Čís. 10329.

Soudci nelze v mimosporném řízení rozhodovati o tom, zda jest nárok nepominutelného dědice na povinný díl, byl-li povolaným dědicem popřen, po právu čili nic aniž o tom, zda je nárok na povinný díl děditelný.
(Rozh. ze dne 20. listopadu 1930, R I 511/30).
Za pozůstalostního řízení o pozůstalosti po Václavu E-ovi ml. činil zůstavitelův otec Václav E. st. nárok na povinný díl. Po jeho úmrtí za pozůstalostního řízení uplatnila jeho nárok na povinný díl jeho pozůstalost zastoupená přihlásivšími se dědici. Vdova po Václavu E-ovi ml. popřela jako jeho universální dědička její nárok a navrhla, by pozůstalost po Václavu E-ovi st. byla odkázána s nárokem na povinný díl na pořad práva. Oba nižší soudy prohlásily se za příslušné řešit: spornou otázku, zda je nárok na povinný díl děditelný, a řešily ji také věcně.
Nejvyšší soud změnil usnesení obou nižších soudů v ten rozum, že poukázal pozůstalost po Václavu E-ovi st. zastoupenou přihlásivšími se dědici, s nárokem na povinný díl z pozůstalosti po Václavu E-ovi ml., na pořad práva. Důvody:
Dovolací stížnost, vdovy po zůstaviteli Václavu E-ovi ml. napadá usnesení rekursního soudu s hlediska § 16 nesp. říz. jako zmatečné a jako zřejmě odporující zákonu. Nelze jí upříti oprávnění. Otázka, zda nárok na povinný díl jest děditelný, souvisí těsně s otázkou, jaké právní povahy jest, nárok nepominutelného dědice (§ 764 obč. zák.). Nárok nepominutelného dědice není podle souhlasného názoru i nauky (Ehrenzweig Erbrecht str. 542, Stubenrauch 1 str. 935 pozn. 1. a str. 955) i judikatury právem dědickým, nýbrž jen pohledávkou. Vyplývá tudíž již z této právní povahy nároku nepominutelného dědice, že není úkolem nesporného soudce, by rozhodoval v pozůstalostním řízení o tom, zda je nárok nepominutelného dědice na povinný díl, byl-li povolaným dědicem popřen, po právu, či nikoliv. Důsledkem toho není ani povolán, by rozhodl o otázce, o kterou tu jde, zda je nárok na povinný díl děditelný, či nikoli. Řešení této otázky jest ponechati podle § 2 čís. 7 nesp. říz. spornému soudci. Rozhodovaly-li nižší soudy přes to o řečené otázce samy, bylo jejich řízení zmatečným (§ 42 poslední odstavec j. n.).

Citace:

č. 10329. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 739-740.