Č. 11188.

Vodní právo: 1. Pro vodní díla, zřízená před účinností vod. zák., platí presumpce, že existují po právu.
Řízení správní. — Policejní právo trestní: 2. Omezení instančního pořadu na dvě stolice, vyslovené v čl. 8 org. zák. č. 125/1927 Sb., platí též pro policejní řízení trestní.
(Nález ze dne 4. dubna 1934 č. 13935/31.)
Prejudikatura: ad 1.: Boh. A 9273/31; ad 2.: Boh. A 9001/31, 9713/32.
Věc: Františka R. v P. proti zemskému úřadu v Praze o přestupek vodního zákona.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: Podáním z 31. března 1927 oznámil František B., mlynář v M., osp-é v Táboře, že st-lka zavodňuje svoje louky vodou z mlýnského náhonu potoka t. zv. »Podhradního« a sice rourou vsazenou do tohoto mlýnského náhonu. František B. žádal, aby st-lka byla uznána povinnou rouru tu odstraniti a břeh upraviti.
Když osp dne 3. srpna 1927 provedla místní řízení komisionelní, při němž bylo zjištěno, že se jedná o odběr vody ze stoky zapsané jako potok a odvádějící vodu z potoka B.-ského, a ústící do t. zv. Panského rybníka, jenž tvoří reservační nádrž pro mlýn Františka B., dnešní zúčastněné strany, a sice dvěma rourami k povodňování st-lčiných luk v kat. obci M., a když dne 12. prosince 1927 byli vyslechnuti pamětníci, bylo nálezem okr. úřadu v Táboře ze 3. ledna 1929, adresovaným Marii R., majitelce realit v M., vysloveno, že doznáním st-lčiným, výpověďmi svědků a místním ohledáním bylo zjištěno, že st-lka zavodňuje vodou z veřejného náhonu t. zv. »Podhradního« dvěma rourami své louky v M., aniž má k tomu oprávnění podle §§ 17, 19 a 86 vod. zák., čímž se dopustila přestupku § 17 vod. zák. Byla proto st-lce podle § 71 téhož zák. uložena pokuta 100 Kč, resp. v případě nedobytnosti trest vězení v trvání 10 dnů. Současně byla st-lka uznána podle § 72 vod. zák. k žádosti poškozeného mlynáře Františka B. v M. povinnou odkliditi obě uvedené roury a uvésti břehy náhonu do původního stavu tak, aby voda jimi nemohla na st-lčinu louku pronikati. Konečně byla st-lka uznána povinnou hraditi podle § 99 vod. zák. výlohy komisionelního řízení částkou 420 Kč, poněvadž k řízení došlo jejím zaviněním, a náklady vzniklé žalobci, jejichž výše bude stanovena po přezkoumání účtu advokátova doplňovacím nálezem.
Odvolání, které st-lka proti nálezu tomu podala, bylo nař. rozhodnutím vyhověno pouze částečně a uložený trest byl snížen na pokutu 50 Kč, resp. na trest vězení v trvání 5 dnů. Dále bylo nař. rozhodnutím vysloveno, že po právu existuje pouze jedna z obou rour, a že odvolatelka, t. j. Františka R., má odkliditi pouze druhou rouru, a to onu, která bude v dodatečném řízení, jehož provedení se současně ukládá okr. úřadu, uznána za protiprávně existující; konečně bylo vysloveno, že je st-lka povinna uvésti břeh v místě této roury do původního stavu a zaplatiti komisionelní výlohy, jakož i nahraditi útraty vzniklé zúčastněné straně právním zastoupením toliko polovinou, kdežto zúčastněná strana jest povinna zaplatiti komisionelní výlohy druhou polovinou.
Maje rozhodovati o stížnosti, musil se nss v prvé řadě vypořádati s námitkou stížnosti, že nař. rozhodnutí, pokud jde o trestní nález, není konečné, ježto prý předpis čl. 8 org. zák. má povahu toliko ustanovení rámcového, které je modifikováno §em 1 vl. nař. č. 8/1928 Sb., podle něhož trestní řízení správní je upraveno zvláštními zákony. Stížnost má za to, že čl. 8 org. zák. nelze použíti na trestní nález vodoprávní, a že tedy podle § 95 vod. zák. ve věci trestní byla proti rozhodnutí 2. stolice přípustna ještě stížnost k min. vnitra. Námitce této nemohl nss dáti za pravdu.
Podle čl. 7 org. zák. přísluší politickým úřadům nalézati právo v oboru práva veřejného, pokud to není nebo nebude vzneseno na jiné úřady nebo soudy. Ve čl. 8 pak normována je zásada dvouinstančního postupu v řízení před úřady politickými a v odst. 2 téhož článku je vysloveno, že z rozhodnutí zem. úřadu jako odvolacího není přípustno další odvolání. Je sice pravda, že ve čl. 10 byla vláda zmocněna vl. nařízením sjednotiti a upraviti předpisy o řízení ve věcech náležejících do působnosti úřadů politických se zřetelem k účelnému zjednodušení a urychlení řízení, a že podle odst. 7 čl. 10 trestní řízení správní se upraví zákonem, leč z ustanovení tohoto, ani z předpisu § 1 odst. 3 vl. nař. č. 8/1928 Sb. nelze dovozovati, že zásada dvouinstančního rozhodování, vyslovená v čl. 8 org. zák., neplatí pro trestní řízení správní. Neboť otázka pořadu instančního řízení správního je vyřešena článkem 8 org. zák. zcela všeobecně a způsobem vyčerpávajícím; připouštějí se sice ještě vyjímky ve prospěch instance jedné, nenormuje se však žádná vyjímka ve prospěch instancí tří. Že organisační zákon upravil ve čl. 8 postup instancí pro veškery obory působnosti úřadů politických a tedy
Bohuslav-Janota, Nálezy správní XVI. 36 i pro obor trestního práva policejního, plyne i z té úvahy, že i řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů vyhraženo bylo ve čl. 10 odst. 1 cit. zák. vl. nařízení a přece výhrada ta nemohla již obsahovati zmocnění vlády k úpravě pořadu instančního způsobem jiným, než jak stanoveno je ve čl. 8. Praví-li se tedy v posledním odstavci čl. 10, že trestní řízení správní upraví se zákonem, není tím arciť řečeno, že by tento slibovaný zákon nemohl otázku pořadu instančního v trestním řízení správním upraviti odlišně od úpravy normované ve čl. 8 org. zák., ježto zákonem může býti změněn i zákon, neplyne z toho však také, že by se čl. 8 nemohl vztahovati i na řízení trestně-policejní, ježto »řízením« jak ve smyslu odst. 1, tak i ve smyslu odst. 7 čl. 10 org. zák. dlužno rozuměti normy stejného druhu, t. j. normy, jimiž se upravuje formální postup při nalézání práva, nelze však sem subsumovati i normy, jimiž se stanoví příslušnost a pořad instancí v oboru práva veřejného, když normy takové jsou již obsaženy ve čl. 8. Působí tedy čl. 8 org. zák. bezprostředně a nelze dovoditi, že by působnost jeho byla suspendována až do vydání vl. nař. podle odst. 1, resp. do vydání zák. podle odst. 7 článku 10 org. zák. (srov. i Boh. A 9001/31 a 9713/32).
Omezení pořadu instancí na dvě stolice, vyslovené ve čl. 8 odst. 1 org. zák., platí tedy i pro trestní řízení policejní, provedené za účinnosti tohoto zákona. Je tedy nař. rozhodnutí, které bylo vydáno již za účinnosti org. zák., i v oné části, která se týká trestního nálezu policejního, rozhodnutím poslední přípustné stolice správní, a je správným poučení k nař. rozhodnutí připojené, že z rozhodnutí toho není další odvolání přípustno.
St-lka Františka R. namítá však dále, že trestní nález i se svými právními účinky (trest, odstranění novoty, útraty a pod.) je proti st-lce právně neúčinný proto, že trest i další povinnosti podle § 72 a § 99 vod. zák. byly uloženy Marii R., tudíž jiné neexistující osobě, a že nález, když st-lka přijetí jeho odmítla, doručen byl jejímu plnomocníku, který jej přijal, nevěda o jeho vnitřní formální vadě. Přijetím nebyl po názoru stížnosti nález ten rektifikován, ježto není předpisu, že by se formálně vadná vyřízení měla úřadu vraceti.
Námitka tato není důvodná. I když je pravda, že nález 1. stolice nesprávně označil jméno adresátky, proti níž řízen je trestní nález a příkaz podle § 72 vod. zák., a jíž uložena je povinnost k náhradě útrat, nelze již výtku tu činiti nař. rozhodnutí, ježto nař. rozhodnutí dostatečně jasným způsobem vyslovilo, že nález ten svým obsahem směřuje proti st-lce Františce R. a byla tedy formální vada nesprávné adresy nař. rozhodnutím odstraněna. Vadou tou nebyla také st-lce způsobena žádná procesní újma, ježto st-lka, když její zmocněnec nález ten přijal, proti nálezu tomu podala odvolání a žal. úřad o odvolání tom také rozhodl. Nejde proto o vadu podstatnou (§ 6 odst. 2 zák. o ss).
Jak proti trestnímu nálezu, tak proti příkazu odstraniti vodoprávní novotu a konečně i proti výroku o útratách jsou namířeny ony námitky stížnosti, jimiž se st-lka snaží prokázati, že zavodňováním jejích luk nebyl přestoupen vodní zákon, ježto st-lka má nabyté právo používati obou rour pro účele zavodňovací. Již v řízení správním hájila se st-lka tvrzením, že obě zavodňovací roury pocházejí z doby před účinností vod. zák. a že tedy obě tyto roury jest považovati za t. zv. starý stav ve smyslu § 102 vod. zák. Žal. úřad také uznal, že věc nelze posuzovati jinak, než podle § 102 vod. zák., chránícího stará nabytá práva, a že tedy při nedostatku listinného průkazu o vzniku a trvání vodního práva sluší existenci příslušného vodního práva předpokládati, jestliže před platností vod. zák. z r. 1870 bylo tu zařízení, jež sloužilo k vedení vody k účelům zavlažovacím; žal. úřad vzal však za prokázáno, že tu před platností vod. zák. byla toliko jedna z rour, kdežto ohledně druhé roury na základě svědeckých výpovědí předpokládá, že byla zřízena teprve po roce 1870 a že tedy neexistuje po právu. Při tom rozřešení otázky, která z obou rour existuje proti právu, vyhradil žal. úřad řízení dodatečnému, které okr. úřad teprve má provésti.
Názor žal. úřadu, že pro vodní díla zřízená před účinností vod. zák. platí praesumpce jejich právní existence, je v souhlase s ustálenou judikaturou jak býv. ss (srov. Budw. 8668 A, 8270 A, 7428 A a j.), tak i nss-u (srov. Boh. A 9273/31). Ježto pak vodní zákon vešel v účinnost dne 9. listopadu 1870, je rozhodnou okolnost, zda sporné roury byly zřízeny již před 9. listopadem 1870. Otázka tato není ovšem již otázkou právní, nýbrž otázkou skutkové podstaty a nemůže proto nss ve smyslu § 6 zák. o ss otázku tu zkoumati ve věci samé, nýbrž toliko s hledisek procesních vytčených v § 6 odst. 2 zák. o ss, tedy zejména po té stránce, zda žal. úřad má pro svůj skutkový předpoklad dostatečnou oporu ve spisech správních a nebyly-li (při zjišťování skutkové podstaty) porušeny podstatné formy řízení správního. Zkoumaje nař. rozhodnutí po této stránce, uvažoval pak nss následovně:
Žal. úřad má za to, že v úvahu přicházejí výpovědi svědků nejstarších, kteří si pamatují stav před rokem 1870, a z výpovědí svědeckých dospívá k závěru, že téměř všichni svědkové vypovídají souhlasně, že v této době, tedy před r. 1870, byla vsazena v náhoně jedna roura k účelům zavodňovacím. Dále uvádí žal. úřad, že někteří svědkové, kteří mohou pamatovati teprve stav v r. 1870, tvrdí, že voda byla vedena dvěma rourami, po případě že zavlažované louky nebyly dříve nikdy tak mokré jako později. Zde však žal. úřad nerozlišuje, zda svědkové tito pamatují stav přede dnem, kterého vodní zákon vešel v účinnost, či teprve po tomto dni, a neuvádí také o výpovědi kterých svědků resp. kterých pamětníků svůj úsudek opírá, resp. jak jednotlivé výpovědi hodnotil, takže nss nemůže přezkoušeti úsudek žal. úřadu ani s hledisek vytčených v § 6 odst. 2 zák. o ss, zejména ani po té stránce, zda snad výpovědi jednotlivých pamětníků (na př. Frant. M., nar. 1844) se zřetelem ke stanovisku žal. úřadu o t. zv. starém stavu, které se podstatně lišilo od stanoviska úřadu 1. stolice, a vzhledem k námitkám odvolání st-lova, že důležité okolnosti nebyly objasněny, nepotřebovaly ještě doplnění.
V nedostatcích těchto spočívá podstatná vada řízení, pro kterou musilo nař. rozhodnutí býti zrušeno podle § 6 zák. o ss. Ježto tedy otázka, zda st-lka obou rour používá po právu, zůstala nerozřešena,
36* odpadla pro nss možnost, aby se zabýval dalšími námitkami stížnosti, jimiž st-lka brojí proti důsledkům (trest. příkaz podle § 72 vod. zák., útraty), které úřad vyslovil vycházeje z předpokladu, že jedna z rour po právu neexistuje.

Citace:

Č. 11188.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 776-780.