Čís. 10348.

Služební poměry zaměstnanců místní dráhy Frýdlant-Bílá. Nutné důvody výpovědní při definitivních zaměstnancích jsou uvedeny v § 42 služ. řádu výčetmo.
Úsporným opatřením jest též nahražení vypověděného definitivního zaměstnance pomocnou sílou s nižším platem.
(Rozh. ze dne 22. listopadu 1930, Rv II 511/30.)
Žalobce, zaměstnanec místní dráhy Frýdlant-Bílá, dostal výpověď ze služebního poměru. Jeho žalobě proti místní dráze, by výpověď byla prohlášena nezákonnou, oba nižší soudy vyhověly, odvolací soud mimo jiné z těchto důvodů: Odvolací soud souhlasí s názorem prvého soudu, že nutné důvody výpovědi jsou v třetím odstavci § 42 služ. ř. vypočteny výčetmo. V prvém odstavci § 42 služ. řádu jest stanoveno, že služební poměr zaměstnanců provisorních může býti kdykoliv bez udání důvodů zrušen a že v tomto případě jest výpovědní lhůta šestinedělní. Druhý odstavec tohoto § upravuje výpověď u zaměstnanců definitivních tak, že jejich služební poměr zaniká po tříměsíční výpovědi z nutných důvodů. V třetím odstavci stanoveno, že za nutný důvod jest považovati omezení podniku a různá opatření z důvodů úsporných. Smysl těchto ustanovení služebního řádu jest jasný. Definitivní zaměstnanci, pokud jde o výpověď, měli míti výhodnější postavení, než měli doposud podle předpisů o věcech osobních. Tříměsíční lhůta výpovědní byla ponechána v platnosti, avšak důvody výpovědí byly přesně vymezeny. Tomu zřejmě nasvědčuje imperativní doslov třetího odstavce »Za nutný důvod považovati jest. . . .« Pak následuje výpočet těchto nutných důvodů, omezení podniku a různá opatření z důvodů úsporných bez jakéhokoliv dodatku, z něhož by bylo lze usuzovati, že jde jen o výpočet příkladmý, jako »zejména«, »obzvláště« a pod. Kdyby tento výpočet důvodů výpovědi byl jen příkladmý, takže by pod pojem nutného důvodu bylo lze zahrnouti i služební poklesky, jak míní odvolání, mohla by žalovaná zrušení služebního poměru výpovědí přivoditi, i kdyby tu nebylo podmínek pro propuštění na základě nálezu disciplinární komise (§ 31, čtvrtý odstavec čís. 5 služ. řádu), aneb pro propuštění bez jakéhokoli řízení z důvodů výčetmo uvedených v § 43 čís. 1—4 služ. ř. Při tomto názoru žalované strany by arci omezení práva výpovědi ve smyslu § 42 odstavec druhý a třetí nemělo pro zaměstnance valné ceny. K vývodům odvolatelky, že se touto normou služebního řádu stanoví odchylka od zásady § 1159 a násl. obč. zák. a § 20 a násl. zák. o obch. pomocnících, podle níž výpověď se strany zaměstnavatele není omezena zvláštními důvody, stačí uvésti, že bylo na ní, by doslov zmíněného ustanovení služebního řádu byl upraven tak, by vylučoval výklad ve směru pro ni nepříznivém.
Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody:
Žalovaná místní dráha Frýdlant-Bílá opřela písemnou výpověď žalobce ze svých služeb ze dne 30. září 1928 výslovně o důvody § 42 služebního řádu — schváleného výnosem ministerstva železnic ze dne 27. března 1925, čís. 64828/1924 —, o němž nižší soudy správně dolíčily, že byl pro žalobce závazný a že žalobce závazně neujednal se žalovanou drahou, že jeho služební poměr bude posuzován podle služebního řádu státních železničních zaměstnanců. Podle § 40 služebního řádu pro zaměstnance místní dráhy Frýdlant-Bílá zaniká služební poměr železničních zaměstnanců mimo jiné též výpovědí (§ 40 čís. 2) a podle druhého odstavce § 42 služ. ř. lze zaměstnance definitivní vypověděti jen z nutných důvodů a lhůta výpovědní jest tříměsíční. Za nutný důvod jest považovati podle přesného doslovu třetího odstavce § 42 služ. řádu omezení podniku a různá opatření z důvodů úsporných. Ježto jest nesporno, že žalobce byl ve službách žalované místní dráhy zaměstnancem, definitivním, jde ve sporu především o to, zda žalovaná důvodně použila ustanovení § 42 k výpovědi žalobce čili nic. Nižší soudy zcela správně vyložily předpis třetího odstavce § 42 služ. řádu, že nutné důvody výpovědní jsou v něm uvedeny výčetmo, jen důvody dva, omezení podniku a různá opatření z důvodů úsporných, a lze v této otázce odkázati dovolací vývody k důvodům napadeného rozsudku a jen připomenouti, že se nepřípadně dovolávají pro jiný výklad tohoto ustanovení předpisů exekučního řádu, přezírajíce, že podle § 1 služ. řádu jest tento řád nedílnou součástí služební smlouvy a že proto pro výklad předpisů služebního řádu bylo by použiti jen obecných vykládacích pravidel o smlouvách (§ 914 a násl. obč. zák.), avšak toho nebylo tu ani třeba. poněvadž doslov druhého a třetího odstavce § 42 služebního řádu nemá dovolací soud za nejasný. Ve sporu jde tedy jen o to, zda žalovaná místní dráha byla oprávněna žalobce vypověděti ve smyslu druhého a třetího odstavce § 42 služ. řádu a zda měla pro výpověď nutný důvod. Žalovaná ve sporu tvrdila, že žalobci dala výpověď z důvodů úsporných. Nižší soudy dospěly k závěru, že tyto důvody žalovaná k propuštění žalobce neměla. Než neprávem. Bylo výpovědí svědka inženýra Josefa P-a — jíž napadený rozsudek pro své rozhodnutí použil — zjištěno, že místo, jež žalobce na stanici Bílá jako podúředník zastával, rozhodla se žalovaná obsaditi jen zřízencem, zaměstnancem nižší služební skupiny, a že také skutečně po žalobcově odchodu toto místo bylo obsazeno pouhým zřízencem, tedy služební osobou s nižším služebním platem, čímž žalovaná dráha docílila nepochybně úspory v osobních nákladech služebních. Napadený rozsudek usuzuje z toho, že žalovaná dráha po žalobcově propuštění přijala nové zaměstnance, Bohumila S-a za úředníka ke správě provozu a Rudolfa H-a za kancelářského pomocníka pro staniční úřad ve Frýdlantě, že se žalobcovo propuštění nestalo z důvodů úsporných. Dovolání vytýká v tomto bodu napadenému rozsudku, že nepřihlédl k důležité okolnosti, svědkem inž. Josefem P-em potvrzené, že oba noví zaměstnanci Bohumil S. a Rudolf H. byli žalovanou dráhou přijati jen za kancelářské pomocníky a že se v této otázce nevypořádal s odvolacími vývody, dospěv k vadnému konečnému závěru, že žalovaná dráha nebyla ani při výpovědi žalobce vedena úspornými důvody, ana po jeho odchodu ze služeb obsadila jedno místo kancelářského pomocníka u správy provozu dokonce úředníkem. Než tato okolnost, která za sporu v prvé stolici nebyla ani stranami přednesena, nýbrž vyšla najevo jen při výslechu svědka Josefa P-a, neměla by pro spor rozhodnou důležitost, poněvadž šlo o služební místo jiné, než místo uprázdněné propuštěním žalobce. Žalovaná dráha předložila výkazy, z nichž nižší soudy zjistily, že v roce 1927 pokles provozních příjmů ve stanici Bílé, v níž byl žalobce přednostou — v poměru k roku 1926 činil 78561 Kč. Tím postačitelně odůvodnila své rozhodnutí pro úsporná opatření, z toho, že inž. Josef P. nepředložil též výkaz o provozních příjmech za rok 1928 nelze dovozovati, že žalovaná neměla příčiny použíti u žalobce úsporných opatření, v třetím odstavci § 42 služ. řádu jí vyhrazených, najmě an sám žalobce za sporu v prvé stolici tvrdil, že se již v prosinci 1927 Usnesla správní rada žalované dráhy na jeho výpovědi, stejně jako na výpovědi přednosty stanice ve Starých Hamrech. Dovolacímu soudu postačil již prvý důvod, že se žalovaná rozhodla obsaditi místo přednosty stanice v Bílé zaměstnancem nižší skupiny, podobně jako dříve ve Starých Hamrech, čímž nepochybně docílila úspory na služebním platu s místem spojeným. Nesejde proto na tom, zda žalovaná měla proti žalobci též námitku pro jeho chování, poškozující její obchodní zájmy a netřeba ani uvažovati, zda byly opodstatněné, aneb jiné námitky z jeho služebních provinění, které by mohly býti důvodem k zavedení kárného řízení, po případě k jeho potrestání některým z trestů uvedených v § 31 neb 43 služeb. řádu, poněvadž ve sporu jde jen o to, zda měla důvod k výpovědi žalobce podle § 42 služeb. řádu, kteréhož ustanovení proti němu skutečně jen použila. Z dolíčených úvah dospěl dovolací soud k závěru, že žalovaná místní dráha dala důvodně žalobci výpověď ve smyslu třetího odstavce § 42 služeb. řádu z důvodů úsporných, použivši svého smluvně jí vyhrazeného práva, a uplynutím tříměsíční výpovědi zanikl 31. prosincem 1928 služební poměr žalobcův podle § 40 čís. 2 a § 42 služeb. řádu a žalobní jeho nároky, opírající se o mylný předpoklad, že služební poměr nezanikl — nejsou opodstatněné.

Citace:

č. 10348. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 767-770.