Č. 11091.

Horní právo. — Vyvlastnění. — Řízení správní: I. Okolnost, že vlastník důlního pole, domáhající se vyvlastnění soukromých pozemků k účelům hornickým, po podání žádosti za vyvlastnění svoje důlní pole zcizil, nebere jemu legitimace domáhati se vyvlastnění. — II. Kvalifikace »podnikatele hor« není závislá na tom, zda horní podnik je již v plném provozu. — III. Výrok podle § 103 hor. zák., pokud se v něm stanoví odškodné, má povahu pouhého prozatímního opatření, pro strany nezávazného, které se jako takové vymyká přezkoumání nss-em. — IV. Předpisů správ. ř. — vl. nař. č. 8/1928 Sb. — lze podpůrně použíti na řízení ve věcech horních před úřady báňskými. — V. Způsobilým předmětem vyvlastnění k účelům báňským mohou býti i pozemky ležící v ochranném pásmu, i pozemky, jež nemají býti bezprostředně poddolovány, jakmile se ukáže, že majitel hor by bez jejich vyvlastnění nemohl z důvodů horně-policejních v dolování pokračovati. — VI. Poškozování, o němž jedná § 364 lit. a) o. z. o., se vztahuje pouze na ony nepřímé immise, o nichž pojednává § 364 o. z. o., t. j. na obtěžování »odpadkovými vodami, kouřem, plyny, teplem, zápachem, hřmotem, otřesy a pod.«. — VII. »Potřeba provozu hor« ve smyslu § 98 hor. zák. jako předpoklad nároku na vyvlastnění, znamená nejen potřebu funkční, ale i potřebu časovou. — VIII. O termínování žádaného vyvlastnění pozemků pro účely horní.
(Nález ze dne 23. února 1934 č. 3260.)
Prejudikatura: ad III: Boh. A 10302/33, ad IV: Boh. A 11037/34, ad V: srov. Boh. A 5741/26.
Věc: Josef G. a spol. v P. (adv. Dr. Vilém Klauber z Teplic-Šanova) proti zemskému úřadu v Praze (za zúč. město T. adv. Dr. Max Kassowitz z Teplic-Šanova) o vyvlastnění pozemků k účelu provozu hor.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem z 8. května 1931, vydaným po slyšení revírního banského úřadu v Teplicích-Šanově, uznal okr. úřad tamtéž v základě §§ 101 a násl. hor. zák., že vlastníci pozemků, uvedení v příloze k tomuto výměru — mezi nimi též dnešní st-lé — jsou povinni pozemky svoje resp. části jejich tak, jak jsou v téže příloze zaznamenány a v komisionelních mapách z 15. října 1930, 31. března 1931 a 8. dubna 1931 zakresleny, přenechati městu T., jako vlastníku hnědouhelného dolového pole u D., t. zv. Reservátního pole, po dobu dolování v tomto poli k účelům v příloze uvedeným, a že město T. je povinno zaplatiti vyvlastněným odškodnění v příloze naznačené.
Odvolání, jež st-lé z výměru tohoto podali, bylo nař. rozhodnutím v bodech, jež pro přítomný spor mají význam, zamítnuto jako bezdůvodné.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané — pokud průběhem řízení správního resp. při veřejném ústním líčení, konaném dne 20. února b. r., nebyla odvolána — uvažoval nss takto:
Stížnost vznáší především námitku, kterou formuluje jako výtku nedostatku legitimace městské obce T. domáhati se vyvlastnění k účelům horním. Touto námitkou dlužno se zabývati v prvé řadě. Stížnost připouští sice, že zúčastněná obec byla ještě v době podání žádosti za vyvlastnění v horní knize zapsána jako vlastnice jmenovaného důlního pole, snaží se však z té okolnosti, že mezi obcí a nově tvořenou akciovou společností byla již v době té uzavřena smlouva o prodej tohoto pole, dovoditi, že obec za tohoto stavu nebyla již oprávněna vystoupiti jako vyvlastnitelka. Avšak uvedená soukromoprávní transakce, i kdyby již byla dospěla sebe dále, nebyla s to změniti něco na skutečnosti, že obec v době podání žádosti za vyvlastnění právně majitelkou horního oprávnění dosud byla, kdyžtě, jak stížnost sama připouští, dotčená akciová společnost dosud neexistovala a proto také prodej v její prospěch nemohl dosud býti perfektní. Ježto tedy obec v oné době beze vší pochyby horní oprávnění ještě měla, objevuje se při bližším zkoumání námitky, že st-lé, namítajíce nedostatek legitimace, vytýkají vlastně nedostatek materielně právních předpokladů vyvlastňovacího nároku. Neboť stížnost zdůrazňuje, že v době uplatnění vyvlastňovacího nároku ještě žádný horní podnik neexistoval, čímž má patrně býti řečeno, že obci, domáhající se vyvlastnění, nedostávalo se povahy podnikatele hor, jenž jediný je podle § 98 hor. zák. oprávněn domáhati se vyvlastnění k účelům hornickým.
S tím úzce souvisí okolnost stížností dále namítaná, že v rozhodné době ještě žádný provoz hor neexistoval; ježto však prý existence provozu hor tvoří právní předpoklad hornického vyvlastnění, je vyvlastnění po názoru stížnosti protiprávným.
K výkladu, jejž st-lé dávají zákonnému předpisu, na němž budují tuto svoji námitku, nemohl se nss přikloniti. Podle tohoto utanovení je ovšem nositelem nároku na hornické vyvlastnění podnikatel hor. Avšak, nehledě k tomu, že v obecném horním zákoně je používáno výrazů držitel hor a podnikatel hor promiseně a bez právnické pregnantnosti, není možno kvalifikaci podnikatele činiti závislou na tom, zda horní podnik je již v plném provozu čili nic. Lze ponechati stranou otázku, zda je možno již v pouhé držbě horního oprávnění spatřovati »horní podnik«. Jakmile však se přikročí k realisování horního oprávnění — a za takové sluší v daném případě zajisté uznati ony 4 nesporně provedené vrtby — je činnost podnikatelská již zahájena. Toto pojetí srovnává se i s běžným pojetím pojmu podnikatele a odpovídá také vlastnímu významu výrazu »podnikatel«, kterýž mu obecný horní zákon sám přikládá, kdyžtě na př. v § 90 mluví o »horních podnicích«, jimiž se má (teprve v budoucnosti) celý horní revír štolami otevřití. Není ostatně ani možno domysliti se, kterým pozdějším momentem mělo by se vlastnosti podnikatele nabývati, nejsou-li to již první kroky, směřující k realisaci dosaženého horního oprávnění.
Pokud však stížnost požaduje jako právní předpoklad vyvlastňovacího nároku, aby horní podnik byl již v provozu, nemá pro tento svůj výklad ve znění zákona nejmenší opory. Podle § 98 ob. hor. zák. je každý majitel pozemku povinen pozemky potřebné k hornickému provozu podnikateli hor postoupiti. Tím se arci ani zdaleka nevyjadřuje, že tento hornický provoz musí již býti v chodu resp., jak to stížnost žádá, že »tu musí již býti pravidelný provoz hornický«. Že ostatně vyvlastnění nemůže rozumně býti omezováno jen na horní podnik, který je již v provozu, je zřejmo již z toho, že potřeba pozemků k provozování hor může se objeviti již před zahájením provozu, kdyžtě zahájení jeho může za okolností býti přímo podmíněno nabytím disposičního práva k pozemkům požadovaným. K tomu budiž také poukázáno na ustanovení § 100 hor. zák., jenž zná nucené přenechání pozemků i k pouhým pokusům kutacím, jimž bude předchozí pravidelný provoz hor předcházeti jen v případech velmi vzácných. Stížnost snaží se zúčastněné obci upříti kvalifikaci podnikatelky hor také ještě z toho důvodu, že prý v daném případě nebyly zachovány předpisy obecní finanční novely. Leč námitka tato není konkretisována způsobem, požadovaným v § 18 zák. o ss, pročež se nss nemohl jí zabývati. Jen mimochodem budiž k tomu poznamenáno, že obecní finanční novela nemá předpisu, jenž by jakékoli podnikatelské činnosti obce jako takové odnímal všelikou právní relevanci, dokud nejsou splněny všecky snad potřebné náležitosti formální resp. materielní, jichž stížnost ani blíže neuvádí.
Námitky stížnosti pojící se k výtce domnělého nedostatku legitimace vyvlastnitelčiny byly tedy shledány bezdůvodnými.
Další četné námitky stížnosti rozpadají se ve dvě velké skupiny. Předmětem prvé z nich je vyvlastňovací nález ve vlastním smyslu, druhá je pak namířena proti výroku o odškodnění vyvlastněných.
Pokud jde o tuto druhou skupinu, budiž ihned poukázáno na nál. Boh. A 10302/33, ve kterém v souhlasu se starší judikaturou (na př. Budw. A 10041/14, 10239/14) byl vysloven právní názor, že výrok podle § 103 hor. zák., pokud se v něm stanoví odškodné, má povahu pouhého prozatímního, pro strany nezávazného opatření, kteréž se jako takové vymyká přezkoumání nss-em, před nímž lze výrok takový bráti v odpor jen potud, pokud v něm stanovení odškodného vůbec chybí a mimo to jen potud, pokud je stiženo vadou tak podstatnou, že činí právní existenci prozatímního výroku o odškodnění pochybnou.
Následkem toho slušelo jako nepřípustné odmítnouti všechny námitky stížnosti, namířené proti výroku odškodňovacímu, a to jak po stránce věcné, tak i formální, až na dvě, o nichž bude níže ještě pojednáno. Odmítnutí toto platí zejména také o námitkách, mířících na onu část znaleckého dobrozdání hornického, jež (jednajíc o pásmech nebezpečí) sloužila za podklad pro stanovení odškodného znalci zemědělskými.
Z námitek, napadajících vlastní nález vyvlastňovací, přicházejí nejprve v úvahu tři námitky rázu formálního, jež se týkají ustanovení znalce z oboru hornictví. Je to v prvé řadě námitka, že úřad měl podle § 63 správ. řádu č. 8/28 Sb. přihlédnouti k návrhům stran, dále, že z oboru hornictví měli býti přibráni znalci dva, a konečně, že ustanovený znalec ing. R. byl podjat.
Prvá z těchto námitek obsahuje pouhé opakování výtek v odvolání již přednesených, v nař. rozhodnutí však podrobně vyvrácených, aniž je proti tomuto — ať již správnému, či pochybenému — odůvodnění podanému žal. úřadem ve zdejší stížnosti uveden přesně formulovaný stižní bod. Musil proto nss, řídě se předpisem § 18 zák. o ss, tuto námitku ponechati stranou.
K oběma dalším námitkám, jež zabývají se ustanovením znalce ing. R., budiž nejprve uvedeno toto:
Lze připustiti, že předpisů správního řádu z r. 1928 sluší podle § 2 hor. zák. použíti — ovšem jen podpůrně — na řízení ve věcech horních, a to i v tom případě, je-li řízení toto prováděno před úřady báňskými, jako je tomu podle § 101 hor. zák. v příčině šetření prováděného v hor- nickém řízení vyvlastňovacím. Ve smyslu ustanovení §§ 61—63 cit. spr. ř., daných o provádění znaleckých důkazů, má tedy úřad zajisté při určování počtu a osob znalců přihlížeti k návrhům stran a k povaze věci, aniž je ovšem na návrhy tyto bezpodmínečně vázán. Takovéto návrhy musí však býti podány již před prováděním znaleckého důkazu, což se však v daném případě nestalo, neboť návrh týkající se přibrání druhého znalce byl se strany stěžovatelů vznesen teprve po provedení místního ohledání, konaného dne 3. června 1930, a to teprve dne 17. června 1930, kdy bylo v odročeném jednání pokračováno. Byl tedy návrh tento podán opožděně.
Pro otázku podjatosti znalce jsou směrodatnými předpisy § 62 odst. 3 v souvislosti s § 11 odst. 1 bod 3 spr. ř. Jako důvod podjatosti mohla by vzhledem k námitkám st-li uplatňovaným přijití v úvahu pouze okolnost, že ustanovený znalec byl pro vyvlastnitelku činným buď jako zmocněnec nebo jako znalec. Ookolnost tato mohla by však míti podle § 11 odst. 1 bodu 3 spr. ř. význam nejvýš tenkráte, kdyby znalec v této funkci byl býval činným v téže záležitosti, čehož však ani sama stížnost netvrdí.
Pokud znalec ing. R. byl pro vyvlastnitelku činným v jiných záležitostech, neuznal to žal. úřad za důvod tak vážný, aby uváděl v pochybnost úplnou nepodjatost tohoto znalce. Toto úřední hodnoceni leží však mimo okruh právních otázek podrobených kognici nss-u a mohlo by tedy býti nss-em přezkoumáno pouze v rámci § 6 zák. o ss. Ježto však písemná stížnost námitek procesního rázu nevznáší a ježto hodnocení úřadu žal. nelze uznati ani za logicky nemožné, nemohl nss nalézti, že by nař. rozhodnutí bylo v tomto bodě stiženo podstatnou procesní vadou. Pokud se však posudku tohoto znalce, kde jedná o potřebě pozemku pro skladiště uhlí, vytýká, že posudek tento je v rozporu s jiným posudkem téhož znalce, podaným v souběžné záležitosti, nemohl nss na tuto námitku vejíti, poněvadž v odvolání st-lů takto formulovaná námitka není obsažena (§ 5 zák. o ss).
Tím padají všechny námitky vznesené proti ustanovení znalce
z oboru hornictví a proti jeho posudku.
Další formální výtka týká se měřítka mapy, předložené při komisionelním jednání, kteréžto měřítko označuje stížnost za nedostatečné. Tato námitka je však již proto bezpodstatná, že mapa v měřítku 1:1000, s jakým se st-lé spokojují, byla při komisi z 31. března 1931 skutečně předložena a všemi účastníky, zejména také právním zástupcem st-lů Drem K. spolupodepsána. Mimo to byly vyvlastněné plochy v nař. rozhodnutí vymezeny také výslovným poukazem na tuto mapu. Chce-li pak stížnost nedostatečnost těchto map spatřovati v tom, že v nich nejsou zakresleny zdi dvorů, je tato námitka opět nedostatečně konkretisována, ježto ze stížnosti není patrno, v jakém směru tento nedostatek zakreslení mohl působiti na práva st-lů.
Pokud se konečně jako vada řízení ještě vytýká, že žadatelka nepředložila svůj provozní plán, sluší předem poznamenati, že není platného předpisu, jenž by podnikateli hor vůbec, nebo aspoň tomu, jenž žádá o vyvlastnění, ukládal povinnost poříditi a předložití plán provozní. Provozní plán není ostatně jedinou myslitelnou pomůckou při zjišťování rozsahu potřeby pozemků, pro provoz hor požadovaných. Podle výslovného ustanovení § 101 hor. zák. je naopak věcí znalce, aby zjistil, zda bude nutno pro díla a zařízení, jež při racionelně provozovaném porubu v propůjčeném poli bude třeba zříditi, požadovaných pozemků použíti. Žadatelka předložila ostatně během řízení mapy, výslovně označené jako plány provozní, v nichž díla a zařízení, projektovaná v propůjčených měrách dolových, jsou zakreslena. Jeví se tedy také tato poslední výtka vadnosti řízení zcela bezdůvodnou.
Materielně-právního obsahu jest nejprve námitka, že byly neprávem vyvlastněny jednak pozemky, jež spadají do oblasti úředně stanoveného ochranného pilíře, jednak pozemky, jež nejsou požadovány k bezprostřednímu poddolování, nýbrž proto, že se na nich budou projevovati škodlivé účinky příštího porubu pod pozemky sousedními. I tyto obě námitky jsou nedostatečně konkretisovány, ježto zmíněné pozemky nejsou ve stížnosti blíže označeny. Námitky ty byly by však i věcně bezdůvodný. Ani pozemky ležící v ochranném pásmu, ani pozemky, jež nemají býti bezprostředně poddolovány, nejsou bezpečny proti škodám z účinků porubu. Může jich tedy býti k provozu hor nutně zapotřebí a jsou proto také způsobilým předmětem vyvlastnění, jakmile se ukáže, že by podnikatel hor z důvodů horně-policejních nemohl bez jejich vyvlastnění v dolování pokračovati (srv. Boh. A 5741/26, jakož i citované tam judikáty Budw. A 8372/11, 13289/99 a j.).
Pokud pak stížnost snaží se z ustanovení § 364 lit. a) o. z. o., podle něhož t. zv. nepřímé immise jsou držiteli hor za náhradu škody již po zákonu dovoleny, dovoditi, že pozemků ohrožených nepřímými immisemi není v důsledku práva, propůjčeného držiteli hor v cit. § 364 lit. a), k provozu hor nutně zapotřebí, a že proto nepodléhají vyvlastnění, dlužno na to odpověděti, že poškozování, o němž jedná cit. § 364 lit. a), se vztahuje pouze na ony nepřímé immise, o nichž pojednává předchozí § 364 (ve znění III. dílčí novely, § 11), t. j. na obtěžování »odpadkovými vodami, kouřem, plyny, teplem, zápachem, hřmotem, otřesy a pod.«. Takovýmto vlivům nelze však klásti na roven zásahy, vycházející z porubu pod pozemky sousedními, neboť tyto blíží se spíše případu, o němž pojednává § 364 lit. b) cit. zák., t. j. hloubení pozemku, jímž se půdě sousedově odnímá náležitá opora. Tento způsob zásahu však podnikateli hor ani podle III. dílčí novely k o. z. o. není po zákonu dovolen. Míjí se proto i tato námitka cíle.
V dalších vývodech stížnosti se namítá, že žádost o vyvlastnění uplatňuje nárok na vyvlastnění předčasně. Pokud stížnost zdůrazňuje, že provoz není dosud v chodil a že neexistuje dosud provozní plán, stačí poukázati na to, co v tomto směru bylo již shora dovoděno. Povšechně budiž k těmto námitkám poznamenáno, že potřeba provozu hor, o níž mluví § 98 hor. zák., je ovšem míněna nejen jako potřeba funkční, nýbrž i jako potřeba časová. Horní zákon nemá však o tom bližšího ustanovení, ponechávaje posouzení potřeby jak funkční, tak i časové, tedy posouzení otázky, zda má býti vyvlastněno již nyní či teprve v budoucnosti, úvaze vyvlastňujícího úřadu, opřené po případě o znalecké dobrozdání. S hlediska právního má býti úřadu vodítkem, že také při odvažo- vání časové potřeby má hleděti nejen k provozním požadavkům rázu technického, nýbrž také k momentům hospodářským. Úřední hodnocení časové potřeby, pokud se pohybuje v mezích právě vytčené směrnice právní, spadá pak do oblasti otázek skutkových, a nemůže nss-em co do věcné správnosti býti přezkoumáváno (§ 6 zák. o ss). Že by však v daném případě úřední hodnocení z mezí zmíněné právní směrnice vybočovalo, nebo, že by po stránce skutkové nemělo dostatečné opory, nemohl nss nalézti.
Při tom lze stranou ponechati otázku, zda by vyvlastněný byl po případě oprávněn domáhati se stanovení pozdějšího termínu přenechání vyvlastněného pozemku, jakož i další otázku, jak by se při stanovení takovéhoto termínu utvářil vzájemný právní poměr mezi majitelem hor a vyvlastněným, neboť tyto otázky nejsou již předmětem dnešního sporu.
Stížnost chce dále spatřovati nezákonnost v tom, že v nař. rozhod- nutí bylo vyvlastněným pro dobu, než vyvlastnitelka vyvlastněných pozemků skutečně použije, vyhraženo k pozemkům těm toliko přiměřené užívání a nikoliv užívání neomezené. Než v tom nelze shledati žádné porušení práv st-lů, neboť po zákonu (§ 103 odst. 2 hor. zák.) je vyvlastnitel oprávněn, jakmile složil u soudu výkupné, požadovati okamžité postoupení pozemku. Další používání vyvlastněného pozemku vyvlastněným až do skutečného jeho použití vyvlastnitelem je tedy mnohem spíše výhodou poskytnutou vyvlastněnému než újmou jemu způsobenou. Nemůže tedy v tomto směru o nějakém porušení práv st-lů býti řeči.
Pokud jde o stanovení konečného termínu přenechání pozemků »po dobu dolovánu, dlužno oproti vývodům stížnosti konstatovati, že výrazy těmi je zřejmě míněno přenechání vyvlastněných pozemků na dobu trvání škodlivých účinků provozu hor. Dobu tuto nelze podle povahy věci stanoviti určitým datem kalendářním. Z toho důvodu bylo patrně trvání vyvlastnění označeno obvyklým obratem »po dobu dolovánu, čímž bylo zároveň přenechání pozemků kvalifikováno jako »trvalé« ve smyslu § 100 hor. zák. (Budw. A 1467/03). Hledí-li se k právu, jež přísluší vyvlastněnému podle § 100 hor. zák. při »trvalém« vyvlastnění vůči vyvlastniteli, t. j. k právu naléhati na převzetí vyvlastněného pozemku do vlastnictví, jeví se sporné vymezení konečného termínu jako výhoda vyvlastněnému přiznaná. Vyvlastněnému není tím nijak bráněno domáhati se vrácení vyvlastněného pozemku, jakmile bude jisto, že působení porubu na pozemek ten je úplně ukončeno.
Zbývají tedý již jen ony námitky proti výroku odškodňovacímu, jež byly shora označeny za přípustné. Vytýká se tu předem, že stanovení odškodného za části pozemků č. kat.... z majetku Karla a Emila G. bylo vůbec opominuto. Leč pozemkové plochy, o něž tu jde, nebyly podle obsahu vyvlastňovacího výroku vůbec vyvlastněny, neboť žádosti o vyvlastnění nebylo ohledně těchto ploch vyhověno. Nelze proto v tom, že za tyto pozemky nebylo odškodné stanoveno, viděti žádné porušení práv dotčených st-lů.
Druhá a poslední námitka je namířena proti tomu, že vyvlastniteli bylo uloženo složití odškodňovací obnosy za pozemky zatížené hypoté- kami a služebnostmi k soudu, s dodatkem, že smějí býti vydány jen se souhlasem osob věcně oprávněných. Tento způsob placení odškodňovacích obnosů spadá pod pojem způsobu odškodného. Je proto nss k přezkoumání tohoto dodatku příslušný (§ 103 odst. 1 hor. zák.).
Ve věci samé odpovídá však uvedený příkaz nejen zásadě »pretium solo cedit«, nýbrž i pravidlu plynoucímu z povahy věcných práv, podle něhož tato práva jako taková vyvlastněním ani prostě neuhasínají ani se nemění v práva osobní, t. j. v pouhé poměry obligační. Z povahy věcných práv plyne naopak, že nesmějí býti od peněžitého obnosu, který nastupuje na místo vlastnictví k věci jimi zatížené, prostě odloučena.

Citace:

Č. 11091.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 508-515.