Čís. 10063.

Záměnou dluhopisů válečných půjček za náhradní dluhopisy podle § 15 zákona ze dne 30. září 1924, čís. 216 sb. z. a n., nezanikla část upisovatelova dluhu, jež nebyla zajištěna válečnými půjčkami.
Měla-li býti část zápůjčky nezajištěná válečnými půjčkami zaplacena tím způsobem, že si upisovatel opatří nebo mu banka opatří hypotekární zápůjčku, převzala banka risiko úpisu, t. j. učinila sama placení zápůjčky jí poskytnuté závislým na sjednání hypotekární zápůjčky a nemůže požadovati na upisovateli hotové zaplacení, nedošlo-li bez upisovatelovy obmyslnosti k sjednání hypotekární zápůjčky.
(Rozh. ze dne 28. června 1930, Rv I 1580/29.)
Žalovaný upsal prostřednictvím žalující banky válečnou půjčku, na niž mu banka poskytla zápůjčku, již zajistil do 75% lombardem válečných půjček, zbývajících 25% mělo býti zajištěno knihovně. Ke knihovnímu zajištění však nedošlo. Po vydání zákona ze dne 30. září 1924, čís. 216 sb. z. a n. byla provedena výměna válečných půjček za náhradní dluhopisy. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení nekrytého zbytku zápůjčky. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Podle skutkového zjištění dostal sběratel (Werber) R. od žalobkyně poukazy (Werberanweisungen), v nichž bylo mimo jiné, že žalobkyně provede hypotekární zápůjčky jinou bankou a že 25% upisovací částky má býti knihovně zajištěno, že k provedení úpisu dojde s provedením zápůjčky. Dále bylo zjištěno, že ani žalobkyně ani žalovaný neprovedli knihovní zajištění částky odpovídající 25% upisovací sumy na nemovitost žalovaného. Žaloba byla podána v prosinci 1928, výměna válečných půjček za náhradní dluhopisy a odpis 75% provedeny byly podle tvrzení žalobkyně v prosinci 1927. Dovolací soud nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že záměnou dluhopisů válečných půjček za náhradní dluhopisy podle § 15 zák. 216/24 zanikl celý dluh žalovaného. Tak široce nelze vyložiti tento předpis, v němž se praví výslovně, že zástavní věřitel jest povinen přijati celou položku odškodňovacích dluhopisů na úplné zaplacení jistinného dluhu zajištěného válečnými půjčkami. V souzeném případě zajištěno bylo lombardem jen 75% kapitálového dluhu a jen tato část zanikla podle § 15 Nezáleží na tom, že v čase účinnosti zákona nebyla částka 25% dosud zajištěna hypotékou, postačí, že ne¬ byla zajištěna válečnými půjčkami. Není také důvodu pro právní názor soudu prvé stolice, že žalobkyně rozšířila lombardní ručení mlčky i na zbývajících 25%. Přes to není žalobní nárok oprávněn. Ze skutkového přednesu žalobkyně ve spojení s dopisy a se skutkovými zjištěními nelze dovoditi než, že 25% nezajištěných válečnými půjčkami mělo býti podle smlouvy žalobkyni zaplaceno tím způsobem, že si žalovaný opatří nebo žalobkyně mu opatří hypotekární zápůjčku, kterou žalobkyně v dopise ze dne 16. listopadu 1918 uznala za postačitelnou dokonce částkou 1900 K. Tak bylo smluveno mezi stranami. Postačí představiti si poměry, za nichž došlo k úpisu válečných půjček. Žalobkyni, podobně jako jiným peněžním ústavům, šlo o to, by získala pokud možno nejvíce úpisů, a snažila se proto je usnadniti i upisovatelům, kteří neměli potřebné hotovosti. Proto dala sběrateli R-ovi poukaz znění shora uvedeného a jednala ještě v roce 1918 se žalovaným o knihovní vklad, omlouvajíc se mu, proč se jí nepodařilo získati pro něho hypotekární úvěr, a odkazovala ho na jiný peněžní ústav. Z toho jest dovoditi, že nešlo jen o ochotu posečkati nějaký čas, aneb o pohnutku pro žalobkyni nezávaznou, nýbrž o smluvní ustanovení, podle něhož se zaplacení zápůjčky poskytnuté žalobkyni žalovanému mělo státi penězi, jež žalovaný si měl opatřiti hypotekární zápůjčkou, jinak žalobkyně nebyla oprávněna požadovati na něm hotové zaplacení. Žalobkyně převzala toto risiko úpisu, t. j. učinila sama placení zápůjčky jí poskytnuté závislým na sjednání hypotekární zápůjčky. Že k tomu nedošlo, není sporné. Žalobkyně sama odepřela opatřiti potřebnou zápůjčku nebo jen úvěr a omezila svou součinnost na rady. Že žalovaný jednal obmyslně, neopatřiv si zápůjčky, nebylo tvrzeno a z jeho dopisů plyne přimý opak toho. Ježto dovolací soud posoudil věc jinak než soud odvolací, nepotřebuje se zabývati právními názory tohoto soudů i výtkami mu činěnými. Nezáleží na tom, zda žalovaný uznal dluh, neboť neměl důvodu jej popříti, an byl do tří čtvrtin zajištěn válečnými půjčkami a co do zbytku záleželo na žalobkyni, zda žalovanému opatří potřebný úvěr. Dovolatelka sama uznává, že sjednání zápůjčky mělo žalovanému poskytnouti možnost zaplatiti zbývajících 25%, připouští dále, že se nezdařilo sjednání potřebné zápůjčky, nemůže proto požadovati na žalovaném hotové zaplacení, jež učinila závislým na této zápůjčce. Důsledky toho všeho musí nésti jen ona. Bylo již shora řečeno, že nešlo o způsob placení, nýbrž o předpoklad placení, nezáleží proto ani na doslovu úpisu, t. j. slovech »unter den in der amtlichen Zeichnungsverordnung mitgeteilten Bedingungen«. Poukaz na rozhodnutí čís. 3151 nemá očekávaného významu, ježto jde o rozdílný základ skutkový.

Citace:

Čís. 10063.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 198-200.