Čís. 10018.

Vyvlastnění k účelům železničním (zákon ze dne 18. února 1878, čís. 30 ř. zák.).
Podle § 7, druhý odstavec, zák. není vyvlastněnec oprávněn žádati zvýšená hodnoty, jež vyvlastněný předmět dozná dobrovolným hospodářským úkonem vyvlastnitele, k němuž ho vyvlastněnec nemůže právně nutiti.
(Rozh. ze dne 21. června 1930, R I 420/30).
Soud prvé stolice určil ve vyvlastňovacím řízení k železničním účelům náhradu za díl pozemku č. kat. 249/1 na 41955 Kč. Rekursní soud nevyhověl ani rekursu vlastníka vyvlastněného pozemku ani rekursu ředitelství státních drah.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu vlastníka vyvlastněného pozemku.
Důvody:
Vyvlastněnec napadá srovnalá rozhodnutí nižších stolic z důvodu, že mu nepřiznáno odškodné 5%ním kapitalisováním ročního čistého nájemného 12464 Kč 50 h z pozemku, jehož část vyvlastněna a jehož posud užíváno jako návaliště, tedy sumou 249290 Kč, po odečtení ceny zbývající nevyvlastněné plochy, která po vyvlastnění má již jen cenu pozemku stavebního 33670 Kč, tedy penízem 215620 Kč. Tu se má věc bezesporně tak, že se skutečně pozemku, o nějž jde, užívá jako ná- valiště (nákladiště) pro .nakládání dlouhého dříví, že jej vlastník jako takové různým osobám pronajímá, že však toto jeho užívání podmíněno jest tím, že dráha vlastníku pozemku pronajala sousedící pruh nádražního pozemku, kterýž pronájem však'má dráha právo kdykoliv čtvrtletně vypověděti a mimo to právo vypověděti jej na osm dní, jakmile pronajatého pruhu pro vlastní účely potřebovati bude, při čemž pro posouzení této vlastní potřeby je směrodatným jen výrok ředitelství drah. Z tohoto posledního ustanovení plyne, že dráha může podle své libovůle pronájem ten vlastníku kdykoli na osm dní vypověděti. Avšak doložiti jest, že pronájem trvá jíž 29 let, že jej dráha ani nyní nevypověděla, a že vlastník uvádí, že ho ani vypověděti nemůže, ježto by tím nic nezískala, protože pronajatý pruh by byl ,pro ni úplně bezcenným a mimo to by se najednou octla bez nákladiště pro dlouhé dříví, což by nejen pro okres, nýbrž i pro dráhy znamenalo hospodářskou ztrátu a škodu. Otázkou tedy jest, má-li vlastník právo za tohoto stavu věci žádati odškodnění rovnající se kapitalisované roční rentě, kterou mu pronajímání jeho pozemku jako nádražního nákladiště vynáší. § 7 (2) zák. ze dne 18. února 1878 čís. 30 ř. zák. stanoví, že zvýšení hodnoty, které předmět vyvlastnění dozná následkem zřízení dráhy, zůstává při výpočtu odškodnění mimo zřetel. Toto ustanovení nemá sice na mysli přímo projednávaný případ, neboť dráha již jest dávno zřízena a nejde o vyvlastnění k vůli jejímu zřízení, jde sice o rozšíření stanice, k vůli němuž se právě vyvlastnění děje, avšak netvrdí se, že se právě rozšířením tím zvyšuje hodnota vyvlastněného pozemku, ba naopak se tvrdí, že vyvlastněním jeho části zbytek se znehodnotí. Nicméně lze ustanovení toho užiti obdobně, neboť se v něm kryje zásada, která se úplně hodí i na stav věcí v projednávaném případě. Zásadou tou jest, že vyvlastněnec nemá právo žádati zvýšení hodnoty, které vyvlastněný předmět dozná dobrovolným hospodářským úkonem vyvlastnitele, k němuž ho vyvlastněnec právně nijak nemůže nutiti. Na tom právě spočívá předpis § 7 (2) sám, neboť předpokládá, že vyvlastňovatel staví dráhu z vlastní vůle a že tedy majitel pozemku, o jehož vyvlastnění k tomuto účelu jde, nemá právo využitkovávati této situace, k níž sám ničím nepřispěl, a podnikatele vykořisťovati poukazem na cenu, kterou jeho pozemek nabude právě výstavbou dráhy vyvlastňovatelem obmýšlené. Jinak však bude se míti věc, neboť pozbude této nemorální příchuti vykořisťování, bude-li podnikatelstvo vázáno platnou smlouvou s majitelem půdy, o jejíž vyvlastnění jde, by dráhu stavělo, pokud se týče určitou tratí vedlo, takže majitel půdy byl by oprávněn k dodržení smlouvy podnikatelstvo (společnost) nutiti a výstavbu dráhy na něm vymáhati. V projednávaném případě však jde o zvýšení hodnoty, které pozemek doznal dobrovolným úkonem dráhy, k němuž majitel pozemku dráhu nijak donutiti nemohl a ani do budoucnosti nutiti nemůže, t. j. nájemní smlouvou, kterou dráha může mu každou chvíli na osm dnů vypověděti a nemůže se to pociťovati jako slušné, by dráha byla mu povinna hraditi výtěžek, jejž mu sama dobrovolně a nepovinně řečenou smlouvou posud umožňovala, naopak slušné jest, by se mu dostalo jako odškodného jen takové hodnoty, kterou pozemek má bez ohledu na tuto nájemní smlouvu, t. j. nelze přihlížeti k jeho užívání jako nákladiště. Hospodářské dobrodiní jedním druhému prokázané nesmí se státi trestem pro dobrodince, jak tomu stěžovatel chce, tomu brání zásady přirozeného práva, jimž § 7 obč. zák. propůjčuje svrchovanost, odkazuje k nim jako k poslednímu útočišti při konání spravedlnosti ve všech podobných případech, a jež neznamenají nic jiného než právě příkazy právního citu, jenž pramení v citu mravním. Hospodářská hodnota, kterou pozemek má bez ohledu na uvedenou nájemní smlouvu, však stěžovateli na odškodněnou přiznána byla, což ani již nepopírá.

Citace:

Čís. 9989. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 60-61.