Č. 11312.

Řízení správní. — Zaměstnanci veřejní: I. Do nabytých práv (státního zaměstnance) může zasáhnouti platně i obyčejný zákon. — II. Bona fides ve smyslu § 9 zák. č. 287/1924 Sb. předpokládá příjemce výslužného, který nemá na nesprávném přiznání nebo likvidování zaopatřovacích požitků viny a vyhověl povinnosti oznamovací podle § 19 zák. č. 286/1924 Sb.
(Nález ze dne 28. května 1934 č. 10945.) Prejudikatura: ad II. Boh. A 10009/32, 10149/32.
Věc: Dr. Emil G. v M. proti ministerstvu spravedlnosti o úpravu odpočivných požitků.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výnosem býv. rak. min. sprav, z 19. prosince 1909 byl st-l jako soudce přeložen na trvalý odpočinek a vyměřeny mu odpočivné požitky na podkladě 10 a 1/2 roků započitatelné služební doby ročním penízem 1611 K 20 h. Požitky tyto byly mu poukázány výměrem presidia vrch. soudu v Brně z 23. prosince 1909 od 1. ledna 1910. Výměrem téhož presidia z 21. března 1925 byly mu od 1. ledna 1925 přiznány podle zák. č. 287/1924 Sb. zvýšené odpočivné požitky ročních 4670 Kč 78 h. Zároveň byl ve výměru tom st-l upozorněn na ustanovení § 19 zák. č. 286/1924 Sb., podle něhož jest povinen oznámiti fin. ředitelství v Opavě, má-li nebo nabude-li vedle těchto upravených požitků ještě jiných státních nebo nestátních veřejných požitků nebo jiného výdělečného příjmu (§ 18 téhož zák.). Výměrem presidia vrch. zem. soudu v Brně 1. října 1928 byl mu od 1. ledna 1928 povolen po rozumu zák. č. 80/1928 Sb. příplatek k odpočivným požitkům ročních 934 Kč 16 h, t. j. jedna pětina jeho odpočivného. —
Presidium vrch. soudu v Brně upravilo výměrem z 20. května 1932 odpočivné požitky st-lovy podle zák. č. 287/1924, č. 290/1924 a č. 80/1928 Sb. tím způsobem, že mu vyměřilo od 1. ledna 1925 výslužné ročních 6025 KČ 46 h a jednotný drahotní přídavek ročních 3206 Kč 40 h, dále od 1. ledna 1928 příplatek ročních 1205 Kč 09 h vše až do 31. prosince 1931. Současně mu však požitky tyto zkrátilo podle § 18 zák. č. 286/1924 Sb. vzhledem k tomu, že měl výdělečný příjem z provozování advokacie za berní roky 1924 až 1928 ve výši mezi 80.000 až 240000 Kč, na polovici. Dále vyměřilo presidium st-li výměrem tím odpočivné platy podle zák. č. 70/1930 a vl. nař. č. 96/1930 Sb. od 1. ledna 1932 tím způsobem, že mu poukázalo výslužné ročních 9794 Kč 40 h a přídavek k němu ročních 642 Kč 55 h, platy tyto však vzhledem k § 18 zák. č. 286/1924 Sb. opět zkrátilo na polovinu.
Z tohoto výměru se st-l odvolal. Odvolání zamítlo min. spravedlnosti nař. rozhodnutím — — — —.
Nss uvážil o stížnosti toto:
Stížnost spatřuje především nezákonnost v tom, že žal. úřad odepřel pojednati věcně o odvolání, pokud se domáhalo vyšší výměry odpočivných platů st-lových a má za to, že důvod uvedený žal. úřadem pro odmítnutí odvolání v této části nemůže obstáti po právu. Uvedení zákonných předpisů, o které strana svůj nárok opírá, není prý esentiální součástkou opravného prostředku a je prý úřad, který přece musí zákon znáti, povinen rozhodnouti meritorně o odvolání i tehdy, vykazuje-li zmíněný nedostatek.
Nss neuznal námitku tuto důvodnou.
I když se připustí, že nelze požadovati na straně vzhledem k zásadě bezforemnosti řízení před úřady justiční správy, aby formulovala v opravném prostředku přesně jednotlivé stížní body, nutno přece trvati na tom, že povinnost dovolaného úřadu rozhodnouti meritorně nastává jen tehdy, může-li z obsahu opravného prostředku s bezpečností seznati, v čem se cítí strana dotčena ve svém právu resp. právem chráněném zájmu a proč má za to, že porušení jejího práva je dáno. Je tomu tak zejména, týká-li se v odpor vzatý výrok nároků, jež tkví svými kořeny v různých právních normách a jež nelze proto posuzovati s jednotného hlediska. V daném případě týkal se výměr presidia vrch. soudu v Brně vzatý v odpor před žal. úřadem mimo jiné úpravy odpočivných požitků st-lovych jednak s hlediska zák. č. 287/1924 Sb. ve spojení se zák. č. 290/1924 Sb., dále s hlediska zák. č. 80/1928 Sb. a konečně s hlediska zák. č. 70/1930 Sb., z nichž posléz uvedený zákon obsahuje úpravu odpočivných platů na základě od dřívějších norem podstatně odlišném. Odvolání proti tomu podané obsahovalo, co se týče výměry odpočivného, doslova námitku tohoto znění: »Odpočivné požitky nesprávně vyměřeny, neboť podle skutečného stavu věci a podle zákonitých předpisů patří odvolateli skutečně větší příjem, než-li výměr stanovil.« Neobsahovalo tedy odvolání nic více než pouhé ničím nedoložené tvrzení, že odpočivné požitky byly vyměřeny nesprávně. Za tohoto skutkového stavu nemohl ovšem žal. úřad ani z daleka se dopátrati, v čem st-l spatřuje nesprávnou výměru a které odpočivné požitky má na mysli, zda požitky vyměřené od 1. ledna 1925 podle zák. č. 287/1924 Sb. ve spojení se zák. č. 290/1924 Sb., nebo od 1. ledna 1928 podle zák. č. 80/1928 Sb. či konečně od 1. ledna 1932 podle zák. č. 70/1930 Sb. Nebylo tedy odvolání v této části způsobilé podle toho, co bylo předesláno, aby mohlo tvořiti spolehlivý podklad pro věcné projednání, a neporušil proto žal. úřad zákon, vyslovil-li, že se předeslanou námitkou odvolání zabývati nemohl. Opačné tvrzení stížnosti postrádá proto jakéhokoliv podkladu. Pokud stížnost v této souvislosti poukazuje na nál. Boh. A 9358/31 a zák. č. 287/1924 Sb., a tvrdí, že sluší u staropensistů vžiti výměru výslužného tak, jako by šli do výslužby od 1. ledna 1925, dotýká se výtka tato již výše odpočivných požitků a tedy merita věci. Tím se však žal. úřad, jak uvedeno, právem nezabýval a nemohl proto ovšem ani nss k výtce té přihlédnouti vzhledem na § 5 svého zák.
Leč stížnost není důvodnou ani v ostatním svém obsahu, především pokud hájí poukazem na §§ 5 a 9 o. z. o. stanovisko, že zák. č. 286/1924 Sb. nemá zpětné působnosti a netýká se t. zv. staropensistů, t. j. státních úředníků, kteří odešli do výslužby před 1. lednem 1925, ježto není v něm obsažena výslovně doložka o zpětné účinnosti. Stížnost má v tom směru za to, že zpětné působnosti zák. č. 286/1924 Sb. brání předpis § 5 o. z. o., který platí kategoricky pro všechny zákony a hájí svým zněním nabytá práva. Tato nelze po názoru st-le krátiti se zpětnou platností na základě jednoduchého zák. Obyčejný zákon se zpětnou platností nemůže zrušiti normu § 5 o. z. o. a nemohl proto učiniti tak ani zák. č. 286/1924 Sb., leč, že by zákon ten obsahoval výslovné ustanovení o tom, že chce míti zpětnou platnost. Ostatně není prý pense zaměstnance státního nyní žádným darem z milosti, jako kdysi, nýbrž právem každého zaměstnance, ježto si zaměstnanci na pensi platí každý měsíc srážkami s platu. Ani úsporná tendence zák. č. 286/1924 Sb. nemůže zpětnou účinnost odůvodniti. Podle toho spatřuje stížnost v předpisu § 5 o. z. o. stěžejní pra- vidlo, které zakazuje retroaktivitu zákonů a váže zákonodárce do té míry, že normy, jež principu tomu odporují, nemohou nabýti platnosti.
Leč stížnost přehlíží, že § 5 o. z. o. je obyčejným zákonem a že nemá povahu normy, jež by byla způsobilá vázati zákonodárce ve směru stížností požadovaném. Může proto zákonodárce ve své neobmezené normotvorné moci učiniti výjimku z všeobecné zásady proklamované v § 5 o. z. o. a založiti obsahem zák. právní následky pro dobu minulou. Aby tento účinek nastal, není však třeba nějakého výslovného ustanovení o tom, že je zákon retroaktivním, rozhodným pro otázku tu zůstane vždy jen obsah jeho. Tento může pak ovšem dotknouti se i t. zv. práv nabytých. Není tedy § 5 o. z. o. překážkou retroaktivity zákonů, jak se mylně domnívá stížnost a nemohl by pozbýti ani zák. č. 286/1924 Sb. platnosti, i kdyby odporoval principu § 5 o. z. o., resp. nepotřeboval výslovné doložky o tom, že se má vztahovati i na státní úředníky, kteří odešli do výslužby před 1. lednem 1925. Nemůže proto stížnost nic vyzískati pro sebe z argumentace opřené o § 5 o. z. o. a netřeba proto dále obírati se vývody, jež stížnost v tom směru uplatňuje. Pokud by snad v námitce shora uvedené měla býti obsažena výtka, že zák. č. 286/1924 Sb. v předpisu §§ 18 a 19 odporuje ústavní listině č. 121/1920 Sb., bylo by k ní uvésti, že nss se otázkou tou zabývati nemůže, ježto zkoumati tvrzenou protiústavnost určitého zák. jest povolán podle zák. z 9. března 1920 č. 162 Sb. ústavní soud. Nss může jen zkoumati, (arg. § 8 zák. o ss ve spojení s § 102 úst. list.) byl-li zákon řádně vyhlášen. O tom není u zák. č. 286/1924 Sb. pochybnosti, a je proto zodpovědění otázky, podléhá-li zákonu tomu i st-l jako výslužník, který odešel do výslužby před jeho účinností, závislé na znění zákona toho.
Již z gramatického výkladu zák. č. 286/1924 Sb. vysvítá nade vši pochybnost jasně, že zákon ten chtěl zahrnouti do kruhu osob, jichž odpočivné požitky má postihnouti krácení v případě t. zv. kumulace požitků, nejen státní zaměstnance (soudce), kteří odejdou do výslužby za jeho účinnosti, nýbrž i ty, kteří ve výslužbě již byli, když zákon nabyl účinnosti, t. j. dne 1. ledna 1925. Stačí poukázati na znění §§ 18 a 19 cit. zák., z nichž zejména předpis posléz uvedený, který se dovolává výslovně předpisu § 18 téhož zák., přesvědčivě potvrzuje správnost předeslaného názoru. Předpis ten mluví o osobách, jež »mají neb nabudou« nárok na státní odpočivné požitky. Zahrnuje-li však zákon osoby, které »mají« odpočivné požitky, nelze tomu rozuměti jinak, než že míní tím také osoby, které v den účinnosti zák., t. j. dne 1. ledna 1925 odpočivné požitky pobírají a k těmto osobám náležejí zajisté i osoby, které odešly do výslužby před 1. lednem 1925, neboť osoby, které později odejdou do výslužby, zachycuje zákon dikcí »nabudou nárok na státní odpočivný . . . požitek«. Správnost tohoto názoru podporuje i znění § 30 odst. 1 cit. zák. č. 286/1924 Sb., podle něhož po dobu účinnosti tohoto zák. pozbývají platnosti veškeré služební a pensijní předpisy tomuto zák. odporující. Tím však zrušil zák. č. 286/1924 Sb. po dobu své účinnosti i předpisy, které poskytovaly pensistovi nárok na nezkrácené užívání pensijních požitků a dotknul se v tom směru práv, jež poskytovaly tyto zákony státním úředníkům (soudcům). Je tedy opačné hledisko stížnosti od základu mylné. Důvodnou není však ani výtka, která se snaží dovoditi, že st-li nelze upírati: »bonam fidem« ve smyslu § 9 zák. č. 287/1924 Sb. a tvrdí, že by od st-le mohly býti v nejnepříznivějším případě požadovány přeplatky za dobu tří let počínajíc dnem, kdy mu byl doručen výměr presidia vrch. soudu v Brně.
Jak nss ustáleně judikuje (viz Boh. A 10009/32, 10149/32), předpokládá »bona fides« ve smyslu § 9 zák. č. 287/1924 Sb. příjemce výslužného, který nemá na nesprávném přiznání neb likvidování zaopatřovacích požitků žádné viny a vyhověl tedy povinnosti oznamovací, uložené mu v § 19 zák. č. 286/24 Sb.
Této povinnosti st-l nesplnil, jak vysvítá z této úvahy: Předpis § 19 zák. č. 286/1924 Sb. stanoví, že osoby, jež mají nebo nabudou nárok na státní odpočivné nebo zaopatřovací požitky, jsou povinny i bez úředního vyzvání oznámiti úřadu požitek likvidujícímu správně všechny státní nebo nestátní veřejné požitky (§ 20), na něž mají nebo nabudou nárok. U osob, jež mají nebo nabudou nárok na státní odpočivné požitky, rozšiřuje se povinnost tato i na oznámení jiného příjmu (§ 18). Předpis ten nabyl účinnosti dnem 1. ledna 1925 (§ 31 cit. zák.) a byl tedy st-l tímto dnem povinen, aby ohlásil úřadu, který likvidoval jeho odpočivné požitky, výdělečný příjem z advokacie bez ohledu k tomu, kdy mu byl doručen výměr o zvýšení těchto požitků podle zák. č. 287/1924 Sb. a bez ohledu k tomu, zda byl či nebyl úřadem na předpis § 19 zák. č. 286/1924 Sb. upozorněn.
Této povinnosti nemohl se zbaviti, jak mylně za to má stížnost, tím, že udával v přiznání k vyměření daně z příjmu správně jak požitky odpočivné, tak i příjem z provozování advokacie. Neboť přiznání k vyměření daně z příjmu podával st-l jen proto, aby vyhověl předpisu zák. o osobních daních, pokud se týká přímých daních. Šlo tedy o splnění povinnosti uložené státnímu občanu v oboru jiného práva než jakým je služební právo státnězaměstnanecké a nemůže již proto splnění této povinnosti býti uváděno v souvislosti s povinností služební, jakou má podle cit. zák. státní úředník (soudce) — pensista. Že šlo o dvě ve své podstatě různé povinnosti vysvítá i z toho, že právní řád svěřil přejímání dotčených projevů o splnění té které povinnosti různým úřadům. Přihlášku daňovou berním správám a tedy úřadům finanční správy, ohlášku podle § 19 zák. č. 286/1924 Sb. pak úřadům likvidujícím odpočivné požitky, jimiž však berní správy nejsou.
Z předeslaného jde, že st-l neprávem nesplnil ohlašovací povinnost, uloženou mu § 19 zák. č. 286/24 Sb. a nemůže se potom ovšem dovolávati podle toho co předesláno, že by byl býval »v dobré víře«. Předepsal proto žal. úřad právem st-li vrácení nepatřičně přebraných odpočivných požitků od 1. ledna 1925 počínajíc a je opačné stanovisko stížnosti liché.
Pokud konečně poukazuje stížnost k tomu, že se zadržuje st-li celá pense již po tři roky, ačkoliv § 18 odst. 3 zák. č. 287/1924 Sb. stanoví výslovně, že aspoň polovina odpočivného požitku musí zůstati nezkrácena, sluší k tomu jen poznamenati, že byla st-li ve výměru presidia vrch. soudu v Brně z 20. května 1932, jejž žal. úřad nař. výnosem potvrdil, poukázána od 1. ledna 1925, od 1. ledna 1928 a od 1. ledna 1932 polovina příslušných odpočivných požitků. Ostatně okolnost, že podle § 18 odst. 3 zák. č. 286/1924 Sb. má zůstati aspoň polovina odpočivných požitků nezkrácena, nebrání tomu, aby byly po rozumu předpisu § 9 odst. 2 zák. č. 287/1924 a § 19 odst. 2 poslední věta zák. č. 286/1924 Sb. částky přijaté bez oprávnění sraženy při příštích výplatách státních odpočivných požitků.

Citace:

Č. 11312.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 1121-1126.