Č. 11292.

Pojištění nemocenské, invalidní a starobní: Vznik smluveného poměru pracovního nebo pouhé povolení majitele parku, dané nezaměstnaným, aby vykáceli suché stromy a část dříví si ponechali?
(Nález ze dne 22. května 1934 č. 12458/32.)
Prejudikatura: srov. Boh. A 6480/27, 8649/30.
Věc: Okresní nemocenská pojišťovna v T. proti zemskému úřadu v Bratislavě o přestupek § 260 a) zák. č. 221/1924 Sb. Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Rozsudkem okresního úřadu v Topolčanech jako policejního trestního soudu ze 7. července 1931 byl Livio O. uznán vinným přestupkem § 260 lit. a) zák. č. 221/1924 Sb., kterého se dopustil tím, že zaměstnával dělníky při kácení dříví od 24. listopadu 1930, přihlásil je však k nemocenskému pojištění teprve dne 1. prosince 1930, až když dělník Jan K. utrpěl při této práci smrtelný úraz; Livio O. byl odsouzen k pokutě 200 Kč, v případě nedobytnosti k uzamčení na 4 dny, a k náhradě útrat řízení v částce 50 Kč.
Nař. rozhodnutím osvobodil zem. úřad v Bratislavě obviněného v podstatě z těchto důvodů: Zem. úřad považuje za prokázaný tento stav věci: Nezaměstnaní z obce S. obrátili se prostřednictvím okr. náčelníka z Topolčan na obviněného s prosbou, aby jim daroval z lesa dříví. Důkaz o tom podává v originále předložený dopis okr. náčelníka, adresovaný obviněnému. Obviněný vyhověl této žádosti tak, že dovolil několika jednotlivcům z obce S., aby vykáceli v jeho parku suché stromy a dříví z nich, které je v průměru slabší než 20 cm, si ponechali. Silnější dříví mělo zůstati obviněnému. Svědek H. L.. lesník obviněného, udal, že na základě toho pozval tři muže ke kácení dříví, že se jich však dostavilo šest. Vylíčený stav věci jest zjevný ze shora uvedeného dopisu okr. náčelníka a z výpovědi zástupce obviněného. Výpovědi svědků vyslechnutých v trestním řízení nesvědčí, že by stav věci byl jiný. Tím, že obviněný povolil dotčeným šesti mužům, aby pro sebe si nakáceli v jeho parku suchého dříví, nevznikla mezi ním a jimi služební smlouva. Podstatným znakem služební smlouvy a služebního poměru je totiž, že na výkon služeb přísluší zaměstnavateli nárok, a zaměstnanec má závazek konati služby; z toho pak vyplývá poměr jeho podřízenosti a vázanosti rozkazy zaměstnavatelovými. Nezaměstnaným, do parku se dostavivším, bylo jen dovoleno, aby pro sebe dříví nakáceli. Obviněnému se při tom nezavázali, že budou dříví kácet. On na jejich práci žádného nároku neměl, žádných pracovních pokynů sám ani svým zástupcem jim nedal. V tom, že směli káceti jen stromy pravděpodobně suché a mohli si přivlastniti jen slabé dříví, není možno spatřovati žádnou vázanost pokyny obviněného ve smyslu shora uvedeného výkladu služebního poměru. Ani výpověď svědka T., že jim na počátku práce lesník L. řekl, aby se sami přihlásili k sociálnímu pojištění, ani fakt, že obviněný je po nastalém úraze k pojištění sám přihlásil, není dostatečným důkazem, že v daném případě práce byla konána na základě služebního poměru, a že v důsledku toho existovala pojistná povinnost. Proto není možno uznati, že práce, vynaložená na kácení dříví v daném případě, byla konána na základě služebního poměru, a proto není možno ani uznat, že z práce té vznikla pojistná povinnost, a že obviněný zanedbáním ohlašovací povinnosti dopustil se uvedeného přestupku. Bylo ho proto osvoboditi.
Stížnost, podanou na toto rozhodnutí, shledal nss bezdůvodnou
z těchto úvah:
Na sporu jest toliko otázka, dopustil-li se L. O. tím, že nepřihlásil osoby, které kácely stromy v jeho parku, k pojištění u stěžující si pojišťovny, přestupku ve smyslu § 260 lit. a) žák. č. 221/1924 Sb. Podle této normy dopustí se přestupku, pokud čin není přísněji trestný, zaměstná- vatel, jenž nevyhoví včas bez náležité omluvy povinnosti ohlašovací, nařízené tímto zákonem, nebo neučiní tak správně (§ 18 odst. 1 písm. a). Z ustanovení toho plyne, že nezbytnou náležitostí skutkové podstaty tohoto přestupku jest, aby zaměstnavatel měl povinnost ohlašovací a jí včas nevyhověl. Zaměstnavatel jest povinen přihlásiti u příslušné nemocenské pojišťovny osoby u něho zaměstnané, jež podléhají pojistné povinnosti (§ 17 cit. zák.). Pojistné povinnosti pak podléhá, t. j. pojištěním povinen a podle tohoto zákona je pojištěn, kdo v republice čsl. vykonává práce nebo služby na základě smluveného poměru pracovního, služebního neb učňovského (volontérského, praktikantského), a nevykonává jich jako vedlejší zaměstnání nebo příležitostně (§ 2). Pojistnou povinnost nezakládá však konání prací nebo služeb samo o sobě, nýbrž jest vždy třeba, aby byly konány z určitého pracovního titulu: »na základě smluveného poměru pracovního, služebního . . .,« t. j. jak nss konstantně judikuje, aby byly výronem závazku, plynoucího ze smlouvy služební (sr. na př. Boh. A 6480/27, 8649/30 a j.).
V nynějším sporu jde o to, zda kácení dříví osobami, o jejichž přihlášení k pojištění šlo, bylo konáno na základě smlouvy služební. Žal. úřad na základě výsledků vykonaného šetření dospěl k úsudku, že mezi těmito osobami a L. O. o kácení dříví služební smlouva nevznikla. Stížnost naproti tomu vytýká žal. úřadu jako nezákonnost, že si vyložil nesprávně stav věci, zejména pak význam dopisu okr. náčelníka, adresovaného obviněnému, a dovozuje, že dopis ten sluší hodnotiti jen jako pokus o zprostředkování práce nezaměstnaným, a že z něho nelze usuzovati, že by pracovní poměr, k němuž došlo snad přímo v důsledku přímluvy okr. náčelníka, mohl ve své právní povaze býti posuzován jinak, než kterýkoli jiný pracovní poměr. Způsob odměny zaměstnaných osob, byť i neobvyklý, nemá při tom žádného právního významu. Odměna ta vhodnou směnou mohla sloužiti jako výdělkový pramen k opatření jiných životních potřeb. Těmito vývody snaží se stížnost dolíčiti, že mezi obviněným a osobami, které kácely v jeho parku stromy, poměr pracovní (služební) existoval.
Stížnosti nelze však přisvědčiti. Proti skutkovým zjištěním, z nichž žal. úřad v nař. rozhodnutí vychází, neformuluje stížnost žádných námitek, obracejíc se toliko proti úsudku žalovaného úřadu z nich čerpanému. Úsudek ten může pak nss přezkoumati toliko s hledisek vytčených ve 2. odst. § 6 zák. o ss.
Svůj negativní závěr o vzniku služební smlouvy mezi obviněným a osobami, jež kácely v jeho parku stromy, opřel žal. úřad o nespornou skutečnost, že obviněný na žádost okr. náčelníka dovolil několika jednotlivcům z obce S., aby vykáceli v jeho parku suché stromy a slabší dříví z nich si ponechali, kdežto silnější mělo zůstati jemu. V této nesporné skutečnosti měl žal. úřad postačitelný podklad pro svůj úsudek, že tímto projevem vůle obviněného, jako aktem pouhé liberality, k němuž dal podnět okresní náčelník svým dopisem, v němž žádal obviněného o darování dříví nezaměstnaným, nevznikl ještě mezi ním a těmito smluvený obligační poměr s právy a závazky, jaký předpokládá nezbytně každá smlouva, a tedy také smlouva pracovní (služební), jež jest předpokladem pojistné povinnosti podle § 2 zák. č. 221/1924 Sb. Dříví z pokácených stromů, které si ponechaly osoby tuto práci vykonavší, nebylo pracovní (služební) odměnou, získanou na základě poměru pracovního (služebního), jak se stížnost mylně domnívá, nýbrž mělo právní povahu daru, který jim obviněný, nejsa k tomu smluvně zavázán, k žádosti okresního náčelníka ze svého majetku dobrovolně poskytl. Skutečností, že k získání tohoto daru obdarovaní vykonávali v majetku dárcově určitou práci, nebyl a nemohl býti založen smluvený pracovní poměr, neboť chyběl tu na straně osob takto pracujících smluvní právní závazek práci tuto vykonati, což stížnost zřejmě přehlíží. Klade jen důraz na fakt konání prací, který však o sobě, jak výše bylo již dovoženo, pojistnou povinnost po zákonu ještě nezakládá.
Jestliže tedy žal. úřad usoudil, že nebylo tu smluveného pracovního (služebního) poměru uvedených osob k obviněnému, a proto ani pojistné povinnosti jich, a že v důsledku toho obviněný neměl ani povinnosti ohlašovací a z toho důvodu pro nedostatek objektivních náležitostí skutkové podstaty přestupku § 260 lit. a) zák. č. 221/1924 Sb., jemu za vinu kladeného, ho osvobodil, nelze v nař. rozhodnutí podle hořejších úvah shledati vytýkanou nezákonnost.

Citace:

Č. 11292.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 1062-1065.