Č. 11192.

Samospráva obecní. — Školství: 1. * Ustanovení § 42 odst. 1—5 zák. č. 329/1921 Sb. vztahují se i na obecní přirážky pro rok 1921 a dřívější. — 2. Kompetenční předpis § 5 zák. č. 77/1927 Sb. vztahuje se jen na přirážky k daním přímým, předepsané pro dobu po účinnosti tohoto zák. — 3. Do kompetence finančního úřadu nespadá rozhodování o tom, zda poplatník je vůbec povinen platiti obecní přirážku a jakou sazbou. — 4. Poplatník nemá nároku na to, aby — zvýší-li se daňová základna nad částku předpokládanou při stanovení procenta obecních přirážek — přirážkové procento bylo dodatečně přiměřeně sníženo a poplatníku přeplacená přirážka vrácena.
(Nález ze dne 5. dubna 1934 č. 10720/33.)
Prejudikatura: ad 2: Boh. A 10046/32, ad 3: Boh. A 9788/32, ad 4: 5929/26.
Věc: Firma »Akciová společnost továren zrcadlového skla a uhelných dolů v Čechách, dříve firma Andreas Z.’s Sohn, representace v Praze« proti zemskému úřadu v Praze o dodatečný předpis obecní přirážky k účelům školským.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím bylo v cestě instanční zamítnuto odvolání stěžující si společnosti, týkající se školní přirážky k státním daním za léta 1918 až 1920 ve výši 605137 Kč 77 h.
O stížnosti podané na toto rozhodnutí uvážil nss:
Stížnost uplatňuje především, že za první úřední projev, zahajující řízení, jest považovati platební rozkaz obecního úřadu v H. z 21. května 1928 a že v době jeho vydání již platilo ustanovení § 42 odst. 1 zák. č. 329/21 Sb., podle něhož předepisuje přirážky k státním daním finanční úřad, vybírající dotyčné daně, takže obecní úřad nebyl k vydání platebního rozkazu příslušným.
Žal. úřad zamítl stejnou námitku stížnosti z důvodu, že se uvedené ustanovení zákona týká jen přirážek usnesených obcí za léta po vydání tohoto zákona, t. j. na přirážky usnesené na rok 1921 a další, a že obec si může obecní přirážky za léta dřívější i za platnosti tohoto zákona vybírati sama.
Nss nemohl souhlasiti s tímto názorem žal. úřadu, neboť ustanovení § 42 cit. zák. o tom, které úřady jsou příslušny vybírati přirážky a rozhodovati o odvoláních, není výslovně obmezeno na přirážky usnesené za účinnosti tohoto zák., nýbrž platí jakožto norma kompetenční bez ohledu na to, pro který rok dotyčné přirážky byly obcí usneseny, pro všechny případy, kde po účinnosti uvedeného zák. bude rozhodováno o povinnosti placení obecních přirážek. Že se tak v daném případě stalo po uvedeném dni, není sporno.
Pro sporný případ nepřichází ani v úvahu kompetenční předpis § 5 zák. č. 77/1927 Sb., poněvadž se toto ustanovení vztahuje jen na přirážky k daním přímým, předepsané pro dobu po účinnosti tohoto zák., tedy na dobu od roku 1928 počínaje (viz Boh. A 10046/32).
Avšak nss nemohl přes to uznati, že v prvé stolici rozhodoval úřad podle § 42 k rozhodování nepříslušný.
V daném případě je spor o to, mohly-li st-lce býti předepsány za r. 1918 až 1920 školní přirážky k státním daním ve výši obcí usnesené. Výpočet přirážky není v daném případě sporným. Podle odst. 1 § 42 zák. č. 329/1921 Sb. děje se výpočet, předpis a vybírání obecních přirážek ke státním daním týmiž orgány, které jsou pověřeny vybíráním příslušných daní státních. Vyšší úřad finanční rozhoduje o odvolání jen, pokud jde o přirážky nesprávně vypočtené (odst. 4), kdežto o opravném prostředku, vytýkajícím, že přirážky byly stanoveny vyšší sazbou než odpovídá zákonem určené nebo schválené výměře, rozhoduje bezprostřední úřad dohlédací (odst. 3).
Z uvedeného plyne, že i o otázce, zda jest vůbec dán zákonný podklad pro předpis obecní přirážky, a to v určité sazbě obcí usnesené a příslušným úřadem schválené, mají podle § 42 cit. zák. rozhodovati úřady dohlédací, kdežto finančnímu úřadu přísluší jen rozhodovati o ciferním výpočtu přirážky na základě nesporného právního a skutkového základu. Nespadá tedy rozhodování o tom, zda poplatník jest vůbec povinen přirážku takovou platiti a jakou sazbou, do kompetence finančního úřadu, a nebrání tudíž ustanovení § 42 obecnímu orgánu, aby, byl-li spor o to naň vznesen, v 1. stolici o těchto otázkách rozhodoval (viz Boh. A 9788/32).
O takovéto rozhodování šlo také v daném případě. Obecní zastupitelstvo v H. usneslo se totiž dne 25. srpna 1924, že stěžující si firma jest povinna platiti školní přirážky za léta 1918—1920 a že mají přirážky tyto od ní býti požadovány. Na základě tohoto usnesení byl pak vydán výměr obecního úřadu z 5. září 1924 a platební rozkaz téhož úřadu z 21. května 1928, kterým stěžující si firmě bylo sděleno, že obec od ní požaduje školní přirážky udané výměrem posléze uvedeným částkou 605137 Kč 77 h. Ježto výpočet přirážky, jak již výše uvedeno, nebyl zde sporným, nelze v uvedeném usnesení obecního zastupitelstva, na základě kterého pak zmíněné výměry byly vydány, shledati nic jiného, než výrok o tom, že st-lka podléhá za uvedená léta školním přirážkám sazbou obcí usnesenou, k čemuž, jak již uvedeno, byly obecní orgány příslušny. Když pak žal. úřad zamítaje odvolání tento výrok potvrdil, řešil tím stejně jako prvá stolice jedině otázku, zda stěžující si firma podléhá za uvedená léta školním přirážkám sazbou obcí usnesenou, nikoliv správnost výpočtu přirážky, o čemž bude rozhodováno finančním úřadem příslušným podle § 42 odst. 1 při vydání formelního platebního rozkazu.
Jako zmatečnost uplatňuje stížnost dále, že přirážky od st-lky požadované jsou označeny jako přirážky školní, ačkoliv §em 4 zák. č. 77/27 Sb. je zakázáno obcím vybírati zvláštní obecní přirážky školní.
Kdyby obec oproti ustanovení posléze uvedenému — předpokládaje, že by bylo možno toto ustanovení vůbec na sporný případ použíti — vybírala zvláštní přirážky školní, byl by takovýto předpis nezákonným a mohl by býti poplatníkem cestou instanční naříkán, není však zmatečným (nicotným) a bylo proto věcí strany, měla-li za to, že předpisu stojí v cestě uvedené ustanovení zákona, aby to ve svém opravném prostředku k žal. úřadu uplatňovala. Když to však neučinila, jde o nepřípustnou novotu, ke které nss ve smyslu § 5 zák. o ss nemůže přihlížeti.
Stížnost vytýká dále, že obec při sdělání rozpočtu počítala při výpočtu přirážky s určitým předpisem státní daně st-lčiny, čímž rozpočty byly také kryty, a obec byla by obohacena, když nyní došlo skutečně k vyššímu předpisu daně, než obec tehdy předpokládala. St-lka tuto námitku v době, kdy přirážky jí byly předepsány, nemohla učiniti oproti rozpočtům dávno schváleným a může ji proto vznésti proti předpisu přirážky.
Žal. úřad na stejnou námitku odvolání odpověděl, že při stanovení přirážky k úhradě rozpočtového schodku jde o odhad pravděpodobného výnosu a že poplatník může proti takto určené přirážce si stěžovati. Když však usnesení o stanovení přirážky se stalo pravoplatným, nemění na výši již jednou pravoplatně usnesené přirážky nic, že snad daňová základna v důsledku konečného předpisu v dotyčném roce byla vyšší, takže přirážky vynesly více, než bylo rozpočteno. Poplatník musí tedy při předpisu přirážky počítati již s jednou určenou výší přirážek a nemůže se proti předpisu přirážky domáhati jejího snížení z důvodů vyšších skutečných daňových předpisů.
Nss vyslovil již v nál. Boh. A 5929/1926, že poplatník nemá nároku na to, aby — zvýší-li se daňová base nad sumu předpokládanou při stanovení přirážkového procenta a převýší-li následkem toho výnos přirážek míru potřebnou k úhradě rozpočtového schodku — přirážkové procento bylo dodatečně přiměřeně sníženo, resp. přeplacená přirážka mu vrácena. Nss trvá na tomto názoru i v tomto případě. Je tedy i uvedená námitka stížnosti bezdůvodná.
St-l namítal v odvolání k žal. úřadu, že předpis přirážky odporuje § 32 zák. č. 329/21 Sb. Žal. úřad na tuto námitku odpověděl, že snížení státní daně v důsledku ustanovení § 32 a tím také snížení základny pro přirážky provádí státní úřad finanční a že původního předpisu přirážky, jak se zde právě stal, je zapotřebí, aby mohl později býti proveden výpočet podle odst. 2 § 32. — K tomu uvádí stížnost, že tento názor je sice správný, že však nárok na snížení musí býti poplatníkem vznesen také při předpisu přirážky, poněvadž by jinak v tomto ohledu mohla nastati právní moc. — Nss nemohl stížnosti ani v tomto ohledu dáti za pravdu.
Podle odst. 2 § 32 sníží se, pokud by předpis v prvém odstavci zmíněný byl vyšší, předepsaná daň státní, včetně válečné přirážky i přirážky samosprávných svazků poměrně. Snížení obecní přirážky nastane tedy v důsledku toho, že se sníží dotyčná státní daň, jejíž adnexem je přirážka. Otázkou, jsou-li dány předpoklady pro snížení přirážky podle § 32 odst. 2 nemůže se tedy instanční úřad rozhodující o původní přirážkové povinnosti zabývati. Není proto rozhodnutím vydaným v tomto řízení prejudikováno otázce pozdějšího snížení přirážky podle odst. 2 § 32.
Konečná námitka stížnosti týká se promlčení přirážky. Žal. úřad na námitku uplatňující promlčení odpověděl, že ani obecní zřízení ani zák. č. 31/1878 ř. z. o promlčení přímých daní nemá ustanovení o promlčení přirážek, takže promlčení obecních přirážek k státním daním nenastává vůbec nikdy. Oproti tomu poukazuje stížnost na ustanovení § 42 zák. č. 329/21 a § 5 zák. č. 77/27 Sb.
Bylo již dříve dovoděno, že ustanovení § 5 zák. č. 77/27 Sb. sice pro daný případ nelze vůbec použíti. Ale zák. č. 329/1921 Sb. stanoví v § 42 odst. 5, že pro promlčení obecních přirážek platí stejné předpisy jako pro státní daně, k nimž se přirážka vybírá. Není tedy toto ustanovení obmezeno na přirážky usnesené za účinnosti tohoto zák., nýbrž obsahuje všeobecné pravidlo, platné pro všechny dosud nevyměřené obecní přirážky bez ohledu na to, zda byly usneseny za platnosti tohoto zákona nebo dříve. Podléhaly tedy přirážky zde sporné ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení promlčení stejnému jako dotyčné přímé daně, jichž jsou adnexem.
Žal. úřad v důsledku svého nesprávného názoru, že tyto přirážky se vůbec nepromlčují, nezkoumal, zda podle předpisů tehdy platných pro přímé daně nastalo ohledně přirážek zde sporných promlčení, a jest proto nař. rozhodnutí v tomto ohledu nezákonným, pročež je bylo zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

Č. 11192.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 786-789.