Čís. 10226.

Osmihodinná pracovní doba (zákon ze dne 10. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n.).
Lze umluviti, i konkludentním činem (§ 863 obč. zák.), že odměna za práci přes čas jest zahrnuta v úhrnkově ujednané mzdě. Tak jest tomu najmě, přijímal-li zaměstnanec mzdu po delší dobu bez výhrady, jsa si vědom, že se mu dostává ve smluvené mzdě odměny za veškeré práce smluvně mu uložené, tedy i za práce mimo osmihodinovou dobu pracovní. Za nedovolené práce přes čas může se zaměstnanec domáhati jen náhrady škody.
(Rozh. ze dne 10. října 1930, R II 374/30.)
Žalobu zaměstnance proti zaměstnavateli o zaplacení odměny za práci přes čas procesní soud prvé stolice zamítl. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji. vyčkaje pravomoci, znovu projednal a rozhodl. Důvody: Zákon o osmihodinové době pracovní ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n. jest zákonem na ochranu zaměstnanců, všecka jeho ustanovení jsou povahy donucovací a zachovávání jich jest zabezpečeno v § 13 trestní sankcí. Jeho předpisy nemohou býti obcházeny ani zvláštními úmluvami ani dřívějšími zvyklostmi v té které živnosti (rozh. čís. 6854). Ve smluvené úplatě není nikdy zahrnuta odměna za hodiny přes čas, i když jsou v místě obvyklé (rozh. ze dne 6. května 1924, Rv I 227/24 čís. sb. 3820). Každá úmluva, odporující předpisům zákona ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n., ať výslovně, ať mlčky učiněná, jest nicotná (§ 879 obč. zák.) Z toho, že žalobce od roku 1924 po celých pět let přídavek za hodiny přes čas nežádal, nelze rovněž vyvozovati, že žalobce tím uznal správnost stanoviska žalovaného o paušalování mzdy přes čas přídavkem 10 Kč týdně. Ostatně, nečinil-li zaměstnanec po delší dobu námitky proti mzdě mu vyplacené a neuplatňuje-li nárok na náhradu za práci přes čas nelze v tom spatřovati jeho souhlas s touto mzdou a zaměstnanec nevzdává, se. tím nároku na odměnu za práci přes čas (rozh. čís. 6814 sb. n. s.). Paušalování odměny za práci přes čas jest ovšem dovolena, avšak předpokládá, by bylo řádně smluveno a by úplata za práci přes čás byla aspoň přiměřená úplatě za práci pravidelnou (sb. čís. 6854). Odvolací soud nemá za prokázáno, že paušalování odměny za práci přes čas bylo mezi stranami smluveno. Podle názoru odvolacího soudu patří tedy žalobci, odměna za práci přes čas. Co do výše této odměny neměl však odvolací soud pro rozhodnutí zjištění soudu prvé stolice, poněvadž tento soud důkazy v tomto směru nepřipustil.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a vrátil věc odvolacímu soudu, by —nehledě k důvodům, z nichž zrušil rozsudek prvého soudu — o odvolání po případném jednání znovu rozhodl.
Důvody:
Mylný jest především názor napadeného usnesení, že ve smluvené úplatě není nikdy zahrnuta odměna za hodiny přes čas, i když jsou v místě obvyklé. V rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 6. května 1924 Rv I 227/24 (čís. 3820 sb. n. s.), jehož se dovolává odvolací soud, nebyl tento názor vůbec vysloven. Nelze souhlasiti ani s dalším názorem odvolacího soudu, že z toho, že žalobce nežádal od roku 1924 po celých pět let přídavek za hodiny přes čas, nebylo by lze vyvozovati, že tím uznával správnost stanoviska žalovaného o paušalování mzdy za práci přes čas přídavkem 10 Kč týdně. Podle nyní již ustálené judikatury nejvyššího soudu (viz. zejména rozhodnutí čís. 5537, 6636, 7199, 7576, 7577, 7611, 7901, 8327, 8561, 8818 a 9505 sb. n. s.) nevylučuje zákon ze dne 19. prosince 1918 č. 91 sb. z. a n. úmluvu stran, že odměna za práci přes čas jest zahrnuta, v úhrnkově ujednané mzdě (t. zv. paušalování), a taková úmluva může se státi — jako jiná úmluva — nejen výslovně, nýbrž i mlčky podle § 863 obč. zák. činy, které v úvaze všech okolností nedávají rozumné příčiny k pochybnostem o vůli obou stran, při čemž jest přihlížeti k obyčejům a k zvyklostem poctivého obchodu. Takovou mlčky učiněnou úmluvu lze spatřovati zejména v tom, že zaměstnanec přijímal mzdu po delší dobu bez námitek a bez výhrady, jsa si vědom, že se mu dostává ve smluvené mzdě odměny za veškeré práce smluvně mu uložené, tedy i za práce mimo osmihodinovou dobu pracovní. V napadeném usnesení jest uvedeno, že odvolací soud nemá za prokázáno, že paušalování práce přes čas bylo mezi stranami smluveno. Stěžovatel právem vytýká, že pro tento závěr neuvedl odvolací soud důvody, z nichž by bylo lze seznati, jak k němu dospěl. Odvolací soud opakoval sice důkazy výslechem svědkyně Marie V-ové a výslechem stran, avšak nehodnotil je a neučinil z nich skutková zjištění, pokud jde o okolnosti rozhodné pro spor. V důvodech jen uvedl, že bylo v odvolacím řízení »zjištěno«, že se ony výpovědi rozcházejí, čímž však není pro řešení sporu nic získáno. Ostatně měl tu odvolací soud na mysli patrně jen výslovnou úmluvu stran. V příčině ujednání mlčky podle § 863 obč. zák., na něž poukazují důvody rozsudku prvého soudu, neučinil odvolací soud zcela žádná skutková zjištění, nýbrž vyslovil jen zmíněné již nesprávné názory právní, že ve smluvené úplatě není nikdy zahrnuta odměna za práci přes čas a že z toho, že žalobce nežádal přídavek za práci přes čas, nelze vyvozovali, že souhlasil s paušalováním odměny za tuto práci. Mimo to neobíral se však odvolací soud vůbec důležitou otázkou, zda šlo v souzeném případě o práce přes čas, které byly podle výjimečných předpisů §§ 6, 7 a 12 zákona č. 91/1918 sb. z. a n. dovoleny, či o svémocné prodlužování osmihodinové pracovní doby proti zákazu § 1 prvý odstavec zmíněného zákona. Jest to důležité proto, že zvláštní odměnu podle § 6 třetí odstavec a § 7 čtvrtý odstavec zaručuje zákon jen za dovolené hodiny přes čas, kdežto pro případ svémocného a protizákonného prodlužování normální pracovní doby zákonodárce nestanovil a ani nemohl stanoviti, jak se má za takové zakázané práce platiti, neboť, kdyby tak učinil, přišel by do rozporu se svým vlastním zákazem, protože by tím nepřímo uznával přípustnost těchto zakázaných prací. Za nedovolené práce přes čas mohl by se tedy žalobce domáhati jen náhrady škody, byla-li mu nedovoleným činem žalovaného způsobena, což by musil ve sporu prokázati. Dostal-li úhrnkovou mzdou zaplaceno také za nedovolené práce přes čas, nebyl by poškozen. (Srovnej rozhodnutí čís. 8327, 8560, 8561, 8818 sb. n. s.). Dokud si odvolací soud nezjedná z provedených jím důkazů náležitý skutkový základ, zejména pro posouzení otázky, zda došlo ve smyslu právě vyložených názorů právních mezi stranami — ať výslovně nebo mlčky podle § 863 obč. zák. — k úmluvě o paušalování odměny za práci přes čas, bylo by předčasné a po případě i zbytečné zrušovati rozsudek prvého soudu jen z důvodu, že prvý soud neučinil zjištění v příčině výše této odměny.

Citace:

č. 10226. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 524-527.