Čís. 10370.

Ustanovení § 47 vyr. ř. neplatí pro mimosoudní vyrovnání. Při mimosoudním vyrovnání může dlužník poskytnouti některému z věřitelů výhodu proti jiným. Musí se však tak státi způsobem odpovídajícím zásadě poctivého styku v obchodování. Proti dobrým mravům jest úmluva, že poskytnutí výhody jednomu věřiteli musí zůstati utajeno ostatním věřitelům. Uznání nicotného závazku nemá právní účinek.
(Rozh. ze dne 6. prosince 1930, Rv I 1845/29). Žalovaný vyrovnal se mimosoudně se svými věřiteli na 50%. Žalobci příslušel proti žalovanému nárok na zaplacení 11550 Kč za dodané zboží, na kteroužto pohledávku zaplatil žalovaný žalobci 50%. Žalobní nárok na zaplacení druhých 50% opíral žalobce najmě o prohlášení žalovaného, jímž se mu zavázal zaplatiti celou pohledávku. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Odvolací soud rozchází se s procesním soudem v rozhodné pro spor právní otázce, zda se žalobce, dav si zaplacení celých 100% své pohledávky slíbiti, neprohřešil proti dobrým mravům, čímž by přivoděna byla nicotnost smlouvy ve smyslu § 879 prvý odstavec obč. zák. Kdežto prvý soud zaujal stanovisko, že v souzeném případě proti dobrým mravům jednáno nebylo, usuzuje odvolací soud, že se ani jednání žalobcovo, ani jednání žalovaného při oné vedlejší úmluvě nesrovnává s dobrými mravy. Zarážející jest již to, že vedlejší úmluva o doplatku 50% podle výslovného doznání žalobce měla před ostatními věřiteli býti utajena a že by byl žalobce listinu nebyl podepsal, kdyby neměl onoho postranního slibu. Jest očividno, že největší věřitel a druzí na listině podepsaní musili býti přesvědčeni, že se se všemi věřiteli jedná stejně, a tím se dali pohnouti, by se spokojili s narovnáním na 50% svých pohledávek. Když žalovaný stejně s nimi listinu podepsal, bylo požadavkem obchodnické loyalnosti, by za podpisem svým stál a se ani v budoucnosti nedomáhal pro svou pohledávku výhod ve vyrovnání neobsažených. To, že zákon o neplatnosti úmluv o zvláštním zvýhodnění (nadlepšení) jednotlivého věřitele mluví jen v řízení vyrovnacím (§ 47 vyr. ř.), není dokladem proti, nýbrž spíše pro názor, že se úmluvy takové příčí dobrým mravům i mimo soudní vyrovnací řízení.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody:
Dovolání jest opřeno jen o dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.). jest zjištěno, že žalovaný uzavřel se svými věřiteli dne 7. srpna 1925 mimosoudní vyrovnání, podle něhož se zavázal zaplatiti každému ze svých věřitelů 50% jejich pohledávek ve čtyřech stejných lhůtách pod ztrátou lhůt. Jest dále zjištěno, že žalobce se žalovaným ujednali před uzavřením tohoto mimosoudního vyrovnání, že žalovaný zaplatí žalobci kromě oné 50% kvóty ještě nyní zažalovaný zbytek jeho pohledávky, tedy celých 100%, že toto ujednáni bude utajeno před ostatními věřiteli, že žalobce jen vzhledem k tomuto ujednání podepsal vyrovnávací listinu a že by ji nebyl podepsal, kdyby nebyl měl tohoto postranního slibu žalovaného. Ježto se žalobce domáhá žalobou zaplacení zbytku své pohledávky, na který by neměl nárok podle mimosoudního vyrovnání, jest řešiti otázku, zda právem odvolací soud pokládá podle § 879 obč. zák. za nicotné toto postranní ujednání, či zda o jeho nicotnosti nemůže býti řeč. Jest přisvědčiti dovolateli, že ustanovení § 47 vyr. ř. neplatí pro mimosoudní vyrovnání. Toto není než smírem mezi dlužníkem a jeho věřiteli a jest je proto posuzovati podle §§ 1380 a násl. obč. zák. a případnou nicotnost onoho postranního ujednání stran podle § 879 obč. zák. Nemůže býti sporu o tom, že jest přípustné, by při mimosoudním vyrovnání dlužník poskytl některému ze svých věřitelů výhodu proti jiným. Musí se tak státi způsobem, odpovídajícím zásadě poctivého styku v obchodování. Ano je zjištěno, že strany výslovně ujednaly, že dohoda mezi nimi musí zůstati utajena ostatním věřitelům, samozřejmě z důvodu, by se ostatní věřitelé o ní nedověděli a své požadavky nezvýšili, po případě uzavření mimosoudního vyrovnání neznemožnili, jest pokládati úmluvu za ujednání proti dobrým mravům podle § 879 obč. zák., tedy za ujednání nicotné. Splnění smlouvy nicotné nemůže však býti soudně požadováno. Okolnost, že žalovaný po uzavření mimosoudního vyrovnání uznal tento svůj nicotný závazek tím, že se zavázal zaplatili žalobci žalovaný zbytek, jest bez významu, ježto uznání nicotného závazku nemá právního účinku. (Srov. rozh. čís. 5642 sb. n. s.). Nepochybil proto odvolací soud, zamítnuv žalobu.

Citace:

č. 10370. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 807-809.