Čís. 10013.

Žalobou podle § 35 ex. ř. nelze uplatňovati, že nebyl splněn předpoklad vystavení směnky, na jejímž základě byl vydán platební příkaz sloužící za základ exekuce.
Žalobou podle § 35 ex. ř. nelze proti vykonatelnému nároku učiniti vzájemnou pohledávku teprve likvidní nebo splatnou.
Vznesením námitek podle § 35 ex. ř. není vyloučeno napotomní uplatnění nároku na nepřípustnost exekuce z důvodu § 39 čís. 5 ex. ř. (spojení žaloby podle § 35 ex. ř. se žalobou podle § 39 čís. 5 ex. ř.).
Žalobu podle § 39 čís. 5 ex. ř. nelze opříti o to, že směnka, na jejímž základě byl vydán platební rozkaz, sloužící za základ exekuce, byla vystavena za určitým účelem, k němuž jí pak nebylo použito, a že se žalobce o tom dozvěděl teprve po pravomoci směnečného platebního rozkazu.
(Rozh. ze dne 20. června 1930, Rv I 110/30.)
Žalobce domáhal se výroku o nepřípustnosti exekuce z toho důvodu, že směnky, na jichž základě byly vydány platební příkazy, sloužící za základ exekuce, byliy vystaveny za předpokladu, že má jimi býti kryta odměna za přímluvu ředitele K-a a ještě jiné osoby, mající vliv na odhad domu pro koupi domu společností E., kterýžto prodej sprostředkoval žalovaný, a že odkryl teprve po pravomoci platebního rozkazu, že směnkami taková odměna kryta není. Žalobu o nepřípustnost exekuce na základě těchto platebních rozkazů opíral žalobce po právní stránce jednak o § 35 ex. ř., namítaje v podstatě k započtení vzešlou mu škodu, jednak v doplňku k žalobě o ustanovení § 39 čís. 5 ex. ř., jednající o žalobách o nepřípustnost exekuce z jiných důvodů. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Soud prvé stolice zamítl žalobu hlavně proto, že žalobní prosba neodpovídá předpisu § 35 ex. ř. Odvolací soud nemůže s tímto názorem prvého soudu souhlasiti. Žaloba jest ovšem žalobou podle § 35 ex. ř., poněvadž žalobce tvrdí, že po vzniku exekučního titulu, po dni 30, srpna 1929, nastaly skutečnosti nárok žalované strany zrušující, poněvadž teprve dne 23. nebo 24. září 1929 žalovaný prohlásil, že 35000 Kč, k jejichž zajištění dotyčné směnky byly vydány, nemá sloužiti k účelům, které před vydáním směnek žalovaný naznačil, a že prý oněch 35000 Kč nemá dostati osoba, kterou žalovaný před tím jmenoval. Tím prý vznikla po 30. srpnu 1929 škoda ve výši částky, kterou žalobce dluhuje žalovanému za směnky, pročež žalobce po vzniku exekučního titulu tento svůj nárok na náhradu škody započítává na nárok žalované strany vymáhaný exekučně. Žalobní prosba zní, že exekuce jest nepřípustná. Není zapotřebí, by žalobní prosba zněla tak, že se námitkám žalující strany vyhovuje, poněvadž tento výrok by byl pouhou premisou, která netvoří podstatnou část žalobní prosby, pročež odvolací soud má za to, že konečná prosba, by exekuce byla prohlášena za nepřípustnou, jest dostatečná a odpovídá předpisu § 35 ex. ř. Odvolací soud musil se s ohledem na důvody odvolání zabývati otázkou, jaký význam má dodatečné podání žalující strany ze dne 9. října 1929. V tomto podání uvádí žalující strana, že exekuce jest nepřípustná také podle § 1435 obč. zák., poněvadž tu není právního důvodu, z něhož by měl žalovaný dostati 35000 Kč. Žalobce označuje toto podání jako doplnění žaloby ve smyslu § 39 čís. 5 ex. ř. Žalobce dovolává se však neprávem tohoto zákonného předpisu. Podle § 39 čís. 5 ex. ř. jest exekuci zrušiti, byla-li exekuce prohlášena za nepřípustnou z jiných důvodů právoplatným rozhodnutím. Předpokladem zrušení exekuce podle tohoto zákonného ustanovení jest tudíž právoplatné rozhodnutí, které směřuje proti samému exekučnímu titulu. Žalobce se však dodatečným: podáním nedomáhá výroku, který by exekuční titul sám. zrušil. Podstata skutkového přednesu v tomto podání ze dne 9. října 1929 spočívá naopak v tom, že po vydání exekučních titulů nastaly skutečnosti nárok žalované strany zrušující, totiž ano se po 30. srpnu 1929 ukázalo, že předstírání žalovaného jest nesprávné, že uvedl žalobce nesprávným udáním v omyl a že odpadl důvod, proč by měl žalobce vyplatiti žalovanému částku, o niž tu jde. Odvolací soud má proto za to, že ani toto podání není než žalobou podle § 35 ex. ř. Podle § 35 třetí odstavec ex. ř. musí však všechny námitky, které dlužník mohl přednésti v čase, kdy podal žalobu, zároveň k platnosti býti přivedeny, jinak jsou vyloučeny. Z tohoto ustanovení plyne, že jest lhostejno, zda dotyčný přednes byl vynechán v žalobě jen omylem. Soud nemůže proto hleděti k obsahu tohoto dodatečného podání. I když však důvod, z něhož prvý soud žalobu zamítl, nemůže obstáti, nebylo přes to lze odvolání vyhověti. Žalovaná strana totiž přednesla při ústním jednání dne 12. října 1929, že žalovaný dne 23. neb 24. září 1929 se žalobcemi o vyplacení provise 35000 Kč vůbec nejednal, takže žalovaný nemohl žalobci naznačiti, že oněch 35000 Kč nemá obdržeti osoba, kterou žalovaný před vydáním směnek jmenoval. Žalovaný se žalobcem hovořil asi v polovici srpna roku 1929, rozmluva ta se však týkala jen toho, by žalovaný žalobci posečkal s 35000 Kč a žalobou proti žaíobci nevystupoval. Žalující strana doznala obsah tohoto přednesu žalované strany, dodavši jen, že žalovaný jmenoval jako osobu, jíž se mělo dostati 35000 Kč, ředitele Ladislava K-a. Jest tudíž nesporné, že se dne 23. nebo 24. září 1929 rozmluva mezi stranami, na kterou se žalobce odvolává, nekonala a že jen asi v polovici srpna, před vznikem exekučních titulů, procesní strany s sebou hovořily. Tímto nesporným přednesem: byla však žalobě podle § 35 ex. ř. odňata podstatná část skutkového přednesu, poněvadž po odpadnutí zmíněného rozhovoru nezbyly konkrétní skutečnosti, jež by zrušovaly vymáhaný nárok. Nekonala-li se dotyčná rozmluva po dní 30. srpna 1929 a neukázalo-li se po vzniku exekučních titulů, že údaje žalovaného byly nesprávné, nemůže žaloba podle § 35 ex. ř. míti úspěch a, poněvadž jiné exekuční nárok zrušující skutečnosti v žalobě nebyly tvrzeny, nemohlo žalobě bytí vyhověno a nemohlo se proto ani odvolání setkati s úspěchem.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Odvolací soud právem neuznal, že jsou splněny podmínky oposiční žaloby podle § 35 ex. ř. Námitky lze podle tohoto paragrafu vznésti, spočívají-li na skutečnostech nárok zrušujících nebo stavících, které nastaly po vzniku exekučního titulu a, záleží-li tento v soudním rozhodnutí, když vznikly po době, do které povinný mohl dotyčné skutečnosti účinně užiti v předcházejícím soudním řízení. Skutečností, o niž žalobce opírá nárok na nepřípustnost exekuce, jest jeho předpoklad pří vystavení směnky, který nebyl splněn. Proto nejde vůbec o skutečnost, která vznikla po době v zákoně vytčené. Ale žalobce sám uplatňuje podle § 35 ex. ř. v podstatě námitku započtení. Tu nelze však podle ustálené prakse vznésti proti vykonatelnému nároku v případech, kde nejde o vzájemnou pohledávku vykonatelnou nebo likvidní, ježto žalobou oposiční nelze proti vykonatelnému nároku učiniti vzájemnou pohledávku teprve likvidní nebo splatnou (srov. nálezy čís. 3539, 3879, 5913, 6536 a 6574 sb. n. s.). Ani ve sporu směnečném nelze vznésti takovou námitku započtení podle § 88 sm. zák., proti pohledávce směnečné, tím měně lze připustiti onu námitku proti vykonatelnému směnečnému platebnímu příkazu. Žaloba o nepřípustnost exekuce, pokud se opírá o § 35 ex. ř., není tedy odůvodněna. Jest dále uvážiti, zda žalobce může nárok na nepřípustnost exekuce uplatňovat! žalobou podle § 39 čís. 5 ex. ř. Odvolací soud míní neprávem, že jest vyloučeno při- híédnouti v tomto sporu k obsahu doplňku k žalobě, v němž žalobce uplatnil nepřípustnost exekuce podle § 39 čís. 5 ex. ř., protože námitka v něm přednesená je prekludována ve smyslu § 35 ex. ř. § 35 ex. ř. sice nařizuje, že všecky námitky, které žalobce mohl přednésti v čase, kdy podal žalobu, musí býti zároveň přivedeny k platnosti. Ale tato zásada soustředění námitek týče se námitek podle § 35 ex. ř., nikoli však nároku na prohlášení nepřípustnosti exekuce z jiných důvodů. Proto vznesením námitek podle § 35 ex. ř. není vyloučeno pozdější uplatnění nároku na nepřípustnost exekuce z důvodu § 39 čís. 5 ex. ř. a spojení oposiční žaloby se žalobou podle § 39 čís. 5 ex. ř. není nepřípustné. Ide jenom o to, zda lze žalobu o nepřípustnost exekuce z jiných důvodů ve smyslu § 39 čís. 5 ex. ř. opříti o to, co žalobce tvrdil, totiž že směnky byly vystaveny v předpokladu určitého účelu, k němuž jich pak nebylo použito, a že se o tom- dověděl teprve po pravomoci směnečného platebního rozkazu, po případě, když byl onen účel směnek jenom před- stírán. Dlužník má takové námitky vznésti ve směnečném řízení. Okolnost, že se o nich dověděl teprve po pravoplatném směnečném rozkazu, nemohla opodstatniti ani žalobu o obnovu sporu, jež je proti směnečnému platebnímu rozkazu nepřípustná, a proto nelze oklikou uplatňovali takovéto novoty žalobou podle § 39 čís. 5 ex. ř. Bylo na žalovaném, by se v čas před splatností směnky přesvědčil o tom, zda směnky slouží k účelu, k němuž je podepsal, a by uplatnil v tom směru námitky bezdůvodnosti vystavení směnky nebo jejich vylákání ve směnečném řízení. Pravomoc platebního rozkazu brání uplatnění těchto okolností teprve v řízení exekučním a žaloba podle § 39 čís. 5 ex. ř. neslouží k tomu, by se zvracela pravomoc soudních rozhodnutí. Pravoplatný směnečný rozkaz jest po právu pokládali za správný a proto za vykonatelný. Má-li dovolatel na mysli zásadu hájenou Ehrenzweigem System § 160, ostatně spornou, že pravomoc rozsudku musí ustoupiti přirozené zásadě právní, jež brání obohacení nebo poškození nedovoleným činem a připouští tedy námitku lstivostí a po případě z ní plynoucí nárok na náhradu škody z činu nedovoleného i proti rozsudečnému nároku, nenastal zde takový případ. Pravoplatnému exekučnímu titulu lze podle této zásady odporovali jen, byl-li vydobyt nedovoleným činem nebo používá-li se exekučního titulu proti dobrým mravům. Ale to, co žalobce uvedl o zažalování směnek, proti nimž mohla býti vznesena námitka, o níž se dodatečně dověděl, neopodstatňuje úsudek, že exekučního titulu bylo dobyto nedovoleným činem nebo že ho bylo používáno způsobem příčícím se dobrým mravům. Přednes žalobcův tedy neopodstatňuje jeho nárok ani podle § 35 ex. ř. ani podle § 39 čís. 5 ex. ř. a proto také není odvolací řízení vadné z toho důvodu, že nebyly prováděny důkazy dovolatelem postrádané.

Citace:

Čís. 10013.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 110-113.