Č. 11 130.

Jazykové právo. — Kinematografy: Není nezákonným porušením jazykového práva obce (německé), uloží-li jí úřad při udělení kinematografické licence určité podmínky stran jazykové úpravy nápisů, návěští a textů filmů.
(Nález ze dne 9. března 1934 č. 4853.)
Prejudikatura: srov. Boh. A 10315/33.
Věc: Město Ú. proti ministerstvu vnitra o jazykové právo.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Rozhodnutím z 27. března 1929 udělil zem. úřad v Praze městu O. k jeho žádosti podle § 4 min. nař. z 18. září 1912 č. 191 ř. z. nepřevodné povolení pořádati v Ú. v č. ... pod označením Welttheater kinematografická představení. Tato licence byla městu udělena mezi jiným pod podmínkou, že všechny nápisy v kinematografické provozovně, texty filmů a návěští musí býti provedeny na prvém místě v jazyku státním, na druhém místě v jazyku německém.
St-lčinu odvolání min. vnitra rozhodnutím z 10. října 1930 nevyhovělo a k vývodům odvolání uvedlo: 1. Námitka, že tato podmínka znamená těžké hospodářské poškození majitele licence, protože je proveditelná pouze vedlejší projekcí českých titulků pomocí t. zv. »Diapásek«, je nepřípadná, poněvadž opatření filmů dvojjazyčnými titulky na místě jednojazyčných je technicky snadno proveditelno, takže není třeba zvláštní projekce českých titulků pomocí diapásek, kteréžto zařízení je velmi nedokonalé a uložené podmínce ani nevyhovuje. Budou-li pak všechny biografy, jimž řečená podmínka byla uložena, od filmových půjčoven žádati filmy s dvojjazyčnými titulky, pak je také obdrží. 2. Uložená podmínka není porušením předpisu § 128 úst. listiny, poněvadž se jí neobmezují práva menšinového jazyka. 3. Uložená podmínka se neopírá o čl. 99 jaz. nař., nýbrž o ustanovení § 5 min. nař. z r. 1912 č. 191 ř. z., podle kterého jest při udělení licence kinematografické přihlížeti k místním poměrům a místní poměry v O. toho vyžadují, aby také obyvatelstvu národnosti čsl. bylo možno biografická představení v podniku st-lově navštěvovati a sledovati, když ve vnitřním městě není biografů, v nichž se předvádějí filmy s titulky také v jazyku českém.
O stížnosti napadající toto rozhodnutí uvážil nss toto:
V nál. Boh. A 10315/33 vyslovil a zevrubně odůvodnil nss právní názor, že udělování povolení k veřejným představením kinematografickým, které je po materielní stránce posuzovati podle dekretu dvoř. kanceláře ze 6. ledna 1836, Sb. zák. pol. č. 5 a min. nař. z 25. listopadu 1850 č. 454 ř. z., jest ponecháno volnému uvážení úřadu v žádném směru neomezenému, takže na udělení takového povoleni straně nepřísluší vůbec nijaký nárok, zejména když obsah min. nař. z 18. září 1912 č. 191 ř. z. o pořádání veřejných představení kinematografických nepodává podkladu pro domněnku, že by státní správa byla chtěla, pokud jde o veřejná kinematografická představení, vzdáti se zásadního práva rozhodovati podle zcela volného nijak neomezeného uvažování. Proto jest: právem úřadu, aby, rozhodne-li se žadateli licenci uděliti, tuto podle své volné a v žádném směru neomezené úvahy obmezil vedlejšími ustanoveními, která, ať jakákoli, nemohou zkrátili žadatele v právu, jehož, nemá.
Stížnost ovšem poukazuje na to, že nss opětně vyslovil, že udělení kinematografických licencí může býti vázáno na splnění podmínek, i když jsou tyto podmínky jiného druhu, než které jsou uvedeny v nař. č. 191/1912, ovšem praví se v rozhodnutí dále, a to jest důležité, jen tehdy, neodporují-li tyto podmínky platnému právnímu řádu; stížnost tvrdí, že stanovená podmínka, že všechny nápisy v kinematografické provozovně, texty filmů a návěští musí býti provedeny na prvém místě v jazyku státním, na druhém místě v jazyku německém, platnému právnímu řádu odporuje, ježto při provozování kinematografického podniku k účelům výdělkovým jde o věc soukromého a obchodního styku a zaujímá tudíž obec, provozujíc tento podnik, postavení soukromé osoby a má v postavení tom práva osob soukromých. Předpis § 128 odst. 3 úst. listiny stanoví pak, že státní občané čsl. republiky mohou v mezích všeobecných zákonů užívati volně jakéhokoli jazyka ve stycích soukromých a obchodních. Tímto předpisem ústavní listiny vyslovená zásada jazykové volnosti ve styku soukromém a obchodním je pak nepřekročitelnou hranicí pro volnou úvahu úřadu, neboť nějaké omezení této zásady podle znění předpisu § 128 odst. 3 úst. listiny bylo by možné jen cestou zákona, nařízení č. 191/1912 moci zákona nemá.
Ale k těmto st-lčiným vývodům nutno poznamenati, že obec, provozuje-li některý ze svých podniků podle zásad soukromohospodářských, nemění tím nic na své nezadatelné subjektivitě veřejnoprávní, t. j. nestává se v této své činnosti osobou soukromoprávní. Že pak jako veřejnoprávní korporace nemůže se pro sebe dovolávati ustanovení § 128 odst. 3 úst. list., st-lka sama uznává. Jestliže pak příslušné normy, t. j. dekret dvorské kanceláře ze 6. ledna 1836, Sb. zák. pol. č. 5 a min. nař. z 25. listopadu 1850 č. 454 ř. z., jak shora dolíčeno, ponechávají udělení licence volnému ničím neomezenému uvážení úřadu, chybí pro úspěšnost stížnosti k nss-u základní předpoklad, totiž subj. právo strany vůbec ve smyslu § 2 zák. o ss, o jehož porušení by mohlo jíti, a nemá pak pro spor významu, nebyl-li snad výrok žal. úřadu, zamítající st-lčino odvolání do stanovené podmínky skutkově náležitě podložen, neb náležitě odůvodněn.

Citace:

č. 11130. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 614-616.