Č. 11065.

Elektrisace. — Řízení správní: * Zákon č. 438/1919 Sb. nedává v řízení o prohlášení elektrického podniku za všeužitečný sousedním soukromým (všeužitečným) podnikům elektrickým postavení procesní strany.
(Nález ze dne 14. února 1934 č. 7983/31.)
Prejudikatura: Opačně Boh. A 4325/25, 7833/29, 9256/31 (srov. Boh. A 4142/24, 5255/25, 6826/27).
Věc: Městská obec I. proti ministerstvu veřejných prací (odb. r. Jan Kreuzer) o soustavnou elektrisaci.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Středomoravské elektrárny v Přerově, jež byly výnosem min. prací ze 7. září 1920 podle § 4 zák. z 22. července 1919 č. 438 Sb. — Č. 11.065 —
prohlášeny za podnik všeužitečný, požádaly podáním ze 16. srpna, 11. října a 3. prosince 1926 zsp-ou v Brně o schválení těchto projektu: 1. primární pobočky do obecní cihelny v P. a transformační stanice tamtéž, 2. rozvodné sítě a transformačních stanic v obcích B. a Ž. a 3. rekonstrukce sekundární sítě v K.
Při místním šetření o těchto projektech konaných vznesla stěžující si obec jako majitelka městské elektrárny I.-cké námitky proti všem těmto projektům a domáhala se zamítnutí podaných žádostí v podstatě ze dvou důvodů, a) že potřeba dodávky elektrického proudu do všech uvedených obcí je již dostatečně kryta z elektrárny st-lčiny, s níž obce ty dodávací smlouvu zrušily na základě nesprávných informací, jež o st-lčině elektrárně roztrušovaly Středomoravské elektrárny; bylo by proto povolení nových projektů nehospodárné a odporovalo by zásadám soustavné elektrisace; b) že Středomoravské elektrárny provedly projekty již před udělením stavebního povolení, čímž bylo st-lce znemožněno, aby se mohla včas ohraditi a své zájmy hájiti.
Zsp výměry z 25. listopadu 1926, z 27. listopadu 1926 a z 21. května 1927 Středomoravským elektrárnám žádané povolení udělila, při čemž shora uvedené námitky st-lčiny zamítla z důvodů věcných, a také odvolání, jež st-lka z výměrů těch podala, zamítlo žal. min. nař. rozhodnutím.
Jednaje o stížnosti města I. do rozhodnutí tohoto podané vycházel nss z těchto úvah:
Podle § 2 zák. o ss jest nss povolán poskytovati právní ochranu proti porušení subjektivních práv stran. Pro takové porušení může tedy rušiti rozhodnutí stížností u něho napadnuté jedině tenkráte, jestliže zájem, jehož porušení strana tvrdí a jehož ochrany se před nss-em dovolává, lze kvalifikovati jako subj. právo st-lovo.
V daném případě bránila se st-lka jako majitelka městské elektrárny I.-cké, provozované na základě koncese, pocházející z doby před účinností zák. č. 438/1919 Sb. o soustavné elektrisaci, proti tomu, aby všeužitečnému podniku Středomoravským elektrárnám v Přerově nebylo udíleno povolení ke zřízení shora uvedených rozvodných zařízení, a svůj odpor proti konsentování těchto zařízení odůvodňovala výhradně poukazem na to, že území, v němž mají zařízení ta býti zřízena, jest již dostatečně zásobeno elektrickou energií z její městské elektrárny, takže místní poměry, čili místní potřeba zřízení těchto nově projektovaných děl nevyžaduje, naopak, že by toto nové zřízení příčilo se zásadě hospodárného rozvedení elektrické energie, vyslovené v § 1 zák. o soustavné elektrisaci z r. 1919. Jde tedy o otázku, zda elektrickému podniku sousedícímu s podnikem všeužitečným přísluší právo odporovati tomu, by všeužitečnéinu podniku bylo uděleno schválení projekttovaného díla a právo na elektrické vedení, jestliže území, v němž má dílo resp. vedení toto býti zřízeno, je již dostatečně zásobováno sousedním podnikem elektrickým, jenž odpor takový vznáší.
O konsentování projektovaných děl a elektrických podniků všeužitečných ustanovuje § 18 zák. č. 438/1919 Sb., že se provádí v t. zv. historických zemích podle předpisů §§ 29 až 31 živn. řádu se zřetelem na předpisy tohoto zák. Ani v citovaných předpisech živn. řádu, ani v ustanoveních min. nař. z 25. března 1883 č. 41 ř. z., vydaných k provedení jeho v příčině podniků elektrárenských, nelze však nalézti nejmenšího podkladu pro to, že by úřad při konsentování projektovaných děl a vedení, tedy při udílení tak řečeného reálného konsensu měl přihlížeti k tomu, je-li území, v němž mají díla ta býti zřízena, již dostatečně zásobováno elektrickou energií z podniku jiného, nebo dokonce, že by tyto jiné podniky měl chrániti před konkurencí podniku toto nové dílo projektujícího. Nic takového nedá se vyčisti ani z předpisů zák. č. 438/1919 samého, naopak z §§ 19 a 25 tohoto zák., jež pojednávajíce o tom, zda a za jakých podmínek se zamýšlené dilo má povoliti, dávají direktivy jen co do opatření zajišťovacích pro styk s jinými elektrickými díly a pro křížení a sblížení vedení, je patrno, že úřad smí požadovaný konsens odepříti ev. omeziti jen z důvodů bezpečnostně-policejních, zejména tedy pro případné závady projektovaného díla po stránce technické. Že pak dosavadní elektrárna ani z vlastní živn. koncese, ani z konsensu, jímž její díla byla povolena, nemůže vyvozovati právní nárok na to, aby do území jí zásobovaného nebyl připuštěn nový podnik konkurenční, podává se z obsahu a povahy těchto oprávnění, založených rovněž na předpisech živn. řádu a min. nař. č. 41/1883 ř. z., jež vybudovány jsouce převážně na principu živn. svobody a volné soutěže, neznají monopolního práva dodávky elektrické energie.
Nedá-li se však ze žádného z uvedených zákonných předpisů dovoditi, že by úřad směl všeužitečnému podniku odepříti požadované konsentování projektovaného díla nebo vedení z důvodu ochrany sousedních podniků před konkurencí, nelze sousedním podnikům elektrickým na základě těchto předpisů přiznati oprávnění, aby v konsensním řízení uplatňovaly námitky směřující k této ochraně.
Přes to slušelo by připustiti, že sousední podnik elektrický mohl by se i v tomto (konsensním) řízení domáhati, aby schválení projektovaného díla bylo všeužitečnému podniku odepřeno, kdyby schválením tohoto díla byl sousední podnik zkrácen v nějakém svém právu, jež bez své viny neměl příležitost dříve uplatniti. Kdyby tedy elektrickému podniku sousedícímu s podnikem všeužitečným příslušelo v řízení o prohlášení podniku za všeužitečný, jež podle § 4 odst. 2 zák. č. 439/19 nahražuje živn. koncesi, postavení procesní strany, nebo konkrétněji řečeno: kdyby sousední podnik byl oprávněn v tomto řízení jako strana procesní proti koncesování všeužitečného podniku z té či oné příčiny vznášeti námitky, a kdyby nedostalo se mu v tomto quasikoncesním řízení příležitosti námitky tyto uplatniti, nebylo by možno přes námitky tyto prostě přejiti, i když je sousední podnik vznesl teprve v řízení konaném podle §§ 16 a násl. zák. č. 438/19 o schválení děl všeužitečným podnikem projektovaných.
Ježto však zdroj tohoto práva námitek a tedy i zákonný základ procesní posice sousedního podniku jakožto strany v quasikoncesním řízení, směřujícím k prohlášení podniku za všeužitečný, nelze, jak již svrchu bylo naznačeno, nalézti v ustanovení řádu živn. ani v min. nař. č. 41/1883 ř. z., mohl by právní pramen řečeného práva námitek býti hledán jedině v ustanoveních zák. č. 438/1919 Sb. V nich chtěla je také nalézti dosavadní judikatura nss-u, jež v nál. Boh. A 4325/25, 7833/29 a 9256/31 měla za to, že jednak předpis § 18 odst. č. 4 tohoto zák., jenž podnikům sousedním přiznává v řízení konsensním postavení strany, zvláště však »sama podstata soustavné elektrisace, založené na myšlence kooperace jednotlivých podniků ve všeobecném zájmu« dává elektrickému podniku sousedícímu s podnikem všeužitečným povahu »interesenta« ve smyslu 2. odst. § 5 cit. zák. a tím i postavení strany v řízení o prohlášení podniku za všeužitečný s právem činiti námitku, že určitá část území, které všeužitečný podnik zamýšlí energií zásobovati, jest dostatečně a přiměřeně zásobena energií z podniku již existujícího.
Než právě v této pro dnešní spor základní otázce musil nss opustiti právní názor dosavadní judikatury a přidržel se právního názoru projeveného odborným plenem ze 4. prosince 1933 č. pres. 768/31, jež vyslovilo se v ten smysl, že elektrický podnik jiný než všeužitečný nemá ze zák. č. 438/1919 Sb. nárok, aby všeužitečnému podniku byly uloženy povinnosti (omezení) oproti onomu jinému podniku elektrickému, pokud jde o zásobování území, jež jest zásobováno již proudem z tohoto podniku elektrického. Úvahy, jimiž dospěl nss k přijetí právního názoru právě uvedeného, jsou v podstatě následovní:
Pro postavení strany sousedního podniku elektrického v řízení o prohlášení elektrického podniku za všeužitečný nedá se především nic vyvoditi z předpisu § 18 odst. 4 zák. č. 438/19, neboť předpis tento upravuje toliko řízení konsensní, v němž jde v podstatě o schválení projektovaného díla (provozovny) všeužitečného podniku, nikoli však o vymezení práva provozovati výrobu a rozvod elektrické energie, kteréžto vymezení vůbec, tedy i pokud jde o působiště, má se podle § 5 odst. 2 téhož zák. státi výměrem, jímž se podnik prohlašuje za všeužitečný. Právní povaha schválení projektovaného díla podle §§ 16 a násl. jest v § 16 odst. 2 vyznačena v ten smysl, že »nahražuje živnostenskoúřední schválení podniku. Podobně jako podle § 4 odst. 2 nahražuje prohlášení podniku za všeužitečný živn. koncesi, jíž se zakládá oprávnění k živn. provozování podniku, nahražuje schválení podle §§ 16 a násl. živnostensko-právní schválení provozovny ve smyslu 111. hlavy živn. řádu, což jest akt povahy převážně policejní, jehož účelem jest postarati se o bezpečnostně nezávadný stav konkrétního provozovacího díla, zejména také ve vztahu k elektrickým podnikům sousedním, ježto elektrické dílo následkem své technické povahy vyžaduje zajišťovacích opatření pro styk s jinými elektrickými provozovnami (§ 19 zák.). Je sice pravda, že zákon v § 16 odst. 2 mluví o živn.-úředním schválení »podniku«, ale všude jinde v téže relaci (na př. § 16 odst. 1, § 17 odst. 1, § 18 a j.) mluví správně o projektovaném díle. Jde tu zřejmě jen o nahodilou nepřesnost ve výrazu, jíž nelze již proto přikládati žádný zvláštní význam, že platnému živn. právu není známo žádné živn.-úřední schválení živn. podniku, nýbrž toliko schválení živn. provozovny podle III. hlavy živn. řádu.
Zbývá tedy jen ještě zkoumati, zdali snad z podstaty soustavné elektrisace, jíž chce zák. č. 438/19 dáti právní základ, nedá se vyvoditi, že existentním elektrárnám přísluší právní nárok na to, aby úřad, vymezující právo a tedy i působiště podniku prohlašovaného za všeuži- tečný, dbal toho, by všeužitečný podnik nezasahoval do území dostatečně zásobovaných z elektráren sousedních i tehdy, když tyto sousední elektrárny nemají povahy podniku všeužitečného, nýbrž jsou v tomto protikladu pouhými podniky soukromými.
Právní stav, který se podává z ustanovení zák. č. 438/1919 Sb., je v podstatě následovní.
Soustavná elektrisace má podle § 1 tohoto zák. za účel co možno nejlepší využitkování všech přírodních zdrojů energie a hospodárné její rozvedení ve všeobecném zájmu. Tohoto účele lze zajisté dosáhnouti jenom tím způsobem, že jednotlivé podniky pro výrobu a rozvod elektrické energie, nejsou-li z jediného ústředí naveskrz řízeny a ovládány, musí spolu kooperovati takovým způsobem, aby tvořily soustavu čili organický celek. Zákon sám nedává žádných norem, jež by kooperaci jednotlivých článků soustavy bezprostředně upravovaly a zabezpečovaly, zmocňuje však v § 5 odst. 2 min. prací, aby prohlašujíc elektrický podnik za všeužitečný, vymezilo ve »výměru« jeho práva jakož i povinnosti v zájmu veřejném, jímž je podle § 1 především dokonalé využitkování všech přírodních zdrojů energie a její hospodárné rozvedení. Teprve konstituováním vzájemných práv a povinností všeužitečných podniků elektrických zabezpečuje se kooperace těchto podniků a tvoří se z nich organický celek, bez něhož soustavná elektrisace není myslitelná. Má-li elektrický podnik tvořiti článek jednotného organického celku musí býti vymezeny jeho úkoly, jakož i modality jeho kooperace s ostatními elektrickými podniky, které rovněž tvoří články této soustavy. Z tohoto vzájemného poměru mezi jednotlivými články soustavy zajisté se podává možnost kolisí mezi právy novému podniku udílenými a právy udělenými podniku již dříve vzniklému. Avšak kolise tato je myslitelná právě jen na půdě soustavy, do níž jsou elektrické podniky včleněny.
Podle ustanovení §§ 2, 4 zák. č. 438/19 tvoří články soustavné elektrisace kromě vodních elektráren státem vybudovaných elektrické podniky všeužitečné, t. j. ony, jež za podmínek § 4 cit. zák. byly min. prací za všeužitečné prohlášeny. Tyto všeužitečné podniky jsou nadány zvláštními výhodami, finančními i právními, jsou však s druhé strany podrobeny povinnostem, ve zmíněném »výměru« určeným, jimž elektrické podniky soukromé nepodléhají. S tím vnitřně souvisí, že zákon nikde neustanovuje, že elektrické podniky soukromé, t. j. jiné než všeužitečné, mají ipsa lege tvořiti články soustavy, a není důsledně žádných předpisů o tom, že a jak mají tyto podniky do soustavy elektrisační býti včleněny. Ustanovení takových bylo by však nezbytně zapotřebí, aby elektrickým podnikům soukromým mohla býti udělena práva a zejména aby jim mohly býti uloženy povinnosti, jež soustavnou kooperací s podniky všeužitečnými podmiňují.
Zákon obsahuje však i výslovná ustanovení, z nichž je patrno, že soukromé podniky elektrické zásadně za články soustavné elektrisace nepokládá. Podle § 28 mohou elektrické podniky, jež jsou pro soustavnou elektrisaci vhodný a potřebný, býti ve zvláštním řízení přeměněny na podniky všeužitečné a teprve tímto přeměňovacím aktem úředním uskutečňuje se jejich včlenění do soustavné elektrisace. Vedle této nu- cené přeměny podniku ve všeužitečný je podle § 24 možná přeměna podniku soukromého ve všeužitečný i z vůle samého podnikatele, jde-li o podnik, který v době, kdy zákon vstoupil v účinnost, byl již v provozu, ale i tu jest třeba úředního aktu prohlášení podniku za všeužitečný, jenž jest vázán na podmínky zákonné (§ 4), mimo jiné i na předpoklad, že podnik musí býti způsobilým sloužiti soustavné elektrisaci. Z ustanovení těchto je s dostatek patrno, že elektrické podniky soukromé mají podle vůle zákona zůstati mimo soustavu, takže z podstaty soustavné elektrisace nedá se vyvoditi právní nárok soukromého podniku elektrického na to, aby právo podniku za všeužitečný prohlašovaného na provozování výroby a rozvodu elektrické energie bylo v zájmu existentního podniku soukromého jakkoli omezováno.
Podle § 27 zák. č. 438/19 může ovšem min. prací vlastníku elektrického díla nebo vodní síly uložiti v zájmu veřejném a v rámci soustavné elektrisace úplné využitkování elektrického díla nebo vodní síly. Podle tohoto ustanovení může tedy býti uveden i soukromý elektrický podnik, ale stejně také kterékoli vodní dílo ve vztah k soustavné elektrisaci. Než tím nestává se ani soukromý elektrický podnik ani vodní dílo organickým článkem soustavné elektrisace, neboť vztah jejich k soustavné elektrisaci má povahu ryze pasivní. Záležíť toliko v tom, že elektrické nebo vodní dílo musí postoupiti soustavné elektrisaci přebytky, jež bez vlastní újmy může postrádati.
Podle ustanovení 3. odst. téhož § 27 sluší při schvalování i soukromých výroben energie a vedení přihlížeti v prvé řadě k potřebám soustavné elektrisace jakožto zájmům veřejným. I tento předpis ukládá podnikatelům soukromých elektrických podniků jistá omezení, ovšem toliko v příčině zřízení nové živn. provozovny, a povyšuje zájem soustavné elektrisace výslovně na zájem veřejný, dává zákonný podklad pro omezení, jež by ze živn. řádu (hlava III.) nedala se vyvoditi. Možnost takovýchto omezení soukromého podniku ovšem není s to, aby soukromý podnik včlenila do organismu soustavné elektrisace jako jeho součástku. Z ustanovení 4. odst. § 27, jímž zavádí se jistý úřední dozor nad elektrickými podniky za účelem ochrany zájmů veřejných proti nesprávnému provozu elektrického podniku a proti neoprávněným cenám za proud, samozřejmě nelze vyčísti, že by soukromé podniky elektrické měly býti článkem soustavné elektrisace.
V zák. č. 438/19 nelze tedy nalézti ustanovení, jež by přímo nebo třeba jen nepřímo poskytovalo existentnímu podniku elektrickému soukromému v řízení o prohlášení elektrického podniku za všeužitečný postavení strany s právem jakýchkoli námitek v příčině vymezení působnosti podniku všeužitečného. Právní posice existentního podniku soukromého oproti prohlášení podniku za všeužitečný není jiná než jako oproti koncesování jiného podniku soukromého, proti němuž mu ani podle platného řádu živn. ani podle svrchu cit. nař. z r. 1883 nepřísluší procesní postavení strany v řízení koncesním ani žádné právo odporu proti udělení koncese živn.
St-lka se tedy neprávem domnívá, že byla zkrácena ve svých právech tím, že její námitky vznesené proti projektům Středomoravských elektráren byly nař. rozhodnutím zamítnuty, a bylo proto stížnost její pro bezdůvodnost zamítnouti.

Citace:

Č. 11065.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 435-440.