Čís. 10054.

Bylo-li pravoplatným mezitímním rozsudkem uznáno právem, že jest žalobní nárok na bolestné důvodem po právu, není žalobce vyloučen z práva, domáhati se v jednám po mezitímním rozsudku kromě bolestného ještě náhrady ušlého a v budoucnosti ucházejícího výdělku.
(Rozh. ze dne 27. června 1930, R I 437/30.)
V žalobě o náhradu škody domáhal se žalobce původně jen zaplacení 100000 Kč bolestného, prohlásil však, že si vyhražuje vznésti další nároky ze škodlivé události, o niž jde, zvláštní žalobou. Při ústním jednání dne 27. června 1926 usnesl se soud prvé stolice, že zprvu má býti jednáno jen o tom, je-li žalobní nárok důvodem po právu, a vynesl dne 27. října 1928 mezitímní rozsudek, jímž v podstatě uznal, že žalobní nárok důvodem po právu néní. Právoplatným rozsudkem odvolacího soudu ze dne 11. února 1929 bylo uznáno právem, že žalobní nárok na zaplacení bolestného z úrazu dne 26. února 1928 jest po právu co do důvodu jednou polovicí, druhou nikoli. Za dalšího řízení na prvém soudě navrhl žalobce rozšíření žaloby o další nároky na zaplacení ušlého výdělku za 15 neděl a o placení doživotního důchodu 90 Kč týdně. Soud prvé stolice zamítl návrh na rozšíření žaloby. Důvody: Návrh na rozšíření žaloby jest opožděn, poněvadž proti, mezitímnímu rozsudku vynesenému o nároku na bolestné, bylo podáno odvolání, takže se pak již rozšíření žalobní žádosti, změna žaloby nepřipouští (§ 483 třetí odstavec a §§ 235 a 393 c. ř. s.). Rekursní soud připustil rozšíření žalobního žádání. Důvody: I rozsudek odvolacího soudu ze dne 11. února 1929 jest rozsudkem mezitímním a rozhoduje tudíž jen o tom, zda a pokud žalobní nárok, který jest svou povahou nárokem na náhradu škody z důvodu poškození žalobce na těle jest důvodem po právu (§ 393 prvý odstavec c. ř. s.) proto, že žalobce vznesl před vydáním tohoto rozsudku jen nárok na zaplacení bolestného a důsledkem toho v rozsudku tom bylo vysloveno, že žalobní nárok na zapla- cení bolestného jest co do důvodu po právu jednou polovicí, druhou polovicí nikoli, nelze vzhledem k povaze rozsudku mezitimního a žalobního nároku na zaplacení bolestného vyloučiti žalobce z práva, by se v tomto sporu nedomáhal kromě bolestného ještě náhrady ušlého a v budoucnosti ucházejícího výdělku. Neboť právoplatným mezitímním rozsudkem bylo ve skutečnosti uznáno, že žalobce má proti žalovanému nárok na náhradu škody, jež mu vůbec vznikla ze škodné události. Jaké jednotlivé nároky a v jaké výši mu příslušejí, bylo vyhraženo jednání a rozhodnutí po právoplatném mezitímním rozsudku. Neprávem tudíž zamítá napadené usnesení návrh na rozšíření žaloby jako opožděný s poukazem k tomu, že »proti mezitímnímu rozsudku vynesenému ohledně nároku na bolestné bylo podáno odvolání« a k ustanovení § 483 třetí odstavec c. ř. s., jež prohlašuje nepřípustnou změnu žaloby jen během řízení odvolacího. Přípustnost rozšíření žalobního žádání jest tudíž i tu posuzovati podle § 235 c. ř. s. A tu jest zajisté za to míti, že rozšířením žalobní prosby na náhradu ušlého a v budoucnosti ucházejícího výdělku nenastane značné stiženi nebo prodloužení jednání, to tím méně, an žalobce si již v žalobě vyhradil uplatnění dalších nároků na náhradu škody a připuštěním navrženého rozšíření žaloby se takto zabrání dalšímu novému sporu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Vývody dovolacího rekursu nejsou s to, by vyvrátily nebo seslabily správnost důvodů napadeného usnesení pro názor soudu rekursního, že tu jde o rozšíření žalobní prosby ve smyslu § 235 c. ř. s. a že pro připuštění tohoto rozšíření jsou tu zákonné předpoklady. Stačí proto stěžovatele především odkázati na správné odůvodnění napadeného usnesení. Skutečnost, že si žalobce v žalobě vyhradil uplatnili další případné nároky na náhradu škody zvláštní žalobou a že je nyní uplatňuje rozšířením žaloby, na věci nemůže nic změniti, neboť žalobce, třeba že si vyhradil své další případné nároky na náhradu škody uplatňovati zvláštní žalobou, nepozbyl tím práva nároky ty uplatnili také rozšířením prosby žalobní v žalobě již podané.

Citace:

Čís. 10054.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 183-184.