Čís. 10040.

Předpisem § 142 obč. zák. jest se říditi také, bylo-li manželské spolužití zrušeno bez soudního rozhodnutí.
Není zřejmou protizákonností, bylo-li dlíte přisouzeno jednomu z rodičů za trvání faktického rozloučení manželského společenství, o jehož zavinění není ještě manželským sporem rozhodnuto.
(Rozh. ze dne 26. června 1930, R I 410/30.)
Opatrovnický soud ponechal u matky dítě manželů, žijících fakticky odloučeně. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno usnesení opatrovnického soudu, že dítě má zůstati u matky ve výživě a vychování. Do takového usnesení lze si podle § 16 nesp. říz. stěžovali jen pro zřejmou nezákonnost, zřejmý rozpor se spisy nebo pro zmatečnost. Stěžovatel stěžuje si pro nezákonnost a snaží se ji dolíčiti tvrzením, že nižší soudy obmezily protizákonným způsobem jeho otcovskou moc, přisoudivše dítě matce, ač bylo v rozvodovém sporu zjištěno, že neměla zákonného důvodu a práva odejíti z domácnosti stěžovatelovy ke svým rodičům, a že nemá nároku na rozvod manželství od stolu a lože, z čehož stěžovatel usuzuje, že nemá ani práva zadržovali mu dítě. Těmto vývodům nelze přisvědčiti. Otcovskou moc stěžovatelovu neobmezily teprve nižší soudy, učinil tak sám zákon ustanovením § 142 obč. zák., že při zrušení manželského společenství nerozhoduje otec o tom, u kterého z rodičů má býti dítě živeno a vychováváno, nýbrž soud. Vůle otcova nahražuje se tu soudním rozhodnutím, soud pak musí se říditi zájmem dítěte. Dítě může býti přikázáno i onomu manželu, jenž jest sám vinen na rozvodu neb na rozluce manželství, vyžaduje-li tak prospěch dítěte. Ač § 142 obč. zák. upravuje výslovně jen případy, kde manželské společenství
61* bylo zrušeno soudním rozvodem nebo rozlukou, jest se jím říditi, i když se tak stalo bez soudního rozhodnutí, neboť i tu musí býti rozhodujícím zájem dítěte, a dítě jest pod zvláštní ochranou zákona a soudu. Podle § 93 obč. zák. není arci žádný manžel oprávněn zrušiti manželské společenství bez soudního svolení, nemůže býti proto schválen nynější stav, že matka dítěte bydlí, nemajíc soudem povolen ani rozvod ani oddělené bydliště, mimo manželovu domácnost, avšak na tomto nezákonném stavu není stěžovatel bez viny, neboť ani se soudně nedomáhá toho, by se manželka k němu vrátila, ani nežádá o rozvod z viny manželčiny. Nebylo-li by zákonné překážky proti přisouzení dítěte matce, kdyby si stěžovatel vymohl rozvod manželství z viny matčiny, poněvadž ho svémocně opustila, nemůže býti nezákonností ani, když bylo dítě matce přisouzeno za trvání faktického rozloučení manželského společenství, o jehož zavinění není ještě manželským sporem rozhodnuto. Výtka zřejmé nezákonnosti jest tedy neopodstatněna.

Citace:

Čís. 10040.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 165-166.