 1928, str. 182) r., které nařídila Velká Britanie proti Řecku r. 1850 v případě dona Pacifico. R. 1847 athénská luza — snad za podpory četnictva — vyplenila dům, jehož vlastníkem byl don Pacifico, britský poddaný rodem z Gibraltaru. Aniž by jednal o náhradu škody s řeckými úřady, požádal Pacifico o ochranu britskou vládu a ocenil si škodu na 21000 £. Londýnská vláda, nemohouc dosáhnouti uspokojení tohoto nároku od vlády řecké, nařídila jako r. blokádu řeckého pobřeží a zabavení řeckých lodí, které by se pokusily ji porušiti. Na konec zvláštní komise, k jejímuž zřízení došlo podle zprostředkovacího návrhu vlády francouzské, odhadla škodu dona Pacifico na 150 £! Stejně nelze říci, že dělaly čest anglickému jménu r. proti Brazilii r. 1862. Na obhajobu svých velmi pochybných nároků blokovala tehdy Anglie po dobu šesti dní přístav Rio de Janeiro. Proti postupu britské vlády v obou těchto případech protestoval i britský parlament. Nepochybně protiprávné bylo bombardování Remeše německou armádou na začátku dubna r. 1918, provedené jako r. za ostřelování města Laonu, obsazeného Němci, francouzskou artilerií. Neboť křivda, způsobená obyvatelstvu usazenému na území státu-pachatele, není žádným bezprávím na státu, pod jehož vrchnostenskou mocí obyvatelstvo dočasně žije (srov. Le Fur: Les représailles en temps de guerre, str. 127 násl.).
Poněvadž r. provedené ze spravedlivé příčiny nejsou bezprávím, není dovoleno, jak se téměř obecně v nauce uznává, odpovídati na r. r-mi. (Jinak Hatschek: Völkerrecht als System rechtlich bedeutsamer Staatsakte, str. 407.)
2. Jen státy mohou provésti r. R., jako jeden ze způsobů mezinárodní svépomoci, mohou býti dnes nařízeny jen státy resp. jejich orgány ústavně příslušnými a mohou býti také jen státními orgány vykonány. Jakákoliv součinnost osob soukromých jest vyloučena. V úvahu tu přicházejí ovsem v prvé řadě státy suverénní. Státy vasalské, pokud jest na ně i s hlediska mezinárodního hleděti jako na součásti suzerénního státu (pokud zejména nemohou samy uzavírati mezinárodní smlouvy a vypovídati válku), nemohou rovněž nařizovati r. Křivda spáchaná na nich, jest po právu bezprávím spáchaným na státu suzerénním a ten jest jediné povolán domáhati se satisfakce všemi dovolenými prostředky a tudíž i r-mi. Státy pod protektorátem mohou nepochybně nařizovati r., stejně jako vypovídati válku, jen se souhlasem svého protektora. Neboť je-li sice pravda, že při r-ích v míru hledí stát vymoci průchod spravedlnosti, aniž by mu bylo třeba sáhnouti k válce, r. mohou nicméně, nejen jsou-li provedeny proti státu silnějšímu, ale i tehdy, když k nim dojde mezi státy stejného významu, učiniti válku snadno neodvratnou (srov. Rolin: Le droit moderne de la guerre, 1., str. 103). Ve spolku států má každý jednotlivý člen volnost nařizovati r. Stejně jest tomu po právu i při unii personální. Ve spolkovém státě jest naproti tomu povolán k nařizování r-í jen kompetentní federální orgán. V uniích reálních rozhoduje o výkonu r-í společná vláda, řídící zahraniční politiku.
3. R. ve prospěch třetího státu. R. provádí zpravidla stát, jehož subjektivní práva byla porušena bezprávným jednáním jiného státu. Připouští mezinárodní právo r. za porušení subjektivních práv státu třetího, tedy r. ve prospěch třetího státu? Vattel (l. c., § 348) uvádí příklad takových r-í z r. 1662. Anglická vláda dala tehdy zabaviti větší počet lodí Spojených provincií jako r. za to, že několik holandských občanů se zmocnilo bezprávně majetku rytířského řádu Maltézského. Uznávajíc nelegálnost svého postupu, lodi však později uvolnila. Vskutku jest říci, že mezinárodní právo nepřipouští zásadně takovýchto r-í. Civilně-právního institutu cese pohledávky nebo mandátu nelze zde analogicky použíti. Někteří spisovatelé (Heffter, Burchardi, Bluntschli, Wurm) viděli v r-ích výkon světové justice a uznávali proto r. ve prospěch třetích. Bulmerincq (Die Staatsstreitigkeiten und ihre Entscheidung ohne Krieg, str. 84 násl.) správně proti tomuto učení namítl, že důsledné jeho se přidržování vedlo by k válkám všech proti všem a způsobilo by rozhodně větší neštěstí, než jsou ta, kterým by zabránilo. Ani eventuální smlouvy, kterou by se jeden stát zavázal přispět jinému na pomoc r-mi, nebylo by se možno k jejich ospravedlnění dovolati (tak Schumann: Die Repressalie, str. 41; jinak Hatschek, l. c., str. 405). Výjimku beze vší pochyby činí alianční smlouva za války. Tak Le Fur (Les représailles en temps de guerre, str. 116 násl.) na rozdíl od německých spisovatelů (Strupp, Schumann a j.) uznává, že za války státu nic nebrání, aby sáhl k r-ím proti nepříteli, který se dopustil bezpráví na jeho spojenci. Uvádí jako příklad bombardování Sofie dne 16. 9. 1916 francouzskými leteckými silami, provedené jako r. za četné letecké útoky Němců na Bukurešť. Jest jisto, že bezpráví spáchané na státu porušením práva válečného zasahuje i právní zájmy jeho spojenců. Z jakého důvodu bylo by tedy možno brániti, aby spojenec nemohl vynutiti r-mi na společném nepříteli zachovávání norem válečného práva, jestliže stát přímo postižený sám tak učiniti nemůže?
4.Proti komu lze vykonati r.? R. mohou býti zásadně nařízeny proti státu, který nese za předchozí porušení mezinárodního práva odpovědnost. R. provedené proti státu vasalskému nebo státu pod protektorátem dotýkají se tedy právní sféry suzerénovy resp. protektorovy a nikoliv jmenovaných států polosuverénních. Ve skutečnosti jest tomu tak i tehdy, když stát polosuverénní, který v určitých poměrech vystupuje jako subjekt mezinárodního práva (může zejména uzavírati mezinárodní smlouvy určitého druhu), sám jest odpověden za porušení některé jeho normy. Jakákoliv svépomocná akce proti němu postihuje zájmovou i právní sféru státu suzerénního nebo protektora (srov. Schön: Die völkerrechtliche Haftung der Staaten aus unerlaubten Handlungen, 1917, str. 106). V unii personální smějí býti r-mi postiženi jen provinivší se členové, právě tak, jako ve spolku států. Proti spolku států jako takovému nejsou r. možné již proto, že nemá ani území, ani svých státních příslušníků. R. mezi státy tvořícími personální unii a mezi státy spojenými ve spolek států (aspoň v některých formách) nejsou vyloučeny. Poněvadž ve státě federálním zpravidla chybí mezinárodně-právní osobnost státům dílčím, jest za porušení mezinárodního práva těmito (na př. za policejní opatření proti cizincům, odepření spravedlnosti a pod.) odpovědný stát spolkový. Proti němu bude nařizovati r. I tam, kde dílčí státy v důsledku historického vývoje neztratily zcela mezinárodní osobnosti, jako tomu bylo v Německu před revolucí z r. 1933, bude činiti za porušení mezinárodního práva dílčími státy odpovědným stát federální a proti němu dokročovati r-mi. Existence spolkového státu, jak správně praví Schön (l. c., str. 104), překáží státu, jehož subjektivní právo bylo porušeno, aby si mohl vymoci satisfakci na státu dílčím svépomocí. Stát spolkový kryje stát dílčí proti každému útoku zvenčí a proto musí převzíti odpovědnost i za jednání tohoto státu jako mezinárodně-právního subjektu. R. mírové jsou v době míru dobře myslitelné proti jedinému ze států tvořících reální unii. Nikoliv ale za války, poněvadž válku vedou vždy všichni členové unie.
Za války mohou býti r. po právu provedeny i proti spojenci státu spáchavšího bezpráví. Le Fur (l. c., str. 117) tu klade jako podmínku skutečnost, že jest možno tomuto spojenci vyčítati spáchání stejné nebo analogické křivdy, jako jest ta, která má býti potrestána. Bombardování Sofie, o němž již byla řeč, francouzskými letadly r. 1916, při kterém Bulhaři pykali za bezpráví spáchané Němci na Rumunech, pokládá za ospravedlněné proto, že Bulhaři se chovali k srbským a rumunským zajatcům způsobem odporujícím zásadám válečného práva uznávaného civilisovanými národy. Ale i kdyby tomu tak nebylo, nebylo by lze již z důvodu ekvity označovati takovéto r. za nedovolené.
Při provedení r-í mohou býti ale porušena subjektivní práva státu třetího, který za bezpráví, vyvolavší r., nenese žádné odpovědnosti. R. jsou v poměru k tomuto státu jednáním protiprávním. Státu jím poškozenému vzniká právní nárok na náhradu škody proti útočníkovi (srov. Garner: International Law and the World War, 1., § 219). Jisté zmírnění této zásady vnucuje se však i tu pokud jde o r. provedené za války. Výkon r., zejména t. zv. válečných, na nepříteli nezůstává často bez reperkuse i na právní sféru států zachovávajících v konfliktu neutralitu. Tak za světové války v létech 1914—1918 byly postiženy neutrální státy různými opatřeními, učiněnými oběma válečnými tábory. Spojenci, kteří po zahájení nepřátelství veřejně vyhlásili, že budou zachovávati pravidla obsažená v neratifikované Londýnské deklaraci z 26. 2. 1909, viděli se v březnu r. 1915 donuceni svoji praksi v různých směrech pozměniti. Mimo jiné byla Anglií a Francií zejména dekretována velmi extensivní aplikace teorie nepřetržité cesty. Zakázané zboží, jehož konečným určením bylo některé místo ležící na území Německa nebo jeho spojenců, mělo býti nadále zabavováno i na lodích, které je vezly do některého neutrálního přístavu. Šlo tu o r. proti Německu, jež deklarací ze 4. 2. 1915 prohlásilo všechny vody obklopující Velkou Britanií a Irsko, včetně kanálu La Manche, za válečné pásmo a ohlásilo, že počínajíc dnem 18. 2. všechny nepřátelské parníky a obchodní lodi, přistižené v tomto pásmu, budou zničeny, i když by nebylo možné zachrániti posádky a cestující a že neutrální lodi se vydávají v těchto vodách témuž nebezpečí. Některé neutrální státy, zejména Spojené státy americké, protestovaly energicky proti r-ím Spojenců. V notě ze dne 30. 3. 1915 státní tajemník Bryan upozornil Anglii a Francii, že výkon r-í jest legitimní jen proti nepříteli, že opatřením jejich budou zasaženi ve svých právech i neutrálové, což nelze ospravedlniti r-mi. Také proti zostřené válce ponorkové, vyhlášené dne 8. 2. 1916, a neomezené válce ponorkové, notifikované Německem dne 31. 1. 1917, bylo neutrálními státy vehementně protestováno. Právnicky máme co činiti s velmi delikátním problémem. Správnost uvedených námitek jest mimo pochybnost, má-li míti neutralita vůbec smysl. Nicméně mohou se vyskytnouti případy, kdy i neutrálům bude se skloniti před vyšším zájmem mezinárodního společenství. De Visscher (Les lois de la guerre et la théorie de la nécessité, str. 16), pojednávaje o této otázce, správně ukázal, že mezinárodní právo jest dílem všech států, kteří jsou členy mezinárodního společenství a že jest také přirozeně postaveno pod jejich kolektivní ochranu. Tato zájmová solidarita neukazuje se nikde tak jasně, jako při zachovávání pravidel pro námořní operace válčícími stranami. „On est fonde à croire que, dans ce domaine surtout, la répression de certaines infractions systématiques et particulièrement graves aux principes universellement reconnus de justice et d'humanité est une tâche à laquelle les États neutres se trouvent naturellement appelés à prêter leur concours. Laissé à ses propres moyens, le helligérant, victime de telles infractions, n’aura presque toujours d'autre ressource que le recours, évidemment regrettable en soi, aux représailles. L'abstention des États neutres ne saurait aller jusqu’à la méconnaissance complète des exigences créées par cette situation. On peut attendre d'eux qu’ils s'inclinent devant certaines conséquences préjudiciables qui en dérivent, lorsque ces conséquences sont absolument et réellement inséparables du retablissement du droit violé. A défaut d'une intervention active, en fait trop souvent exlue par des considérations d'opportunité politique, il leur appartient encore d'apporter cette contribution modeste à la défense des règles fondamentales du droit international." (Srov. notu, kterou poslal vládě Spojených států dne 24. 4. 1916 Sir Eduard Grey, American Journal of International Law, 1916, Spec. suppl. 10, str. 137. K tomu Pearce Higgins: Retaliation in naval warfare, str. 142 násl. a Le Fur, l. c., str. 126 násl. Nutnost mezinárodní solidarity v případě, kdy porušení mezinárodního řádu právního jest takového rozsahu, že postihuje subjektivní práva řady jiných národů, vyzdvihl také anglický Privy Council jako kořistní soud ve věci lodi „Leonora" dne 31. 7. 1919. British and Colonial Prize Cases, 3., str. 385. S jiným odůvodněním přišel Terhardt ve svém spise: Die Repressalie und ihr Verhältnis zu den Rechten und Interessen unbeteiligter Staaten, str. 29. Stát, který vykonává r., vystupuje nejen ve vlastní věci, ale i jako „Sachwalter der Völkerrechtsgemeinschaft" a z té příčiny mu musí býti přiznáno právo dotýkati se i právní sféry států neutrálních, pokud jest to nutné k dosažení účelu r-í. O přípustnosti takovéto fikce lze zajisté pochybovati.)
Jestliže neutrální stát byl jednou z válčících stran zatažen do válečných operací bez protestu a aniž by se pokusil vážně o obranu své neutrality, nemůže činiti druhou válčící stranu odpovědnou za důsledky opatření učiněných jako r. proti nepřátelským ozbrojeným silám na jeho území. Otevřev cestu válčící straně na své území, stal se, jak praví Le Fur (l. c., str. 118), jejím faktickým spojencem a pyká s ní. Válčící stranu, která porušila neutralitu, bude činiti odpovědnou za všechna příkoří způsobená r-mi druhé válčící strany na jeho území, jestliže se toto stane jevištěm války přes jeho protesty a vojenský odpor, jako tomu bylo r. 1914 v případě Belgie.
5. Předchozí výzva. Stát, který má v úmyslu přikročiti k r-ím, jest povinen předem vyzvati pachatele, aby mu poskytl satisfakci a mimo to po případě dal uspokojivé ujištění o tom, že se v budoucnosti protiprávního jednání vyvaruje. Jen když výzva se nesetká s úspěchem, jsou r. legitimní. V nauce jest v této věci celkem jednomyslnost. Již Vattel (l. c., § 343) praví; „Il serait trop contraire à la paix, au repos et au salut des Nations, à leur Commerce mutuel, à tous les devoirs qui les lient les unes envers les autres, que chacune pût tout d'un coup en venir aux voies de fait, sans savoir si l'on est disposé à lui rendre justice ou à la refuser." Jde tu o pojmový znak r-í. Jím se liší r. od jednání provedeného v legitimní obraně, které se může jinak r-ím velmi podobati. Jest proto nelogické prohlašovati takové jednání za jistý druh r-í, jako činí Strupp (Das völkerrechtliche Delikt, str. 125, 199) a po něm jiní. Ze stejného názoru jako převládající nauka vychází i rozhodčí nález z 31. 7. 1928 (arbitři de Meuron, Fazy, Guex) o odpovědnosti Německa za škody způsobené v jihoafrických koloniích portugalských (Revue de droit international, 1929, str. 272).
Na věci ničeho nemění, jak se mylně domnívá Schumann (l. c., str. 55), že státy mohou bilaterálními smlouvami prohlásiti předchozí výzvu za zbytečnou. Donucovací opatření mezi těmito státy, jimž by podle takové smlouvy nepředcházela výzva, nebylo by prý možno označovati za r., ačkoliv by jimi podle své povahy byla. Pro ně bylo by proto nutno vytvořiti nový pojem. Schumann si při tom neuvědomuje, že takovouto smlouvou by se nestvořil žádný nový institut, nýbrž že by jí státy vzaly na sebe pouze závazek pokládati za r. svépomocný akt, který podle obecných zásad mezinárodního práva by byl nelegitimním. Předchozí pohrůžky r-mi třeba není (tak Wehberg: „Ultimatum”, Wörterbuch des Völkerrechts und der Diplomatie, 2., str. 755; Schumann, l. c., str. 56. Jinak Meurer: Völkerrecht im Weltkrieg, 3., str. 649). Tak jest patrně rozuměti i některým ustanovením mezinárodních smluv, opravňujícím signatáře sáhnouti v případě jejich porušení ihned k r-ím (viz na př. čl. 7 mírové smlouvy Adrianopolské z 2./14. 9. 1829: „... Et si, ce qu'à Dieu ne plaise, quelqu'une des stipulations contenues dans le présent article venait à être enfreinte, sans que les réclamations du ministre de Russie à ce sujet obtinssent une pleine et prompte satisfaction, la Sublime-Porte reconnaît d'avance à la Cour Impériale de Russie le droit de considérer une pareille infraction comme un acte d'hostilité, et d'user immédiatement de représailles envers l'Empire Ottoman.").
Notifikace r-í třetím státům třeba není. Rovněž se nevyžaduje výslovné označení opatření proti provinivšímu se státu za r. Často arciť, zejména za války, obrní se jím stát provádějící r. proti výtce, že porušil mezinárodní právo (Schumann, l. c., str. 56 násl.).
6. O právní podstatě a účincích r-í. Akt, jímž se provádějí r., jest s hlediska objektivního rovněž porušením mezinárodního práva. Na čin podle mezinárodního práva nedovolený odpovídá se aktem stejné právní povahy, který se však stává subjektivně dovoleným právě proto, že jest proveden jako r. Stát, jenž sahá k r., má volnost překročiti kteroukoliv normu mezinárodního práva ať obyčejového, ať psaného. I tím se liší r. od aktů provedených v legitimní obraně, při nichž takové volnosti není. Pro názor opačný (že r. mají míti tutéž povahu, jako bezpráví, které jim předcházelo, Pillet: Le droit de la guerre, 1., str. 289) nelze nalézti přesvědčivých důvodů.
S výkonem r-í nespojuje právní řád mezinárodní žádných zvláštních právních účinků. Zejména jest zcela chybný názor některých spisovatelů amerických (tak ještě dnes Stowell: La théorie et la pratique de l'intervention, str. 137; srov. též Rolin: Le droit moderne de la guerre, 1., str. 112), kteří podle analogie stavu válečného mluví o stavu represálním a o státech quasi-neutrálních. V nynějším právu mezinárodním konstrukce tato nenalézá nejmenší opory.
7. Druhy r-í. V nauce se odedávna rozeznávají r. positivní a negativní, generální a speciální, přímé a nepřímé a posléze mírové a válečné.
Positivní represálie „übt der verletzte Staat durch die Wegnahme oder Zurückhaltung von Sachen oder Rechten des verletzenden Staates oder Verhaftung von Personen desselben”, praví podle Klübera Bulmerincq (l. c., str. 85 násl.), kdežto negativní represálie se provádějí „durch Vorenthaltung oder Verweigerung von Rechten oder Nichterfüllung vertragsmäßiger Verpflichtungen oder, wie Phillimore sagt: einer obligatio stricti iuris wie Bezahlung einer Schuld”. S hlediska právního jest toto lišení celkem bezcenné. I r. negativní mohou býti provedeny ve formě positivních aktů. Jak upozornil Rolin (l. c., str. 109), r. označované jako positivní, pokud záležejí v násilném zabavení statků patřících cizímu státu nebo jeho příslušníkům, vyznačují se tím, že mají zvláště vážnou povahu a mohou snadno vésti k válce.
Pokud jde o lišení r-í na generální a speciální, vládne v doktrině značná nejistota. Wheaton, Travers Twiss a j. rozumějí r-mi generálními ty, které jsou vykonávány státními orgány z rozkazu vlády, r-mi speciálními pak ty, které vykonávají soukromé osoby na základě „lettres de marque” nebo „lettres de représailles”, vydaných hlavou státu. Takováto klasifikace může míti nejvýše význam pro některé státy americké, shora zmíněné, jejichž ústavy stále ještě připouštějí vydávání takovýchto listin, ale jinak zanáší do nauky jen zmatek. U jiných spisovatelů setkáváme se s názorem, že r. speciální zahrnují jen určité akty, kdežto při r-ích generálních jde o pokyn zabaviti majetky cizích příslušníků a zatknouti tyto všude, kde budou státními orgány zastihnuty. Tyto poslední bývají označovány za akty, které jsou neslučitelné s mírovým stavem a nutně vedou k vypovězení války (Wheaton). G. F. de Martens vidí v nich přechod od mírového stavu k válce, Berner, Kent, Phillimore, nejnověji i baron Descamps, jdouce po stopách F. de Vitoria, je s válkou identifikují. V pravdě se tyto r. liší od války subjektivním momentem: stát, který k nim sáhl, nemá v úmyslu vésti válku. Stav válečný po právu neexistuje a jestliže jest dána satisfakce, nemusí k válce vůbec dojíti. Fakticky jde o válku bez vypovězení, kterou vede jen jeden stát, zpravidla silnější, kterážto okolnost zabraňuje postiženému, aby válku vypověděl (Bulmerinq, l. c., str. 86; Rolin, l. c., str. 110). V novější době bývají generální r. nařizovány až poté, kdy ke vzniku válečného stavu po právu dojde (Oppenheim-Roxburgh, International Law, 2., str.48: „The term general reprisal is by Great Britain nowadays used for the authorisation of the British Fleet to seize in time of war all ennemy ships and goods.").
Ale i speciální r. v určitých novějších formách (jako bombardování přístavů, vojenské okupace území, mírové blokády a pod.), porušujících integritu státního území, mají na venek povahu válečných aktů, od nichž se liší jediné subjektivním úmyslem státu, který je vykonává. V nauce se mluví o „bellum imperfectum", o „válce omezené nebo částečné", o „war sub modo" (viz Cavaglieri: Règles générales du droit de la paix, str. 576). Méně nepřátelskou povahu ovšem mají takové r. tehdy, když stát, který k nim sahá, jest oprávněn tak učiniti na základě mezinárodní smlouvy.
Řidčeji setkáváme se v literatuře s dělením r-í na přímé a nepřímé. Prvé, dnes dosti vzácné, záležejí ve zmocnění se předmětu, jehož hodnota má býti poškozenému státu náhradou za škodu, kterou utrpěl bezprávím. Při druhých jde o opatření, které má za účel donutiti stát nepřímo, aby se sklonil před vůlí státu poškozeného. Proti tomuto lišení namítá Schumann, patrně na základě upozornění Pouparda (L'occupation de la Ruhr et le droit des gens 1925, str. 15), že jsou jím některé tradičně ustálené formy r-í roztrhávány. Jak embargo, tak okupace území mohou býti podle toho buď r-mi přímými nebo nepřímými. Při embargu půjde o r. přímé, když zabavený předmět propadne na úhradu škody, o r. nepřímé, jestliže jest předmět vrácen, jakmile jest bezpráví odčiněno. Okupant vykonává jednak r. přímé, vybíraje pro sebe daně, kontribuce a zužitkuje přírodního bohatství okupované krajiny, jednak nepřímé r., omezuje svrchovanost státu na okupovaném území.
Lišení r. na mírové a válečné bylo do nedávna v doktrině všeobecné. Bynkershoek, který učil, že „repressaliis locum non esse nisi in pace" (Quaestiones iuris publici, 1., 25), byl zjev výjimečný. O obou těchto druzích se pojednávalo v novějších systémech mezinárodního práva jak v části věnované právu mírovému, tak v části jednající o právu válečném. Strupp (Das völkerrechtliche Delikt, str. 182, Repressalienrecht, str. 349) se postavil proti tomuto lišení. Podle něho oba tyto druhy r-í mají týž účel: dopomáhajíce poškozenému státu k právu, pachatelem odpíranému, a zamezujíce příští bezpráví, vykonávají funkce garancií práva. (Níže bude ukázáno, že tento názor jest mylný.) Ale ani to by, jak ostatně Strupp přiznává, nestačilo k zavržení tohoto lišení, kdyby se daly při nich prokázati různosti v právních předpokladech resp. účincích. Takový důkaz dosud proveden nebyl a proto uvedené lišení není odůvodněno. Výklady o r-ích mají v systému místo při nauce o odpovědnosti států.
Není vskutku v těchto směrech žádného rozdílu mezi r-mi mírovými a r-mi válečnými? Jest třeba přiznati, že mezi válečné r. byla nejednou chybně zahrnována opatření, která mohou býti provedena i v míru, jediné z toho důvodu, že k nim došlo za válečného stavu (na př. zabavení a vyvlastnění nepřátelského majetku, majetku nepřátelských poddaných a pod.). Kdyby všechny válečné r. byly tohoto druhu, jest jisto, že by z nich nebylo možno tvořiti důvodně zvláštní kategorii. Válečnými r-mi jest však rozuměti opatření zcela jiná, totiž taková, jimiž se odpovídá na porušení norem práva válečného a která s nimi rovněž nejsou v souhlase. Válečné r. odedávna tvoří skupinu, pro niž platí speciální pravidla mezinárodně-právního obyčeje: a) Smějí býti nařízeny jen velitelem armády resp. samostatného armádního sboru; b) mezi bezprávím a provedením r-í nemá uplynouti příliš dlouhá doba a c) r-ím má předcházeti anebo aspoň je doprovázeti notifikace nepříteli, uvádějící jejich důvod a druh. Účelem těchto norem jest způsobiti, aby nepřítel nebyl ani chvíli na pochybách, že jde o odpověď na porušení válečného práva s jeho strany. Válečné r., třebaže mají pojmové znaky r-í vůbec, tvoří, jak jest patrno, kategorii pro sebe, kterou ani s hlediska dogmatického nelze přehlížeti.
8. Účel r-í. Účelem represálií mírových jest donutiti protivníka, aby dal satisfakci za bezpráví, které spáchal. Sleduje tento účel, může arciť stát — pokud jsou všechny právní předpoklady pro r. dány — uskutečňovati i cíle politické. Ty jsou ovšem pro právní povahu r-í bez významu. Strupp (Das völkerrechtliche Delikt, str. 195) má za to, že i při r-ích v míru provedených myslí se někdy na záruku pro budoucnost a rozeznává proto r. znovuzřizovací („Wiederherstellungsrepressalien") a r. profylaktické. Verdross (Die völkerrechtswidrige Kriegskandlung und der Strafanspruch der Staaten, str. 72) činí od úmyslu, zabrániti protivníku, aby nepáchal nové bezpráví, odvislou legitimitu r-í. R. mírové ve skutečnosti takového cíle nesledují (srov. Schumann, l. c., str. 17). Jest ovšem pravda, že stát, na němž byly r. provedeny, si dá v budoucnosti zpravidla větší pozor, aby neporušoval cizích práv. Avšak tu jde o politický důsledek r-í, od úmyslu protivníkova zcela neodvislý. Opatrnost státu v tomto směru může časem zmizeti, dospěje-li jeho vláda k přesvědčení, že se v budoucnosti bude moci postaviti r-ím na odpor a po případě, že se nemusí báti ani války.
Válečné represálie naproti tomu mají za účel přiměti nepřítele, aby upustil od prakse, kterou porušuje předpisy práva válečného a aby v budoucnosti se podle nich při válečných operacích řídil. Za válečného stavu by nemělo žádného smyslu domáhati se na nepříteli náhrady škody jím způsobené. O ní může se jednati až po zdolání nepřítele při konečném účtování. Pokud se vede boj, musí býti hlavním účelem r-í přesvědčiti nepřítele o tom, že si nemůže beztrestně dovolovati porušování práva válečného.
Před tímto rozdílným cílem r-í mírových a r-í válečných nelze zavírati oči. I Strupp si jej uvědomuje a aby zachránil svoji konstrukci jednotného pojmu r-í přišel s uvedeným dělením r-í. Mezi r. profylaktické řadí vedle r-í válečných i některé mírové, při nichž jest účelem výjimečně vedle dosažení satisfakce i zajištění pro budoucnost. Jest škoda, že neuvedl žádného příkladu takové výjimky. Dokud s ním nepřijde, nelze jeho dělení r-í přiznati právnický význam.
Při r-ích mírových jde tedy o to, aby protivník dal satisfakci za bezpráví resp. odstranil protiprávní stav. I tím liší se tyto r. od jednání v legitimní obraně, při němž bránící se stát odstraňuje bezprávný stav sám, odrážeje útok proti němu namířený.
Po právu jest zcela irelevantní okolnost, že r-mi se často nedosáhne jejich účelu. Správně praví de La Brière: „... rien ne garantit que les représailles les mieux motivées auront pour effet réel de contraindre le transgresseur de droit à en respecter désormais les règles ..." („Evolution de la doctrine ..." Académie de Droit International, Recueil des Cours, str. 261). Zejména provedením r-í válečných dociluje se často pravý opak a dává se nepříteli příležitost, aby mohl, odpovídaje na ně, řáditi s větší ukrutností. Jde o zjev, který ostatně nemůže překvapiti a který doprovází každý způsob svépomocného prosazování práva.
Po dosažení účelu musí r. ihned přestati a musí býti obnoven, pokud je to možné, status quo ante (srov. Oppenheim-Roxburgh, l. c., 2., § 41).
9. Přípustnost r-í. Povinnost snášeti r.? O otázce přípustnosti r-í setkáváme se v nauce s názory velice odchylnými. Jsou spisovatelé, a nikoliv nejmenší, kteří je pokládají za jednání bezprávné či přímo protiprávné (Pasquale Fiore, Pradier-Fodéré, Pinheiro-Ferreira, Massé, Louis Renault a j.). Funck-Brentano a Sorel o nich praví: „Les représailles sont un acte de guerre isolé, mais elles sont un acte de guerre, elles ne rentrent pas dans le droit des gens en temps de paix et n'en résultent pas; elles sont un fait et non l'exercice d'un droit." (Précis du droit des gens, str. 229.) Jellinek (System der subjektiven öffentlichen Rechte, str. 323) naopak řadí výkon r-í mezi subjektivní práva. V právu na r. vidí jeden ze surogátů mezinárodně-právního imperia. Po něm mluví o subjektivním právu na r. Hatschek a j. Pro Le Fura (l. c., str. 29) r. jsou právo přirozené: „Il est de droit naturel que là où il n'existe nul moyen pacifique de se faire rendre justice, la victime de l'acte injuste peut faire prévaloir son droit par la force. Le nier serait tomber dans l'erreur tolstoïenne de la nonrésistance au mal." Většina ostatních spisovatelů má správně za to, že r., stejně jako válka, nejsou právním institutem, že je ale mezinárodně-právní řád toleruje a reglementuje. Jisto jest, že r. patří v nauce k problémům nejobtížnějším a nikoliv uspokojivě prozkoumaným (srov. Jellinek: China und das Völkerrecht, str. 401).
V praksi nebyla přípustnost r-í nikdy popírána. Odchylné stanovisko, které Spojené státy americké zaujaly ve známých notách ze dne 23. 7. a 5. 11. 1915 řízených Německu a Velké Britanii, vysvětluje se snahou podepříti reklamace náhrady škod, které američtí státní občané utrpěli v důsledku r-í nařízených jmenovanými státy (viz Richards: The British Prize Courts and the war, British Yearbook of International Law 1920—21, str. 29). Spojené státy samy se nejednou chopily r-í (tak na př. v případě kapitána Asgilla, Martens: Causes célèbres, 3., str. 311 násl.; v případě obsazení Vera Cruz r. 1914, srov. Schönborn: Die Besetzung von Vera Cruz, a jindy. Srov, též mínění státního tajemníka Jeffersona z 16. 5. 1793 a presidenta Jeffersona v dopise Mr. Lincolnovi z 13. 11. 1808, Moore: A Digest of International Law, 7., str. 123. President Jackson ve výročním poselství z prosince r. 1834: „It is a well-settled principle of the international code that where one nation owes another a liquidated debt, which it refuse or neglect to pay, the aggrieved party may seize on the property belonging to the other, its citizens or subjects, sufficient to pay the debt, without giving just cause of war." Moore, ibidem, str. 124.). Ostatně o přípustnosti r-í svědčí jednak výslovná ustanovení v mezinárodních smlouvách (tak na př. mírová smlouva uzavřená ve Versailles, §§ 17 a 18, příl. 2. k části 8. a čl. 430), jednak nepřímo ustanovení řady smluv omezující nebo zakazující r.
Jest stát povinen snášeti r., provedené proti němu státem jiným? Otázka velmi delikátní, které si doktrina málo všímá. Kdyby bylo možno na ni odpověděti kladně, jako činí v nauce první Vattel (l. c., § 353), byla by tím podepřena Jellinkova nauka o subjektivním právu na r. Ducrocq (l. c., str. 34) o tomto problému mluví jen nepřímo: „Il y a représailles, si l'État contre lequel elles sont exercées n'y répond pas par des actes d'hostilité; si, au contraire, il ouvre, à son tour, les hostilités, c'est la guerre." Po jeho názoru má tedy stát možnost postaviti se r-ím na odpor a vyvolati válku. Právní povinnosti snášeti r. tedy nemá. Holland (Studies in international law, str. 132) přiznává státu právo odpověděti na r.: „The State in question is however fully entitled, if it shall to choose, to resist instead of yielding to the pressure. In this case, with or without any formal declaration to that effect the two powers are at war." Strupp (Das völkerrechtliche Delikt, str. 185) odmítá povinnost k snášení r-í z jiného důvodu: „Nach dem allgemeinen Grundsatze, daß Ausnahmen eng interpretiert werden müssen, ist daher, da die Repressalie juristisch als Ausnahmebefugnis sich darstellt, eine Duldungspflicht abzulehnen." Že jest tato argumentace, jež si plete právní větu s větou jako jazykovým zjevem, zcela chybná a neudržitelná, ukázal již Schumann (l. c., str. 21 násl.). Tento spisovatel se snaží dovoditi, že existuje takováto povinnost, ale omezeného obsahu („... die bloße Verpflichtung des Objekts [sc. der Repressalie] ..., bei der Gegenwehr keine Rechtsgüter des Repressaliensubjekts zu verletzen."). Verdross (l. c., str. 71) má za to, že, zůstanou-li r. uvnitř mezí právem vytčených, musí je provinivší stát strpěti, jako důsledek spáchaného bezpráví. Ve skutečnosti neexistuje žádné positivní právní pravidlo, z něhož by bylo možno vyvoditi jakoukoliv takovou negativní povinnost. Úvahami s hlediska práva přirozeného se ovšem k ní dochází.
10. Meze r-í. Nejde tu o meze, které jsou dány státům úvahami politickými, v prvé řadě správným pochopením jejich zájmů, ale o hranice, které právo mezinárodní pro výkon r-í určuje.
a) Zásada poměrnosti. Téměř obecně se uznává zásada, že r. mají býti úměrné bezpráví, které jim předcházelo. Tak učí vesměs největší internacionalisté. Naříditi kruté r. za nepatrné bezpráví pokládá se za jednání, které odporuje spravedlnosti a tudíž i morálce, i právu (Le Fur). Institut mezinárodního práva v čl. 85 svých „Les lois de la guerre sur terre", usnesených v Oxfordu r. 1880 (Annuaire de l'Institut de Droit International, 1882, str. 157 násl.) výslovně o r-ích praví: „... leur mode d'exercice et leur étendue ne doivent jamais dépasser le dégré de l'infraction commise par l'ennemi." Zásada poměrnosti přechází v poslední době i do judikatury. V rozhodčím nálezu ze dne 31. 7. 1928, o němž již byla řeč nahoře sub č. 5, se praví (l. c., str. 272 násl.): „La nécessité d'une proportion entre la représaille et l'offense paraît être reconnue dans la réponse allemande. Même si l'on admettait que le droit des gens n'exige pas que la représaille se mesure approximativement à l'offense, on devrait certainement considérer comme excessives et partant illicites, des représailles hors de toute proportion avec l'acte qui les a motivées." Někteří spisovatelé nicméně popírají existenci této právní normy mezinárodní (Strupp, Schumann, Hatschek Meurer, Cavaglieri).
b) Zásada humanity. R. nesmějí odporovati pravidlům lidskosti. V literatuře se tento princip uznává skoro jednomyslně (proti Schumann, l. c., str. 46 násl.; Terhardt, l. c., str. 20, nesprávně pokládá tento princip jen za mravní). Co jest rozuměti humanitou? Le Fur na tuto otázku odpovídá: „... tout ce qui fait que l'homme est homme, tous les caractères qui le distinguent de l'animal: donc au premier chef la conception d'une loi morale et d'un droit naturel dont l'observation s'impose à tous; le respect des principes d'humanité au sens propre du mot, notamment le rejet de toute cruauté inutile; enfin, le sens d'art, qui représente l'une des manifestations les plus hautes de l'esprit humain." (L. c., str. 64.) Ti, kdo pokládají učení o právu přirozeném za překonané, najdou hmatatelnou oporu pro r. válečné v úvodu k Haagským konvencím o zákonech a obyčejích války pozemní z r. 1899 a 1907: „... En attendant qu'un Code plus complet des lois de la guerre puisse être édicté, les Hautes Parties Contractantes jugent opportun de constater que, dans les cas non compris dans les dispositions réglementaires adoptées par elles, les populations et les belligérants restent sour la sauvegarde et sous l'empire des principes du droit des gens tels qu'ils résultent des usages établis entre nations civilisées, des lois de l'humanité et des exigences de la conscience publique." R. jsou jedním z problémů konvencemi neupravených, jak již bylo výše řečeno, a proto podle konstatování signatárních států platí i pro ně zásady mezinárodního práva vyplývající z obyčejů zachovávaných mezi civilisovanými národy, ze zákonů lidskosti a z požadavků veřejného svědomí. (Srov. Basdevant: „La conclusion et la rédaction des traités et des instruments diplomatiques autres que les traités", Académie de Droit International, Recueil des Cours, 1926-5., str. 571 násl.; Cavaglieri: Règles générales du droit de la paix, str. 576.)
c) Zásada časového omezení. R. nesmí trvati déle, než jest nezbytně třeba k tomu, aby bylo dosaženo jejich účelu. R. mírové přestávají býti legitimní, jakmile satisfakce za bezpráví byla dána. Projevení ochoty poskytnouti satisfakci k vyvolání takovéhoto právního účinku nestačí (srov. Schumann, l. c., str. 45). R. válečné jest po právu třeba zastaviti, jakmile jest bezpečně zjištěno, že nepřítel zanechal prakse porušující právo válečné. Důsledkem zásady časového omezení jest, že všechny formy r-í, které podle své povahy působí i přes tuto časovou mez, jsou nepřípustny. Některé narážejí mimo to i na princip humanity (na př. zabíjení rukojmí, ničení uměleckých památek a j.). Srov. Strupp: Das völkerrechtliche Delikt, str. 194; jinak Schumann, l. c., str. 45.
11. Obvyklé formy r-í.
A. Formy represálií mírových.
a) Zabavení majetku. Jak se v literatuře převážnou měrou uznává, poškozený stát může se zmocniti všech statků, které náležejí cizímu státu nebo jeho občanům, ať jsou na zemi nebo na moři, za tím účelem, aby donutil tento stát k náhradě škody nebo aby se sám uspokojil přivlastněním zabavených statků. (Vattel: „Tout ce qui appartient à la Nation est sujet aux Représailles, dès qu'on peut s'en saisir; pourvû que ce ne soit pas un Dépôt confié à la Foi publique." L. c., § 344. Srov. Rolin, l. c., str. 104; Oppenheim-Roxburgh, l. c., 2., str. 48.) Odchylné názory byly porůznu vysloveny, pokud se týká statků náležejících občanům a zvláště těm, jimž nelze klásti za vinu žádné porušení mezinárodního práva. Někteří spisovatelé novější připouštějí buď jen sekvestraci, zajištění soukromého majetku, nikoliv jeho přivlastnění (Heffter), jiní zabavení zavrhují vůbec (Fiore, Woolsey, Rolin; Massé: Droit commercial dans ses rapports avec le droit des gens, 1., str. 13). Že mohou býti r. v této formě provedeny na majetku osob, které samy provedly čin způsobivší bezpráví, se nepopírá.
Prakse neváhala často sáhnouti na soukromý majetek. R. 1752 pruský král Bedřich Veliký v odpověď na zabavení pruských lodí Anglií sekvestroval výplatu půjčky, kterou uzavřel císař Karel VI. v Anglii a která byla garantována anglickým nositelům titrů jměním Slezska. Se strany anglických právníků se namítalo, že veřejné dluhy nemohou býti předmětem r-í, názor, který nebyl sdílen zejména v Německu (Satow: The Silesian Loan and Frederick the Great; Dupuis: Un conflit entre Frédéric II et l'Angleterre). Případů jiných, které na sebe upoutaly méně veřejnost, bylo by možno uvésti řadu. V létech 1914—1918 došlo u Spojenců k sekvestraci a i nucené likvidaci majetku příslušníků nepřátelských států (Valery: De la condition en France des ressortissants des puissances ennemies, str. 374 násl.; Fauchille: Les attentats allemands contre les biens et contre les personnes en Belgique et en France, str. 257 násl.; Mérignhac: De la sanction des infractions au droit des gens; Scholz: Privateigentum im besetzten und unbesetzten Feindesland, str. 186 násl.) jako r-ím proti počínání německých armád v obsazených územích.
b) Represálie in personam. R. mohou býti i nyní namířeny proti osobám občanů provinivšího se státu. Teorie uznává většinou existenci obyčejového pravidla právního, které autorisuje starou androlepsii (Grotius, Wolff, Vattel, Heffter, G. F. de Martens, Bluntschli, Hall, Wheaton, Woolsey, Phillimore, Twiss, Rolin a j.). Energicky se staví proti tomuto učení Pradier-Fodéré, Pinheiro-Ferreira, Massé (viz Rolin, l. c., str. 106 násl.). Bulmerincq (l. c., str, 94) vyjímá z r-í nejen všechny osoby, které požívají t. z. práv exteritoriality (stejně po něm i Despagnet: Cours de droit international public, vyd. de Boeck, str. 781), ale zavrhuje rozhodně každé zatčení cizince jediné z toho důvodu, že je příslušníkem provinivšího se státu. Zatčené osoby nesmí býti však vydány na smrt (tak již učí Grotius, Wolff, Vattel, G. F. de Martens), ani doživotně vězněny, ani s nimi zle zacházeno (Wolff, Vattel). Jejich postavení má býti stejné, jako je postavení rukojmí (Vattel, Travers Twiss, Oppenheim; viz Rolin, l. c., str. 107).
Prakse států sahala a sahá stále po této formě r-í. Jest známo, že Napoléon Bonaparte po míru Amienském r. 1803 dal zatknouti a internovati ve Francii na 10 tisíc Angličanů ve stáří od 18 do 60 let, jako r. Zatýkání cizinců, třebaže se neděje často (Vattel: „... dans les moeurs de l'Europe modeme, ce moyen n'est guère mis en usage que pour se faire raison d'une injure de même nature, c'est-à-dire pour obliger un Souverain à relâcher quelqu'un, qu'il détient injustement." L. c., § 351), nezastavuje se ani před osobami t. z v. exteritoriálními. (Viz o těchto posledních na př. Martens: Causes célèbres, 1., str. 35; k tomu Hurst: Les immunités diplomatiques, str. 213. Nejnověji jako r. bylo motivováno zatčení rakouského tiskového atašé v Berlíně Erwina Wasserbecka v červnu r. 1933.)
c) Jiné formy postihující jednotlivce i stát. Suspense a vypovězení mezinárodních smluv. Bluntschli (Das moderne Völkerrecht, str. 500) a po něm řada jiných spisovatelů uvádějí jako další přípustné formy r-í vyhoštění příslušníků státu se provinivšího nebo odepření jejich přijetí, odejmutí privilegií nebo ochrany jejich právům majetkovým, dále přerušení všech spojení poštovních, železničních, telegrafních nebo i lodních (zde ale jde, jak Rolin, l. c., str. 112, poznamenává, jen o retorsi) a posléze odmítnutí plniti převzaté závazky z mezinárodních smluv nebo vypovězení platných smluv. Odmítnutí plnění převzatých závazků smluvních znamená juristicky suspensi právní účinnosti smlouvy. Uspokojením nároku poškozeného státu smlouva nabývá znovu účinnosti automaticky. S hlediska státoprávního může ovšem býti zvláštní opatření nutné. Vypovězení platné smlouvy může býti r-mi jen tehdy, když na základě jejích ustanovení není dána možnost jejího vypovězení (Strupp: Repressalienrecht, str. 349 násl. Jinak a chybně Schumann, l. c., str. 72 násl.; srov. též Le Fur, l. c., str. 61).
Za světové války v letech 1914—1918 byly prováděny r. i ve formě zákazů obchodování s příslušníky států nepřátelských (ve Francii již dekretem ze dne 27. 9. 1914).
d) Námořní a letecké bombardování. Vojenská okupace části státního území. V novější nauce se dále uvádí jako přípustná forma r-í námořní bombardování a následující zpravidla vojenská okupace části státního území. Vzhledem k rozmachu nové zbraně, válečného letectva, může býti nyní nepochybně bombardování provedeno i letadly. Historie podává řadu příkladů. R. 1884 byl za sporu mezi Francií a Čínou bombardován francouzským válečným loďstvem arsenál ve Fu-Čeu a tento útok byl motivován jako r. R. 1896 došlo jako r. k okupaci přístavu Corinto v republice Nicaragua Anglií, která vymáhala tak náhradu za věznění svých poddaných. Francie, nemohouc jinak pohnouti tureckého sultána k plnění některých smluvních závazků, obsadila v r. 1901 část ostrova Mytilene. V prosinci r. 1902 spojená válečná loďstva anglicko-německo-italská zajala válečné lodi venezuelské a bombardovala fort San Carlos — r. za účelem vynucení odškodného státním občanům anglickým, německým a italským. R. 1914 Spojené státy americké daly bombardovati svým loďstvem přístav Vera Cruz v Mexiku. Šlo o r. za urážky, které byly na nich spáchány. 31. 8. 1923 byla bombardována citadela na ostrově Korfu italským válečným loďstvem a ostrov obsazen italskými ozbrojenými silami. O případě bude podrobněji řeč níže. Také útok Japonců na Šang-Haj v r. 1932 měl řadu podobností s r-mi, třebaže byl odůvodňován jako jednání v legitimní obraně proti bojkotu japonského zboží.
e) Embargo. Při r-ích ve formě embargo (od špaň. embargar= zajmouti, zabaviti) jde o zabavení lodí, nalézajících se v přístavech nebo pobřežních vodách státu, a jejich nákladu. Nauka mezinárodního práva tuto formu r-í vesměs připouští. Rolin (l. c., str. 117) poukázal již na omyly, jichž se dopustili Westlake (o r-ích lze mluviti prý jen tehdy, když loď jest lapena jako kořist, čemuž není při embargo) a Phillimore (který pokládá embargo za akt stavící se mezi r. a válku). O vývoji mezinárodní prakse r-í ve formě embargo pojednává se zajímavě, třeba ne zcela přesně, ve sbírce Lapradelle-Politis: Recueil des arbitrages internationaux, 1., 567 násl.
V širším smyslu jest možné vyhlásiti embargo na všechny statky cizího státu, které jsou ve sféře pravomoci státu vykonávajícího r. Rolin zmiňuje se i o embargo vyhlášeném nad posádkou lodí. Pokud jest embargo vskutku formou pro r., bude v této otázce platiti totéž, co o vlastních r-ích in personam (srov. Fauchille: Traité du droit international public, 1-3, str. 698).
Embargo jako formu r-í jest lišiti od t. zv. civilního embargo nebo arrêt de prince, jež záleží v zákazu vydaném na základě vnitrostátního práva cizím lodím, aby neopouštěly přístavy, v nichž kotví. Takový zákaz se vydává buď z důvodu zdravotně-policejního (zejména aby se předešlo rozšíření nakažlivé nemoci) nebo — jak se dálo v dřívějších dobách — z důvodu policie politické (aby se zabránilo rozšíření zpráv o revoluci, válečných přípravách a pod.). Embargo jako forma r-í nemá také žádné souvislosti s embargo, které se na základě obyčeje mezinárodně-právního vydává po vyhlášení války jako jedno z prvních válečných opatření. Také bude rozlišovati embargo jako r. od embargo vyhlášeného z titulu iuris angariae (rekvisice cizích lodí pro veřejné účely za války, zpravidla za náhradu; ve Francii byly praktikovány již za Ludvíka XIV.).
Institut mezinárodního práva zavrhl ius angariae jak v míru, tak za války, ale uznal přípustnost embargo jako formy pro r. resp. retorse (Annuaire de l'Institut de Droit International, 1898, str. 284).
Embargo je forma r-í, k níž státy sahaly velmi často. Takového druhu jest, jak se zdá, embargo vyhlášené Spojenými státy americkými v r. 1794, 1807, 1812 (viz Moore, l. c., 7., str. 142 násl.). Embargo vyhlášené Holandskem r. 1831 proti Anglii a Francii. Embargo vyhlášené r. 1840 Velkou Britanií proti království Obojí Sicilie. Embargo vyhlášené v r. 1864 Dánskem proti Německu. Případ německé korvety „Vineta", která zabavila dvě korvety haitské v přístavu Port-au-Prince r. 1872, aby vynutila zaplacení náhrady reklamované Německem, jsou spíše čisté r. (Despagnet-de Boeck, l. c., str. 785).
f) Mírová blokáda. R. mohou býti vykonány i ve formě mírové blokády, t. j. uzávěry pobřeží provedené v době míru válečnými loďmi, aby bylo zamezeno lodní spojení s pobřežím a zabaveny lodi, které by uzávěrou chtěly proniknout. Přípustnost této formy r-í uznávají téměř všichni spisovatelé, kteří mírovou blokádu vůbec nezavrhují (viz Fauchille: Traité de droit international, 1-3, str. 708 násl.; k tomu Bulmerincq, l. c., str. 122; Oppenheim-Roxburgh, l. c., 2., § 45; Rolin, l. c., str. 124 násl.). Jak upozornil Schumann (l. c., str. 62), jde v tomto případě vlastně o kvalifikované embargo v nejširším smyslu. Hlavní váha se ovšem neklade na způsobení škod vlastníkům cizích lodí, nýbrž na ochromení námořního obchodu blokovaného státu a zabránění dovozu určitého zboží. Jako r. mírové nesmí mírová blokáda znamenati rušení práv třetích států. Lodi, nesoucí jejich vlajku, nesmějí býti zabavovány. Tak vyslovil se i Institut mezinárodního práva na svém zasedání v Heidelbergu r. 1887 (viz Annuaire de l'Institut de Droit International, 1887, str. 300). (Srov. též heslo „Blokáda".)
V praksi bylo mírové blokády užito nejednou i jako formy pro intervenci. Nejde tudíž při každé mírové blokádě o r.
R-mi byly zejména: Blokáda, ústí řeky Tajo a portugalského pobřeží Francií r. 1831. Zde šlo o vymožení odškodného za příkoří, které don Miguel způsobil francouzským poddaným. Blokáda pobřeží Mexika Francií r. 1838, která způsobila vypovězení války Mexikem Francii. Blokáda pobřeží Argentiny, zejména ústí Rio de la Plata, Francií a Anglií r. 1846, která trvala až do r. 1850. V obou případech šlo o vymožení satisfakce pro poškozené poddané jmenovaných států. Blokáda Řecka Anglií r. 1850 při známé již aféře dona Pacifico. Blokáda přístavu Rio de Janeiro Velkou Britanií z důvodu vyloupení anglické lodi „Prince of Wales" r. 1862. R. 1879 blokáda pobřeží Bolivie republikou Chile u příležitosti konfliktu mezi touto republikou a Peru. Blokáda ostrova Formosy r. 1884 Francií za jejího konfliktu s Čínou a blokáda přístavu Menam tímž státem r. 1893, vyvolaná sporem Francie se Siamem. Blokáda pobřeží venezuelského Velkou Britanií, Německem a Italií r. 1902. Posléze blokáda Řecka Spojenci v prosinci r. 1916 za útoky řeckých vojsk na spojenecké oddíly vojenské v Athénách.
B. Formy represálií válečných. R. válečné lze provésti ve formě každého aktu, který se příčí zásadám práva válečného. Poněvadž hlavním účelem práva válečného odedávna jest zameziti surové vedení války, civilisovaného člověka nedůstojné, jest tím řečeno, že při rozhodování o nich velmi často dochází ke konfliktu mezi principem spravedlnosti, který žádá přísné potrestání vinníka, a principy, jež právní řád mezinárodní klade jako meze r-ím. Morálka válčící strany stejně jako míra obavy z trestu, který by ji mohl stihnouti v případě prohrané války, mají nepochybně v konkrétních případech značný vliv na rozhodování. Le Fur vidí správné řešení tohoto konfliktu v kombinaci principů spravedlnosti a humanity: „... il n'y a ... nul obstacle à ce que l'État victime de procédés peu humains fasse de la force un usage analogue à celui de l'agresseur si son succès ne peut être assuré qu'à ce prix; et notamment pour éviter que des moyens de guerre douteux ou contraires au droit en vigueur ne soient employés à assurer le triomphe de l'injustice, rien ne l'empêche d'y recourir également, tout au moins aussi longtemps qu'il en est fait usage contre lui." L. c., str. 65 násl.
Tak na př. mohou míti r. formu rozkazu, aby byli zastřeleni za útoku nepřátelští vojáci právě zajatí, zjistí-li se na místě, že nepřítel zajatce popravuje. Může býti vydán rozkaz, aby bylo použito válečných zajatců ke kopání zákopů v bitevní čáře nebo k dopravě děl do vyhlédnutých posic. Lékařský personál jest možno držeti v zajetí. Nehájená města lze bombardovati ať děly, ať bombami s letadel. Jako r. jest možno používati zakázaných válečných prostředků (jedů, otrávených zbraní, výbušných střel, jedovatých plynů, vrhačů plamenů a j.). Válčící strany necouvnou, jak se ukázalo naposled ve světové válce v letech 1914 až 1918, ani před braním rukojmí, ani před deportací civilního obyvatelstva, jeho internováním v koncentračních táborech nebo před jeho používáním k nuceným pracím i v operačním pásmu. Na ničení soukromého majetku mimo nutnost vyplývající z válečných operací lze odpověděti analogickým postupem.
K některým formám r-í se však neuchýlí nikdy válčící strana, která má jen trochu smyslu pro základní principy morálky a lidskou důstojnost. Tak na př. k „nedělání” zajatců vůbec (t. j. zabíjení příslušníků nepřátelské armády během boje, i když složili zbraně), zabíjení válečných zajatců po skončení vojenských operací, dobíjení raněných na bojišti, ostřelování nemocnic a ambulancí, torpedování lazaretních lodí, popravování nevinného civilního obyvatelstva, infikování studní za účelem vyvolání epidemických nemocí, ničení nenahraditelných uměleckých památek a pod.
III. Zákazy a omezení r-í v mezinárodních smlouvách.
1. Zákazy a omezení r-í ve smlouvách mírových, přátelských, obchodních a plavebních a j. Obecně platné předpisy mezinárodního práva obyčejového o r-ích mohou býti jmenovanými mezinárodními smlouvami různě modifikovány. Signatární státy mohou se v nich vzdáti vůbec r-í, jak se stalo na př. v mírové smlouvě mezi Spojenými státy americkými a Mexikem ze dne 2. 2. 1848 (čl. 21; spory, které by mohly vzniknouti nejen při výkladu některého ustanovení smlouvy, ale i o jiný právní předpis týkající se politických a obchodních vztahů obou států, mají se vyřizovati smírně, „using, for this end, mutual representations and pacific negotiations. And if, by these means, they should not be enabled to come to an agreement, a resort shall not, on this account, be had to reprisals, agression, or hostility of any kind ...") nebo v t. zv. smlouvě kontinentální z 15. 9. 1856 uzavřené mezi republikami Chile, Equador a Peru v Santiago de Chile (čl. 18).
Podle dosti četných smluv přátelských, obchodních a plavebních chrání se před r-mi jak za války, tak v míru jmění soukromých osob. Tak na př. čl. 10, odst. 2., přátelské, obchodní a plavební smlouvy Francie s republikou Dominikánskou z 9. 9. 1882: „En aucun cas de guerre ou de collision entre les deux nations, les propriétés ou biens, de quelque nature qu'ils soient, des ressortissants respectifs ne seront assujettis à aucune saisie ou sequéstre, ni à d'autres charges et impositions que celles exigées des nationaux. De même, pendant l'interruption de la paix, les deniers dus par les particuliers, non plus que les titres de crédit public, ni les actions de banques ou autres ne pourront être saisis, séquestrés ou confisqués au préjudice des citoyens respectifs et au bénéfice des Pays, où il se trouveront.” Totéž ustanovení obsahují smlouvy téhož druhu mezi Mexikem a Francií ze dne 27. 11. 1886 a mezi Peru a Francií ze dne 9. 3. 1861.
Někdy se chrání před r-mi jen státní občané s jměním movitým. Čl. 6 přátelské, obchodní a plavební smlouvy Francie s republikou Chile ze dne 15. 9. 1846 ustanovil: „Les sujets de l'un et de l'autre État ne pourront être respectivement soumis à aucun embargo ... avec leurs navires, cargaisons, marchandises ou effets ..." Stejná ustanovení jsou v přátelských, obchodních a plavebních smlouvách Francie s Hondurasem z 22. 2. 1856 a Equadorem ze dne 6. 6. 1843. Jen movitosti vyjímá z r-í na př. smlouva mezi Peru a republikou Kubou ze 4. 4. 1912: „... ni las naves, ni mercaderías ... estarán sujetos á embargo ..."
Po stránce právní jsou bez významu ustanovení některých smluv, podle nichž v případě porušení jejich předpisů má poškozená strana nejdříve „présenter un exposé des faits, ainsi qu'une demande en réparation accompagnée des documents et des preuves nécessaires pour établir la légitimité de sa plainte et elle ne pourra autoriser des représailles ... qu'autant que la réparation demandée par elle aura été refusée ou arbitrairement différée." (Viz na př. čl. 28, 2. odst., cit. smlouvy Francie s Equadorem.) Jde tu o závazky, které ukládá samo obyčejové právo mezinárodní platné mezi civilisovanými národy.
Státy zříkají se někdy té či oné formy r-í. 2. konvence Haagská z r. 1907 o omezení užití násilí za účelem vymáhání smluvních dluhů stanoví v čl. 1, odst. 1., jako zásadu:
„Les Puissances Contractantes sont convenues de ne pas avoir recours à la force armée pour le recouvrement des dettes contractuelles réclamés au Gouvernement d'un pays par le Gouvernement d'un autre pays comme dues à ses nationaux."
Jde tu nejen o zákaz války, ale i všech r-í ve formě zákroku ozbrojenými silami. Výjimku z uvedené zásady připouští 2. odst. téhož článku pro případy, kdy stát dlužnický odmítne nabídku arbitráže, na ni neodpoví, nebo když sice nabídku přijme, ale znemožní uzavření kompromisu, anebo posléze když se nepodrobí rozhodčímu nálezu. Ostatní formy r. nejsou ustanovením čl. 1, odst. 1., dotčeny. (Jinak Fischer Williams: Le droit international et les obligations financières, str. 336. Podle něho, i když z doslovu konvence nelze toho dovoditi, příčí se duchu jejímu jakékoliv r. vůbec, poněvadž podle své povahy jsou nejčastěji prvním krokem k válce.)
Konvence ze 27. 7. 1929 o nakládání s válečnými zajatci, uzavřená k podnětu 11. mezinárodní konference Červeného kříže a z iniciativy vlády Švýcarské konfederace, zakazuje r. na válečných zajatcích (čl. 2). Jest známo, že tyto formy r-í, zakázané jako barbarská opatření již instrukcemi z r. 1863 pro americkou armádu v poli (čl. 56), byly ve značném rozsahu vykonávány za poslední světové války. Podle některých ujednání mezi válčícími státy (Velké Britanie s Německem ze dne 2. 7. 1917, Francie s Německem ze dne 26. 4. 1918, Velké Britanie s Tureckem ze dne 28. 12. 1917) činil se výkon r-í proti válečným i civilním zajatcům odvislý od uplynutí určité lhůty ode dne ohlášení r-í. Šlo tu tedy o omezení časové.
O některých podobných smlouvách pojednává Schumann, l. c., str. 73 násl.
2. R. a smlouvy o pokojném vyřizování mezinárodních sporů. Stát, který vzal na sebe závazek, že všechny své spory s jiným státem předloží řízení pokojnému (smírčímu, rozhodčímu nebo soudnímu), omezil svoji svobodu uchýliti se za účelem prosazení svých nároků k svépomoci vůbec a tudíž i k r-ím. Neboť pokojnému vyřizování sporů odporují nejen válka, ale i r. (srov. ustanovení čl. 1 Haagských konvencí o smírném vyřizování mezinárodních sporů z r. 1899 a 1907). V některých mezinárodních smlouvách nacházíme sice výslovné zákazy násilných jednání a tudíž i r-í (tak zejména v řadě t. zv. smluv Bryanových, na př. čl. 1, odst. 2., smlouvy pro vyřizování sporů mezi Spojenými státy americkými a Francií ze dne 15. 9. 1914:
„Tous différends s'élévant entre le Gouvernement de la République Française et le Gouvernement des États Unis, de quelque nature qu'ils soient, lorsque les procédés diplomatiques ordinaires auront échoué et que les H. P. C. n'ont pas recours à l'arbitrage, seront soumis pour examen et rapport à une Commission internationale permanente ...
Les H. P. C. conviennent de ne se livrer, l'une vis-à-vis de l'autre, à aucun acte de force, durant l'examen auquel procédera la Commission et avant la remise de son rapport."), ale ustanovení taková nemají zvláštního významu právního. Konstatují jen to, co jest samozřejmým důsledkem závazku předložiti spory řízení pokojnému. Jestliže spor podle mezinárodní smlouvy má býti předložen řízení smírčímu (tedy zejména vyšetřovací nebo smírčí komisi), nelze po právu přikročiti k r-ím v době od uskutečnění dohody o takovém řízení, resp. došlo-li k uzavření smlouvy před vznikem sporu, od jeho vzniku do ukončení smírčího řízení (podáním zprávy komise vyšetřovací, sepsáním protokolu komise smírčí). Má-li spor býti řešen mezinárodní arbitráží, jsou r. vyloučeny v době od uzavření kompromisu, resp. byla-li arbitrážní smlouva uzavřena pro eventuální spory, které vzniknou v budoucnosti, od vzniku sporu až do doby, kdy jest jisto, že jedna strana rozhodčího nálezu nevykoná. Podobně tomu jest u řízení soudního (před Stálým dvorem pro mezinárodní spravedlnost). Viz též Schumann, l. c., str. 76 násl.
3. R. a Pakt o Společnosti Národů. 27. 8. 1923 byl italský generál Tellini, šéf italského poselstva v Mezinárodní komisi pro delimitaci albánské hranice, s ostatními italskými členy delegace a albánským tlumočníkem, když se ubíral v automobilu na státní hranici albánsko-řeckou, neznámými bandity zákeřně zastřelen na řeckém území, na silnici vedoucí z Janiny do Santi Quaranta. Italská vláda, majíc důvodně za to, že tomuto zločinu nebyly vzdáleny motivy politické, poslala dva dny poté do Athén ultimatum se sedmi požadavky velmi daleko jdoucími. Když řecká vláda v odpovědi ze dne 30. srpna akceptovala jen některé, které pokládala za slučitelné se suverenitou a ctí Řecka, oznámilo italské vyslanectví v Athénách dne 31. srpna řecké vládě, že italská vláda pokládá její odpověď za zamítnutí svých spravedlivých požadavků. Že proto byly dány rozkazy, aby byl okupován italskou ozbrojenou mocí řecký ostrov Korfu. V notě se praví: „Par cette mesure de caractère temporaire, l'Italie n'entend pas accomplir un acte de guerre, mais seulement de sauvegarder son propre prestige et de manifester sa volonté inflexible d'obtenir les réparations qui lui sont dues en conformité des usages et du droit des gens. Le Gouvernement italien souhaite que la Grèce ne commettra aucun acte qui pourrait faire changer la nature pacifique de cette mesure." (Viz Rivista di diritto internazionale, 1924, str. 345.) Téhož dne došlo k obsazení ostrova po kratším bombardování, které si vyžádalo 15 mrtvých a řadu raněných řeckých vojáků. Řecko předložilo věc Společnosti Národů. Italie však popírala její kompetenci v tomto sporu tvrdíc, že o něm může jednati jen Konference velvyslanců, z jejíhož příkazu Mezinárodní komise delimitaci hranice albánsko-řecké prováděla. Konference velvyslanců — třebaže Rada Společnosti Národů nikdy nepřipustila, že by tato nebyla kompetentní k řešení tak vážného sporu — vskutku také vynutila na Řecku satisfakci pro Italii, která dne 27. září Korfu evakuovala.
Tato aféra učinila velmi aktuálním problém, zda a pokud jest výkon r-í mezi členy Společnosti slučitelný se závazky, které jim ukládá Pakt. Jest to zejména jeho čl. 10, jímž se členové Společnosti zavázali, že budou šetřiti a udržovati proti každému vnějšímu útoku teritoriální integritu a přítomnou politickou neodvislost všech členů Společnosti. Dále čl. 12 ukládající členům povinnost předložiti spor mezi nimi vzniklý, který by mohl vésti k roztržce („une rupture"), buď řízení rozhodčímu nebo soudnímu nebo Radě Společnosti k přezkoumání. V žádném případě nesmí se uchýliti k válce dříve, než uplynou tři měsíce od nálezu rozhodčích nebo soudu nebo od zprávy Rady. Čl. 13 Paktu má podrobnější předpisy o sporech, které se předkládají řízení rozhodčímu resp. soudnímu. Čl. 15 ustanovení o smírčím řízení před Radou.
Za jednání Rady Společnosti v září r. 1923 se ukázalo, že názory vlád členů Společnosti jsou zcela odlišné. Italský zástupce Salandra popíral kompetenci Společnosti Národů pro tento spor a prohlásil v zasedání Rady dne 5. září, že podle právního názoru italské vlády vojenská okupace Korfu není v rozporu s ustanovením čl. 12 Paktu, který zakazuje v 1. odst., 2. větě, válku a jen válku. Italie, jak výslovně v notě řecké vládě prohlásila, neměla v úmyslu vésti válku, nýbrž jen provésti donucovací opatření, jak to obyčejové právo mezinárodní dovoluje. Tuto thesi popíral nejen zástupce Řecka Politis, ale i Lord Robert Cecil a Branting. Že jde o problém neobyčejného významu pro budoucnost Společnosti Národů, si každý uvědomoval. Neboť uznání italské these usnadnilo by nepochybně obcházení čl. 12. Válečný stav bez formálního vypovědění války bylo by možno snadno přivoditi provedením r-í v takové formě, která by nutně měla v zápětí, že postižený stát by se jim postavil vojensky na odpor. Když nebylo možno pro odpor Italie a i Francie docíliti, aby Rada požádala o právní posudek o tomto problému Stálý dvůr pro mezinárodní spravedlnost, byla zřízena zvláštní komise právníků, jejímiž členy byli: Adatci (Japonsko), Lord Buckmaster (Velká Britanie), Buero (Uruguay), de Castello-Branco Clark (Brazilie), Fromageot (Francie), Rolandi Ricci (Italie), Unden (Švédsko), markýz de Villa Urrutia (Španělsko) a de Visscher (Belgie). Šlo o právníky nikoliv neodvislé, nýbrž stojící ve službách vlád. Mimo jiné otázky byla této komisi položena i tato otázka: Jsou donucovací opatření, která nemají býti válečnými akty, slučitelná s předpisy čl. 12 až 15 Paktu, jsou-li provedená od člena Společnosti Národů proti jinému jejímu členu bez předchozího dovolání se řízení předepsaného v těchto článcích? Komise na otázku dala tuto odpověď:
„Des mesures de coercition qui ne sont pas destinées à constituer des actes de guerre peuvent être conciliables ou non avec les termes de l'art. 12 à 15 du Pacte, et il appartient au Conseil, saisi du différent, de décider immédiatement, en s'inspirant de toutes les circonstances et de la nature des mesures prises, s'il y a lieu de recommander le maintien ou la cessation de celles-ci."
Že by tato odpověď vynikala jasností, nelze říci. S jistotou jest možno z ní dovoditi jen tolik, že ne všechny formy r-í jsou slučitelny s čl. 12 až 15 a že ustanovení těchto článků r-í vůbec nezakazují. Rada Společnosti schválila ji 13. 3. 1924, nikoliv bez debaty. Branting prohlásil při hlasování znovu, že švédská vláda pokládá použití ozbrojené moci za neslučitelné s ustanovením čl. 12 až 15. President Rady Guani rovněž prohlásil, že jeho vláda byla by si přála jasnější odpovědi. Zejména mělo býti zjištěno, že kromě r-í právních, hospodářských a finančních, všechna ostatní násilná opatření proti jinému státu musí býti zakázána bez ohledu na to, jak je kvalifikuje stát, který je provádí. Řada členů Společnosti, jimž bylo usnesení Rady oznámeno, odmítla uznati posudek komise za směrodatný. Vzhledem k tomu Rada rozhodla v r. 1926, že posudek právníků otázku definitivně nerozřešil a že v konkrétním případě bude Rada přihlížeti k míněním projeveným jednotlivými členy. Společnost Národů tudíž nechala tento problém nevyřešený.
V nauce mezinárodního práva bylo učiněno několik pokusů o jeho osvětlení. Politis ve své studii „Les représailles entre États membres de la Société des Nations" má za to, že Pakt o Společnosti Národů přinesl jejím členům značné omezení ve volnosti uchylovati se k r-ím. Život mezinárodní má od založení Společnosti Národů jistou organisaci, v níž při řešení konfliktů smírný postup má přednost před procedurou násilnou. Mezi členy Společnosti Národů může po právu dojíti k válce jen v určitou dobu po skončení řízení předepsaného v Paktu pro všechny spory, které jsou způsobilé přivoditi roztržku. Proto také jsou po právu mezi členy Společnosti vyloučeny r. ve formě nepřátelských činů dříve, než dojde k řízení předepsanému Paktem. Neobstojí námitka, že tomu tak nemůže býti v případech, kdy r. podle výslovného prohlášení státu, který je provádí, nemají přes vnější podobnost nepřátelské povahy, takže jsou vlastně jen vzetím do zástavy, aby byla zabezpečena náhrada za utrpěnou škodu, a že nejsou nebezpečím pro mír. Neboť takováto kvalifikace útočného aktu není nikdy závislá na mínění státu, který jej provádí. Tento stát může míti vskutku čistý úmysl a upřímné přání, aby protivník na útok neodpověděl. Jestliže se však tak nestane, jestliže mimo očekávání protivník se postaví na odpor, dochází k ozbrojenému zápasu, válce, k níž daly popud právě r. Subjektivní kriterium může míti cenu mimo Společnost Národů, kde státy mají neomezené právo na válku, nikoliv však v jejím lůně, kde toto může býti vykonáno jen za určitých okolností, mimo něž nemůže postačiti nedostatek formálního vypovězení války, aby provedené nepřátelské akty bylo možno kvalifikovati jako mírové. Bylo by flagrantní nedůsledností připouštěti, že Pakt, který omezil válku mezi členy, chtěl nechati nedotčené používání r-í. Naopak logickým může býti jen předpoklad, že Pakt chtěl omeziti doménu r-í, zavrhnuv ty, které se provádějí s ozbrojenou mocí. Společnost Národů má za hlavní cíl udržeti mír. Vše, co se tomuto cíli příčí, jest neslučitelné s Paktem. R., o nichž je řeč, ať o nich cokoliv říká nebo si přeje jejich původce, zakládají nebezpečí pro mír. Prohlášení původcovo, že nehodlá vykonati válečný akt, může jen ohroziti mír, protože nutí postižený stát k obraně za tím účelem, aby prokázal válečný charakter útoku a aby si tak zajistil ochranu Společnosti. Mimo to, kdyby se akceptovala these o legitimitě takovýchto r-í, dospělo by se nutně k tomu, že porušením Paktu by byla obrana státu napadeného. Proti němu by bylo provésti i sankce podle čl. 16. Ale ani teorie zástavy není udržitelná v rámci Společnosti Národů. Neboť zmocniti se části území cizího státu a učiniti z ní záruku za pohledávku, jejíž existence i výše jest stanovena bez jakékoliv kontroly věřitelem, jest nejcharakterističtější formou právní anarchie, která mohla býti tolerována v neorganisovaném společenství, ale nemůže býti trpěna ve Společnosti Národů.
Guani (Les mesures de coercition entre Membres de la Société des Nations) pokládá rovněž násilná opatření mezi členy Společnosti Národů za neslučitelná s Paktem. Neboť každé donucovací opatření, mimo r. právní, finanční nebo hospodářské, vyžaduje součinnosti ozbrojených sil a tím stává se jednáním, které může být kvalifikováno jako válečný akt. V Paktu jsou dále ustanovení čl. 10 a i 11. Posléze čl. 12 až 15 mají předpisy pro různé formy vyřizování mezinárodních sporů. Žádná z nich nepřipouští možnost, aby členové Společnosti byli hned od začátku soudci ve vlastní věci.
Z čl. 10 Paktu učinil nejsilnější pilíř pro stejnou thesi Erich. Čl. 10 jest zakázána nejen válka, nýbrž vnější každý útok. K útoku může dojíti i mimo válku, jak jest tomu vždy při r-ích vojenských. Jakmile donucovací opatření se dotkne zájmů postavených pod ochranu Společnosti Národů na základě čl. 10 Paktu, může býti uznáno za neslučitelné s čl. 12, 13, 16 a 17 Paktu.
Schücking a Wehberg (Die Satzung des Völkerbundes, 2. vyd., str. 509) opírajíce se o Politise, jsou toho názoru, že poněvadž čl. 12 Paktu chce zabrániti náhlému vzplanutí války, není v souhlasu se smyslem tohoto článku prohlašovati za přípustná opatření vojenské povahy bez předchozího pokusu o smírné vyřízení sporu resp. před uplynutím lhůty, o níž jest řeč v čl. 12, odst. 1. Neboť tím by se jen umožňovalo obcházení čl. 12. Čl. 12 obsahuje předpisy, které jsou ius cogens. Taková opatření nemohla by se státi proto dovolenými ani na základě zvláštní smlouvy mezi stranami.
Strupp (L'incident de Janina, str. 283 násl.) má naproti tomu za zcela pochybené upírati členu Společnosti Národů právo na r. vzhledem k ustanovení čl. 12 až 15. Tyto články podle jeho mínění nechtěly vůbec vyloučiti válku, ale připustiti ji jen jako „ultimam rationem" v případě, kdyby mírová opatření navržená v Paktu selhala. R. samy o sobě neznamenají ještě roztržku ve smyslu čl. 12 (třebaže ji ovšem mohou vyprovokovati). Ani čl. 12, ani čl. 15 neobsahují zákazu r-í, nýbrž vyslovují se jediné proti válce. Důsledek skutečnosti, že r. mohou přivoditi roztržku, není jejich zákaz, nýbrž možnost státu, proti němuž jsou namířeny, dovolati se podle ustanovení čl. 12 a 15 pomoci Společnosti Národů. V podstatě stejný názor zastává i Magyary (Die internationale Schiedsgerichtsbarkeit im Völkerbunde, str. 23).
Schumann (l. c., str. 85 násl.) vychází při posuzování tohoto problému z mylného názoru, že sporem, který jest s to přivoditi roztržku, bude každý spor, který vznikne mezi dvěma státy za dvou podmínek: když se o jeho urovnání rozvaděné strany nemohou dohodnouti cestou diplomatickou a když strana, která se cítí poškozenou ve svých právech, na svých požadavcích setrvává a chce přikročiti k jejich prosazení. Tento spisovatel dospívá pak k závěru, že až do skončení řízení před Radou jsou mezi členy Společnosti zakázány r. nejen ve formě vojenských opatření, nýbrž v jakékoliv jiné formě vůbec.
Žádné z těchto mínění nelze akceptovati v celém rozsahu. Argumenty dovozované z doslovu čl. 10 Paktu ničeho nedokazují, protože, jak bylo již řečeno, při provádění r-í může stát překročiti kteroukoliv normu mezinárodně-právní, tudíž i ustanovení tohoto článku. Pro posouzení problému přicházejí v úvahu jen čl. 12, 13 a 15. Správné v zásadě jest mínění Politisovo a Guaniho. Tyto články ukládají členům Společnosti povinnost předložiti spory, které by mohly vésti mezi nimi k roztržce, buď řízení rozhodčímu nebo soudnímu nebo konciliačnímu řízení před Radou Společnosti Národů. K válce se její členové v žádném případě nemohou po právu uchýliti dříve, než uplynou tři měsíce od vydání nálezu rozhodčího nebo soudního resp. od podání zprávy Radou. Jest pravda, že o r-ích Pakt vůbec nemluví. To ale neznamená, že jsou mezi členy Společnosti dovoleny. Domáhaje se svého nároku svépomocí, ať vyhlášením války nebo jen r-mi, stát vystupuje jako soudce ve vlastní věci. Členové Společnosti vzdali se této možnosti v mezích určených čl. 12, 13 a 15. Z toho důvodu, dokud nesplnili povinností, které jim tyto články ukládají, nemohou po právu sáhnouti mezi sebou ani k válce, ani k r-ím v jakékoliv formě. Rozhodující jest okolnost, zda spor jest způsobilý přivoditi roztržku, o níž se mluví v čl. 12. Po provedení smírného řízení, předepsaného Paktem, jsou r. ve formě vojenského opatření po právu nemožné i před uplynutím tříměsíční lhůty uvedené v čl. 12; jinak by byla otevřena cesta k obcházení tohoto článku. Ustanovení čl. 12 až 15 se nevztahují na spory, které nejsou způsobilé přivoditi roztržku. Při těchto sporech mají členové volnost, pokud jde o výkon r-í. Ve volbě formy pro ně jsou však rovněž omezeni obecně-právním principem poměrnosti, jemuž by nepochybně odporovala opatření vojenská (jinak k stejnému názoru dochází v. Bardeleben: Die zwangsweise Durchsetzung im Völkerrecht, str. 46 násl.). Právního kriteria pro rozhodování o otázce, zda spor jest způsobilý přivoditi roztržku mezi členy Společnosti Národů či nikoliv, není. Bude tu záležeti výhradně na faktických okolnostech konkrétního případu.
4. R. podle smluv Lokarnských. Čl. 2, odst. 1., smlouvy mezi Německem, Belgií, Francií, Velkou Britanií a Italií ze dne 16. 10. 1925 (t. zv. Rýnský, nebo také Západní pakt) ustanovil:
„L'Allemagne et la Belgique et de même l'Allemagne et la France s'engagent réciproquement à ne se livrer de part et d'autre à aucune attaque ou invasion et à ne recourir de part et d'autre en aucun cas à la guerre."
Mezi Německem a Belgií a Německem a Francií jest zakázáno tedy vedle války každé jednání, které by bylo útokem (attaque) nebo vpádem (invasion). Zakázány jsou proto i r., které by byly provedeny v takových formách. „Útokem" bude tu rozuměti arciť pouze jednání, nařízené kompetentním státním orgánem, které se dotýká vrchnostenských práv státu, nikoliv snad jednání, dotýkající se jen práv jeho státních občanů. Pro restriktivní výklad, jak správně poznamenal Schumann (l. c., str. 92), mluví zejména garanční závazek čl. 4, odst. 3., Rýnského paktu. Za útok bude tedy pokládati bombardování měst, přístavů, mírovou blokádu, napadení válečné lodi, vpouštění jedovatých plynů na cizí státní území nebo jeho podminování a pod., nikoliv však na př. vypovězení všech státních občanů, embargo. Výklad pojmu „vpád" jest obtížnější. Schumann má za to, že se jím rozumí jen „jeder staatlich veranlaßte oder geduldete Einmarsch von organisierten Bewaffneten". I toto omezení zdá se nedostatečné. Podle něho sice nebylo by lze pokládati za vpád vniknutí na cizí území provedené organisovanými trupami na vlastní pěst, naproti tomu vpádem by bylo, kdyby k němu došlo na pokyn jejich vyšších velitelů, za nějž by stát po případě mezinárodní odpovědnosti nenesl. Aby se mohlo mluviti o vpádu, musí rozkaz k vniknutí organisovaných ozbrojenců vycházeti od orgánu podle ústavy státu kompetentního (srov. Strupp: Das Werk von Locarno, str. 63 násl.).
R-mi nejsou akty, k nimž by došlo podle ustanovení čl. 2, odst. 2., č. 1, Rýnského paktu. („Toutefois cette stipulation ne s'applique pas s'il s'agit:
1° de l'exercice du droit de légitime défense, c'est-à-dire de s'opposer à une violation de l'engagement de l'alinéa précédent ou à une contravention aux articles 42 ou 43 du Traité de Versailles lorsqu'une telle contravention constitue un acte non provoqué d'agression et qu'en raison du rassemblement de forces armées dans la zone demilitarisée une action immédiate est nécessaire ...") Jak již z textu předpisu jest patrno, jde při nich o výkon legitimní obrany, tudíž o jednání právnicky od r. odlišné. Ti, kteří nesprávně vidí v jednání při legitimní obraně jen zvláštní druh r-í (Strupp a po něm Schumann), jsou ovšem nuceni prohlašovati za r. i tyto akty.
Čl. 3 Rýnského paktu zavázaly se Německo a Belgie a Německo a Francie, že všechny otázky jakékoliv povahy, o nichž by mezi nimi vznikl spor a které by nemohly býti vyřešeny obyčejnou cestou diplomatickou, budou vyřizovati cestou smírnou a sice takto: Všechny otázky, při nichž by si upíraly navzájem nějaký právní nárok, budou vzneseny před soudce, jejichž rozhodnutí se strany zavazují se podrobiti. Každá jiná otázka bude předložena smírčí komisi, a když úprava touto komisí navržená nebude přijata oběma stranami, bude vznesena na Radu Společnosti Národů, která zavede řízení podle čl. 15 Paktu o Společnosti Národů. Podrobnosti, týkající se řízení, byly upraveny v rozhodčích smlouvách současně s Rýnským paktem uzavřených. Tím se jmenované státy vzdaly výkonu r-í v rozsahu, o němž jest řeč výše pod č. 2 a 3. Stejný právní stav jest i mezi Německem a Československem a Německem a Polskem na základě shodných rozhodčích smluv, podepsaných rovněž téhož dne.
5. R. podle Pařížského paktu a smluv jej doplňujících. Čl. 1 smlouvy ze dne 27. 8. 1928 uzavřené v Paříži (t. zv. Pakt Kelloggův, Pakt Briandův-Kelloggův nebo také Pařížský pakt) zavázaly se smluvní strany slavnostně, že odsuzují válku jako prostředek k vyřešení mezinárodních neshod a že se jí zříkají jako prostředku národní politiky ve svých vzájemných vztazích. V čl. 2 uznávají, že urovnání nebo vyřešení všech neshod a sporů, ať budou jakékoliv povahy nebo původu, k nimž může dojíti mezi nimi, nemá se nikdy díti jinak než pokojnými prostředky. O r-ích se ve smlouvě nemluví. Nemůže ale býti žádné pochybnosti, že je-li zakázána válka útočná, nemůže býti dovolena útočná akce, která by vyvolala fakticky válečný stav bez formálního vypovědění války, t. j. všechny r. ve formách vojenských opatření. (Srov. Strupp: Eléments du droit international public, 2. vyd., str. 501; Calogeropulos Stratis: Le Pacte Général de renonciation à la guerre, str. 99. Stejně vykládá Pařížský pakt i prakse. V úvodu k úmluvě o definici útočníka mezi S. S. S. R. a Afganistanem, Estonskem, Lotyšskem, Persií, Polskem, Rumunskem, Tureckem ze dne 3. 7. 1933 se praví: „... Considérant que le Pacte Kellogg interdit toute agression ...". Wehberg v pojednání „Le problème de la mise de la guerre hors la loi“, str. 258, zastává ku podivu opak. Podle něho nejsou Paktem zakázány ani vojenská okupace území, ani ostatní formy r-í vojenské povahy.) Ustanovení čl. 2 neobsahuje určitého závazku a proto jinak akční volnost signatárních států není smlouvou omezena. (Jinak v. Bardeleben, l. c., str. 99.)
Smlouvy, uzavřené S. S. S. R. s některými státy za účelem doplnění a precisace Paktu z r. 1928, přinesly některá podrobnější ustanovení. Smlouvou o neútočení mezi S. S. S. R. a Polskem ze dne 25. 1. 1932 zavázaly se smluvní strany, že se zdrží jakýchkoliv vzájemných útočných akcí nebo napadení, jak samostatně, tak společně s jinými státy. Za akce odporující tomuto závazku uznává se každý násilný akt porušující celistvost a nedotknutelnost území nebo politickou nezávislost druhé smluvní strany, i kdyby tyto akce byly provedeny bez vyhlášení války a s vyvarováním se všech jejích možných projevů (čl. 1). Tak jsou zakázány mezi signatárními státy všechny r., které by měly formu jmenovaných násilných činů. Závazek, který na sebe vzaly smluvní strany v čl. 5 smlouvy, že předloží všechny spory a konflikty, jež by mezi nimi mohly vzniknouti, smírčímu řízení, překáží provedení r-í i v jiných formách, dokud není skončeno toto řízení. V podstatě není žádného rozdílu ani v právní situaci, kterou vytvořila mezi S. S. S. R. a Francií smlouva o neútočení ze dne 29. 11. 1932 (čl. 1 zavazují se smluvní strany, že neuchýlí se proti sobě ať samy, ať společně s jinými státy ani k válce, ani k „aucune agression par terre, sur mer ou dans les airs“ a že budou šetřiti neporušitelnosti svých území ...; smírčí smlouvou z téhož dne zavázaly se obě smluvní strany, že předloží všechny spory jakékoliv povahy, pokud by se vztahovaly na činy, k nimž by došlo v budoucnosti a jež by nemohly býti vyřízeny cestou diplomatickou, smírčí komisi k přátelskému narovnání) a mezi S. S. S. R. a Itálií smlouva o přátelství, neútočení a neutralitě ze dne 2. 10. 1933 (čl. 1, analogický čl. 1 smlouvy sovětsko-francouzské, a čl. 6 o smírčím řízení). R., které by byly provedeny ve formě vpádu ozbrojené moci na území druhého státu, útoku pozemních, námořních a leteckých sil na státní území, lodi nebo letadla druhého státu, dále ve formě blokády jeho pobřeží nebo přístavů, jsou zakázány i úmluvou mezi S. S. S. R. se strany jedné a Afganistanem, Estonskem, Lotyšskem, Persií, Polskem, Rumunskem a Tureckem se strany druhé ze dne 3. 7. 1933 (čl. 2 a 3 resp. přilož. protokol sub lit. B, 1. věta) a stejně znějící úmluvou mezi S. S. S. R. se strany jedné a státy Malé dohody a Tureckem se strany druhé z téhož dne. Totéž jest říci i o úmluvě mezi S. S. S. R. a Litvou ze dne 5. července 1933.
IV. Význam r-í.
R., druh svépomoci tolerovaný mezinárodním právním řádem, neshodují se beze vší pochyby s moderním pojímáním práva. Podle své povahy postihují nejčastěji nevinné, na místě těch, kteří se provinili. Jsou exekučním prostředkem, o němž nerozhoduje nestranný orgán, přisluhující právem, nýbrž strana interesovaná. Ta jest nejen soudcem, stanovícím o existenci svého právního nároku, nýbrž i exekutorem. Poněvadž osudy členů mezinárodního společenství jsou řízeny jedinci, kteří jsou jen lidé se všemi nedostatky a slabostmi, mají r. nezřídka daleko k řízení, které by bylo možno pokládati za realisaci práva. Jimi naopak může býti upevňováno panství bezpráví v mezinárodních poměrech. Státy jimi setřásají nejednou se sebe mezinárodní závazky, které se jim staly nejobtížnější (van Eysinga, La guerre chimique ..., str. 368). R. mírové dovolují státu silnému, praví Despagnet (l. c., str. 783), aby zneužil své moci v poměru ke státu slabému a vynutil na něm všechny ústupky, aniž by bral při tom na sebe břemeno války a odpovědnost za ni. Restaurace míru při r-ích, které vyvolají fakticky válečný stav, děje se snáze, „without delay, difficulties, and ceremonies of a treaty" (President Jefferson Mr. Lincolnovi 13. 11. 1808. Moore: A Digest of international law, 7., str. 123). R-mi mírovými vyhne se stát mezinárodním komplikacím, které by mohla vyvolati válka. Nařízením r. může nesvědomitá vláda vyvolati snadno válečný stav a postaviti tak před fait accompli zákonodárné sbory, rozhodující podle ústavy o válce a míru, protože rozhodování o r-ích i nejmodernější demokratické ústavy států ponechávají moci vládní. I jako sankce válečného práva jsou válečné r. prostředkem pochybné ceny. Zkušenost učí, že se často míjejí se svým účelem: v posledních velikých válkách r. nařízené válčícími stranami málokdy pohnuly nepřítele k tomu, aby respektoval válečné právo, naopak dohnaly ho ponejvíce k úplně barbarské praksi ve válčení. Vedle všech uvedených nedostatků mají r. ovšem i stránku světlou. Poněvadž zákon lidskosti, praví Vattel (l. c., § 354), nařizuje národům, stejně jako jednotlivcům, aby dávali přednost prostředkům mírnějším, postačí-li tyto k dosažení spravedlnosti, kdykoliv panovník může se domoci r-mi spravedlivého odškodnění nebo vhodného zadostiučinění, má se přidržeti tohoto prostředku, méně krutého a méně osudného, než je válka. To je argument slabý pro ty, kdo mají přísné měřítko pro výkon spravedlnosti. Pro mezinárodně-právní poměry však ani dnes bez ceny není.
Literatura.
v. Alvensleben: „Unterseebootskrieg und Völkerrecht", 1916; v. Bardeleben: „Die zwangsweise Durchsetzung im Völkerrecht", 1930; Bartolus de Sassoferrato: „Tractatus de represaliis", vyd. z r. 1585; Basdevant: „L'action coercitive anglo-germano-italienne contre le Vénézuéla" v Revue générale de droit international public, 1904; týž: „Les déportations du Nord de la France et de la Belgique en vue du travail forcé et le droit international", 1917; Berner: „Repressalie“ v Deutsches Staatswörterbuch, 8., 1864; Bevilaqua: „Direito publico internacional", 2., 1911; Bluntschli: „Das moderne Völkerrecht der zivilisierten Staaten", 1878; Bourquin: „Règles générales du droit de la paix" v Académie de Droit International, Recueil des Cours, 1931-1.; G. Bower: „The Laws of War: Prisoners of War and Reprisals" ve sbírce The Grotius Society’s proceedings. Problems of the War, 1., 1916; de La Brière: „Evolution de la doctrine et de la pratique en matière de représailles" v Académie de Droit International, Recueil des Cours, 1928-2.; týž: „Evolution de la doctrine et de la pratique en matière de rétorsion et de représailles". Académie diplomatique Internationale. Séances et Travaux. 7—12, 1929; týž: „Représailles" v Dictionnaire diplomatique (vydala Académie diplomatique internationale); v. Bulmerincq: „Praxis, Theorie und Kodifikation des Völkerrechts", 1874; týž: „Die Staatsstreitigkeiten und ihre Entscheidung ohne Krieg" v Holtzendorffově Handbuch des Völkerrechts, 4., 1889; Burchardi: „Repressalien" v Staatslexikon (Rotteck), 12., 1865; Bynkershoek: „Quaestiones iuris publici", 1737; Calvo: „Le droit international théorique et pratique", 3., 5. vyd., 1896; Carnazza-Amari: „Eléments de droit international", 1880; Cavaglieri: „Note critiche su la teoria dei mezzi coerzitivi al difuori della guerra" v Rivista di diritto internazionale, 1915; týž: „Règles générales du droit de la paix". Académie de Droit International, Recueil des Cours, 1929-1.; Dareste: „Du droit de représailles". Séances et Travaux de l'Académie des Sciences Morales et Politiques, 1890; Despagnet-de Boeck: „Cours de droit international public", 1910; Diena: „Diritto internazionale", 1., 3. vyd., 1930; Ducrocq: „Représailles en temps de paix; blocus pacifique", 1901; Dupuis: „Un conflit entre Frédérie II et l'Angleterre au sujet des prises maritimes" v Annales de l'Ecole libre des sciences politiques, 1892; týž: „Le droit des gens et les rapports des Grandes Puissances avant le Pacte de la Société des Nations", 1921; Ebers: „Repressalie" v Staatslexikon, 4., 1911; Eitner: „Waren Frankreich und Belgien auf Grund des Vertrages von Versailles zur Besetzung des Ruhrgebietes berechtigt?", 1927; Erich: „Quelques observations sur les mesures de coercition ,pacifiques'", Revue de droit international, des sciences diplomatiques, politiques et sociales, 1926; van Eysinga: „La guerre chimique et le mouvement pour sa répression", Académie de Droit International, Recueil des Cours, 1927-1.; Falcke: „Die Friedensblockade". Niemeyers Zeitschrift für internationales Recht, 1909 a 1920; Fauchille: „Du blocus maritime", 1882; týž: „Les attentats allemands contre les biens et les personnes" v Revue générale de droit international public, 1915; týž: „Le bombardement aérien". Tamtéž, 1917; týž: „La guerre sous-marine allemande". Tamtéž, 1918; týž: „Traité de droit international public", 2., 1921, 1-3, 1923; Fiore: „Nouveau droit international public", 2., 1885; v. Freytagh-Loringhoven: „Die Satzung des Völkerbundes", 1926; Funck-Brentano a Sorel: „Précis du droit des gens", 3. vyd., 1900; Gante: „Die Besetzung der Stadt Dortmund durch französische Truppen vom 16. Januar 1923 bis zum 22. Oktober 1924", 1928; Garner: „International Law and the World War“, 2. sv., 1920; Gonsiorowski: „Société des Nations et problème de la paix“, 2., 1927; Griffoen (Hubertus): „De repressaliis". Lugduni Batavorum, 1775; Grotius: „De iure belli ac pacis“. Lib. 3., cap. 2; Guani: „Les mesures de coercition entre Membres de la Société des Nations". Revue générale de droit international public, 1924; týž: „La solidarité internationale dans l'Amérique latine“. Académie de Droit International, Recueil des Cours, 1925-3.; Guarini: „Le rappresaglie in tempo di pace: storia e dottrina“, 1910; Hall-Higgins: „Treatise on international law“, 8. vyd., 1924; Halleck: „Retaliation in war“. American Journal of International Law, 1912; Hautefeuille: „Des droits et des devoirs des nations neutres en temps de guerre maritime“, 3., 1868; Hatschek: „Völkerrecht als System rechtlich bedeutsamer Staatsakte“, 1923; Hershey: „Essentials of international law and organization“, 2. vyd., 1927; Pearce Higgins: „Enemy ships in port at the outbreak of war“. British Yearbook of International Law, 1922 až 1923; týž: „Retaliation in naval warfare“. Ibidem, 1927; Hill: „The Janina-Corfu-affair“. American Journal of International Law, 1924; Hogan: „Pacific blockade“, 1908; Holland: „Studies in international law“, 1898; týž: „The laws of war on land“, 1908; Hoijer: „Le Pacte de la Société des Nations", 1926; de l'Hôpital: „Des Moyens de Coercition autres que la Guerre entre Membres de la Société des Nations", 1926; Hudson: „How the League of Nations met the Corfu Crisis". Documents, Boston 1923, World Peace Foundation; Hurst: „Les immunités diplomatiques". Académie de Droit International, Recueil des Cours, 1926-2.; Hynie: „Válečné represálie a letecké bombardování", 1928; Jellinek: „System der subjektiven öffentlichen Rechte", 2. vyd., 1905; týž: „China und das Völkerrecht", Deutsche Juristenzeitung, 1900; Joseph-Barthélemy: „François de Vitoria" ve sbírce Les fondateurs du droit international, 1904; Kahle: „De justis represaliarum limitibus, cum a gentibus tum a statibus Imperii observandis", 1761; Kent: „Commentary on international law", 1866; Klüber: „Europäisches Völkerrecht", 2. vyd., 1851; týž: „Droit des Gens moderne de l'Europe", 1861; Lafargue: „Les représailles en temps de paix", 1898; Lammasch: „Das Völkerrecht nach dem Kriege", 1917; de Lapradelle-Politis: „Recueil des Arbitrages Internationaux", 1., 1905; Lawrence-Lowell: „The Corfu Crisis". Documents, Boston 1923, World Peace Foundation; Le Fur: „Des représailles en temps de guerre", 1919; týž: „Précis de droit international public", 1931; týž: „Le développement historique du droit international". Académie de Droit International, Recueil des Cours, 1932-3.; Legnano: „De bello, de reproesaliis et de duello", 1477. Vyd. Holland, 1917; de Louter: „Le droit international positif", 2. sv., 1920; Lutheroth: „Der Geisel im Rechtsleben", 1922; Maccoby: „Reprisals as a mesure of redress short of war". Cambridge Law Journal, 1924; v. Magyary: „Die internationale Schiedgerichtsbarkeit im Völkerbunde", 1923; Mandelstam: „La conciliation internationale d'après le Pacte et la jurisprudence du Conseil de la Société des Nations". Académie de Droit International, Recueil des Cours, 1926-4.; Manning: „Commentaries on the law of nations", 1875; Ch. de Martens: „Causes célèbres du droit des gens", 5 sv., 2. vyd., 1858 až 1861; F. von Martens: „Völkerrecht", 2., 1886; G. F. de Martens: „Précis du droit des gens", 2. vyd., 1864; Mas Latrie: „Du droit de marque ou droit de représailles au moyen-âge", 1866; Mérignhac: „Traité de droit international", 2., 1912; týž: „De la sanction des infractions au droit des gens commises, au cours de la guerre européenne, par les Empires du Centre". Revue générale de droit international public, 1917; Mérignhac-Lémonon: „Le droit des gens et la guerre de 1914—1918", 1921; Meurer: „Der Luisitaniafall", 1915; Milenkovitch: „Le problème de la sécurité européenne d'aprés les accords de Locarno", 1917; Moore: „A Digest of International Law", 7., 1906; Nicoglou: „L’Affaire de Corfou et la Société des Nations", 1925; Nys: „Le droit international", 2., 2. vyd., 1912; Oppenheim-Roxburgh: „International Law", 2. sv., 1920; Ortolan: „Règles internationales et diplomatie de la mer“, 1., 1864; Perels: „Das internationale öffentliche Seerecht der Gegenwart", 2. vyd., 1903; Perrinjaquet: „La guerre commerciale sous-marine". Revue générale de droit international public, 1916; Petrascu: „Les Mesures de Contrainte Internationale qui ne sont pas la Guerre entre États Membres de la Société des Nations", 1927; Philippe: „Le role de la Société des Nations dans l'affaire de Corfou", 1924; Phillimore: „Commentaries upon International Law", 3., 1873; Phillipson: „The international Law and Custom of ancient Greece and Rome", 2 sv., 1911; Pie: „Violation systématique des lois de la guerre par les Austro-Allemands. Les sanctions nécessaires". Revue générale de droit international public, 1916; Piédelièvre: „Précis de droit international public", 2 sv., 1894; Pillet: „Le droit de la guerre", 2 sv., 1892—1893; týž: „Les lois actuelles de la guerre", 1901; týž: „La guerre actuelle et le droit des gens". Revue générale de droit international public, 1916; týž: „Les Conventions de la Haye de 1899 et de 1907", 1918; Pistoye-Duverdy: „Traité des prises maritimes", 1859; Planas-Suarez: „Tratado de derecho internacional publico", 2 sv., 1916; Politis: „Les représailles entre États membres de la Société des Nations". Revue générale de droit international public, 1924; Poupard: „L'occupation de la Ruhr et le droit des gens", 1925; Pradier-Fodéré: „Traité de droit international public européen et américain", 6.; Ray: „Commentaire du Pacte de la Société des Nations", 1930; Redslob: „Histoire des grands principes du droit des gens", 1923; týž: „Théorie de la Société des Nations", 1927; Renault: „De l'application du droit pénal aux faits de guerre", 1915. Zvl. otisk ze Journal de droit international; Rivier: „Principes du droit des gens", 2., 1896; Robin: „Des occupations militaires en dehors des occupations de guerre", 1913; Albéric Rolin: „Le droit moderne de la guerre", 1., 1920; Henri Rolin: „L'Assemblée
50* de Genève et le conflit italo-grec“. Revue „Le Flambeau“, Bruxelles 1923; Rolland: „Les pratiques de la guerre aérienne dans le conflit de 1914 et le droit des gens“. Revue générale de droit international public, 1916; Saldaña: „La justice pénale internationale“. Académie de Droit International, Recueil des Cours, 1925-5.; Satow: „The Silesian loan and Frederick the Great“, 1915; Scholz: „Privateigentum im besetzten und unbesetzten Feindesland“, 1919; Schönborn: „Die Besetzung von Vera Cruz“, 1914; Schumann: „Die Repressalie“, 1927; Schücking-Wehberg: „Die Satzung des Völkerbundes“, 2. vyd., 1924; Spaight: „Aircraft in war“, 1914; týž: „Air bombardment“. British Yearbook of International Law, 1923/24; Spiropulos: „Flieger-Raids auf offene Städte als völkerrechtliche Repressalie“. Niemeyers Zeitschrift für internationales Recht, 1921; Staudacher: „Die Friedensblockade“, 1909; Stowell: „La théorie et la pratique de l'intervention“. Académie de Droit International, Recueil de Cours, 1932-2.; Stratis (Calogeropulos): „Le Pacte Général de renonciation à la guerre“, 1931; Strisower: „Der Krieg und die Völkerrechtsordnung", 1919; Strupp: „Das völkerrechtliche Delikt". Stier-Somlo: Handbuch des Völkerrechts, 3., 1920; týž: „L’incident de Janina". Revue générale de droit international public, 1924; týž: „L’intervention en matière financière". Académie de Droit International, Recueil des Cours, 1925- 3.; týž: „Das Werk von Locarno", 1926; týž: Heslo „Repressalienrecht" ve Wörterbuch des Völkerrechts und der Diplomatie, 2.; týž: „Der Kellogspakt im Rahmen des Kriegsvorbeugungsrechts", 1928; týž: „Eléments du droit international public", 2. vyd., 1930; Taube: „Etudes sur le développement historique du droit international dans l'Europe orientale." Académie de Droit International, Recueil des Cours, 1926-1.; Terhardt: „Die Repressalie und ihr Verhältnis zu den Rechten und Interessen unbeteiligter Staaten", 1916; Teyssaire: „Le blocus pacifique", 1910; Barcia Trelles: „Francisco de Vitoria et l'école moderne de droit international". Académie de Droit International, Recueil des Cours, 1927-2.; Travers Twiss: „The law of nations", 1875; Ullmann: „Völkerrecht", 2. vyd., 1908; Valery: „De la condition en France des ressortissants des puissances ennemies". Revue générale de droit international public, 1916; de Vattel: „Le droit des gens", vyd. z r. 1916; Del Vecchio e Casanova: „Le rappressaglie nei comuni medievali e specialmente in Firenze", 1894; Verdross: „Die völkerrechtswidrige Kriegshandlung und der Strafanspruch der Staaten", 1920; týž: „Règles générales du droit international de la paix" v Académie de Droit International, Recueil des Cours, 1929-5.; de Visscher (Charles): „L'interprétation du Pacte au lendemain du différend italo-grec". Revue de droit international et de législation comparée, 1924; týž: „La responsabilité des États", Bibliotheca Visseriana, 2., 1924; de Vitoria: „De Indis et de iure belli relectiones", vyd. Nys, 1917; v. Waldkirch: „Das Völkerrecht", 1926; Wehberg: „Le Protocole de Genève". Académie de Droit International, Recueil des Cours, 1925-2.; týž: „Le problème de la mise de la guerre hors la loi". Académie de Droit International, Recueil des Cours, 1928-4.; Werner: „Les prisonniers de guerre". Académie de Droit International, Recueil des Cours, 1928-1.; Westlake: „International Law"; 1910; týž: „Reprisals and war". Law Quarterly Review, 1909; Wheaton: „Elements of international law“, 1916; Wille: „Der Versailler Vertrag und die Sanktionen", 1925; Fischer Williams: „Le droit international et les obligations financières internationales qui naissent d'un contrat". Académie de Droit International, Recueil des Cours, 1923; Wolff: „lus gentium methodo scientifica pertractatum", 1749; Woolsey: „Introduction to the study of international law", 1879; Quincy Wright: „Opinion of Commission of Jurists". American Journal of International Law, 1924; Wurm: „Völkerrechtliche Selbsthilfe" v Staatslexikon (Rotteck), 14., 1843, a 12., 1848; Zorn: „Repressalie" v Stengel-Fleischmann: Wörterbuch des deutschen Staats und Verwaltungsrechts, 3., 1914; „La protection des populations civiles contre les bombardements." Consultations juridiques de A. Hammarskjöld, Sir George Macdonogh, Mr. W. Royse, Vittorio Scialoja, Marcel Sibert, Walter Simons, Jonkheer van Eysinga, A. Züblin. Genève, Comité international de la Croix Rouge; Société des Nations, Journal Officiel, 1923, 1924.
Ladislav Vošta

Citace:

Represálie. Slovník veřejného práva Československého, svazek III. P až Ř. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1934, s. 780-802.