Č. 11 108.

Pojištění pensijní: Advokátní koncipient podléhá pojistné povinnosti pensijní podle zák. č. 26/1929 Sb.
(Nález ze dne 3. března 1934 č. 4213.)
Prejudikatura: Boh. A 10 083/32.
Věc: Dr. Evžen L. v K. a Dr. Josef V. v K. proti ministerstvu sociální péče o pensijní pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem z 27. září 1930 prohlásila úřadovna A. všeobecného pensijního ústavu v Praze st-le Dra Josefa V. v jeho zaměstnání advokátního koncipienta u st-le Dra Evžena L. od 18. března 1929 za povinna pensijním pojištěním podle zák. z 21. února 1929 č. 26 Sb. Odvolání st-lů z tohoto výměru bylo v postupu instančním zamítnuto posléze nař. rozhodnutím z těchto důvodů: Pojistná povinnost kandidátů advokacie plyne z ustanovení § 1 odst. 2 pensijního zák. č. 26/1929 Sb., podle něhož podléhá pojištění každá osoba zaměstnaná v Čsl. republice trvale na základě smluvního poměru služebního pracemi převážně duševními. Cit. pensijní zákon nemá obdobného ustanovení jako dřívější pensijní zákon, který výslovně vyjímal kandidáty advokacie z pojistné povinnosti. Z ustanovení § 1 odst. 1 bod 2 pens. zák. č. 26/ 1929 Sb., kde se mluví toliko o kancelářských zaměstnancích advokátů, neplyne výluka kandidátů advokacie z pojistné povinnosti, ježto cit. zákonné místo v demonstrativním výčtu kategorií zaměstnanců, podléhajících pojistné povinnosti pensijní, mluví vůbec jen o zaměstnancích kancelářských, právě tak jako bod 1 téhož paragrafu a odstavce jen o úřednících, pro pojistnou povinnost kandidátů advokacie je však směrodatné citované všeobecné ustanovení odst. 2 téhož paragrafu. Výluka posluchačů vysokých škol z pojistné povinnosti pensijní, upravená blíže ustanovením § 2 bodu 3 pens. zák., nevztahuje se na posluchače práv, zaměstnané v době studií v advokátní kanceláři, tím méně na kandidáty advokacie, kteří musili předepsaná studia na vysoké škole absolvovati dříve, než byli zapsáni jako kandidáti advokacie.
Stížnost podaná do tohoto rozhodnutí dovozuje v podstatě, že advokátní koncipienty nelze pokládati za úředníky nebo zaměstnance, podrobené pensijní pojistné povinnosti podle ustanovení § 1 odst. 1 bod 1 a 2 pens. zák. č. 26/1929 Sb., a uplatňuje dále, že z ustanovení 2. odst. cit. § 1 neplyne, že pojištění podléhá každá osoba, zaměstnaná v Čsl. republice trvale na základě smluvního poměru služebního pracemi převážně duševními, neboť kdyby tento názor měl býti správný, nebylo by potřebí tak detailního výpočtu zaměstnanců, jak jej obsahuje § 1, a nebylo by potřebí § 2, který celou řadu osob zaměstnaných pracemi převážně duševními podle služebního poměru z pojistné povinnosti vylučuje.
O této stížnosti uvážil nss:
V 1. odst. § 1 zák. z 21. února 1929 č. 26 Sb. o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách jest vypočteno celkem šest kategorií osob, zaměstnaných v Čsl. republice na základě smluvního poměru služebního, které jsou pojištěním povinny a podle ustanovení tohoto zák. pojištěny. Mezi těmito kategoriemi jsou uvedeni pod bodem 1 úředníci (konceptní atd.), smluvní učitelé, vychovatelé a podobní, jakož i obdobně činní zaměstnanci církví a náboženských společností nebo zaměstnanci, jichž činnost jest průpravou k tomuto povolání, a pod bodem 2 kancelářští zaměstnanci vůbec, vyjímajíc osoby, zaměstnané čištěním, úklidem ... zejména všichni kancelářští zaměstnanci advokátů, notářů a patentních zástupců. V odstavci 2 cit. § jest pak stanoveno, že pojištěním povinna a podle ustanovení tohoto zák. pojištěna jest dále každá osoba, která trvale jest v Čsl. republice na základě smluvního poměru služebního zaměstnána pracemi převážně duševními.
V nař. rozhodnutí praví žal. úřad výslovně, že pojistná povinnost kandidátů advokacie plyne z ustanovení § 1 odst. 2 pens. zák., jehož obsah ještě cituje. Dovozuje dále, že z ustanovení odst. 1 bod 2, kde se mluví jen o kancelářských zaměstnancích advokátů, neplyne výluka kandidátů advokacie z pojistné povinnosti, pro něž jest u nich směrodatné všeobecně ustanovení odst. 2. Spatřuje tedy žal. úřad normu, podrobující advokátní koncipienty pensijní pojistné povinnosti, jediné v ustanovení odst. 2 cit. § 1, nikoli v předpisech odstavce 1 a jde proto stížnost zcela mimo svými vývody, jimiž se snaží dovoditi, že advokátní koncipienti nespadají do kategorií osob, podrobených pojistné povinnosti podle ustanovení bodu 1 a 2 odstavce 1. Podle těchto předpisů žal. úřad na pojistnou povinnost st-le Dra V. neuznal, možno proto přes právě uvedené vývody stížnosti přejíti bez veškerého zřetele.
K ostatnímu obsahu stížnosti je uvésti, že z nahoře podaného obsahu a znění zákonných předpisů, zejména ze slova »dále«, použitého v 2. odstavci, jest patrno, že enumerací jednotlivých kategorií zaměstnanců v 1. odst. nevyčerpal zákonodárce okruh osob, podrobených pensijní pojistné povinnosti, a že ustanovením odst. 2 podrobil pensijnímu pojištění osoby další, v 1. odst. neuvedené. Uvedl tedy zákon v odst. prvém zaměstnance, kteří již svou příslušností k určité kategorii zaměstnanců podléhají pensijnímu pojištění bez ohledu na povahu práce jimi v zaměstnání konané, kdežto odst. 2 podrobil pojistné povinnosti mimo to každého, kdo za podmínek tam uvedených jest zaměstnán pracemi převážně duševními.
Nemůže býti ovšem pochybnosti o tom, že valná část zaměstnanců, uvedených ve výpočtu odst. 1, jest zaměstnána pracemi převážně duševními, a že tedy na ně dopadá také ustanovení odst. 2, leč z toho plyne nejvýše, že zaměstnanci ti nemusili býti v 1. odst. uváděni, neplyne však z toho, že nebyli-li tam uvedeni, nevztahuje se na ně generální ustanovení odstavce 2.
Toto ustanovení má samostatný materiální obsah vedle odstavce i, jak jest to patrno nejen z nahoře podané dikce zákona, nýbrž i z důvodové zprávy k vl. návrhu zák. č. 26/29 (tisk 1706 poslanecké sněmovny r. 1928), která prohlašuje, že již příslušností k některé ze skupin zaměstnaneckých, pro něž pensijní pojištění má platiti, jest pensijní pojistná povinnost zaměstnancova dána bez ohledu na to, jaké práce v konkrétním případě zaměstnanec koná. Jednotlivé kategorie jsou podle řečené zprávy důvodové v odst. 1 uvedeny proto, aby u zúčastněných stran byly pokud možno vyloučeny pochybnosti o tom, zda ten který zaměstnanec podléhá pensijnímu či dělnickému invalidnímu pojištění. Pokud pro některého zaměstnance není pojistná povinnost již dána podle ustanovení odst. 1 příslušností k některé z tam uvedených skupin, jest otázku jeho pensijní pojistné povinnosti posouditi podle supletorní klausule odst. 2, která prohlašuje za povinnou pojištěním každou osobu, zaměstnanou pracemi převážně duševními.
Za tohoto stavu nelze pak ze skutečnosti, že v odst. 1 vypočítává zákon některé kategorie osob zaměstnaných v Čsl. republice na základě smluvního poměru služebního, které jsou pensijnímu pojištění podrobeny, nic vytěžiti pro rozsah nebo proti rozsahu supletorní klausule odst. 2, zejména nelze ze skutečnosti té dedukovati, že ustanovení tohoto odstavce nepostihuje každou osobu kvalifikace zde uvedené, nýbrž — jak se patrně stížnost domnívá — osobu takto kvalifikovanou jen tenkráte, je-li uvedena ve výpočtu odstavce 1.
Pokud pak stížnost projevuje názor, že kdyby bylo správno, že podle odstavce 2 jest každá osoba kvalifikace zde určené podrobena pensijnímu pojištění, nebylo by potřebí ustanovení § 2, jenž celou řadu osob zaměstnaných pracemi převážně duševními podle služebního poměru v Čsl. republice z pojistné povinnosti vylučuje, nelze vůbec postihnouti logického smyslu této dedukce. Poměr obou uvedených ustanovení jest zcela prostý. Ustanovení 2. odst. § 1 postihuje každou osobu, u níž jsou splněny podmínky zde uvedené, a byly by proto za předpokladu, že podmínkám těmto vyhovují, podrobeny pojistné povinnosti osoby, uvedené v § 2. Poněvadž však zákonodárce tyto osoby nechtěl míti povinně pojištěny, nezbývalo mu než je z pojistné povinnosti, založené pro ně ustanovením 2. odst. § 1 (případně i ustanovením 1. odst. cit. §), v předpisu § 2 výslovně vyjmouti. Nelze proto ani z toho, že v § 2 jest celá řada zaměstnanců z pojistné povinnosti vyňata, nic dovozovati pro názor, jejž o rozsahu klausule odst. 2 § 1 stížnost projevuje.
Ve svém dalším obsahu dovozuje stížnost, že jsou i další závažné důvody, proč nemají býti advokátní koncipienti zařazeni do kategorie úředníků, poukazujíc k tomu, že jde o poměr sui generis, jenž svojí povahou nevyžaduje, aby hospodářská existence koncipientova byla zajištěna, že činnost jeho jako koncipienta jest časově omezena, když se po uplynutí pětileté praxe věnuje povolání advokátnímu, takže by mu pětileté placení příspěvků neposkytovalo hospodářského zajištěni a bylo by pro něho nehospodárné, když nemůže získati nárok na pensi, z kteréhož právě důvodu nebylo uznáno, že koncipienti pojistné povinnosti podléhají. Pojistná povinnost mohla by býti uznána jen tehdy, kdyby výslovně nebo způsobem každou pochybnost vylučujícím byli do kategorie zaměstnanců povinně pojištěných zařazeni.
Z těchto vývodů jest ponechati stranou otázku, zda advokátní koncipient může býti pokládán za úředníka, neboť žal. úřad neuznal, jak již řečeno, na pojistnou povinnost advokátního koncipienta z tohoto důvodu podle odst. 1 § 1, nýbrž podle odst. 2, a jest k nim přihlédnouti jen potud, pokud obecně popírají pojistnou povinnost advokátního koncipienta.
Stížnost se mýlí v tom, že by pojistná povinnost advokátních koncipientů mohla býti uznána jen tehdy, kdyby byli zařazeni buďsi výslovně nebo způsobem každou pochybnost vylučujícím do některé kategorie zaměstnanců povinně pojištěných. Přehlíží tu, — což již dříve bylo vyloženo — že určuje v § 1 pojistnou povinnost, nevyčerpal zákon enumerací některých kategorií v odst. 1 veškeren okruh osob, jež pojistné povinnosti podrobiti chtěl, nýbrž připojil k této enumeraci odstavce 1 ještě klausuli odst. 2. Jsou-li pak v osobě kandidáta advokacie splněny podmínky, za nichž tento předpis pojistnou povinnost stanoví, podléhá advokátní koncipient pojistné povinnosti přes to, že v kategoriích odstavce 1 zařazen není. Co pak se týče ostatního obsahu nahoře podaných vývodů, uplatňují se jimi skutečnosti, jež pro otázku pojistné povinnosti advokátního koncipienta podle cit. odst. 2 jsou zcela bez významu, neboť jimi nikterak není dotčena existence podmínek, za nichž ustanovení odst. 2 pensijní pojistnou povinnost určuje, ani nejsou skutečnosti ty uznány zákonem za důvod z pojistné povinnosti vylučující. Při tom ovšem také zcela selhává nahoře uvedená závěrečná výtka, jež chce svým obsahem dovoditi, že pensijní pojištění nemůže míti pro kandidáta advokacie, jenž stane se samostatným advokátem, žádného významu, neboť přehlíží, že osamostatní-li se kandidát advokacie, může si nabyté nároky udržeti placením uznávacího poplatku, nehledíc k případnému pozdějšímu převodu úhradových podílů za získané nároky podle zák. č. 148/25 o invalidním a starobním pojištění osob samostatně hospodařících, na něž také poukazuje nahoře zmíněná důvodová zpráva, jež výslovně praví, že vládní návrh zákona odstraňuje dosavadní vynětí kandidátů advokacie z pensijního pojištění.

Citace:

č. 11108. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 553-557.