Čis. 10151.

Třetí osoba, jíž pachatel daroval zpronevěřené peníze, jest s ním solidárně povinna vrátiti poškozenému, co jí bylo darováno.
(Rozh. ze dne 19. záři 1930, Rv I 1562/29).
Antonín Š. zpronevěřil eráru 81.156 Kč, z nichž daroval 10.000 Kč Emilii L-ové. Žalobě eráru proti Emilii L-ové o zaplacení 10.000 Kč oba nižší soudy vyhověly. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání, avšak doplnil rozsudkový výrok v ten rozum, že žalovaná jest povinna platiti rukou společnou a nerozdílnou s Antonínem Š-em.
Důvody:
Není třeba zabývati se otázkou, zda prohlášení dovolatelky, učiněné dne 31. prosince 1924 před vyšetřujícím soudem, že souhlasí, by se poštovní erár odškodnil z vkladní knížky znějící na 10.000 Kč, která jí byla pro podezření trestného činu zabavena, bylo způsobilé, by založilo právní závazek. K odsouzení žalované dostačuje právní pravidlo, že se nikdo nesmí obohatiti škodou druhého bez důvodu uznaného zákonem. Neprávem namítá žalovaná především, že sporných 10.000 Kč obdržela darem od Antonína Š-a, že jich tedy nabyla způsobem, jejž zákon dovoluje, uznává a chrání. Přehlíží; že dar pocházel z peněz zpronevěřených a že, jako jest zakázáno přivlastniti si svěřené cizí peníze, jest i zakázáno cfarovati je třetí osobě. Darování bylo zakázaným právním jednáním, nicotné podle § 879 obč. zák. a proto bez právních účinků. Dovolání napadá arci podle § 503 čís. 3 s. ř. s. i skutkový předpoklad odvolacího soudu, že dar 10.000 Kč pocházel ze zpronevěřených peněz, pro rozpor se spisy a poukazuje k tomu, že Antonín Š. měl kromě zpronevěřených i vlastní peníze,-ale činí tak neprávem, již první soud vycházel při svém rozhodnutí z tohoto, žalovanou teprve nyní za nesprávný označovaného předpokladu, neboť v žalobě to bylo tvrzeno, svědek Antonín Š. to výslovně dosvědčil, a žalovaná to nepopírala. Ana to nepopřela ani v řízení odvolacím a neodporovala z tohoto důvodu rozsudku procesního soudu, byl odvolací soud oprávněn pokládati tuto skutečnost za nespornou. Nynější námitky žalované strany jsou opožděnou a podle § 504 c. ř. s. nepřípustnou novotou, k níž nelze přihlížeti. Bezpodstatná jest i další o § 859 obč. zák. opřená námitka, že zákon neuznává řečené již pravidlo o bezdůvodném obohacení za zásadu obecně platnou, nýbrž jen v určitých, jednotlivých, v zákoně zvlášť udaných případech, že však není zákonného předpisu, jenž by se hodil také na žalobní nárok. Mimo zákonná ustanovení vypočítaná v dovolání a četná jiná spočívají na této zásadě také §§ 1041—1043 obč. zák., z nichž předpis § 1041 obč. zák., že, bylo-li bez jednatelství použito věci k cizímu užitku, může ji vlastník požadovati zpět nebo kdyby to nebylo již možné, cenu, již měla v čase použití, dopadá právě na souzený případ. Poněvadž Antonín Š. použil peněz poštovní správy k rozmnožení majetku žalované, aniž při tom jednal z příkazu poštovní správy nebo jako jednatel bez příkazu, jest poštovní správa oprávněna požadovati na žalované, aby obdržené peníze nahradila. Darování bylo pro žalovanou použitím věci poštovní správy k jejímu užitku a pro poštovní správu použitím její věci k užitku žalované. Žalobní nárok jest podle § 1041 obč. zák. plně odůvodněn, a bylo mu právem vyhověno. Skutečnost, že Antonín Š. byl již rozsudkem krajského soudu ze dne 18. června 1925 právoplatně odsouzen nahradili eráru celou zpronevěřenou sumu 81.156 Kč 93 h a že sporných 10.000 KČ jest částí této sumy, není důvodem pro zamítnutí žaloby, neboť týž nárok může býti proti několika osobám po právu, ať již z téhož, nebo z různých právních důvodů. Věřitel jest v takovém případě podle § 891 obč. zák. oprávněn žádati, dokud nebyl úplně zaplacen, podle své vůle plnění od kteréhokoliv z několika dlužníků v libovolném poměru. Poněvadž však může plnění požadovati jen jednou, a plněním jednoho dlužníka se ostatní dlužníci placení sprošťují, musí solidarita závazku v rozsudku přijití k výrazu. Rozsudek prvního soudu byl proto doplněn v ten rozum, že dluh žalované jest společný a nedílný s dluhem Antonína Š-a.

Citace:

Čís. 10151. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 373-374.