Čís. 10319.

Prozatímní opatření obstávkou nároku na vydání věcí, který si odpůrce činí proti ohroženému, jest podle § 379, třetí odstavec, čís. 3 ex. ř. přípustné i tehdy, jde-li o věcí náležející vlastnicky odpůrci ohrožené strany. Podmínkou povolení prozatímního opatření podle § 379, třetí odstavec čís. 3 ex. ř. jest subjektivní, úmyslné chování dlužníkovo.
(Rozh. ze dne 11. listopadu 1930, R II 378/30).
Žalobce navrhl prozatímní opatření obstávkou nároku na vydání věcí, jejž si žalovaný činil proti žalobci. Soud prvé stolice návrhu vyhověl, rekursní soud ho zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Stěžovatel napadá usnesení rekursního soudu jen potud, pokud jím bylo vysloveno, že navrhované zatímné opatření je v té formě, jak bylo povoleno, nepřípustné. Rekursní soud míní, že podle žaloby jde o věci náležející vlastnicky žalovanému a tu že by mohlo býti přípustným zajištění podle § 379 třetí odstavec čís. 1 ex. ř. uschováním movitých věcí, nikoli však zabavením nároku na jejich vydání. V tom jest sice stěžovateli přisvědčiti, že zatímní opatření jak bylo navrženo a povoleno, obstávkou nároku na vydání věcí, který si odpůrce činí proti ohroženému, bylo by podle § 379 třetí odstavec čís. 3 ex. ř. přípustné, ale stěžovatel přehlíží, že podle § 379 — druhý odstavec ex. ř. mohou býti k zajištění peněžitých pohledávek učiněna zatímní opatření, je-li pravděpodobné, že by bez nich odpůrce ohrožené strany poroucháním, zničením, zatajením nebo zavlečením majetkových kusů, zcizením nebo jiným nakládáním s předměty svého jmění, zvláště úmluvami učiněnými o tom s jinými osobami, zmařil nebo značně stížil vydobytí peněžité pohledávky, že tedy, podle tohoto ustanovení je podstatnou podmínkou povolení zatímního opatření subjektivní, úmyslné chování dlužníkovo způsobu označeného v citovaném ustanovení, jakož i, že podle § 389 — prvý odstavec ex. ř. musí býti tvrzený nárok osvědčen aspoň na tolik, by, pokud se tak nestane dostatečně (§ 390 prvý odstavec ex. ř.), mohlo býti postupováno podle tohoto ustanovení. Po této stránce praví rekursní soud, že, i kdyby se mělo zato, že nárok ohrožené strany jest osvědčen, a i kdyby se za osvědčené považovalo nebezpečenství jeho ztráty — ačkoliv v tomto směru ohrožená strana nic neuvedla, co by svědčilo o tom, že nepovolením zatímného opatření vydobytí nároku bylo by zmařeno nebo stiženo — tedy s touto otázkou se přímo neobírá, přece jen zjišťuje, že ohrožená strana vůbec nesplnila povinnosti uložené jí ustanovením § 389 ex. ř. To je správné a dovolací soud je v tom s rekursním soudem zajedno. Právem proto rozhodl rekursní soud o návrhu ohrožené strany zamítavě.

Citace:

č. 10319. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 713-713.