Č. 11 113.

Zdravotnictví. — Řízení správní: * Nárok na vrácení částky, o kterou lékárník překročil lékárnickou sazbu, není podle práva platného v zemi české a Moravskoslezské nárokem veřejnoprávním.
(Nález ze dne 6. března 1934 č. 15 336/32.) Věc: Mg. Ph. Stanislav O. ve F. (adv. Dr. Frant. Lohr z Prahy) proti ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy (za zúč. okresní nemocenskou pojišťovnu v N. adv. Dr. Arnošt Stiasný z Prahy) a zemskému úřadu v Brně o překročení lékárnické taxy.
Výrok: Stížnost se odmítá pro nepřípustnost.
Důvody: Výměrem osp-é v Novém Jičíně z 10. února 1925 byla Marie M., majitelka lékárny ve F., uznána povinnou, vrátiti okr. nemoc, pokladně ve F. obnos 40 440,14 Kč, jakožto rozdíl povstalý nesprávnou taxací receptů za rok 1922, ježto zmíněná majitelka lékárny cenu léků počítala pokladně na místo lékárnické sazby pro strany úlev požívající, upravené vl. nař. z 26. dubna 1920 č. 376 Sb., resp. vl. nař. z 8. srpna 1922 č. 211 Sb., podle sazby, platné pro soukromé osoby s 15% srážkou.
Odvolání, které proti výměru tomu podala Marie M., majitelka lékárny, a st-l (její zodpovědný zástupce), bylo rozhodnutím zsp-é v Brně ze 3. března 1926 zamítnuto, výměr I. stolice však současně byl změněn v ten rozum, že povinnost majitelky lékárny k nahražení zmíněného obnosu, po případě ku vrácení diference mezi skutečně účtovanou cenou a přípustnou maximální cenou sazební nevyplývá z ustanovení ordinační a dispensační normy (min. nař. z 10. prosince 1906 č. 235 ř. z.), které vůbec neobsahuje předpisů o lékárnické sazbě, nýbrž z ustanovení § 9 vl. nař. z 26. dubna 1920 č. 376 Sb. a § 24 vl. nař. z 8. srpna 1922 č. 211 Sb., jakož i z § 1059 o. z. o. Dále vyslovila zsp v Brně, že o výši obnosu, jejž lékárna je povinna okr. nemoc, pokladně ve F. vrátiti, rozhodne zsp teprve až toto rozhodnutí týkající se zásadní povinnosti k vrácení zmíněné diference nabude právní moci.
Další odvolání Marie M. a st-le bylo nař. rozhodnutím min. zdrav, z 11. prosince 1929 zamítnuto.
Dalším výměrem osp-é v Novém Jičíně z 28. března 1927 byla Marie M., majitelka lékárny ve F. (st-l je zodpovědným zástupcem) na základě § 9 vl. nař. č. 376/1920 Sb. a § 24 vl. nař. č. 211/1922 Sb., jakož i § 1059 o. z. o. uznána povinnou nahraditi okr. nemoc, pokladně ve F. částku 1 751,30 Kč, t. j. diferenci mezi skutečně účtovanou cenou léků dodaných v měsíci lednu 1923 a přípustnou maximální cenou sazební.
Odvolání, které Marie M. a st-l jako její oprávněný zástupce proti výměru tomu podali, bylo nař. rozhodnutím zem. úřadu v Brně ze 3. února 1930 zamítnuto.
Maje rozhodovati o stížnosti jak do rozhodnutí min. zdrav, z 11. prosince 1929, tak i do rozhodnutí zem. úřadu v Brně ze 3. února 1930, musil si nss v prvé řadě zodpověděti otázku, jaké povahy jest nárok okr. nemoc, pokladny ve F. proti st-li na vrácení sporných přeplatků. Opíraje se o usnesení odborného pléna z 29. ledna 1934, dospěl nss k těmto závěrům:
Právní základ pro povinnost st-lovu ku vrácení sporných přeplatků je v nař. rozhodnutích opřen o předpisy § 9 vl. nař. č. 376/1920 Sb., § 24 vl. nař. č. 211/1922 Sb. a § 1059 o. z. o.
Podle § 1059 o. z. o., je-li pro zboží stanovena taxa, jest vyšší cena proti zákonu a kupující může za každé sebe menší zkrácení žádati u politického úřadu odškodnění. Předpis tento je pojat do hlavy dvacáté čtvrté obec. zák. obč., jednající o smlouvě trhové, a je jen provedením zásady, vyslovené v § 1054 o. z. o., podle něhož kupní cena nesmí býti »proti zákonu«, Předpis § 1059 o. z. o. předpokládá, že existují předpisy rázu veřejnoprávního, jimiž vůle stran co do stanovení ceny trhové je z ohledů veřejných omezena v tom směru, že cena trhová je stanovena určitou pevnou sazbou. Tím však je vyloučeno jen dohodování se stran o ceně trhové, smlouva však, kterou se věc za stanovenou sazbu přenechává, nepřestává býti smlouvou trhovou a spory, které z poměru tohoto mezi stranou prodávající a stranou kupující vzcházejí, jsou svojí povahou zásadně spory z poměru soukromoprávního. Není tedy na př. žádné pochybnosti o tom, že by nárok strany prodávající, aby kupitel zaplatil vyšší cenu trhovou, než jak stanovena byla příslušnou taxou, byl nárokem soukromoprávním, a že by o něm úřady správní nemohly rozhodovati (srov. na př. rozhodnutí nejvyššího soudu ve Vídni z 10. března 1909 Rv I 700/8, Sbírka rozhodnutí nejvyššího soudu, sv. XII č. 4549).
Jde tedy ještě o to, zdali v případě, ve kterém kupitel skutečně zaplatil vyšší cenu, než jak stanovena byla příslušnou sazbou, nárok kupitelův na vrácení přeplacené částky jest nárokem soukromoprávním, či nárokem povahy veřejnoprávní.
Zákonník občanský stanoví v § 879 ve znění III. dílčí novely, jaké důsledky má smlouva, jež se příčí zákonnému zákazu; prohlašuje smlouvu takovou za neplatnou. To platí zejména i o smlouvách, v nichž smluvena byla trhová cena, překračující maximální ceny stanovené v době válečné a poválečné z důvodů mimořádných poměrů na některé předměty denní potřeby. I když tedy ony zákonné předpisy, jimiž na určité předměty denní potřeby z důvodů mimořádných poměrů stanoveny byly určité maximální ceny, byly vydány v zájmu veřejném, přece jen úprava právních vztahů, které nastaly nešetřením stanovených maximálních cen, není povahy veřejnoprávní, nýbrž týká se jen poměru mezi osobami, jež poměru toho jsou účastny jako jedinci, a nemá tedy úprava ta povahu úpravy veřejnoprávní. Proto také řádné soudy rozhodovaly v tom smyslu, že trhové smlouvy, při nichž nebylo šetřeno maximálních cen, jsou buď vůbec anebo aspoň v části, pokud ujednání odporuje zákonu, neplatné (srov. na př. »Právník« 1916, str. 105, 119, 143, dále Rv I 536/22 v »Soudcovských listech« 1922 č. 289, Hedemann »Schuldrecht« 1921, str. 17./18. a str. 52).
Pokud jde o předměty, na jejichž prodej jsou stanoveny taxy, t. j. pevné ceny, které nesmějí býti překročeny, nenastávají podle § 1059 o. z. o. při překročení těchto sazeb důsledky normované v § 879 o. z. o., nýbrž občanský zákonník nechává smlouvy takové v platnosti, dává však kupujícímu právo, domáhati se odškodnění za každé sebemenší zkrácení proti straně prodávající. Zákon tu zřejmě vychází z úvahy, že se jedná o předměty tak nezbytné potřeby, že by prohlášením smlouvy za neplatnou nebyla kupujícímu poskytnuta možnost, aby mohl tuto nutkavou potřebu ukojiti (na př. potřebu léků při onemocnění). I když stanovení tax (pevných sazeb) je vyvoláno zájmem veřejným, není nárok na poskytnutí odškodnění při překročení sazeb těchto nárokem veřejnoprávním, nýbrž je nárokem, jenž pramení z úpravy poměrů mezi prodávajícím a kupujícím, tedy nárokem práva soukromého, stejně jako je soukromoprávní onen nárok, aby smlouva, při níž nebylo šetřeno cen maximálních, byla prohlášena za neplatnou. Oba tyto nároky jsou si svoji povahou zcela blízké a nebylo by odůvodněno, jeden z nich prohlašovati za soukromoprávní, druhý pak za veřejnoprávní. Je tedy nárok čerpaný z § 1059 o. z. o. bez ohledu na to, že je založen v zákonníku občanském, již svojí povahou nárokem soukromoprávním.
Předpis § 1059 o. z. o. stanoví ovšem, že nárok na poskytnutí odškodnění dle této normy jest uplatniti u úřadu politického, z toho však ještě neplyne, že nárok ten, jenž svojí povahou je soukromoprávní, se tím mění na nárok veřejnoprávní. Úřadům politickým přikázáno bylo rozhodování o nárocích podle § 1059 o. z. o. zřejmě z toho důvodu, že politickým úřadům, jakožto úřadům, které z důvodů veřejných stanoví na prodej určitých předmětů pevné taxy, bude rozhodování to snazší pro znalost dotyčných předpisů. Předpis § 1059 o. z. o., pokud se jim rozhodování svěřuje úřadům politickým, je tedy pouhou normou kompetenční, kterou na povaze nároku, o nějž jde, jakožto nároku soukromoprávního, nemělo býti nic měněno.
Bylo by ještě uvážiti, zda veřejnoprávní charakter nároku na vrácení částky, o kterou lékárník překročil lékárnickou sazbu, nelze dovoditi z předpisů § 9 vl. nař. č. 376/1920 Sb. a § 24 vl. nař. č. 211/1922 Sb., o něž se žal. úřad rovněž opřel.
Oba tyto předpisy stanoví sice souhlasně, že lékárníci, nájemci a odpovědní správcové lékárny mají se při taxaci receptů pro strany úlev požívající přesně říditi lékárnickou sazbou stanovenou citovanými předpisy, obě cit. nařízení sice dále trestají překročení lékárnické sazby a přestupky těchto nařízení podle §§ 41, 42 a 43 zák. o lékárnictví (zák. z 18. prosince 1906 ř. z. z r. 1907 č. 5); předpisy tyto nemají však vůbec žádného ustanovení o náhradě přeplatků nad stanovené sazby a i když povinnost říditi se stanovenou taxou je dána v zájmu veřejném, neplyne z předpisů těch také nikterak, že by i náhrada přeplatku, zaplaceného nad stanovenou sazbu, byla nárokem veřejnoprávním, když poměr, který mezi lékárníkem a odběratelem léků při prodeji léčiv vzniká, je zásadně poměrem práva soukromého.
I když tedy předpis § 1059 o. z. o. kupci, který zaplatil kupní cenu vyšší, než byla dle stanovené sazby přípustná, dává nárok domáhati se odškodnění u úřadů politických, rozhodují úřady politické v případech takových na základě zvláštního předpisu právního o nárocích rázu soukromoprávního, a jsou pak dány veškery předpoklady § 105 ústavní listiny, podle něhož ve všech případech, ve kterých úřad správní podle zákonů o tom vydaných rozhoduje o nárocích soukromoprávních, je volno straně rozhodnutím tímto dotčené po vyčerpání opravných prostředků se dovolati nápravy pořadem práva (srov. i zákon č. 217/1925 Sb.).
Z úvah těchto plyne, že výroky žal. úřadů, jimiž st-l byl uznán povinným nahraditi okr. nemoc, pokladně ve F. diferenci mezi účtovanou cenou léků a přípustnou maximální cenou sazební, jsou svojí povahou výroky o nárocích soukromoprávních, k nimž sice úřady správní podle výslovného předpisu § 1059 o. z. o. byly příslušný, o nichž však vzhledem k ustanovení § 3 lit. a) zák. o ss ve spojení s předpisem § 105 ústavní listiny nemůže rozhodovati nejvyšší správní soud, ježto straně výroky těmi dotčené je po vyčerpání pořadu stolic správních volno dovolati se nápravy pořadem práva.

Citace:

č. 11113. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 572-576.