Čís. 10367.

Rozluky podle § 17 rozl. zák. lze se domáhati i tehdy, bylo-li žalobě o rozvod manželství od stolu a lože vyhověno podle zjištění získaných výslechem stran.
(Rozh. ze dne 5. prosince 1930, R I 849/30.)
Na manželovu žalobu byl právoplatnými rozsudky procesního i odvolacího soudu povolen rozvod manželství od stolu a lože z viny obou stran, protože si manželé vzájemně těžce ubližovali, protože se opětovně a citelně na cti uráželi a protože mezi nimi nastal hluboký rozvrat manželský, k němuž přispěli oba manželé rovným dílem. Na podkladě těchto rozsudků vyslovily nižší soudy na manželův návrh rozluku manželství podle § 17 rozl. zák., došedše k přesvědčení, že by skutečnosti, vyšlé najevo ve sporu o rozvod, byly již tehdy odůvodnily výrok o rozluce podle § 13 písm. e) a h) rozl. zákona, kdyby oň bylo bývalo žalováno. Zároveň převzaly do rozlukového usnesení také výrok o vině z rozsudku o rozvod. Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody:
Dovolací rekurs manželky by mohl míti úspěch jen za předpokladů § 16 nesp. říz., jichž tu není. Stěžovatelka spatřuje zřejmý rozpor rozhodnutí se zákonem v tom, že prý v rozvodovém sporu bylo zjištěno jen výslechem stran, že k odpuštění nedošlo, že manželka i ještě později manželu nadávala a že se manželé chovali způsobem, který vedl k hlubokému rozvratu. Stěžovatelka napadá takto v nesporném řízení zjištění skutečností ve sporu rozvodovém a zastává názor, že v řízení rozlukovém podle § 17 rozl. zákona nelze přihlížeti k tomu, co bylo zjištěno ve sporu rozvodovém výslechem stran, protože tohoto průvodu nelze v rozlukovém řízení použíti a protože nesporný soudce může vysloviti rozluku jen, kdyby ji byl býval mohl vysloviti i sporný soudce. Tento názor jest mylný. I kdyby bylo tvrzení stěžovatelčino o jediném důkazu výslechem stran o určitých skutečnostech v této všeobecnosti pravdivé (ač není), nic by jí to neprospělo. Nejvyšší soud vyslovil již v plenárním usnesení ze dne 9. února 1921, čís. pres. 163/21, uveřejněném pod čís. 918 sb. n. s. a zevrubně odůvodnil i v dalším rozhodnutí čís. 1711 sb. n. s., že lze povoliti rozluku manželství podle § 17 rozl. zák. i na podkladě rozsudku pro zmeškání (což jest ještě méně, než kontradiktorní rozsudek, vybudovaný třebas jen na výslechu stran), vyslovil dále, že zákon nijak nepředpisuje, aby rozlukové důvody v mimosporném řízení podle § 17 rozl. zákona byly zjištěny objektivně podle zásad platných pro rozlukové spory a posléze, že se zákon nezmiňuje o způsobu, jakým byly skutečnosti zjištěny ve sporu rozvodovém. Důvody rozhodnutí čís. 1711 sb. n. s. výslovně pojednávají také o případu, že by bylo žalobě o rozvod vyhověno podle zjištění získaných výslechem stran. Nejvyšší soud.nemá příčiny, by se v souzeném případě uchýlil od zmíněných právních názorů a odkazuje stěžovatelku na podrobné důvody citovaných rozhodnutí. Pokud jde o výrok o vině, převezme jej rozlukové usnesení podle § 17 rozl. zák. prostě z právoplatného rozsudku rozvodového, neobírajíc se již otázkou viny.

Citace:

č. 10367. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 802-803.