Čís. 10164.

Měla-li záložna ve stanovách jako obor působnosti také přijímání a dobývám pohledávek svých členů, musila si počínati sice s odbornou pečlivostí podle § 1299 obč. zák., ale nebyla jí uložena povinnost, by za všech okolností ihned nastupovala žalobou a exekucí, zejména tam, kde by výsledek sporu a exekuce mohl býti zmařen vyhlášením vyrovnání neb úpadku. Pokud nelze záložně vytýkati nedbalost při uplatňování dobrovolného zástavního práva.
(Rozh. ze dne 20. září 1930, Rv II 592/29.)
Martin K. postoupil žalobkyni pohledávku na náhradu 18.414 Kč proti žalované záložně, kteroužto obchodní pohledávku měl proti firmě V. a kterou za účelem vydobytí postoupil žalované záložně, avšak následkem upadnutí firmy V. do konkursu stala se pohledávka ta nedobytnou. Náhradní nárok proti záložně odůvodňovala žalobkyně v podstatě tím, že žalovaná otálela s vymáháním pohledávky proti firmě V. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: První soud posoudil správně věc po stránce právní, neshledav, že se žalovaná prohřešila na smlouvě s Martinem K-em. Poměr mezi nimi jest posuzovati podle § 1009 obč. zák. a nikoliv podle § 1299 obč. zák., neboť záložna není odborníkem jako advokát. Chtěl-li Martin K. svou pohledávku na firmě V. vydobývati podle zásad vědy právní,, měl se obrátiti na znalce právníka, na advokáta, jakž učinil ohledně vydobývání své druhé pohledávky. Nelze tedy, jak se mylně odvolatelka domnívá, klásti na žalovanou totéž měřítko jako na advokáta, neboť žalovaná nepřijala smlouvou o postupu na sebe povinnosti podle § 1299 obč. zák., nejsouc odbornicí v právech, nýbrž podle § 1009 obč. zák. K. věděl, že před ním již více věřitelů postoupilo žalované své pohledávky ve výši asi 80.000 Kč a že to s firmou V. stojí špatně. K. se při postupu své pohledávky vyjádřil, by záložna konala cokoli, čím by se vydobytí pohledávky docílilo. Věděl tedy, že se žalovaná bude snažiti vydobýti postoupenou pohledávku smírnou cestou, jinak byl by dobývání i této pohledávky svěřil advokátovi, jakž učinil s jinou pohledávkou. Podle toho ponechal K. záložně rozhodnouti se pro způsob, jak se má jeho pohledávka vydobývati. Žalovaná neměla k dobývání pohledávky K-ovy exekuční titul, ani neměla příkaz od K-y, by pohledávku jím postoupenou zažalovala a tím získala exekuční titul, takže žalovaná nemohla nijak nutiti firmu V., by jí něco dala do zástavy ke krytí postoupených pohledávek. Žalovaná docílila na firmě V., že se rozhodla postoupiti jí buď směnky nebo dáti dřevo do zástavy. Směnky záložna odmítla, poněvadž byly již dříve postoupeny bance Ú. I vzala žalovaná od firmy do zástavy část dříví, kdežto ostatní dříví, t. zv. francouzské dříví, firma jí do zástavy dáti nechtěla. Žalovaná ji k tomu nikterak nemohla nutiti. Při realisaci zástavního práva postupovala žalovaná, jak mohla, opět smírně a v dohodě s firmou V., která jinak by ohlásila úpadek, kdyby přišlo skutečně k prodeji dříví. Proto se žalovaná snažila dříví raději v menších dílech rozprodati, jak první soud zjistil, a to i s pomocí jmenované firmy, která pak pohledávky za dříví od ní prodané postupovala žalované. Neprávem míní žalobkyně, že tu byla kolise zájmů této firmy a zájmů věřitelů, kteří žalované pohledávky postoupili, neboť šlo o postup pohledávek z prodeje dříví firmou k prospěchu oněch pohledávek od věřitelů záložně postoupených. Odvolatelka mylně uvádí, že dříví dala do zástavy firma V. také pro pohledávku K-ovu, neboť tato firma dala dříví do zástavy žalované záložně pro její celkovou pohledávku, které záložna nabyla postupem od různých věřitelů. Byl tedy správným postup záložny, když útržek za dříví rozdělila v tom Časovém pořadí, ve kterém jednotlivé postupy pohledávek za sebou následovaly. Avšak, jak výše uvedeno, i K. sám s tím souhlasil a tento svůj souhlas dal na jevo podpisem protokolu o rozdělení útržku s dodatkem toho smyslu, že se ponechává záložně, by nároky z těchto postupů podle svého nejlepšího vědomí uplatňovala. Odvolatelka uvedla, že u žalované jest ještě zbytek z peněz utržených za dříví shora uvedené. Avšak žalobkyně nežaluje o přidělení tohoto zbytku, nýbrž její žaloba se domáhá náhrady škody; ostatně zbytek peněz jest u žalované vyhražen na útraty, které měla s provedením celé této věci. Pokud se týče postoupených směnek, bylo již uvedeno, že žalovaná záložna odmítla přijetí směnek, poněvadž byly postoupeny pro určité pohledávky bance Ú., tedy k úhradě určitého dluhu firmy V., takže žalovaná by nebyla mohla směnky ty zažalovati ke krytí svých pohledávek, nabytých postupem od drobných věřitelů i od Martina K-a. Žalobkyně nedokázala, že si žalovaná záložna nepočínala pilně a poctivě (§ 1009 obč. zák.), i když nedocílila zaplacení pohledávky K-ovy 18.414 Kč 94 h. Z uvedených důvodů jest míti za to, že žalovaná nezavinila, že pohledávka K-ova nebyla na firmě V. vydobyta, nýbrž že si naopak počínala podle § 1009 obč. zák. správně.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalobkyně opřela své tvrzení o zavinění žalované ve vymáhání pohledávky, kterou jí postoupila k vydobytí, o to, že nedobývala postoupené pohledávky, dále o to, že neuplatnila směnky dané jí na 50.000 Kč, a posléze, že otálela s realisací dříví daného do zástavy. Nižší soudy Vyhověly zavinění žalované ohledně dobývání postoupených pohledávek proto, že pohledávky byly postoupeny napřed bance O. a žalovaná se tudíž věřitelkou ani nestala. Zavinění neuplatněním směnek vylučují nižší soudy proto, že pohledávky z těchto směnek byly rovněž postoupeny bance Ú. a že směnky byly přijaty k eskomptu, z něhož sešlo. Zavinění, spočívající v otálení a v nesprávnostech při; realisaci zástavního práva ke dříví, vylučují nižší soudy proto, že se žalovaná obávala, že dlužnická firma ohlásí vyrovnání, a dále proto, že došlé peníze byly rozdělovány za souhlasu Martina K-a. Dovolatelce lze dáti za pravdu, že nemá význam, zda Martin K. věděl o smírném postupu žalované a že si nedala svou pohledávku postoupiti zpět. Rozhodné jest jen, zda lze žalované přičísti k zavinění, že nepostupovala proti firmě V. ostřeji, že nepodala žalobu a nevedla exekuci, a že odkládala prodej dříví daného do zástavy. Žalované nelze uložiti povinnosti advokáta, jemuž bylo svěřeno vymáhati sporem a exekucí pohledávku, proto, že žalovaná není advokátem a nebylo jejím úkolem, by za Martina K. prováděla právní zákroky jako jeho právní přítel. Žalované lze uložiti jen povinnost kupce, jenž se odborně zabývá vymáháním pohledávek. Mělať žalovaná ve stanovách jako obor působnosti i přijímání a dobývání pohledávek svých členů a proto sí proti nim musila počínati s odbornou pečlivostí podle § 1299 obč. zák. Ale tím jí nebyla uložena povinnost, by za všech okolností ihned nastupovala žalobou a exekucí zejména tam, kde by výsledek sporu neb exekuce mohl býti zmařen vyhlášením vyrovnání neb úpadku. Odvolací soud zjišťuje, že žalovaná věděla, že firma V. ihned ohlásí úpadek, přikročí-li žalovaná k prodeji dřeva. Toto zjištění nebylo napadeno, a firma V. skutečně ohlásila vyrovnání, jakmile Martin K. vedl proti ní exekuci na dřevo pro jinou pohledávku. Kdyby tedy byla žalovaná zakročila sporem a exekucí, nebylo by jí nabytí zástavního práva exekučního nic prospělo, jakmile by firma V. byla ohlásila vyrovnání nebo úpadek. Žalovaná nejednala tedy neopatrně, když se toho chtěla vyvarovati a proto nevedla spor ani exekucí. Vytýká-li dovolatelka žalované nedbalost při uplatňování dobrovolného zástavního práva podle zástavní listiny ze dne 29. prosince 1921, přehlíží jednak, že pouhé otálení neopodstatňuje zavinění, není-li tvrzeno a prokázáno, že žalovaná při tom mohla předvídati, že za dřevo později bude strženo méně nebo že se poztrácí. V té příčině žalobkyně netvrdila, že žalovaná mohla a měla počítati se znehodnocením nebo se ztrátou dřeva, jež ostatně bylo ve správě firmě V. ponecháno a za úpadkového řízení hlídáno hlídačem, a neuvedla žalobkyně tedy k opodstatnění zavinění žalované potřebné skutečnosti. Proto ani jejím přednesem není zavinění opodstatněno. Sám odklad realisace zástavy není zaviněním, nejsou-li okolnosti takové, že zmocněnec, který odklad připouští, může počítati se škodou. Dále jest zjištěno, že by firma V. byla ohlásila úpadek, kdyby žalovaná byla přikročila k prodeji a k soudnímu vymáhání a že žalovaná z obavy před tím ani soudně nezakročila o prodej dřeva, že později odložila prodej, by se přesvědčila o správnosti tvrzení firmy V., že dřevo jest zaprodáno, k čemuž ona firma měla podle zástavní smlouvy právo, že později žalovaná skutečně zařídila veřejnou dražbu dřeva, k níž se koupěchtiví nedostavili. Brzy na to ohlásila pak firma V. vyrovnání. Za tohoto stavu věci nelze ve zjištěném postupu žalované shledávati zavinění při dobývání postoupené pohledávky před zahájením vyrovnacího řízení vůbec. Později domáhala se žalovaná uznání zástavního práva v úpadku a dala zpeněžiti dřevo. Ani tu jí nelze vytýkati zavinění, že nezakročila soudně, protože v případě sporu s úpadkovou podstatou o uplatnění zástavy by se byla vydala nebezpečí sporu o popření zástavního práva a po případě námitce jeho odporovatelnosti a není ani tvrzeno, že by při soudním uplatnění dobrovolného zástavního práva byla docílila více, než zpeněžením v úpadku a že to měla předvídati. Proto dovolací soud souhlasí s názorem nižších soudů, že žalobkyně neprokázala skutečnosti, z nichž by se dalo vyvoditi zavinění žalované při vymáhání postoupené pohledávky, že nedokázala skutky, z nichž by šlo na jevo, že nepostupovala při uplatnění zástavního práva dosti horlivě. V postupu žalované nelze proto shledati ani nevěrnost při provádění příkazu, poskytování nějakých výhod firmě V. na úkor žalobkyně, jak to v dovolání chce vylíčiti dovolatelka, ani nepoctivost při přijetí příkazu následkem kolise zájmů.

Citace:

Čís. 10164. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 397-401.