Čís. 10170.

Byla-li v nájemní smlouvě vymíněna předchozí výpověď a bylo-li jí třeba k tomu, by se zabránilo mlčky učiněnému obnovení jejímu, nelze použiti předpisu § 569 c. ř. s. Dáním výpovědi nebyla smlouva s podmíněnou končící lhůtou přeměněna ve smlouvu s končící lhůtou nepodmíněnou.
(Rozh. ze dne 25. září 1930, Rv II 505/30.)
Žalovaný spolek měl od žalobců propachtovaný pozemek na dobu deseti let až do 30. září 1929. Oběma stranám příslušelo právo vypověděti smlouvu na půl roku, s tím, že kdyby tak neučinily, prodloužila by se smlouva samočinně za stejných podmínek na dalších pět let. Žalobci dali žalovanému výpověď ke dní 30. září 1929, žalovaný spolek však užíval pozemku i po tomto dni, pročež se domáhali žalobci na žalovaném žalobou, o niž tu jde, vyklizení pozemku. Žalobu zadali na soudě dne 11. listopadu 1929. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby. Odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Tím, že v souzeném případě byla dána včas výpověď, bylo docíleno, že se smlouva skončila určitého dne, 30. září 1929. Smlouva končící s podmínečnou lhůtou, byla takto přeměněna ve smlouvu s končícím termínem nepodmíněným. U každé takové smlouvy ustanovuje zákon (§§ 1114 obč. zák., 569 c. ř. s.), že se mlčky obnovuje, jestliže nájemník (pachtýř) po uplynutí doby pokračuje v užívání a pronajímatel se tomu nevzepře tím, že do čtrnácti dnů po projití nájemního (pachtovného) času podá žalobu o vrácení najatého předmětu. O tom, že žalovaná strana i po naznačené době předmětu nájemního nadále užívala a dokonce ho užívá do dneška, není sporu. Žalobkyně však opomenula podati včas žalobu, jež došla soudu teprve dne 11. listopadu 1929, tedy po uplynutí čtrnáctidenní lhůty, končící již dne 14. října 1929. Z doslovu § 569 c. ř. s. jest však zjevno, že účinek rušící mlčky učiněné obnovení nájemní (pachtovní) smlouvy, má jen žaloba včas, t. j. do čtrnácti dnů podaná (viz Ehrenzweig: II. 469; GI. U. N. F. 4339; sb. n. s. čís. 9002).
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Dovolatelé právem vytýkají, že odvolací soud posoudil věc nesprávně po stránce právní, zamítnuv žalobu z důvodu, že pachtovní smlouva byla v souzeném případě podle § 569 c. ř. s. a § 1114 obč. zák. mlčky obnovena tím, že žalující strana nepodala včas žalobu o vrácení pachtovního předmětu. Nelze sice dovolatelům přisvědčiti v tom, že žalovaná strana nevznesla za řízení v prvé stolici námitku, že žaloba jest opožděna, nebyvší podána ve lhůtě čtrnácti dnů po vypršení pachtovního času, neboť tato námitka jest zřetelně obsažena v přednesu žalované strany, ale tato námitka není důvodná. Ustanovení § 569 c. ř. s. má podle jasného doslovu zákona na mysli jen takové nájemní nebo pachtovní smlouvy, které zanikají vypršením času, aniž jest potřebí výpovědi ke zrušení smlouvy nebo k tomu, by se zabránilo mlčky učiněnému obnovení jejímu (§ 1114 obč. zák.). V souzeném případě byla však předchozí výpověď ve smlouvě vyměněna a bylo jí potřebí k tomu, by se zabránilo mlčky učiněnému obnovení jejímu, takže ustanovení § 569 c. ř. s., jímž byl doplněn předpis § 1114 obč. zák., nelze tu použiti. S tímto stanoviskem nejsou nijak v rozporu rozhodnutí čís. 4944, 9002 a 9325 sb. n. s., která mají jiný skutkový a právní základ. Praví-li odvolací soud, že výpovědí byla smlouva s podmínečnou končící lhůtou přeměněna ve smlouvu s končícím termínem nepodmíněným, není to správné, neboť výpověď byla úkonem jednostranným, smluvně vyhraženým, a byla-li dána, stalo se to podle smlouvy a nebyla tím smlouva změněna. Pachtovní smlouva následkem výpovědi zanikla dnem 30. září 1929 a pachtýř nemohl býti v nejistotě o tom, že propachtovatelé nechtějí ve smlouvě pokračovati, davše mu to najevo způsobem každou pochybnost vylučujícím. Užívá-li přes to věci dále, činí tak bez právního důvodu.

Citace:

Čís. 10170. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 409-410.